Borotínské legendy

Borotín je středně velká klasická vesnice patnáct km na sever od města Tábor v jižních Čechách. Přímo ve vesnici se nachází kostel, dvě hospody a krachující JZD. Významné jsou zde pouze dvě věci: za prvé zde má chalupu bývalý předseda US a exministr vnitra Jan Ruml, mimochodem ani ne deset kilometrů na východ se nachází chalupa profesora Václava Klause. Za druhé necelá dva kilometry směrem na Sudoměřice je zřícenina hradu jménem Starý zámek, jenž není zajímavý jenom proto, že ho navštívil i slavný představitel českého romantismu Karel Hynek Mácha. Nejen toto činí z okolního kraje romantickou říši dobrodružství, zábavy a neuvěřitelných příběhů. Stavební sloh, ve kterém byl Starý zámek vybudován, nelze určit, protože se dochovaly pouze části nosných zdí a několik sklepních místností. Hrad nebyl nikdy dostavěn, ale byl několikrát na přechodnou dobu obydlen. Některé části hradu posloužily jako stavební materiál pro přilehlý statek, nyní z větší části ve stádiu rozpadu. Ten vzhledově odpovídá zemědělským usedlostem z doby pozdního baroka. K oboum zříceninám se váže řada pověstí a legend, což má řadu vysvětlení. Z historického hlediska je tato oblast velice činná, poblíž stojí slavná hora Blaník s dřímajícím vojskem. Prošly tudy husitské bouře, odboj českých stavů, třicetiletá válka a mnoho dalších povětšinou krvavých událostí. K posledním známým došlo v průběhu obou světových válek, kdy se v zříceninách ukrývali dezertéři. Ze záhadopisného, neboli mysteriologického hlediska se zde nachází průsečík či křižovatka tří (!) velkých geopatogeních zón, borotínské údolí je územím tzv. window (viz. Ufo v pojetí Jungovy hlubinné psychologie). Ale samotná zřícenina hradu, ne statku, je údajně jedno z geopatologicky nejčistších. Navíc se v blízkosti kromě jiného nachází tajný vojenský prostor, o který projevili zájem i Inas (incolae astrorum = obyvatelé hvězd = mimozemské inteligentní bytosti). To vysvětluje i několikeré pozorování ufo v této oblasti. Další neméně významnou skutečností je - byla bezesporu velká ubytovna pražských pionýrských skupin v nepříliš vzdálené vesničce Mezno a stálého tábořiště 1. PS Podskaláci v Mitrovicích (vzpomeň Václava Vratislava z Mitrovic). Celkově je tato nepříliš rozsáhlá oblast velmi hojně turisticky navštěvována a i to může být jednou z příčin tolika legend. Celé této oblasti se říká, výstižně, Česká Sibiř...

Některé legendy, mýty, báje, pověsti a povídačky o Borotínu:

...na které jsem si náhodně vzpomněl...
Za pravdivost následujících textů neručím a ručit není ochoten nikdo, koho znám.

1) Legenda o Paní z Beraní tvrze – Za starých časů, kolem roku 1420, stála někde severně od dnešního města Tábora malá tvrzička. Kdo a kdy jí postavil žádný příběh nevzpomíná. Po dlouhý čas byla obývána jednou z větví Rožumberků. V době začátku husitských bouří ji spravoval Jan Peška řečený Starý, žena mu umřela mladá na mor a stihla povít jen jednoho potomka, dceru Kateřinu. Jak krajem pochodovala husitská vojska, mnoho katolíků nalezlo v Beraní tvrzi útočiště. S lidem přibyly i starosti a těch bylo na Starého Jana až příliš, proto ulehl na lože nemocen. Jeden z husitských hejtmanů si na nebohou tvrz vzpomněl a přivedl k ní i svůj voj. Zpráva o příchodu vojsk byla víc, než mohl Jan Peška snésti a nad ránem příštího dne se odebral k Pánu. Hejtmanovo vojsko obklíčilo slabou tvrz téhož dne a její obyvatelé dostali přísné ultimátum. Do tří dnů měli vydat tvrz jinak bude vypálena. Když již čas pomalu vypršel, vyšla Paní Kateřina na ochoz nad branou Beraní tvrze, aby promluvila k nepřátelským vojákům. Ti ji pozorně naslouchali. Než vůbec promluvila spustila se jí z čela, dlaní a levého boku krev. Nebylo pochyb, panna Kateřina krvácela z Kristových ran, stigmat. Husitské vojsko chvatně upustilo od obléhání a na konec věnovali svaté Paní zlatý kalich, do kterého skanula její krev. Kalich se nikdy nenašel a o jeho zvláštních schopnostech se vedou pře. Prý spočívá ukrytý ve zřícenině Beraní tvrze...

2) Pověst o původu Ohnivého kočáru – Kdysi dávno, když na našem území začínala vláda cizáckých Habsburků, byl původní statek obýván rodinou starého sedláka. Onen sedlák, jehož jméno pověst nevzpomíná, si na stará kolena pořídil mladou a krásnou manželku. Bohužel se u ní krása těla nepojila s krásou ducha. Nelze jí vyčítat nedostatek inteligence, ale charakterové vlastnosti nepatřily k nejlepším a už vůbec se neblížily ideálům křesťanských ctností. Její jméno se dochovalo v jiné pověsti a tak můžeme mladou neřestnici nazývat Magdalenou řečenou Pyšná. Ta se po smrti svého manžela, ne nepodloženě pokládané za předčasnou, ujala vlády nad malým panstvím, které její pilný muž vytvořil. Své poddané nešetřila a vymáhala daně větší než starý pán za časů selské krize. Přesto usedlost chátrala, protože nová paní si vydržovala několik vícero mladých milenců a několik záhadných mužů ani starých, ani mladých, o kterých se proslýchalo, že patří k alchymistům. Tyranská vláda se znelíbila třem místním nevolníkům pracujícím na statku. Ti se dohodli a krutou vládkyni zahubili při nastupování do kočáru. Za tento čin byli upáleni na hranici společně s tělem své objeti. Pověrčiví vesničané spálili i osudný kočár. Magdalena Pyšná prokletá většinou svých poddaných se po smrti proměnila v ohnivé strašidlo, ale trest postihl i ty, kteří vzali spravedlnost do vlastních rukou. K dovršení trestu si jej musí odpykat společně. Trojice vrahů se stala černým trojspřežím v ohnivém voze pyšné Magdalény. A ten prý někdy v noci projíždí celým statkem od kaštanové aleje až k hlavním vratům. Všechny může vysvobodit pouze osoba, která uvidí projíždět vůz a políbí planoucí tvář Magdaléninu... Poznámka autora: Poslední část příběhu je doložena mým osobním svědectvím. Během jednoho z četných pobytů na Starém zámku mě něco vzbudilo kolem půlnoci. Po krátké chvilce, ještě na prahu mezi bděním a spánkem jsem zahlédl podivný černý stín následovaný jasně červeným obrysem kočáru a zaslechl divné zvuky. Tehdy jsem neznal tuto pověst. V kočáru seděla postava velmi smutné ženy. Podobné vidění mělo i několik mladších dětí z našeho oddílu.

3) Pověst o Bílé paní ze Starého zámku: S Magdalénou zvanou Pyšná souvisí i pověst o Bílé paní. Starý pán měl se svou první a mnohem hodnější ženou jedinou dceru jménem Anna. Ta slula široko daleko svou krásou a vlídností. Není tedy divu, že ctitelé a nápadníci se o její ruku ucházeli stejně často jako Slunce vychází, aby nám dávalo svou sílu a naději. Nejvytrvalejším a nejfavorizovanějším se zdál mladý básník Janek ze Všemku, který každý volný den sedával pod jejím okénkem a tu vyprávěl tu recitoval. Za jeho vytrvalost se mu dostávalo sem tam odměny v podobě čerstvé růže. Prý její květ vydržel krásný až do dalšího obdarování. Když se Pyšná Magdaléna stala jedinou paní na borotínském panství, povolala Aničku k sobě, aby mohla rozhřešit starý spor. Poručila jí přiznat, že její macecha Magdaléna je nejkrásnější ženou v kraji. Ta by macechu poslechla, protože byla vychována v poslušnosti a pokoře, ale starý komorník, který byl přítomen, ji zapřísáhl. A Anna ho poslechla. Pyšnou Magdalénu to moc rozčílilo, jenže bylo krátce po smrti Anina otce a ona musela zachovávat zdání slušnosti, než převezme moc do svých rukou. Proto vyslala onoho sluhu s úkolem přivést první osobu, kterou potká před bránou statku, k rozřešení sporu. Náhoda tomu chtěla, že právě přicházel básník Janek. Není snad třeba říkat, koho určil za nejkrásnější ženu kraje. Pro oba mladé lidi se to stalo osudným. Anna byla zazděna oblečená ve svatební šat ve sklepení (a tady se zdroje různí) statku (nebo Starého zámku). Janka ze Všemku dala roztrhat psům. Proto se v obou zříceninách zjevuje Bílá paní Anna ve svatebních šatech a pod dávno zbořeným oknem za jasné měsíční noci recituje duch básníkův své verše. Vysvobodit ho prý může jen dívka jménem Anna, když ho za zpěv odmění růží hozenou z okna. Jak se dá vysvobodit Bílá paní nikdo bohužel neví.

4) Pověst o dušičkách nebožátek: S Magdalénou Pyšnou je spojena i třetí pověst spjatá s Borotínem. Magdaléna, která z pozemských statků měla díky pracovitosti nebožtíka muže téměř vše, zatoužila i po věcech odedávna přisouzených jen bohyním a bohům, zatoužila po nesmrtelnosti a věčném mládí. Aby toho dosáhla, přizvala na svůj bohatý statek několik alchymistů, kterým jinak pšenka právě příliš nekvetla. Ti dlouho bádali a zkoumali učené knihy, až došli k zvláštnímu poznání. Magdaléna bude stále mladá a krásná, pokud se bude koupat v krvi mladých panen. Také ji předepsali recept na tyto koupele, ten obsahoval, jak pověst vypráví, mimo mnoha zvláštních a ošklivých věcí i čerstvou krev třech mladičkých panen. Magdaléna neváhala a poslala své nejvěrnější sluhy opatřit potřebné dívky. Konečně bylo vše nachystáno a Magdaléna měla připravenou koupel, kromě poslední a nejdůležitější ingredience. Tu měla podle prastarých vzkazek vložit do lázně sama. Zavolala první dívku, které nebyl znám důvod pozvání na statek. Přišla a na pokyn Magdalénin se nahá ponořila do koupelové kádě. Paní jí rychlím říznutím přeťala žíly na krku. Tělo mrtvé nebožačky se v lázni rozpustilo. Tak se stalo i u druhé panny. Třetí dívku však odrazovala podivná barva koupele a váhala, než Magdalénu uposlechla. Když byla koupel konečně hotová, vyrušil Magdalénu příchod rychtáře z Tábora, který přišel navštívit krásnou a bohatou vdovu. Táborského rychtáře nemohla odmítnout ani nechat čekat, a tak opustila horkou koupel. Než mohla spokojeného rychtáře vyprovodit, koupel vychladla a ztratila magickou moc. Rozhořčená Magdaléna dala nepoužitou lázeň vylít. Tak přišli životy třech mladičkých panen nadarmo. Naštěstí krátce poté přišla Pyšná Magdaléna o život, jak již bylo popsáno. Od té doby každou noc bloudí po zříceninách červená, modrá a bílá duše a občas se zastaví na kus řeči s Bílou paní či jejím básníkem Jankem. A prchají, když kolem projede ohnivý vůz s Magdalénou, ta se prý pokouší dušičky svých obětí chytit, a když se jí to podaří nastanou okolní zemi zlé časy. Kdo má za celý den čisté svědomí a vykonal šlechetný skutek, uvidí v noci bílou a červenou dušičku poletovat po zřícenině následované váhavou modrou.

5) Pověst o vodníkovi ze Zámeckého rybníka: V dávných dobách se okolím Borotína potuloval starý žebrák Prášek, který za trochu jídla tu a tam vypomohl. Pověst praví, že byl ochotný a stále veselí. Místní lidé ho měli rádi, komu prý vadil byl nerudný pán na borotínském statku. Když nikdo nepotřeboval jeho pomoc, byl nucen Prášek žebrat a někdy ho hlad s nouzí dohnali až na panský statek. Ale tam nikdy nic nedostal, i když prosil a naříkal sebevíc. V těch časech ho prý vždy před smrtí zachránil místní farář. Toho měsíce se bída objevila znovu a co nevidět dohnala i chudého Práška. Farář byl právě nemocen a nemohl žebrákovi ničeho poskytnouti. Proto se Prášek odvážil po dlouhé době až na samotný statek, kde měl pán hojnost všeho. Nebohý žebrák byl jako obyčejně odmítnut, přestože zapřísahal sedláka, že to bude znamenat jeho smrt. Když se s hladovým žaludkem belhal od statku kolem rybníka, vyjel z brány statku panský kočár. Kousek za Práškovými zády se z kočáru ozvalo: "Hlady nezemřeš," a kočár srazil žebráka do rybníka. Tak se z chudého Práška stal vodník, který hodným lidem neubližuje a zlé topí, svádí do bažin a trestá povodní.

6) Pověst o Černém vlku: Kdysi dávno v jednom z několika období, kdy borotínský statek neměl majitele, či spíše jeho majitel sídlil na jiném statku, se na zřícenině Starého zámku usadila vlčí rodinka. V té době ještě úcta k přírodě a jejím živím obyvatelům ovlivňovala jednání lidí, nejen jejich slova. Vlčí rodinka žila spokojeně a z hojné zvířeny okolní přírody zabíjela jen staré a nemocné kusy. Vesničané nechaly vlky na pokoji a oni nenapadali jejich stáda. Někdy v zimě se pro vlky našlo i trochu těch zbytků. Na oplátku se před chalupou hodných lidí objevila část ulovené zvěřiny. Jednou kolem zříceniny projížděl jakýsi šlechtic a rozhodl se obohatit svou sbírku loveckých trofejí o vlčí cenu. První zastřelil vlčí matku, která bránila doupě s mladými. Pak vyhnal a udolal hnědé vlčí štěňátko. Potom skolil šedé vlčí štěňátko. Ale vlk otec tou dobou lovil se svým černým synem nedaleko a oba vyrazili na pomoc. Starší vlk běžel rychleji a první uviděl, jak se věci mají. Táhlým zavytím varoval poslední štěně a sám plný nenávisti zaútočil. Srazil šlechtice z koně a zchromil mu ruku, která v boji drží štít. Ale nakonec byl přemožen šlechticovou družinou a zemřel. Černý vlk zůstal na kraji lesa a po mnoho dní venkované slyšeli naříkavé vytí. Vlk přežil a dospěl v statného zástupce svého rodu. Později se z nedaleké chalupy ztratil malý chlapeček a nikde nebyl k nalezení. Černý vlk ho potkal samotného v lese a přišlo mu to divné. Promluvil na chlapce lidskou řečí, uchlácholil ho a vedl domů. Na mýtině kousek od vesnice se chlapeček zastavil, aby si natrhal borůvky na zahnání hladu. Právě touto mýtinou vedla stezka, po které se toho dne vydalo několik vesničanů pro dřevo. Uviděli chlapce s vlkem a napadlo je, že vlk chce dítě sežrat. Mlátili černého vlka, dokud nevypadal jako mrtvý. Pak odešli. Jenže ve vlkovi zbylo kousek života a doplazil se do svého doupěte ve zřícenině. Když umíral zařval silně lidským hlasem: "Vlci tu byli před vámi a přijdou po vás. Vaše dílo je marné." Tento výkřik slyšeli široko daleko. Potom zdechl, ale jeho duch se za jasných dní a vlahých nocí prochází po zbytku Starého zámku a zlověstně opakuje své proroctví.

7) Legenda o vzniku kaštanové aleje: Za časů vlády slavného krále českého Karla v říši římské v pořadí čtvrtého rostl v této oblasti jeden z posledních keltských hájů na světě a velice pravděpodobně poslední svého druhu v kontinentální Evropě. Záhadný háj zde rostl od nepaměti a rozhodně tu byl dříve, než jakékoliv z vesnických sídel. Mezi vesničany požíval jakousi zvláštní úctu. Nikdo do něj nechodil lovit či kácet stromy a vůbec byl pramálo navštěvován. Podle zvyku patřil místní vrchnosti, ale ani ta v něm nic nezískávala. Pouze za obzvláště tvrdých zim chodily vesnické děti na jeho okraj a přinášely odtud podle potřeby otop nebo nějaké jídlo. Nikdy nebyly schopny sdělit, jak to či ono získaly. Ne všichni strpěli takovéhoto souseda u svých prahů. Nejvíce vadil nepříliš snášenlivé církvi. Její představitelé se ho snažili několikráte zbavit, ale pokaždé bez úspěchu. Jednou sice pronikl kněz se sekerkou až ke kmenům, leč vícekráte ho už nikdy nikdo nespatřil. O příští možné narušitele se ve většině postarali sami vesničané. Jednou se prý podařilo odvážnému faráři jistebnického kostela získat z háje dřevo na oltářní kříž. Ten prý způsobil odvážlivcovo zmizení, ale v kostele působil po několik let učiněné zázraky. Později byl převezen do některého z pražských chrámů. Tak vypadala situace, když touto cestou projížděl Karel IV. král český a císař římský, známý svou podporou katolické církve. Jeho osobní autority využili zlovolní kněží, aby přesvědčili vesničany pro zničení háje. Ti se však dlouho vzpírali nejenom z obav před pomstou starších bohů a jejich druidských služebníků. Naneštěstí přišel den, kdy se již nedalo kácení zabránit. Přesto odpor vesničanů byl tak zoufalý, že si vymohli odklad do příštího jitra, aby se mohli řádně připravit. Když druhý den ráno vyrazili, aby splnili nechtěnou povinnost, háj nestál na svém místě. O řádný kus dál se vinula zcela nová kaštanová alej podél prastaré cesty. Netřeba dodávat, že stromy byly plně vzrostlé, silné a zdravé. Vesničanům se velmi ulevilo. Po mnoha letech se sem přistěhovali cizí lidé, pro které pověst o keltském háji byla jen povídačkou pro děti. Část aleje pokáceli, aby si v tom místě mohli postavit statek, na něj použili i onoho kaštanového dřeva. To se udává jako jeden z důvodů tak vysoké tajuplnosti a zvláštnosti tohoto místa. Dřevěný statek brzy vyhořel a pohřbil ve svých sutinách i zneuctitele posvátných stromů. Ovšem všestravujícím plamenům nepodlehl jediný z kaštanových trámů. Ty byly pravděpodobně použity v širém okolí jako ochrana před požárem. Za časného rána jarních a podzimních měsíců při výjimečných dnech je prý vidět početná skupina osob v bílých kápích se zlatým srpem a zelenou ratolestí v ruce, jak žehnají a léčí stromy. Oni také trestají každého, kdo bezdůvodně ublíží nějakému stromu v okolí...