Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Víla

Víla (2001) Ten den jsem stejně neměl co dělat, takže jsem se vydal do lesa. Těšil jsem se. Nevím proč, ale les mě fascinuje. Je to svět sám pro sebe a člověk je tam jen narušitelem. Vždycky se snažím jen pozorovat, co se děje kolem. Procházím lesem a sleduji to úžasné divadlo. Je to nejen pastva pro oči- ta přehršel barev a tvarů, hra slunečních paprsků a stínů mezi listy. Ale to není nic ve srovnání se zvukovou kulisou! Stačí zavřít oči a člověk se ocitne v úplně jiném lese! Je to les šumění větru ve větvích, zpěvu ptáků, vrzání stromů, zurčení potůčku, šustotu spadaného listí pod nohama. Ale aby byl vjem dokonalý, nesmíme zapomenout na vůni. Ano, les voní. Nevím, jak to popsat, ale voní krásně. Vždycky, když tak ležím se zavřenýma očima v trávě pod klenbou stromů a přemýšlím o světě, říkám si, co víc člověk potřebuje? Příroda je zázrak. Zní to jako klišé, ale je to pravda. Zkuste se nad tím někdy, až budete sami obklopeni jen přírodou, zamyslet. Jistě, lidé jsou také její součástí, ale už do ní jaksi nepatří. Příliš se odlišili. Proto pokaždé, když někoho na svých toulkách potkám, zkazí mi to náladu. Sice jen na chvíli, ale snažím se co nejrychleji zmizet, abych byl zase sám. Lidská postava mezi kmeny stromů ruší, pestré oblečení nezapadá do okolního prostředí. Lidé se nesnaží skrýt se. Ale tentokrát jsem se neobrátil znechucen přítomností jiného člověka. Vlastně jsem si té postavy nevšiml okamžitě. Ani jsem neměl takový ten pocit, že nejsem sám. Seděla na horním okraji mýtiny na kameni, zády opřená o strom a dívala se na krajinu před sebou. Je to opravdu moc pěkný pohled, sám sem často chodívám. Stráň je otočená na východ, takže odpoledne tu neruší slunce, které osvětluje protější kopce přes hradbu smrků za vámi. Pravou nohu, kterou obepínala rukama, měla pokrčenou a přitaženou k tělu, bradou se opírala o koleno. Zastavil jsem se a sledoval ji. Nehýbala se, takže se zdálo, že o mně neví. Byla oblečena jako kdokoliv jiný, ale její šaty zapadaly do okolí. Najednou se otočila a podívala se na mě. Lekl jsem se a srdce se mi rozbušilo, ale oči jsem nesklopil. I na vzdálenost asi patnácti metrů mě její pohled doslova hypnotizoval. Po několika vteřinách jsem se vzpamatoval a začal jsem si ji prohlížet. Byla krásná. Ne nějak nápadně či výjimečně. Přirozeně. Pak jsem si uvědomil, že pozoruji úplně cizího člověka a že jsem ji vlastně vyrušil, ale ona ze mě nespouštěla oči. Posunula se kousek stranou, jako by mi dělala vedle sebe místo, a opět se pohledem vrátila ke krajině před sebou. Nechápal jsem, co chce naznačit. Mám jít a sednout si vedle ní? Vždyť se vůbec neznáme. Chvíli jsem nerozhodně stál a přemýšlel. Bylo to lákavé, ale možná jsem si její gesto vysvětloval špatně. Přešlapoval jsem na místě a nevěděl, co dělat. Mezitím uplynulo několik minut. Znovu se na mě otočila a usmála se. Oprášila rukou místo vedle sebe a zase se vrátila do své původní polohy. Zničehonic jsem se vydal směrem k ní. Došel jsem až ke kameni a nesměle na ni pohlédl. Ani se nepohnula. Zhluboka jsem se nadechl a posadil se vedle ní. Plocha kamene byla tak akorát, takže jsem se musel posunout až těsně k ní. Opřel jsem se o kmen stromu a celou pravou stranou, od ramene až po koleno, jsem se dotýkal jejího těla. Sálalo z něj teplo. Seděli jsme tak asi deset minut. Už jsem to nevydržel, opovážil jsem se pohnout a otočil jsem k ní hlavu. Zblízka jsem viděl, že je opravdu tak krásná, jak jsem si předtím myslel. Pak se i ona na mě podívala a upřela na mě své fascinující oči. Nedokázal jsem se bránit jejímu pronikavému pohledu, nebyl panovačný ani vtíravý, ale neskutečně podmanivý. Podlehl jsem jejímu kouzlu a beznadějně se v něm topil. Nevím, jak dlouho jsme tam byli, čas jako by přestal existovat. Ztratil význam. Ona mě pořád ovládala a já se nesnažil o sebemenší odpor. Věděl jsem, že bych prohrál. Na místech, kde se naše těla dotýkala, jsem přes látku oblečení cítil, že je skutečná, opravdová. Chvílemi jsem totiž pochyboval, jestli se mi to všechno jenom nezdá. Najednou se zvedla a rozběhla po mýtině dolů. Jakmile přestalo působit kouzlo jejího pohledu, byl jsem vržen zpět do reality. Byl jsem tak překvapen, že jsem vůbec nezareagoval. Sledoval jsem ji, jak skáče po pařezech a překračuje kořeny. Rozhazovala kolem sebe rukama a vlasy jí vlály za hlavou . Za několik okamžiků zmizela v lese pod mýtinou. Ještě chvíli jsem seděl bez hnutí, ale pak jsem se vzpamatoval. No, byla to velmi zvláštní příhoda, řekl jsem si. Mohl jsem se zvednout a dokončit svou procházku, ale ona dívka mi tak utkvěla v paměti, že prostě nebylo možné nechat to být. Vstal jsem. Kam asi běžela? Zahlédl bych ji ještě, kdybych se rozběhl za ní? Váhavým krokem jsem začal sestupovat dolů. Očima jsem se snažil proniknout co nejdále skrz hradbu lesa, ke které jsem se blížil. Když jsem došel k prvním stromům, bezděčně jsem se zastavil. Bál jsem se, aby neviděla, že ji sleduji. Zamžoural jsem a snažil se přivyknout si na šero, které panovalo mezi kmeny. Pomalu jsem rozeznával stále vzdálenější detaily a pak… Stála tam! Stála mezi dvěma smrky a klidně se na mě dívala. Zase na mě zkoušela to své kouzlo s očima. Nedalo se to vydržet! Ten její spalující pohled, od kterého se člověk nemohl odtrhnout, přestože právě to chtěl! Nebyl jsem schopen pohnout se z místa. Zase se rozběhla pryč! Zmizela mezi stromy během okamžiku. To že tam opravdu byla dokazoval jen vzdalující se zvuk praskajících větviček. Vyrazil jsem za ní. Bezmyšlenkovitě, pudově, zběsile. Musím ji dohonit a zeptat se jí, co vlastně chce. Běžel jsem, co mi síly stačily, ale stále jsem ji neviděl. Prodíral jsem se mezi větvemi, které mě šlehaly do tváře a do rukou. Zakopl jsem o kořen a skácel se k zemi. Levou rukou jsem narazil na kámen a bokem do pařezu. Sykl jsem bolestí a pomalu si sedl. Ruka i žebra mě bolely, ale nezdálo se, že bych měl něco zlomené. Snažil jsem se zklidnit dech a soustředit myšlenky. Pak jsem si uvědomil, že neslyším její kroky. Vzhlédl jsem směrem, kam jsem předtím utíkal. Stála vedle padlého kmene a dívala se na mě. Ani soucitně, ani výsměšně. Zase mě hypnotizovala. Uvědomil jsem si, že ani není zadýchaná. Mě při každém nádechu píchlo mezi žebry a neměl jsem ani pomyšlení na nějakou honičku. Kupodivu se mi podařilo sklopit pohled. Vyhrnul jsem si rukáv a prohlédl ruku. Na předloktí byla lehce odřená a trošku krvácela. Spíš jsem si narazil kost. Pak jsem se lehce dotkl boku. Ucítil jsem palčivou bolest, ale neviděl jsem žádnou krev. Žebra se zdála taky jenom pohmožděná. Podíval jsem se znovu na ni. Ani se nehnula. S pohledem upřeným do jejích očí jsem pomalu vstal. Udělal jsem krok. Nepohnula se. Postoupil jsem o další dva. Zjistil jsem, že při chůzi se dá bolest vydržet. Přiblížil jsem se až na vzdálenost několika metrů. Pořád stála na místě. Rozběhl jsem se. Než stačila zareagovat byl jsem už skoro u ní. Uskočila stranou a začala kličkovat mezi stromy. Vzdalovala se mi, přestože jsem poměrně rychlý běžec. Vběhli jsme do vysokého bukového lesa a terén se začal zvedat nahoru. Už byla asi dvacet metrů přede mnou. Najednou mi po spadaném listí sklouzla noha, spadl jsem na obě ruce a z levého předloktí vystřelila bolest. Z očí mi vyhrkly slzy. Chytil jsem levačku pravou dlaní a snažil se ji ztišit. Zhluboka jsem se nadechl, ale to mě zase bolela žebra. Bojoval jsem sám se sebou a zapomněl na okolní svět. Po chvíli se bolest zmírnila na snesitelnou úroveň. Podíval jsem se směrem do svahu, jestli tam někde neuvidím tu bláznivou holku. Stráň přede mnou byla prázdná. Zmizela. No paráda, ulevilo se mi. Byl jsem cvok, že jsem přistoupil na její ztřeštěnou hru. Ztěžka jsem vstal a otočil se na cestu zpět. Ještě jsem se ohlédl. Byla tam! Zůstal jsem stát jako opařený. Dívala se na mě z vrcholu kopečku. Ne! Řekl jsem si. Zavřel jsem oči a představil si obraz přede mnou bez ní. Šedé kmeny buků, oranžové listí na zemi, popadané větve… Když jsem oči zase otevřel pořád tam stála. Rozhodl jsem se vzdorovat. Otočil jsem se k ní a pozorně ji sledoval. Ruce jsem měl složené na hrudi, levé předloktí v pravé dlani a postupně jsem zklidňoval dech. Opět jsme sledovali jeden druhého, jako předtím na mýtině, ale teď to bylo nevraživé. Alespoň z mé strany. Ona se dívala pořád tím svým hypnotickým pohledem, jako by to ani jinak neuměla. Z tváře se jí nedal vyčíst jediný náznak nálady nebo toku myšlenek. Uvědomil jsem si, že krása může být ošidná. Udělal jsem krok směrem k ní. Nehnula se. Tak tohle už známe, řekl jsem si. Postoupil jsem o další. Stále se nehýbala. Upřeně mě sledovala a snažila se mě ovládnout. Myslel jsem si, že na mě už tohle kouzlo neplatí, ale pak jsem si uvědomil, že jsem se na ní chtěl vykašlat, a přesto jdu zase k ní. Říkal jsem si, že už půjdu opatrně, nemám zapotřebí se kvůli ní zmrzačit. Postupoval jsem stále blíž aniž by se vzdálila o jediný metr. Aha, takže když jdu pomalu, neutíká. Moc jsem tomuto svému objevu nevěřil, ale zkusil jsem dojít a ž k ní. Neutekla. Zastavil jsem se těsně před ní. Znovu se naše pohledy střetly v důvěrném kontaktu. Jemně mě uchopila za pravou dlaň a odtáhla mi jí z levé ruky. Pak mi prsty objala poraněné místo. Bolest ustala. Nechápal jsem to, ale nevytrhl jsem se jí. Levou dlaň mi položila na bok a i tam se bolest utišila. Cítil jsem její jemné prsty a okamžitě jí všechno odpustil. Zamiloval jsem se do ní. Byla překrásná. Hypnotizující. Usmála se na mě. Pak mě pustila a poodstoupila. Tvář se mi zkřivila bolestí, která teď byla intenzivnější než předtím. Stále se usmívala. Bolest byla nesnesitelná. Přiskočil jsem zase k ní a vzal ji rychle za ruku. Objala mě. Po celém těle se mi rozlil neskutečně překrásný pocit pohody a klidu. Uslyšel jsem hudbu. Podmanivá melodie nás obklopila ze všech stran. Položila si hlavu na mé rameno a začali jsme tančit v pomalém rytmu. Zvřel jsem oči a už se nesnažil o ničem přemýšlet. Vnímal jsem její teplé tělo a něžné objetí a zlehka se propadal do polospánku. Cítil jsem nádhernou vůni jejích vlasů, chytil jsem ji za ruku a propletl své prsty s jejími. Vůbec se nebránila a předchozí šílená honička mi připadala jako něco neskutečného. Ne, to se přeci nestalo. Čekala. Celou tu dobu na mě čekala. Najednou se její objetí uvolnilo a já jsem šlápl do prázdna. Vytřeštil jsem oči a natáhl k ní ruce. Už to vypadalo, že mě chytí, ale poslední pohyb neudělala. Neskutečně pomalu jsem padal na záda a sledoval její nezměněný fascinující pohled. Uvěřil jsem, že letím. Padal jsem a neustále se na ni díval. Trvalo to nekonečné minuty. Pak se mi zatmělo před očima a už jsem nic necítil. … Uvědomil jsem si, že mám hlavu opřenou o něco tvrdého. Postupně se mi vracel cit do celého těla, každá jeho část se hlásila. Do zad mě tlačilo něco špičatého, levou ruku jsem měl nepřirozeně zkroucenou pod tělem, pravá byla jednoznačně zlomená. Nohy byly jakoby zasypané haldou kamení. Pak jsem ucítil bolest v plné síle. Mozek nebyl schopen zpracovat tolik kritických informací najednou. Vnímal jsem všechny své nervy a každý hlásil bolest. Nikdy jsem nevěřil, že je možné něco takového zažít, ale v tu chvíli jsem neměl sílu o tom přemýšlet. Ani sténat jsem nemohl. Ležel jsem a cítil celé své tělo zároveň, jako bych hořel. Po chvíli se vjemy otupily, nebyl jsem již schopen uvědomovat si všechnu tu bolest. Ustoupila do pozadí a zůstala tam jako nějaký neodbytný nepříjemný pocit. Jediný pohyb, který mi připadal smysluplný bylo otevření očí. Zkusil jsem to. Kupodivu se to podařilo. Nemohl jsem si uvědomit, na co se dívám. Viděl jsem ostře, přede mnou byl obličej neskutečně krásné dívky. Nedokázal jsem si vzpomenout, proč tam je se mnou. Postupně začala minulost ve střípcích vyplouvat na povrch- hudba, tanec, objetí, let… Hleděla mi do tváře. Její rty byly příjemně blízko, na nose jsem ucítil její teplý dech. Dívala se na mě klidným pohledem plným smíření. Je překrásná. Když si uvědomila, že se na ní dívám, usmála se a v tu chvíli jsem se do ní zamiloval. Mozek se mi snažil sdělit, že to už jsem udělal dřív, ale neměl jsem sílu uvědomovat si vlastní zážitky. Jen jsem vnímal přítomnost. Promítala se na plátno bolesti, které pulzovalo v pravidelném rytmu. Zaměřil jsem se na její oči. Nedalo se z nich nic vyčíst. Byly absolutně bez výrazu, ale nádherné. Chtěl jsem tak zůstat navždy. Její dech se přiblížil a pak se naše rty setkaly a splynuly. Chtěl jsem jí polibek opětovat, ale nedokázal jsem ovládnout jediný sval. V tom okamžiku jsem uvěřil v ráj. Když se odtáhla, kouzlo polibku nezmizelo. Stále jsem cítil její přítomnost, přestože mezitím vstala. Věnovala mi poslední pohled. Vyjadřoval soucit. Není netečná a chladná! Miluje mě! Otočila se a odcházela pryč. Zmizela mi mezi větvemi, ale já jsem věděl, že je stále se mnou. Myslím, že jsem se usmíval. Na pozadí stálé bolesti jsem si uvědomil, že už nemám sílu. Uniká ze mě s potůčkem krve, který mi stéká po tváři. Už nemůžu ani vnímat okolí. Chce se mi spát. Zavřel jsem oči. Vzpomínám na ni často.
Autor:
E-mail: azmidiske@centrum.cz
Vloženo: 11:14:59  22. 11. 2003


Hodnocení:
3.5 (2 hlasů)

Komentáře (2)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.