,,Takže, aby bylo jasno. Kdo si to rozmyslel a chce odejít, ať to udělá hned teď. Jinou možnost mít nebude." Žena se důležitě rozhlédla. Zář plamenů nyní jasně osvětlila její tvář s mírně vystouplými lícními kostmi a oči, které byly modré jako ledový vrchol hory. ,,Dobrá. Ale nechci slyšet žádný fňukání. Času na rozmyšlenou jste měli dost." Otočila se na mladou dívenku se špičatýma ušima a šikmýma, bystrýma očkama. ,,Ty zůstaneš tady."- ,,Ale já chci bojovat! Půjdu s vámi!" Žena se mírně sklonila a vzala dívčinu tvář do svých hrubých dlaní. ,,Tvůj čas přijde. Ale teď zůstaň a hlídej věci." Vzpřímila se a otočila k ostatním. ,,Jdem!" Zavelela a máchla mečem, jenž se pod mihotavými světly hvězd divoce zaleskl. Dívce v očích zasršelo pár jiskřiček a ke vzteku si ještě dupla malou nožkou. Nakonec ale přeci jen usedla zpět k ohni. ,,Potřebovala by přehnout přes koleno a pořádně nasekat. Tuhle stránku výchovy u ní rodiče nejspíš zanedbávali." Řekl statný, vysoký muž s dlouhými zcuchanými žlutými vlasy, kterému přezdívali Viking. ,,Nech ji." Odvětila a rozešla se, společně s ostatními, k Věži. Před bránou nebyli k jejich velkému překvapení žádné stráže. ,,Na to, že je to největší a nejryzejší drahokam v celym všivim světě, si ho nijak nestřežej," poznamenal Viking, když shlížel bránu, která se před nimi jako obrovský kolos tyčila do výšky dobrých osmi metrů. ,,Takže… Arli, Feor, Sirdëan a Tai vyšplhají nahoru, na vrchol Věže a pokusí se najít jinou cestu dovnitř. Ostatní zůstanou tady a budou hlídat. Kdybyste cokoli viděli, zatrubte na roh a okamžitě zmizte! Je to jasný?" Všichni kývli, pouze jeden mladík s jasnýma zelenýma očima a červenými vlasy vystoupil z řady. ,,Já nesouhlasím. Nebudu se škrabat někam nahoru jako nějaká veverka, abyste vy dva ten drahokam vyfoukli a zdrhli! Půjdu s vámi."- ,,Mám takový pocit, že ta lekce, kterou jsem ti minule uštědřil, zřejmě nebyla dostačující!" Vzkřikl muž a rázným krokem se k mladíkovi rozešel. Ale když už se napřahoval, aby mu uštědřil pořádnou ránu, žena ho zadržela. ,,Nech ho. Taii… půjdeš se mnou... Vikingu… !"- ,,Proč ho pořád bráníš? Vždyť je to jenom malej rozmazlenej fracek!"- ,,Je to můj bratr, pokud jsi zapomněl," odvětila, k nim otočená zády. Brzy pochopili, proč zde nejsou žádné stráže. Brána byla uzavřena závorou, se kterou by s těží pohlo i deset Trollů. Marně se ji pokoušeli otevřít. ,,Sakra! Teprv na začátku a zároveň i na konci!" Zaklel Viking. Na čelo mu vystoupily krůpěje potu a z dlaní crčela krev. ,,Ustupte," ozval se náhle hlas mladíka, který dosud stál za nimi. Otočili se a nechápavě se na něj dívali. ,,Co si to zas vymejšlí?" Zeptal se muž. Žena neodpověděla. Po chvíli nakonec oba ustoupili, i když Viking si neodpustil pár nepříliš lichotivých poznámek ,,… toho skrčka," jak mu s oblibou říkával. ,,Neměl bys ho tak podceňovat," varovala, ale muž se pouze ušklíbl. ,,A otočte se! Nesnáším, když někdo okouní, nemůžu se pak soustředit!" Vyštěkl už podrážděně mladík. Udělali, co si přál. Půlelf se rozkročil, vztáhl ruce k obloze a vzhlédl k nebi. ,,To jsem zvědavej, jak otevře tu bránu. Vždyť nemá síly ani za tři vrabce a chtěl by odstrčit závoru, se kterou jsem nepohnul ani já!"- ,,Kdo říkal, že jí chci otevřít?" Ozvalo se někde za nimi, ale jako by z velké dálky. V tom mohutný záblesk osvětlil okolí a tlaková vlna srazila i Vikinga na kolena. Následoval obrovský třesk a třísky se rozlétly po celém nádvoří. Když se dým rozptýlil v mužově tváři se objevil výraz, který pro něj nebyl vůbec typický. S vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy hleděl na obrovskou díru v bráně. Ocelové pláty roztavil obrovský žár. Ale po mladíkovi jako by se slehla zem. ,,Taii! Taii! No tak se k sakru ozvi!" Volala, odpovědi se jí však nedostávalo. Hlava jí klesla a ramena se roztřásla. Náhle opět vzhlédla, otřela si zbytky slz a rázným krokem se rozešla k bráně, následovaná Vikingem…
Otevřel se před nimi pohled na obrovské nádvoří, obehnané pevnou, masivní zdí z kamene. Byla to dokonalá past pro ty, kteří se dostali přes bránu až sem. Spleť úzkých uliček a cest vypadala jako nekonečné bludiště s tisíci dveřmi a smrtící cestou pro ty, kdož se v něm ztratí. ,,Co teď. Rozdělíme se?" Zeptal se Viking, když očima přelétl ten obrovský, zdánlivě nekonečný prostor. ,,Reanor…" Zabručel netrpělivě, když se mu nedostalo odpovědi. ,,Ne. To by byla sakra kurevská chyba… Jdem…" pokynula a rozběhla se k jedné z tisíce uliček. Hned na prvním rozcestí na okamžik zaváhala, ale nakonec se přeci jen vydala užší, méně schůdnou pěšinou. Bloudění se jim zdálo nekonečné. Připadalo jim, že jsou v tomhle pekle již celý den- a ne a ne se z něj vymotat. Vyčerpaná a unavená Reanor se opřela o chladnou zeď. ,,Jak to tak vypadá, asi tady chcípnem, jestli někdo něco nevymyslí…" Oči měla opuchlé a v celém těle cítila bodavou bolest. Rozkašlala se. Na rtech jí ulpěla trocha krve. ,,Kur…" Zaklela. ,,Musíme jít dál. Chci ten drahokam, kterému přezdívají Srdce Jednorožce, i kdybych kvůli tomu měla umřít!" Procedila mezi zuby a nejistým krokem se opět rozešla. Viking se za ní nechápavě díval, ale nakonec se rozběhl za ní. Náhle v něm hrklo. Kam zmizela? Ať se rozhlížel, jak chtěl, nikde neviděl ani náznak něčí přítomnosti, natož té Reanořiny. Nedával však pozor a ztratil půdu pod nohama. Nestačil ani vykřiknout. Dopadl na tvrdou kamennou podlahu, udeřil se do hlavy a ztratil vědomí… Nevěděl, jak dlouho tam leží, ale ten zápach, který mu vnikal do nosu a vsakoval se do kůže mu dvakrát příjemný nebyl. Všude bylo ticho a tma. Postavil se na vratké nohy, ještě trochu otřesen pádem a tápavě, s rukou před sebou, hledal v té temnotě něco, co by mu pomohlo dostat se z téhle špinavé páchnoucí díry ven. Po chvíli nahmatal chladnou, slizkou stěnu. Raději ani nepřemýšlel, kde vůbec je a jestli se odsud dostane. O něco zakopl. Zachrastilo to. Uskočil instinktivně vzad a snažil se potlačit zrychlený dech. Trvalo poměrně dlouho, než se odvážil učinit další krok vpřed. Snažil se alespoň trochu prohlédnout skrze bezednou černotu, která jej obklopovala a stahovala se kolem něj jako oprátka kolem hrdla zločince. Náhle do něčeho vrazil. Nejdříve se polekal, že je to nějaký netvor, ale vzápětí usoudil, že je to holý nesmysl. Ohmatal tu věc a věděl, že je ztracen. Vzhlédl k domnělému stropu. Copak odsud není žádná cesta ven? Copak tu uvízne navždy a pomalu pojde jako krysa?…
Propadl zoufalství. Nerozlišoval, co je zeď, co ostatky čehosi. Mlátil pěstmi do všeho, na co narazil, kopal do kostí a kamenů, dával plný průchod svému vzteku a beznaději. Náhle, stejně jako se ten výbuch dostavil, byl zas ten tam. Viking se bezvládně sesul podél zdi a zavřel oči. V temnotě před ním začaly vystupovat přízraky zrůdy s obludnou, vyhublou tváří, bledýma, vypoulenýma očima a dlouhými drápy na rukou, které ho drásaly až do krve. Zkrvavenými prsty si zajel do vlasů. Pokoušely se o něj mdloby. Pevně stiskl rty a pomalu vstal. ,,Kdybych tak moh něco udělat… Nějak se odsud dostat! K sakru!" Rozmáchl se a plnou silou udeřil pěstí do jednoho z kamenných výčnělků. Ozval se zvuk, jako když někdo táhne hroudy suti po zemi. Jen tak tak, že stačil uskočit. Pár velikých balvanů se uvolnilo a s rachotem dopadlo těsně vedle jeho nohou. Dovnitř vnikl nával světla. Tak silný, že málem oslepl. Oderval pár dalších kamenů a vzniklým otvorem se prodral ven-přímo zpět na nádvoří, ze kterého vedly ty ošidné cesty. Oprášil své šaty a vyšel ven. Den již končil a slunce zapadalo. Promnul si hustý vous a ušklíbl se při pohledu na věž a bránu. Promnul si ruce. ,,Tak a je to…" Zezadu k němu přistoupil menší mladík a jeho pronikavé zelené oči se rozzářily hvězdným třpytem. ,,Tak se ti to přeci jenom povedlo…"- ,,A tys mi nechtěl věřit. Bude tam bloudit, ale i když najde cestu, to co hledá, tam nebude…" Mladík jako by svýma pátravýma očima stále něco hledal. ,,Mám ho. Nestrachuj se." Odvětil na nevyřčenou otázku a odhalil plášť. Sytě rudý drahokam odrážel svými vybroušenými plochami jako sklíčky i nejmenší zlomky světla, které na něj dopadalo. Půlelfovi zajiskřilo v očích a jako omámený vztáhl ruku ke vzácnému klenotu. ,,Srdce Jednorožce…" šeptl. Viking ho však zadržel. ,,Nesahej na něj…" pohlédl na mladíka z pod zamračeného obočí. ,,Dobrá. Tys ho vždy nosil u sebe, že?…"- ,,Jistě. Srdce Jednorožce nikdy nebylo uloženo ve Věži, ale tady…" A poklepal na svoje brnění, do kterého byl drahokam vsazen. ,,Doufám, že ses postaral o ostatní…" Tai kývl a pokynul rukou. ,,Pojď, jsi určitě unavený. Zítra nás čeká namáhavá cesta…" Vyzval muže úlisným hlasem. Ten zaváhal, ale pak přeci jen mladíka následoval. Když se Viking uložil a tvrdě usnul, připlížil se půlelf k malému stanu, v němž byly zásoby jídla a další potřebné věci. ,,Sssst! Jsi tady?" V příštím okamžiku vykoukla ven mladá elfka. ,,Samozřejmě. Kde bych asi tak měla být, ty chytráku?"- ,,Fajn. Už spí. Z té kobky se bohužel dostal-proti našemu očekávání. Ale svůj úkol splnil. A za to ho zabiju rychle… Doufám, že proti tomu nic nemáš," dodal a pohlédl na dívku. Ta se jen pousmála a v tmavých očích jí zasršely drobné jiskřičky…
