autor: marcella
email: marcella02@seznam.cz
Arine, nejmenší dívka z prvního ročníku, rusovláska tak etéricky jemná, že jste si nikdy nebyli jisti, jestli to není víla, seděla v té chvíli v hrůzu budící pracovně školníka Filche a ještě dovzlykávala. Bylo jí smutno, protože Zmijozel, kam ji včera zařadili, byla nevlídná kolej, plná zatuchlých sklepení, temných koutů a vlhkého slizu. Jediná kamarádka, kterou si tu našla, Neila, byla tak bojácná, že se většinou bála vystrčit nos z ložnice a z ředitele jejich koleje měla tak panický strach, že po celou hodinu lektvarů se jí prsty třásly tak, že polovinu přísad vylila nebo rozsypala. Arine nevěděla, jestli považovat za štěstí, nebo za špatné znamení, že Snape si toho vůbec nevšiml.
S bradavickým školníkem se seznámila hned včera večer. Šla jednou z velikých chodeb, asi už potřetí, protože zabloudila, když hledala společenskou místnost. Chodbou se rozlehl nepříjemný dunivý hlas: "Tak tady máme další studentku, která si neumí očistit boty!" vylekaně se otočila a spatřila tvář, která vypovídala něco o přestálých neštovicích, kurdějích a dýmějovém moru. Podívala se na své boty - samozřejmě že byly špinavé, ale s tím měla potíže pořád, stejně jako se svou nedochvilností a roztržitostí. Ve své bezradnosti upřela své pomněnkově modré oči do školníkovy tváře. Soustředila se na ten pohled. Na nic jiného nepřišla. Zabralo to. Filch náhle zjihl. "To tě už přijali do školy, maličká? Kolik je ti let?" zeptal se. Arine stála a divila se tomu obratu. Jak to dokázala? Stařecká, téměř obludná a trochu se chvějící ruka jí přejela po vlasech: "No, zajdem ke mně, dám ti trochu čaje, si celá vystrašená." Arine přikývla. Byl to první člověk, který ji tady přímo oslovil a choval se přitom vlídně. Raději zapomněla, jak nechutně křičel na všechny ostatní a koneckonců před chvílí i na ni. I dnes u něj byla na čaji. Vyprávěla mu novinky ze školy, mohla si s ním povídat jako s dobrým kamarádem a zdálo se, že on opravdu poslouchá. Jen když se mu svěřila se svými a hlavně Neilinými obavami z jejich ředitele, nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Je to moc dobrý učitel." řekl. "O černé magii ví víc než kdo jiný, snad kromě Brumbála".
Jako by pronesl zaklínadlo, v té chvíli se rozletěly dveře: "Filchi, co zrovna děláte? Co tady chce ta malá?" ozval se syčivý, vzteklý Snapeův hlas. Filch velmi rychle shodil šálky čaje pod stůl a vstal. Arine se jedním skokem ocitla uprostřed místnosti. Snape prošel kolem ní, jako by ji ani neviděl. Mířil k policím se zabavenými předměty. Slídivě je obhlédl, strčil nos i do několika kotlíků nad ohništěm a zavrčel: "Filchi, něco nekalého se tu děje. Tak buďte ve střehu. A ty pojď se mnou, máš být dávno nahoře." Arine popoběhla, aby se vyhnula jeho ruce, kterou se jí chystal asi položit na ramena. Snape pohlédl na svou levou paži a po tváři mu přeběhl nedefinovatelný výraz, něco mezi úsměškem a zlostí. "Tak už i ti malí parchanti to vědí," pomyslel si.
To, že při prohlídce Zmijozelu nenašel nic podezřelého, jeho náladu nikterak nezlepšilo. Vstoupil do své pracovny a jeho první pohled spočinul na šestihranné nádobě, zavěšené nad plápolajícím ohněm v krbu. Měl-li k něčemu v poslední době nějaký vztah, bylo to tohle. To, co mělo v nejbližších dnech ožít uvnitř. Poklekl, ruku vztáhl k ohni, který se rázem ztišil, a zadíval se skrze krystalové stěny. Vířila tam čirá směs ohně a vody. Jen z ní se mohlo zrodit to, k čemu se nejvíc upínal. Konečně úspěch, sláva, uznání, a hlavně moc. Neomezená moc. Už žádné věčné napomínání nevychovaných malých spratků, stálé opakování jednotvárných suchých základů vědy, která je na nejvyšší úrovni tak úžasná, tak mocná, což ale většina studentíků stejně nemá šanci pochopit. Klečel nepohnutě na ledových kamenech podlahy až do setmění. Očima hypnotizoval vír uvnitř nádoby. Nemodlil se, protože Bůh mu nemohl pomoci. To, zda dokáže, co si umínil, nebo zda přijde o všechno, záleželo jen na něm samém.
Konečně vstal a odcházel do své ložnice v jedné z menších opuštěných věží, unaven dlouhým, nepříliš úspěšným dnem. Dveře otevřel ještě s vidinou alespoň částečně úlevného odpočinku. Vstoupil a zůstal stát přimražen živým obrazem svého nejhoršího snu. Ledová vlna proběhla po jeho páteři až ke konečkům prstů. Žaludek se mu rozhoupal jako uprostřed nejšílenější mořské bouře. Roztřesenou rukou se pokusil nahmatat hůlku, ale pak toho nechal. Proti TOMUHLE nemělo cenu bránit se kouzly. jediné, co mohl dělat, bylo zůstat stát a přežít.
