název série: Snape - Ledový žár
název kapitoly: První den I.
autor: marcella
email: marcella02@seznam.cz
Profesor Snape seděl v prastarém koženém křesle ve svém kabinetu a přemýšlel o životě. Dnes byl první školní den a to jej svedlo k tomu, aby bilancoval uplynulý školní rok i ty před ním. Bylo poledne a on měl pocit, že se stmívá. Do duše se mu vkrádal těžký, chladný splín. Další rok začíná - kolik jich ještě bude takových? Čeho dosáhl, co se zlepšilo v jeho životě od té doby, co je tady v Bradavicích? Když ho sem Brumbál přijal, namlouval si, že mu začíná nový, šťastnější život, že jeho nevyslovitelné utrpení skončilo, že bude žít konečně tak, jako jiní lidé, spokojeně, bez bolesti a trápení. Pravda, už to není tak zlé jako dřív, ale i tak mívá někdy pocit, že trpí víc a častěji, než dokáže unést.
Přinutil svou mysl soustředit se. Teď si nesmí dovolit slabost. Za chvíli začne učit nový první ročník. Za chvíli začne učit Harryho Pottera. Syna svého největšího rivala, muže, jehož v mládí nenáviděl nejvíc na světě. Syna člověka, který mu vždycky s úsměvem vzal to, co mu bylo nejdražší, ať to bylo cokoli. A i když James Potter už dávno nežije, jeho syn tu zůstává dál jako jeho největší triumf, jako živá připomínka dávných časů, rána, která se nehojí. Je to jenom dítě, obyčejný malý kluk, uklidňoval se Snape, ale věděl, že si to jen namlouvá.
Protože ten obyčejný malý kluk měl už teď mnohé z toho, po čem Snape bolestně toužil - velký talent, mocné příznivce, slávu, přátele, sympatie davu.
Harry s Ronem přišli do učebny právě včas, aby si zabrali nejlepší místa v poslední lavici. Stačilo jim Snapea vidět včera u večeře a shodli se na tom, že od tohohle profesora je lepší zdržovat se co nejdál. Harrymu navíc lektvary odporně připomínaly chemii, se kterou na minulé škole tolik zápasil, a Ron prohlásil, že je zbytečné patlat se s něčím, co se dá vyčarovat. Pohodlně se usadili v dřevěných lavicích a Harry začal vysvětlovat, čemu se u mudlů říká piškvorky. Když byli v nejlepším, padl na jejich lavici stín. Harry vzhlédl k černým očím profesora Snapea.
"Pottere, vy si nepotřebujete zapisovat co říkám?" Ozval se přísný, tichý tón. Snape mluvil velmi tiše, skoro ani neotvíral ústa, a přece bylo ve třídě ticho, že bys slyšel upadnout sebemenší špendlík.
"Nejspíš základy už znáte," konstatoval Snape a položil mu nějakou otázku. Harry se zmateně rozhlédl po spolužácích kolem. Vůbec netušil, na co se profesor ptá. Měl pocit, že si ho Snape vychutnává, že čeká, kdy přizná svou nevědomost. Dlouho bylo ticho. Snape opravdu čekal.
"To nevím, pane." Řekl konečně a snažil se, aby to znělo klidně.
"To snad není pravda," pomyslel si nakvašeně Snape "student, obdařený největší kouzelnou silou, jakou svět kdy viděl, jediný, který přežil Voldemortovou smrtící kletbu, a on se neobtěžuje dávat pozor, nenamáhá se nasbírat tady pár vědomostí, které jednou můžou jeho a všechny nás ostatní zachránit od smrti, ne-li něčeho horšího." Srazil Nebelvíru bod a pokračoval v hodině. Postupem času se jeho nálada ani trochu nezlepšila. Jiskřička naděje, že tenhle ročník bude lepší než minulý, že najde někoho, kdo by se o lektvary aspoň trochu zajímal, nebo prokázal zvláštní talent v tomto oboru, se rozplynula téměř v nenávratnu. Znechuceně dokončil lekci a pustil studenty na oběd.
Sám na jídlo ani nepomyslel. Rychlými kroky, pokud možno nenápadně, vyběhl na nejvyšší ochoz astronomické věže. Otevřel malá, okovaná padací dvířka a opatrně se protáhl otvorem nahoru. Do tváře mu zadul prudký vítr. Bylo tu liduprázdno. Jen podlaha z křišťálových dlaždic, nízké zábradlí kolem a drahé přístroje, namířené někam do oblohy, kde teď nebylo vidět nic kromě temných mraků. Další nepříjemná povinnost. Navíc si ji uložil sám. Jeho Znamení zla, které fungovalo jako citlivý detektor přítomnosti temných sil v okolí, se dnes při hodině opět začalo ozývat slabým, ale nepříjemným bodáním. Snape pomalu obcházel po vnějším obvodu a snažil se podle intenzity bolesti určit směr. Astronomická věž k tomu měla nejlepší polohu - byla tu daleko nejvyšším bodem a tyčila se téměř přímo uprostřed hradu. Od ní na sever, jih, východ a západ byly věže jednotlivých kolejí. Profesor ve směru každé z nich na chvilku postál. Vypadal, jako že naslouchá hukotu větru nebo svým vnitřním hlasům. Konečně se zastavil naproti Zmijozelu, jeho vlastní koleji. Ano, tady to bylo nejsilnější.
