Asi každý bude se mnou souhlasit, že z trablů, které kdy kdo měl se sousedy, by se dal vytěžit celý román. Jsou hluční, rámusí, vyvrtávají do zdí dírky, zatloukají hřebíky, tahají nábytek zrovna nad vaší postelí a já nevím, co ještě. Dennodenně se stáváte nedobrovolnými svědky jejich hádek a málokdy dají pokoj alespoň v noci. Ale ať už jsou jakkoliv nesnesitelní, určitě nejsou horší, než ti, kteří žijí v Ismanionu, Kraji divných. Naše hrdinka by ale ani nevěděla, kdo to vlastně bydlí za obřím živým plotem poblíž její zahrady, kdyby se morče Kobližka, její domácí mazlíček, soukromě nevydalo na výlet…
,,Byl jednou jeden kouzelník
ten opustil svůj řád
táda dýda dum
že však velmistru svému se postavil
na skřeta musel si léta hrát
táda dýda dum…
A dál nevim, jak je to dál. Co třeba tuhle:
Byl jednou jeden darebák
ten drahý kámen mě
táda dýda dum
než já jsem mu ho uzmula…“
Mrakula, kouzelnice na volné noze, se zastavila. Úsměv jí rázem zmizel ze rtů. Domek stlučený z barevných dřevěných desek, připomínajících trolí karty, stál sice na svém místě, ale ohrádka uprostřed zaplevelené zahrady zela prázdnotou. Košík z houbami, které si nesla z lesa, jí vyklouzl z ruky.
,,Kobližka, moje Kobližka, dar nedar od královny Jezabely, zase utekla!“ zabědovala Mrakula. Kouzelnice, byť ještě mladá a ne dvakrát dobrá, by si však měla nějak poradit.
Ta naše si zadumaně dřepla na zem, rukou zašátrala v spasené trávě a pomalu vytáhla černozrzavý chloupek.
Položila si ho na dlaň.
,,Apulos koprem – najdi Kobližku!“ přikázala. Chloupek se zdvihl, zatočil se kolem své osy a ukázal k bujnému živému plotu, chránícímu jako zelená hradba sousedovu zahradu.
,,Ale ne. Vždyť já ani pořádně nevim, co je ten tichošlápek zač. Je zalezlý za svým plotem jako šnek v ulitě. V životě jsem ho neviděla. Proč se jen můj kontakt se sousedy omezuje na házení ohryzků a pecek přes plot?“
Sousedův plot byl ještě k tomu plný pichláků, nikde žádné stopy po brance. Tam, kde morče podlezlo, musela kouzelnice přelézt. Mrakula si na to přitáhla starý řebřiňák a štafle v jednom. Dřív než ale nakoukla její zrzavá hlava s černými pramínky po stranách přes trnitou změť zeleně, už po ní sáhlo čísi chapadlo. Rosnatka, masožravá rostlina velikosti dračího vejce, ji sevřela ve svých čelistech jako nějakou mouchu.
,,Do pr… kýnka! Au!“ Mrakula se nemohla ani pohnout. Jen zubatými otvory chlorofylové pasti mohla dobře vidět hromadu vybělených…
,,Kosti masožravčiných obětí; zvědavců, co nakukovali přes sousedovu zeď!“ vykřikla a i přes nepatrnou škvírku mezi tlustými trny dokázala zpozorovat, že jednomu z nešťastníků visí z přelomeného trupu zlatý diamantový pás.
,,Ejhle, zlato! Ejhle, diamanty!“ Do Mrakuly vjela nová síla. Kouzelnice sebou začala mlít, kopat a mumlat nesrozumitelné formulky.
Masožravka se nespokojeně nadmula. Leptající slina zasáhla ale jen trávu vedle. Past se otevřela.
,,Brrr!“ kouzelnice se vysoukala ven.
Za svou záchranu ale nevděčila zmateným zaklínadlům, nýbrž tvoru, který stál proti ní. Na první pohled vypadal jako středně vysoký farmář s řídkým zrzavým vousem, ve vestě, kalhotách a ušmudlané košili, který v rukou svírá pikslu s kdovíjakým zahradním škůdcem. Na druhý pohled ale… Mezi dlouhými rovnými vlasy s pěšinkou uprostřed mu rostly zaječí uši, v polovině ohnuté do pravého úhlu. Teď to stvoření upíralo své rudé oči přímo na Mrakulu, ústa se zdravým předkusem mírně pootevřená.
,,Máš štěstí, že jdu právě kolem,“ pravilo to docela dobrácky.
,,Jasně. Ahoj! Já jsem Mrakula, tvoje sousedka,“ masožravčina ex-snídaně se pokusila o úsměv.
,,Já tě znám od slyšení. Už prosím nikdy nekvílej popěvky v blízkosti mého plotu. Já jsem žoup,“ představil se její soused.
,,Ehm?“
Nutno připomenout, že žoupové jsou starý, v Ismanionu i kdekoliv jinde téměř neznámý národ, vyznačující se láskou k půdě a k vínu. Jsou v podstatě mírumilovní, pokud nejde ovšem o jejich vlastní úrodu. To prý pak dokážou být horší než smečka hladových vlků. Jedí všechno možné kromě žoupů. Pěstují zeleninu a žijí uvnitř obludných rostlin, nejčastěji kořenovitých. Náš žoup bydlel v obří ředkvičce zvenku vypadající jako keřík přerostlé natě, uvnitř vydlabaný a vybavený veškerým pohodlím včetně stropních oken.
,,Žoup Buby, a žiji zde už léta“ upřesnil žoup.
,,Aha. Já hledám Kobližku. Přeběhla mi k tobě z vedlejší zahrady. Je to taková větší černozrzavá krysa bez ocásku,“ vysvětlovala Mrakula.
,,Tak trochu jako ty?“ Žoup přejel očima její dvoubarevné vlasy.
,,To jsi ji viděl!“ Mrakula se rozzářila. ,,Vrátíš mi ji?“
,,Vlastně jsem ji už seznámil s mými morčaty. Než jsem ji chytil, docela mi udělala škodu na špenátu,“ žoup položil svou pikslu na zem. Mrakula si všimla, že je plná šnečích budek s živými šneky uvnitř.
,,Sotva jsem se zbavil želv, tak jsem našel na salátu tuhletu nadílku,“ postěžoval si Buby, vida jaký zájem jeho škůdci u kouzelnice vyvolali.
,,A co s nimi uděláš?“ zeptala se zvědavě.
Žoup pokrčil rameny: ,,Na kompost ptákům.“
,,To ne, to si je raději vezmu,“ Mrakulu najednou zaplavila vlna soucitu s malými tvorečky v ulitě. Já v zahradě mám stejně jen plevel, pomyslela si.
,,Jak myslíš,“ žoup Buby jí pomohl pikslu nacpat do rance, kde už měla beztak spoustu krámů. ,,Ale to hladové, tobě tolik podobné, prasátko ti dám, jen když pro mě také něco uděláš. Vždycky jsem byl zvědavý, jak to vypadá jinde, a tak jsem jednoho dne opustil svou domovinu, našel tohle místo, a od té doby zde žiji sám,“ žoup posmutněl, ,, není tu nikoho, kdo by ochutnal mou mrkev a hrášek…“ Náhle v jeho rudých očích zajiskřil slabý plamínek: ,,Najdi mi žoupku, pěknou a hodnou, která mě bude poslouchat a bude chtít jíst se mnou z jedné mísy mrkev a hrášek…“
,,Ale kde…“ zděsila se Mrakula nad jeho nezvyklým přáním.
,,Kvetoucí ostrov. Tam my žijeme a odtamtud jsem také před lety odešel hledat úrodnější půdu. Teď už se ale nemohu vrátit. Jako každý žoup trpím i já strachem z vody. Jednou jsem ho sice překonal, ale vícekrát už to nedokážu.“
,,Ty myslíš Muranův ostrov uprostřed jezera Balš?“ Mrakula vytřeštila oči. ,,Ostrov jež vzkvetl z hlavy spícího obra?“
,,Ano, ten. Ale jak už jsem řekl, je tu jeden problém. Žoupky stejně jako žoupové nesnáší vodu a lodě vůbec. Chráníme se tak rušivým vlivům z vnějšku. My žoupové jsme totiž vcelku chytrý národ…“
,,Uf,“ Mrakula našla Bubyho starou loďku, jíž se kdysi přeplavil na Ismanionskou pevninu a pochmurně se pustila do veslování.
Její plavidlo líně klouzalo po hladině jezera a jen pomalu se přibližovalo k obrovskému útesu, shora porostlému hustou džunglí. Vypouklé, po staletí zavřené kamenné oči, hrubě tesaný nos a velikánská ústa tvořila hlavu obra Murana, největšího ze všech spáčů. Jeho krk i se zbylým tělem skrývalo hluboké jezero. Spal tam snad stovky možná tisíce let, takže srostl se zemí, stal se její součástí a na jeho hlavě vznikl Kvetoucí ostrov. Anebo možná šlo jen o šedivou skálu, mrtvý kámen se strmým schodištěm po straně a plošině na zakotvení loďky, tolik připomínající obrův obličej.
,,Spi, jen spi,“ zašeptala Mrakula a s téměř posvátnou bázní, jež Muranův ostrov vzbuzoval u všech obyvatel Ismanionu, se vydrápala nahoru po úzkém schodišti bez zábradlí.
Loď nechala dole. Ostrůvek sám byl ze všech stran zarostlý hustou nepropustnou vegetací, takže musela použít svůj opotřebovaný mečík Třískořez, aby si s jeho pomocí prosekala cestu do žoupího panství. Po pár seknutí naštěstí narazila na pěšinku, která ji dovedla až k bráně porostlé Trolými hrozny. Hned vedle stála dřevěná tabule s nápisem: ŽOUPOV.
,,Ach,“ Mrakula se poklonila obřímu žoupovi trůnícímu hned u brány, než zjistila, že je to jen socha. Dovnitř tedy vešla nikým nezpozorována.
Městečko plné zeleninových domků s kulatým náměstím a studnou se na ni smálo. Žoupové a žoupky vysedávali před svými ředkvemi, brukvemi, řípami, mrkvemi a kdovíčím ještě, nebo se pilně činili na svých políčkách. Na Mrakulu se dívali spíše pobaveně, než nepřátelsky. Pochopila proč, až když se jedna všetečná žoupka zeptala, co to má s ušima.
,,Ehm?“
V Žoupově nebyli na kouzelníky a lidi zvyklí, a proto měli Mrakulu za jednu z nich.
,,Ukousl mi je vzteklý králík,“ odsekla nakvašeně, když už jí ta pozornost začala opravdu vadit. ,Jak, u všech trolíků, najdu v tomhle pomateném městě vhodnou nevěstu pro svého souseda?‘
Zahálející žoupové a žoupky, které zrovna neplely zahrádku, se sesypali kolem ní jako mouchy kolem koláče.
,,Ty jsi ale srandovní. A co to máš na sobě?“ chtěl vědět jeden černovlasý a černouchý žoup.
,,To je můj zelený kabát, vhodný pro všechny příležitosti a košili jsem si náhodou prala před pěti dny. Do záplat na mých kalhotách ti nic není. Hele, tohle je dračí kůže, tos ještě neviděl, co?“ Natáhla nohu v těžké kožené botě.
,,Dračí?“ podivil se černouchý.
,,No jasně, že z draka,“ přisvědčila Mrakula.
,,Co je to drak? To tady taky roste?“ zajímalo se jedno malé žoupě. To se však černouchý zamračil a jeho oči, červené jako u všech žoupů, zle zaplály.
,,Ty nejsi odsuď. Jsi z břehu jezera,“ řekl usvědčujícím tónem.
,,No, ano,“ přiznala Mrakula.
,,Jé! Cizinka. Vyprávěj nám, jaké je to za jezerem? Žijí tam také žoupové?“ zaprosilo několik mladých žoupek.
,,No,“ usmála se, ,,v Ismanionu, Kraji divných, odkud jsem, žijí převážně lidé a sem tam nějaký kouzelník. Lidé mají své zahrádky jako vy, ale moc se vám nepodobají. Honí se za cetkami z lesklého ale jinak bezcenného kovu, z něhož se v pustině nenajíš ani nenapiješ. Loupí a zabíjejí jiné i sebe navzájem, mají svá panství a své zákony a žijí krátkým životem. Kouzelníci nic nepěstují a vůbec se práci vyhýbají. Jsou malicherní, rádi se hádají. Mžourání do zažloutlých svitků je pro ně tím pravým potěšením. Přežívají staletí, zabedněni ve svých řádech, znaje jen svou pravdu, nebo se jen tak potloukají světem snaže se přiživit na cizím. Domy jsou v Ismanionu plné zlodějů, cesty plné okradených. Ale jinak je tam docela fajn. “
,,Ach,“ vzdychla žoupka s jemnou hnědou srstí na uších. ,,To jsou tedy lidé o něco lepší.“
,,A kam patříš ty?“ zeptal se černouchý.
,,Ehm… Já jsem… no… kouzelnice. Ale jenom nedoučená,“ dodala Mrakula rychle.
,,A jaká je tam na břehu zelenina?“ zeptal se věcně žoup ve slaměném klobouku.
,,Inu… roste,“ řekla popravdě. Hned na to ji jedna starší žoupka nabídla kapustové karbanátky v bramborovém těstíčku, ať jen okusí místní pochoutku.
,,Ach, jak jste milí. Po cestě mi fakt vyhládlo.“ Bez upejpání se pustila i do mrkvového koláčku, který jí podala malá žoupka s mašlemi kolem uší.
,,Nu ano,“ to už se usmíval i černouchý. ,,Vždyť my žoupové jsme vcelku chytrý národ.“
To už kouzelnice neváhala ani minutu a vychrlila na ně, proč tam vlastně je. Několik hezkých žoupek projevilo o osamělého Bubyho zájem a snad by už byla i ruka v rukávě, kdyby si…
…Lotrik, rodový stařešina a pán Žoupova, neobhlížel své město. Byl to hubený pobledlý žoup s bílými vlasy a ostře špičatýma sněhovýma ušima. V černém dlouhém kabátu s buřinkou vypadal jako hrobník a jeho pohled byl pohledem krvelačné bestie. Vážený a zachmuřený pán žoupů měl plnou hlavu starostí. Zítra se má konat velká dýňová slavnost a on stále nemá vymyšlenou žádnou atrakci. Žoupové jsou ale v něčem jako děti, čili když nebude zábava, nebude ani pořádek. Stačí aby se deset otrlejších rozzuřilo a za chvíli bude celé město vzhůru nohama. A to si jeho pán nepřál. Bavící se žoupové se nebouří.
Náhle se jeho obočí stáhlo a rudě planoucí oči zamířily do kruhu lelkujícího žoupů, v jehož středu stála postava v zeleném ošuntělém kabátu a záplatovaných kalhotách, s rancem přes rameno. Lotrikovy rty zahrály v pokrouceném úsměšku: To je ono. Maso z pevniny náš jídelníček dosud postrádá.
,,Ech, co se to…?“ Mrakula nechápala, proč žoupové náhle ustupují a pokorně sklánějí své ušaté hlavy. Lotrik jim kynul se strojeným úsměvem, že toho není třeba, vždyť on je přece jeden z nich.
,,Cizinka,“ pátravě upřel na objekt místního povyražení a současně svého osobního zájmu červená očka.
,,Ehm…“ Mrakula nervózně vyplivla z pusy kus brokolicové placičky.
,,Nepřítel,“ jeho oči se ještě více zúžily.
,,Ale vůbec ne…“ kouzelnice zamávala rukama.
Lotrik zkřivil tvář: ,,Chceš nás očarovat? Vzít nám naši úrodu… Naši zem… Náš život? Pokazit a zničit novotami z pevniny panenský ostrov? Mě zabít a z mých žoupů udělat otroky sloužící kouzelnické rase či té lidské verbeži.“ Zlověstně se rozhlédl kolem sebe. Mrakula jen zalapala po dechu. Její noví přátelé se od ní pomalu odtahovali.
,,Já říkám ne,“ bílý žoup zamířil krvavé oči přímo na ni. ,,My nechcem cizince. My nepotřebujem cizince. Jen si ji pořádně prohlédněte.“ Chytil Mrakulu za ramena a otočil ji čelem k davu. Než stačila nějak zaprotestovat, sevřel jí jednou rukou hrdlo a druhou jí položil na ústa.
,,Vidíte tu nezdravou bledost?“ Prstem šťouchl do její tváře. Mrakula pod jeho stiskem sotva dýchala.
,,Vzduch na břehu jezera je zřejmě zkažený. A její chlupy…“ hrubě jí vjel rukou do vlasů. ,,Barví si je na černo, tomu říkám marnivost! A všimli jste si, jak je hubená? Na jezerním břehu roste zřejmě chudá strava. A ty hadrrry… errr…“ Lotrik se v půlce věty odmlčel s obličejem bledším než kdy dřív. Mrakule se konečně podařilo zakousnout se mu do ruky.
,,Zkrátka,“ řekl bílý žoup přerývavě, ,,zem u břehů jezera je špatná… Zkažená… Prokletá…“ Prsty se zašpičatělými nehty stiskl Mrakule ucho tak silně, až kouzelnice zapomněla, že ho chtěla znova kousnout.
,,Zem u jezerních břehů je špatná,“ řekla hnědovlasá žoupka.
,,Zkažená,“ přidal se žoup v žlutém slamáku.
,,Prokletá,“ zasyčel celý dav.
,,Zítra, až slunce bude na vrcholu své pouti a slavnost posvátných dýní začne, vyndáme svatý kotel po předcích a po dlouhé době v něm opět uctíme naši samostatnost a nezávislost. Čí maso tam vložím, se nechte překvapit,“ zakončil Lotrik slavnostně.
,,Ale vždyť si říkal, že jsem hubená,“ zahuhlala nespokojeně Mrakula, když si Lotrik foukal bolavou ruku.
,,Kušuj,“ zavrčel bílý žoup potichu.
Zavřeli ji v suchém vězení na konci města, kde bylo dusno k zalknutí. Mrakula se stočila na hromádce slámy jako uzlíček neštěstí a zuřivě si třela ucho.
Jsou hloupí, ale pořád dost silní na to, aby mi stihli přelámat hnáty, kdybych se o něco pokusila, toužebně pohlédla na chatrnou dřevěnou mříž, která ji dělila od zbytku světa. Za mříží ale seděl na malém štokrleti zavalitý zrzavý žoup a zamyšleně v rukou kroutil i lámal současně železnou tyč. Další cely byly prázdné. Jen v jedné, s mřížemi zrovna naproti Mrakule, poplakávala drobná žoupka s medově hnědýma ušima.
Primitivové! Co ta vám mohla udělat? zamračila se ještě víc Mrakula. Žoupka byla oblečena v čisté mrkvové šaty, takže nemohla být uvězněna dlouho. Mrakuly si ale nevšímala, jen tupě hleděla do země.
Ještě, že mi nechali můj ranec, kouzelnice si konečně přestala třít ucho a potichu vybalila z batohu na zaprášenou zem všechny své poklady. Zavalitý žoup si ji nevšímal a dál tvaroval svou tyč.
Vyndala z rance postupně čutoru (byla ale prázdná), vatou vycpaného mloka, který ji měl chránit před zlými sny (teď byl ale den, takže se nehodil), Šestistero hlavních zaklínadel v kostce od kolektivu nejvyhlášenějších kouzelníků (no vida) a dírkovanou pikslu plnou šneků (No ne, já na ně zapomněla!) a tři kapustové karbanátky v bramborovém těstíčku.
,,Hele, karboš!!“ Mrakula rázem zapomněla, jak ji předtím Lotrik pokořil a chutě se pustila do oblíbené žoupí pochoutky. To ji však nechtěně připomnělo, že zítra se má stát jejich pochoutkou právě ona.
Znechuceně milý karbanátek odhodila.
,,Písk,“ žoupí krysa vystrčila čumák z pod sena a už byla s oblíbenou místní pochoutkou pryč.
,,Fuj,“ Mrakula zalistovala Šestisterem hlavních zaklínadel v kostce až na stránku s radami typu:
Jak oklamat svého velmistra…
Jak strávit bez újmy sedm dní o jednom bochníku chleba…
Jak získat náklonnost jiného kouzelníka či kouzelnice…
,,Ne, to ne,“ přeskočila několik odstavců:
Co dělat, když vám nepadne vaše roucho…
Co počít, jestliže nemůžete najít svou berlu…
,,Hm, to asi není ono…“ Další listování:
Agricius – ať tvá zahrada vzkvétá!
Certi – dej mi rychlost!
Urag – dej mi sílu větru!
A o útěku z vězení nic? Otočila na další list:
Duris klamenus – ať je z tebe kámen!
Mrakula se podrbala zadumaně za uchem a mimoděk jí sklouzl pohled na pikslu se šneky. ,,Aha,“ její tvář se pomalu vyjasnila.
Když se chtěla dostat ven, potřebovala se zbavit pozornosti svých věznitelů a jediné, co zajímalo žoupy před velkou slavnostní, byla dozrávající úroda, která ve stínu jejich zahrad čekala na brzkou sklizeň.
Musím ten nárůdek udeřit v jeho nejcitlivějším místě, provést útok na jeho zeleninu! Mrakula se sama pro sebe usmála a pomalu začala tahat šneky z přeplněné piksly, budku po budce.
Poskládala je v rohu hned u okna.
,,Magis – zvětš se!“ zašeptala a šnečí ulity začaly růst, až je stěží mohla vzít do dlaně.
,,Sat – stačí! Teď zkusíme tohle: Cers uragus – buď rychlý jako vítr – a – duris vulvux klamenus – ať je tvá schránka tvrdší kamene!“ křikla téměř jedním dechem.
Obří šneci vystrkovali překvapeně růžky a s úžasnou rychlostí se začali rozlézat po Mrakulině cele.
,,Agrus - tam!“ kouzelnice ukázala na okno. Ještě než dořekla, už se šnečí armáda šinula v několika pruzích, rovnou vstříc úrodným žoupím polím.
,,Ach, z obyčejného hlemýždě jsem stvořila nástroj hromadného ničení. Žoupy zdraví Achatina fulica perfecta!“ pravila Mrakula v hřejivé euforii vítězství. Tichý šeptavý hlásek ji však rychle navrátil do šedi skutečného světa.
,,Hej, já jsem to viděla!“ Žoupka s medovou srstí na uších už neplakala. Naopak stála s nosem přilepených na mřížích a zvědavě nakukovala do cely své spoluvězeňkyně.
,,A co jako?“ Mrakula sklapla své Šestistero a i s prázdnou pikslou si ho nasoukala zpět do batohu.
,,Ty chceš utéct,“ špitla žoupka.
,,Hm,“ Mrakula nad jejími postřehy předstírala okázalý nezájem.
,,Vezmi Vif sebou, vezmi Vif sebou, prosím,“ zašeptala.
Kouzelnici náhle svitlo.
,,A proč tady vlastně jsi?“ zeptala se opatrně.
,,Když mě se nechce vdávat,“ řekla Vif.
,,Ach…“ Mrakuliny naděje ohledně Bubyho pohasly.
,,Nechci si vzít stařešinova syna Darbika, protože je zlý a svéhlavý a je bílý. A já nesnáším bílé žoupy. Oni jsou jiní, jsou krutí.“
,,A proto tu jsi?“ podivila se Mrakula.
,,Ano. Lotrik mi řekl, že dokud se nepodvolím, tak tu zůstanu. Ale já si jeho syna nikdy nevezmu. Je nudný a omezený jako všichni tady. Nesnáším Kvetoucí ostrov!“
,,Ach,“ Mrakulino čelo se opět vyjasnilo. Zná prý na pevnině jednoho žoupa, je milý a vášnivý a bydlí v úžasné ředkvičce…
,,Když já se bojím přes vodu…“ přiznala Vif.
,,Tak tohle nech na mně!“ Mrakula se zazubila.
Jak se den chýlil ke konci, strhl se v Žoupově obrovský poplach. Saláty, mrkev, brokolice, špenát, všechno to bylo napadeno obřími hlemýždi, které dosud nikdo na ostrově neviděl. Ti tvorové se také pozoruhodně rychle množili, takže sotva jeden nakladl vajíčka, už se z nich líhli ,,malí“ šnečci. Žoupové a žoupky běhali s drátem kolem svých políček a oddělovali zatím nenapadená území od těch postižených. Celé město bylo brzy plné ohraničených územíček a cedulí s varovným nápisem: ZAŠNEKOVÁNO.
Stařešina Lotrik vyhlásil žoupí mobilizaci, takže Mrakulin hlídač musel zanechat hraní si s tyčí a narukovat do nečekaného boje.
,,Teď!“ vykřikla Mrakula a rázně rozkopla dřevěnou mříž.
,,Ano!“ Vif se rozradostněně opřela loktem o stěny svého vězení a ty padly.
,,Hurá domů, hurá za Kobližkou!“ Mrakula se nadšeně hnala městem, jež bylo vzhůru nohama.
,,Hurá na břeh, hurá za ženichem!“ přizvukovala jí Vif.
Jak se tak hnaly tou spouští, stačila ještě Mrakula spatřit stařešinu Lotrika, jak se zoufale snaží čelit slizovému útoku několika opravdu přerostlých plžů.
,,Tak a teď to zaklínadlo, které mě dostane přes vodu,“ řekla Vif, když stály dole pod útesem.
,,Aha, tohle,“ Mrakula přešlápla z jedné boty na druhou, drže cosi za zády. ,,Otoč se a zavři oči. Neboj se, nic to není, jen potom někdy trošku bolí hlava.“
Vif se poslušně otočila, takže neviděla, jak ji bere Mrakula polínkem, které předtím schovávala za zády, bez okolků po hlavě.
,,Staré triky jsou stejně nejlepší,“ mumlala si pro sebe kouzelnice, když cpala omráčenou žoupku do loďky.
,,A stařešinu jim dělá Lotrik,“ Mrakula si z plna hrdla lokla rajčatové šťávy.
,,Cože? To bílý budižkničemu?“ ulevil si žoup Buby, ale pak se podíval na svou vyvolenou. ,,I když někdy jde z tvé zahrady pěkný kravál, jsi opravdu skvělá sousedka.“
,,Ach, ano,“ Mrakula si otřela ústa, pokecaná sirupem.
,,Vítej v mé ředkvičce,“ žoup se obrátil k Vif a pohladil ji po medových uších.
,,Och, ty to tu máš hezké. Ráda u tebe zůstanu,“ řekla Vif.
Náhle se ale žoup Buby zamračil.
,,Co to máš na čele, tykvičko moje?“ obrátil se ke své vyvolené.
,,Myslíš tohle?“ Vif se dotkla nateklého místa nad očima. ,,To je jen pozůstatek kouzla, které mě dostalo přes jezero.“
,,To není kouzlo ale boule!“ žoup se obrátil ke své skvělé sousedce, zrudlý zlostí.
,,Ehm…“ Mrakula se kousla do rtu.
,,Ty nemehlo jedno kouzelnický, udeřit moji žoupku, copak neznáte lepší metody, jak ji pomoci přes vodu?!“ Vztekle se po ní ohnal holí. Kouzelnice ale už na víc nečekala a s nespokojeně pokvikávající Kobližkou v patách pádila k plotu, kde stál opřen kýžený žebřík.
,,Ua au!“ zdržel ji jen zkušený hmat, když jednomu z kostlivců strhávala zlatý diamantový pás, za nějž později ve městě utržila tolik, že nemusely s Kobližkou celého půl roku nic dělat.
Buby a Vif spolu žili šťastně a časem dokonce Mrakule její drsné metody odpustili.
Žoupům se nakonec povedlo šneky pochytat. Bez kapky slitování je naházeli do jezera, v místech kde je voda nejhlubší. Mrakulini plži se ale jen tak nedali a někde u nohou obra Murana vytvořili obrovské šnečí kolonie, jejichž potomci tam žijí až do dnešních dní.
Lotrik si, jako rodový stařešina a vítěz nad šneky, ještě více upevnil své postavení a svou moc. Žoupí nechuť k cizincům tak ještě vzrostla. Vždyť žoupové jsou vcelku chytrý národ, který si vystačí sám…
