Byl sám. Skrytý v houštinách připravený ihned reagovat.Krčil se za nízkými keříky, v levé ruce držel dlouhý luk a pravou ruku měl kousek od několika šípů, které si vyndal z toulce na zem, aby se nezdržoval vytahováním šípů, když měl střílet. Všude byl samý sníh. Začaly ho studit ruce, a tak si nasadil teplé rukavice, které mu sahaly do půli předloktí. Číhal na svou kořist – na hnědého vlka. Chtěl se stát stopařem v nedaleké kapitule rytířů Grifinního řádu ve městě Kondaros, poměrně velké horské město. Aby se jím mohl stát, musel splnit několik zkoušek, mezi které patřilo vítězství v několika soutěžích ve střelbě nebo ve stopování, a jiných stopařských dovedností, které si sir Albrecht, zástupce stopařů v Kondaru, vymyslel. Teď stojí před Isornem zkouška poslední – přinést kůži a přední tesáky sedmi hnědých vlků. Tento měl být poslední.
Číhal již půl hodiny a stále nic, Isorn však věděl, že se vlk co nevidět objeví. Byl vyšší atletické postavy s nakrátko střiženými hnědými vlasy. Od stálého napínání luku měl skvěle vypracované zádové svaly. Na čerstvě oholené tváři mu byla vidět malá jizva – následek vlčího drápu.
Konečně. Dvacet stop před ním se zahýbalo roští a vylezl z něho hnědý vlk. Isorn neváhal. Zvedl svůj luk, přiložil šíp na tětivu a zamířil na nic netušícího vlka. Chvíli mířil a vystřelil. Vlk se skučením žuchl na zem s trčícím šípem v hlavě. Isorn se zaradoval, sebral své zbylé šípy a vydal se ke kořisti. Radost nad úlovkem mu však zaslepila smysly. Když se blížil k vlkovi, uslyšel z levé strany podivné vrčení. Ohlédl se a spatřil, jak na něj z houštin běží další hnědý vlk.Isorn vytrhl z pouzdra dýku a začal ustupovat. Zakopl však o ležící větev, spadl na zem a dýka mu vypadla z ruky. Vlk už byl u něj. Bránil se dotírajícímu vlkovi jen holou rukou v rukavici. Najednou mu rukou projela ostrá bolest, jak se vlk zakousl. Vykřikl a zkroutil se pod tíhou vlka. Teď již dosáhl na dýku, která mu předtím vypadla. Chytl ji a zarazil vlkovi do krku. Bodl ještě několikrát, než vlkova snaha ho zabít ochabla. Oddychl si. Tak blízko smrti.
* * *
Isorn seděl ve svém křesle, hleděl do praskajícího ohně v krbu, pil teplý čaj a přemýšlel o zítřku. Venku se již lesy a hory zahalily do černého roucha tmy. V chatce bylo teplo, i když za okny hustě sněžilo. Vstal z křesla a přešel ke stolu, kde ležely jeho dnešní úlovky. Obvázanou rukou si je prohlížel. Zranění nebylo naštěstí vážné. Za několik dní se stopy po zubech plně zacelí. Isorn zívl, protáhl se a šel si lehnout. Byl po dnešku unaven a chtěl být zítra v plné síle.
Ráno si Isorn sbalil všechny potřebné věci, zaházel chatu a vchod do ní sněhem a vyšel vstříc městu, které leželo nedaleko. U bran kývnutím hlavy pozdravil stráže. Město Kondaros ho vítalo svými dlouhými zasněženými ulicemi a nízkými domky s doškovými střechami. Kdysi v jednom takovém taky bydlel. Přestěhoval se však do lesní chatky, aby se mohl lépe sžít s lesním prostředím. Svoje rodiče však navštěvoval. Ke kapitule musel projít skoro celým městem, ale Isornovi to nevadilo. Na různých místech města se mu vybavovali jiné vzpomínky na dětská léta, kdy si myslel, že Kondaros je jediným místem na zemi. Na cestě městem potkával obchodníky, kteří nevěnovali mrazivému počasí velkou pozornost a šli na tržiště prodávat zboží všeho druhu. Konečně došel ke kapitule. Byl to menší hrad se dvěma věžemi křížem proti sobě. Zde také žil i starosta města a jeho rádcové. Hrad měl dvě vchodové brány – severní a jižní. U té severní velké brány, která sloužila jako ta hlavní, hlídali dva rytíři. Jednoho Isorn znal, byl to sir Norgan, mladý nadějný rytíř, který toho měl ještě hodně před sebou. Toho druhého neznal. „Á, Isorn. Tak co, už neseš posledního vlka?“ zavolal sir Norgan. Isorn došel blíž. „ Ano sire, ta bestie se trochu vztekala,“ ukázal ruku s obvazem a pokračoval ve své cestě k siru Albrechtovi. Siru Albrechtovi bylo okolo třiceti let. Svým chováním si získal respekt, jak u mladých noviců, tak i u starších rytířů. Na hoře Arathan vybojoval svoji největší bitvu, když se v čele malé armády probojoval až k vůdci nepřátelské armády, složené z podivných bytostí připomínající orky, a následně ho zabil. V Albrechtově oddíle bojovali i Isornův otec a strýc, který v bitvě zemřel. Nebýt tohoto hrdinného oddílu, existence města Kondaros by byla v rukách božích. Isorn byl tehdy ještě příliš malý, než aby mohl jít také do bitvy o jeho rodné město. Dlouho plakal nad strýcovou smrtí, ale pak byl na oba velice pyšný a všude se tím chlubil. Byli pro něj vzorem a Isorn chtěl být jako oni. Po bratrově smrti Isornův otec s poctou odešel od rytířského řádu a uchýlil se s Isornovou matkou ke klidnému životu ve městě. Na svůj bojový výcvik však nezanevřel a vyučoval Isorna v boji s mečem. Toto se stalo před deseti lety a nedávno přišly ze západního království zprávy, že se armáda orků znovu shromažďuje. Jsou to sice pochybné zprávy, kterým nechce nikdo věřit, ale vojenské i mágské řády vyhlásily pohotovost pro případ nouze. Proto se hledali noví mladíci, kteří by se dali dobrovolně k řádu rytířů. Isorn byl mezi nimi a doufal, že bude jako jeho otec. Sir Albrecht si byl této skutečnosti vědom, a tak mladého Isorna podporoval, protože věřil v to, že zdědil otcovy schopnosti.
Cestu znal již zpaměti, a tak došel na místo rychle a bez bloudění. U velké sochy rytíře Astaryna, patrona všech rytířských řádů, který se obětoval pro život ostatních, Isorn poklekl a pomodlil se k tomuto velikánovi, který hleděl s mečem u pasu a štítem na zádech do dáli. Po krátké modlitbě vstal a nechal se od stráže ohlásit. Po chvilce mu bylo dovoleno, aby vstoupil do malého pokoje s erby na zdi. Pokoj sloužil jako Albrechtova pracovna, ve které vyřizoval všechny dotazy nebo stížnosti. Sir odtrhl zrak od úředních listin a vzhlédl na Isorna. Hned mu došlo, co Isorn chce a v duchu se zaradoval, že se úkol jako prvnímu povedl právě jemu. S Isornovým otcem udržoval vřelé vztahy a měl ho za dobrého přítele. „Vidím Isorne, že znovu přicházíš s kořistí. Jestli se nepletu, a že se to moc často nestává, tak je tenhle vlk poslední, že? “ otázal se sir Albrecht.
„Ano sire, máte naprostou pravdu. Vyskytl se však menší problém a přinesl jsem ještě o jednoho vlka více,“ odpověděl Isorn. Ukázal obvaz na ruce a položil oba úlovky na stůl před sira.
„Nehoda se občas stane. Nu což, máme o jednu vlčí kůži navíc. To se bude zajisté hodit. Jistě si teď přeješ vstoupit mezi stopaře. Ptám se tě tedy: opravdu si to přeješ?“ Isorn trochu váhal odpovědět. Na tento den se velmi těšil, ale až tady, před Albrechtem, si uvědomil, že to určitě nebude žádná lehká věc. Pak sebral všechny síly a se slovy: ‘Ano pane‘ přešel blíže k siru Albrechtovi. Ten si přece jenom v duchu trochu oddychl, když viděl syna svého přítele váhat.
„Pak tedy nevidím žádný problém,“ zasmál se. „Jak ti určitě tvůj otec oznámil, stopaři a mladí novici spolupracují ve dvojicích. Doufám, že nejsi tímto faktem zaskočen. Budeš přidělen k novici Kelvinu. Je to mladý a vtipný novic, bude se ti určitě zamlouvat. Nechám ti ho ihned zavolat.“
Isorn využil chvilku a prohlížel si různorodé erby na zdech. Byly zde erby všech známých zemí a provincií, která zpravovala Nejvyšší vláda včetně erbu Kondaru. U tohoto erbu se zastavil. Byla na něm zmenšená pevnost v bílém poli, které znázorňovalo sníh, protože zde byl téměř po celý rok sníh. Za chvíli se ve dveřích objevila mohutná postava se širokými rameny. Kelvin měl na sobě kroužkovou zbroj a u pasu se mu houpal těžký meč. Nosil delší černé vlasy a stejně tmavý knír. Co se Isorn dozvěděl později, byl Kelvin o tři roky starší, přesněji řečeno mu bylo dvacet čtyři let.
„No Isorne, to je Kelvin. Kelvine to je Isorn, tvůj nový stopař. Konec představování, mám ještě spoustu práce. Nejlépe se poznáte při nějaké společné práci. Jo tady je ještě tvůj nový meč, Isorne. Časem, až povýšíš získáš lepší,“ řekl sir a nenápadně pohlédl na vlastní zahnutý meč, který připomínal katanu. Trochu netradiční zbraň, kterou však měla v oblibě většina vyšších rytířů včetně Isornova otce. Pak Albrecht podal Isornovi dlouhý ocelový meč.
„Děkuji sire,“ odpověděl Isorn a vycházel s Kelvinem ven.
„Tak nás dali dohromady. Doufám, že to byla vůle Astarynova a že si budeme dobře rozumět. Jmenuju se Kelvin, ale to si už asi zjistil. Bydlíme v jednom pokoji ve východní části hradu. Ukážu ti ho. Doslechl jsem se, že jsi syn sira Darisona, slavného rytíře z dob orčích válek. Rád bych si s tebou přátelsky změřil síly v šermu. Tvůj otec byl vynikající šermíř. Jistě tě něco naučil, co ty na to? Jak říkal sir Albrecht:‘nejlépe se poznáte při společné práci‘,“dokončil Kelvin se smíchem svůj návrh.
„Tak dobrá, nic proti tomu nemám. Pak ale musím zajít za rodiči, abych jim oznámil, že jsem byl přijat. Můžeš jít se mnou, jestli chceš,“ navrhl mu Isorn, kterému se mladý novic začínal zamlouvat.
„Skvěle! Rád poznám tvé ctěné rodiče,“souhlasil novic.
„Tady je naše soukromé království,“ ukázal Kelvin na místnost přesně pro dva. Měla jedno okno, které se dalo zvenčí zavírat okenicí. Jedna postel pokrytá rozhrabanými pokrývkami svědčila o tom, že na ní Kelvin spí. Druhá byla pod oknem. Uprostřed stál stůl, na němž bylo pár věcí: nějaké svitky a nádobí. Na polici u Kelvinovy postele ležely jeho věci. „Tady máš postel, támhle polici na věci a tady je náš stůl. Nech si tady věci a přijď na nádvoří. Budu tě tam už čekat,“ řekl Kelvin a odešel pryč. Isorn si odložil své věci a začal se převlékat do stopařského oblečení, které dostal. Byly to dlouhé černé široké kalhoty. Na tělo si oblékl také černé prošívané triko a celý se zahalil do černého pláště se širokými rukávy, který sahal až na zem. K pasu si připnul svůj nový meč a vyšel ven z pokoje za Kelvinem na nádvoří. Kelvin se již rozcvičoval, a když zahlédl Isorna, kývnul v pozdravu hlavou a postavil se do bojové pozice. Isorn pozdrav opětoval, vytáhl meč a postavil se proti němu. Oba chytli meče obouruč a zkřížili je hroty. První zaútočil Kelvin. Sjel hrotem až k jílci, odrazil ho a ťal na hlavu. Isorn tento trik znal a postavil meč nad hlavou do vodorovné polohy. Z této pozice přešel do útoku bodnutím meče zespodu. Kelvin útok odrazil a kryl se před dalším útokem.
„Odkud jsi, Kelvine? Jsi tady už dlouho?“ zeptal se Isorn, který přecházel do obranné pozice.
„Narodil jsem se tady v Dolním Vranu, asi sto padesát mil odtud. Jsem tady asi dva měsíce. Neměli žádného stopaře, tak mě ani nikam neposílali.“ Oba pokračovali v souboji a odpovídali si na různé otázky. Po souboji vzal Isorn svého nového přítele do domu jeho rodičů, kde je oba přivítali s otevřenou náručí. Žili v malém domku u tržnice. Domek působil příjemným dojmem. Přestože byl sir Darison voják, nezapomínal se starat o svůj dům. Kelvin se cítil trochu nesvůj, když stál tváří v tvář Isornově otci, pak již svoji nervozitu shodil a choval se zcela přirozeně. Před večerem se oba odebrali zpět do jejich pokoje v kapitule.
* * *
Večer se na hradě konala Isornova první večeře. Byli zde jen novici a stopaři. Jedli všichni u velkého dubového stolu. Měli vařené vepřové s chlebem. Kelvin Isorna představil svým přátelům. Společně pak jedli, pili a bavili se u jednoho konce stolu. V okamžiku, kdy přišel do místnosti sir Albrecht, všichni sedící se zvedli a pozdravili ho.
„Je mi ctí, abych vám představil nového člena řádu. Jmenuje se Isorn a bude spolupracovat společně s Kelvinem, kterého již znáte. Poprosil bych je oba, aby se co nejdříve dostavili ke mně, abych jim mohl zadat první společný úkol,“ oznámil Albrecht a odešel pryč. Kelvin s Isornem rychle dojedli a šli za sirem.
„Váš rozkaz zní: vypátrat a zbavit se banditů, kteří otravují Ralfův dům v lese za městem. Doufám, že víte, kde to je. Nějaké otázky?“ ptal se sir, když byli všichni u něj.
„Ne sire,“ opověděli Isorn i Kelvin.
„Dobrá, tak tedy zítra ráno vyrazte,“ dokončil rozkaz. Oba pozdravili a odešli do pokoje připravit se na zítřek.
Vyrazili časně ráno. Sbalili si potřebné věci: zbraně, jídlo, pití a pokrývky. Neplánovali nikde přespávat, ale vzali si je pro případ nouze. „ Za jak dlouho, myslíš, že budeme u Ralfova domu?“ zeptal se Kelvin, který si přes kroužkovou košili navlékl naleštěný ocelový kyrys s gryfem na hrudi. „Nejsem si jist, ale asi za dvě hodiny,“ odpověděl mu Isorn a připnul si toulec se šípy a lukem na záda. Když si byli oba jistí, že mají vše, vyšli z pokoje vstříc dobrodružství.
Venku drobně sněžilo. Pomalu se začaly otevírat okenice domů a první obyvatelé města Kondaros se líně ploužili za prací. Naši dva přátelé se před kapitulou rytířů dali do mírného klusu. Isorn byl na běh zvyklý a nedělal mu potíže. Jak bylo vidět, Kelvin na tom byl stejně. Tímto tempem dorazili k Ralfovu domu asi za hodinu. Byl to velký cihlový dům se spoustou oken. Uvnitř je přivítal stále ještě trochu rozespalý majitel domu Ralf. Dozvěděli se od něj, že ho ti bandité přepadávají už asi měsíc, ale až teď se rozhodl požádat o pomoc kondarské rytíře. Vždy ho zbijí a okradou. Nevěděl sice, kde jejich skrýš leží, ale vždy přijíždějí a odjíždějí východní cestou vedoucí hlouběji do lesa. Isorn s Kelvinem poděkovali a vydali se doupě banditů hledat. Vyrazili tedy východní cestou, která se klikatila lesem. Přestalo již sněžit, nicméně bylo všude hodně napadaného sněhu. Za jednou zatáčkou se však do stromu, těsně vedle Kelvina, zabodl opeřený šíp. Oba se urychleně skryli do houštin. Kelvin vytáhl z pochvy svůj meč, zatímco Isorn strhl z ramene luk a připravoval se ke střelbě.
„Šíp přiletěl asi támhle odtamtud. Schoval se za ten kámen, šmejd,“ křikl zpoza houštin Isorn. „Musíme ho nějak vylákat ven.“
„Doufám, že po mně nebudeš chtít, abych tady běhal, zatímco mi budou kolem hlavy bzučet šípy, že ne?“ otázal se Kelvin.
„Ne to ne. Naše řešení problému támhle jde,“ ukázal Isorn před sebe, kde ve vzdálenosti dvaceti sáhů vyběhl lupič s mečem v ruce. Kelvin rozuměl. Vyřítil se z houští, mávaje mečem nad hlavou. Střelec ve skrýši za balvanem zvedl luk a zamířil. Vystřelit však už nemohl, protože se mu do hrudi zavrtal Isornův šíp. Střelec se jen skácel. Kelvin druhého lupiče vyřadil ze hry jedním sekem do hlavy. Bandita následoval svého kumpána střelce. „To měla bejt asi nějaká hlídka,“ řekl Kelvin.
„Asi. Nebo tady číhali na kolem jdoucí, aby je mohli zákeřně přepadnout a okrást.“
„Taky možný. Zajímalo by mě, kde mají to svoje doupě,“ dodal Kelvin, když zasunoval meč do pochvy.
„Myslim, že vím. Podívej se támhle na tu skálu,“ ukázal Isorn nad sebe, kde stály na skále nějaké zbytky staré pevnosti s vysokou, teď již zničenou, věží. „možná jo. Máme jen jednu možnost, a to tu, že zříceninu prozkoumáme,“ odpověděl Kelvin. Po chvíli se jim konečně podařilo najít cestu k pevnosti. Vyškrábali se po stezce na vrchol skály, odkud byl výhled na všechny příchozí cesty v lese.
„Támhle, Isorne,“ řekl Kelvin. „Vidíš ten kamenný most přes tu roklinu? To bude určitě cesta do doupěte. Problém je ale v tom, že ho hlídá pět ozbrojených banditů. Nemáš náhodou nějakej nápad?“
„No nemám. Nedostaneme se tam, aniž bychom způsobili rozruch…“
„Do každé pevnosti může vést i více cest, ne?“ ozvalo se z houští za Isornem. Oba vytasili zbraně a hledali zdroj toho hlasu. „Ať jsi, kdo jsi, vylez ven a to hned!“ křikl Kelvin.
„Snažím se vám jen pomoci, pánové,“ ozvalo se znovu. Z houštin se pomalu zvedla postava zahalená v kápi. Postava měla na sobě černočervený plášť s kápí, která jí zakrývala téměř celý obličej. Na zádech se jí houpala dlouhá tyč s ocelovými konci. Vše nasvědčovalo tomu, že je to mág Řádu Dračího ohně. Nebyl tak vysoký jako Isorn nebo Kelvin, ale postavil se před ně bez jakéhokoli náznaku strachu a založil si ruce do širokých rukávů.
„Stále si nám neřekl, kdo jsi a co tu chceš,“ opakoval Kelvin svoji otázku.
„O pardon pánové, jsem mág Dračího ohně,“ odpověděla postava.
„Tak toho sem si taky všimnul a co tu chceš?“
„Výborně! Řád mě sem poslal, abych ze zříceniny věže přinesl cenné svitky: A vy jste tady proč?“
„Abychom zabili všechny ty bandity, co tady terorizují okolní obyvatele.“
„Máme podobné cíle. Spojme své síly. Vím, kudy se tam dostat.“
„Nemám ve zvyku bezhlavě věřit někomu, koho neznám a komu ani nevidím do tváře.“
„Tak dobrá,“ mág si strhl kápi a odkryl svůj obličej. Měl pronikavě zelené oči a krátké tmavé rozcuchané vlasy. Bylo mu kolem dvaceti let. Na jeho pravé tváři měl nepravidelné černé tetování. „Asi jsem se zapomněl představit. Jmenuji se Xarsas. Chci vám jen pomoci,“ představil se mág. Stopař a jeho přítel pomalu schovali své zbraně. „Já jsem Kelvin a to je Isorn. Jsme z města Kondaros,“ reagoval Kelvin, „ vypadá to, že nemáme jinou možnost, než ti věřit. Zaveď nás tedy k tomu vchodu.“
„Bude mi potěšením. Následujte mě.“ Vyrazili za ním.
„Co to je za svitky, že tě poslal samotný Řád?“ zeptal se dosud mlčící Isorn.
„Kdysi tady stála věž jednoho mocného mága. Tohle z věže zbylo,“ řekl Xarsas a ukázal na zříceninu, „Ten mág používal zakázaná démonická kouzla. Jednou se mu to stalo osudným a vyčarovaný démon ho zabil. Někde se tu stále povalují svitky s těmito kouzly. Mám je přinést, aby je mohl Řád držet pod kontrolou, nebo zničit. Tak tady to je.“
„Já vidím jenom skálu,“ řekl nevzrušeně Kelvin.
„Správně. Musíme vylézt nahoru. No, nekoukej tak a lez!“ zasmál se Xarsas.
Lezli opatrně, protože spadnout dolů by se jim mohlo stát osudným. Z toho, jak obratně Xarsas lezl, by se dalo říci, že se pod jeho pláštěm ukrývalo silné tělo. Není se čemu divit. Řád Dračího ohně se specializoval hlavně na oheň a kontaktní souboj válečnou holí, která byla v jejich rukách smrtícím nástrojem.
„Tak teď opatrně a potichu. Tady to už neznám,“ oznámil mág, když konečně vylezli nahoru. Stáhl si ze zad svoji bojovou hůl a byl připraven okamžitě jednat.
„Podle mě bude jejich hlavní stan v támhleté velké zbořenině,“ řekl Kelvin s mečem v ruce a ukázal na část věže. Pomalu se vydali tím směrem, ale hned co ušli pár kroků, se objevil problém. Byli zpozorováni a po cestě se k nim blížili ozbrojení bandité. Isorn střílel šípy, jak nejrychleji mohl a když mu došli šípy, vrhl se na zuřící bandity se svým dlouhým mečem. Xarsas zablokoval úder mečem holí, podrazil banditovi nohy a útočník se odporoučel dolů ze skály. Otočil se a z hole mu vyšlehla menší ohnivá koule, která uškvařila několik banditů. Kelvin se se svým mečem také činil. Když dobojoval, leželi mu u nohou čtyři mrtví nepřátelé. Najednou se ozvala třaskavá rána a celé prostranství ozářila ohnivá záře.
„To sem nebyl já!“ zavolal Xarsas, „rychle běžte dovnitř. To je mág. Zadržím ho. Rychle!“ Kelvin s Isornem se rozběhli, nechávaje za sebou oba zápolící mágy. Všude byl najednou oheň. Oba vběhli dveřmi do malé místnosti, která pokračovala dál. Za sebou stále slyšeli zvuky ohnivé bitvy. V další místnosti zařval jeden bandita, ale ne bojově, nýbrž smrtelně, když ho Kelvin probodl mečem. Ohnivá bitva stále pokračovala. Xarsas uhýbal, uskakoval před ohněm a sám vysílal oheň do všech stran. Najednou uklouzl na sněhu a v poslední chvíli odvrátil ohnivým štítem protivníkův útok, který se odrazil od štítu a letěl zpět na jeho sesilatele. Ten jen zaúpěl pod žárem a najednou bylo ticho. Xarsas si na kolenou oddychl. Tak blízko smrti.
Isorn vykryl mečem útok nožem a zajel zbraní do banditova těla. Ve stejném okamžiku usekl Kelvin svému nepříteli hlavu. Už toho měli oba dost.
„Nemehla! To je nemůžete, sakra, zabít sami? To mám, sakra, dělat všechno za vás?“ vyštěkl nějaký muž, asi vůdce, z konce místnosti. Muž vytáhl obrovský meč, vrhl se na opodál stojícího Kelvina a zasypával ho mocnými útoky. Kelvin jen pomalu ustupoval. Isorn se teď začal věnovat novým banditům, kteří se znenadání objevili ve dveřích. Kelvin cítil, že slábne. Už se jen bránil a sám již neútočil. Vtom mu vůdce banditů vyrazil meč z ruky a chystal se k smrtícímu zakončení. Ve dveřích se objevil Xarsas. Zamumlal kouzlo a vůdcova čepel se rozžhavila, až ji vůdce pustil na zem. Kelvin z posledních sil vytrhl nůž z pochvy a zabodl ho banditovi přímo do srdce. Pak jen lehl na zem. Tak blízko smrti. I Isorn zasadil poslední ránu nepříteli. Když zastrčil zbraň, šel zkontrolovat Kelvina, kterému již Xarsas pomohl na nohy. „Díky…Xarsasi…asi by mě…zabil. Našel… si ty tvoje… svitky? My už tady skončili,“ řekl Kelvin, popadajíce dech.
„Ano, našel, ale už asi nebudou k použití, protože je měl u sebe ten kouzelník, kterého jsem proměnil na uhel,“ odpověděl se smíchem Xarsas.
„Co to bylo zač? Ten kouzelník.“
„To nevím. Budu se muset o něm zmínit před radou Řádu. Přišli jsme akorát včas, nebo by ten chytrák ukradl magické svitky.“ Vyšli ven, kde ještě plápolal oheň. Vydali se směrem k městu. Zastavili se ještě u Ralfa, který byl štěstím bez sebe a nabídl hrdinům jídlo, u kterého mu popisovali průběh boje.
„Tak pánové, zde se naše cesty dělí, ale mám pocit, že ne nadlouho. Rád jsem vás poznal a mějte se dobře. Kdybyste cokoli potřebovali, najdete mě v chrámu Řádu Dračího ohně, kousek odtud. Kéž vás Fénix ochraňuje!“ zavolal Xarsas, když došli k rozcestí.
„Ty se měj taky dobře a určitě se ještě někdy setkáme,“ odpověděl Isorn.
„To si piš. Musím ti ještě něco oplatit,“ dodal Kelvin s vážným výrazem ve tváři, po kterém všichni tři vyprskli smíchy. Pak se Xarsas otočil a šel si svojí vlastní cestou směrem k chrámu.
„Podivnej chlapík, co? Sem mu ale vděčnej. Teď už ale chci co nejrychleji do tepla našeho pokoje, jinak ke mně asi brzo přimrzne moje zbroj,“ svěřil se Kelvin na cestě do města. Xarsas měl pravdu: jejich cesty se brzy střetnou…
