Rozlehlé sklepení Astfarské tvrze ovládalo ticho již desítky let. Od té doby, co byla posádka poražena a pevnost zaplavil oheň. Nájezdníci ze severu neměli slitování. Zanechali za sebou pouze doutnající trosky a ohořelé mrtvoly. Před dvěma dny ale vkročilo do rozvalin několik podivných lidí, kteří našli padací vchod do podzemí a sestoupili do hlubin. Nyní zaplňovalo zaprášené kobky tiché syčivé šepotání. V jedné z mnoha místností přežil zkázu těžký dubový stůl. Ještě nedávno byl pokryt vrstvou prachu a pavučin. Opět vydrhnuté a vyleštěné dřevo zářilo v okolní špíně a rozkladu.
Kolem stolu stáli čtyři lidé. Jejich bledé tváře se mračily úsilím a pozorností, kterou věnovali vyslovování magických formulí. Všechny bez výjimky musely být ve správném tvaru a přesného tónu. Zaříkávání se střídavě zesilovalo a zeslabovalo a spolu s tím se také klikatily stíny a hrály na zdech velkolepé němé divadlo.
Jediné světlo v celém podzemí vycházelo z velkého rubínu, jež byl zasazen do zlatého vyrývaného stojanu. Tvarem kámen připomínal lidské srdce a taky tepalo ve stejném rytmu. Krvavá červeň se přelévala tam a zpátky a jak zaklínání pokračovalo, nabývala stále více na intenzitě. Tři z nich, dva muži a jedna žena, byli oblečeni v černá vznešená roucha z drahých látek, ale bytost, která vedla zaklínání a stála v čele stolu působila dojmem otrhaného poutníka v šedivé, zaprášené říze. Pouze jediná věc se k tomuto zdání nehodila. Tou byly stříbrné tepané náramky, pokryté miniaturními obrazy a zjeveními, jež vynikaly na každé z jeho paží. Mladistvá tvář muže byla nepřirozeně bílá, až popelavá a kouzelná slova ze sebe jen namáhavě vyrážel.
Zaklínání sílilo a mohutnělo. Znělo prostorem a rozechvívalo i pobořené stěny dávného hradu. Otrhaný mladík položil ruku na rubínový krystal a zvolal: „Duchu noci, temnoty a zkázy, zjev se!“ následovala kratičká pauza než nabral dech a potom důrazně pronesl: „Démone zloby a zrady, přijď!“ Jeho hlas zněl sytě a vyzrále. Vůbec se k jeho skoro dětské tváři nehodil.
Rubín se nato rozzářil a naplnil studenou místnost narudlým svitem. Stíny zaklínačů se v onom světle kroutily a deformovaly. „Aergono! Přízraku utrpení, ve jménu krve tě volám zpět. Přijď a rozbij bránu svého vězení, proklatého nebeského Monoaaru! Při síle smutku, vkládám do tebe moc věků. Drahokame stvoření, slyš mne a poslouchej!“ Muž poodhrnul horní ret a odhalil špičáky ostré jak jehly a dlouhé na dva palce. Vložil ruku na rozžhavený diamant a zvolal: „Bratři a sestry, spojme nyní své síly a rozpoutejme peklo věčné noci. Démone, rozkazuji ti! Přijď.“
Celou tvrzí znenadání otřásl výbuch. Ze stropu se snesla sprška drobného kamení a špíny. Skupina vampírů se zmateně rozhlížela. Kouzlo ještě nemělo takovou sílu aby přivolalo Aergonu, stín noci.
Tvář otrhaného mladíka nabyla barvy mrtvol, když cedil jen trochu pootevřenými rty: „Guannaro, bylo to to, co si myslím?“ Upírka k němu natočila tvář a odpověděla: „Ano můj pane. Někdo aktivoval vnější ochranu, kterou jsme rozestavěli okolo rozvalin,“ Její sametový hlas se nehodil k dlouhým špičákům.
„Pokud to byli nějací hledači pokladů, jsou teď mrtví. Můžeme tedy znovu začít? Nebo si snad myslíš, že nás našli i tady?“ namítl jeden z upírů a postrašeně se zahleděl směrem ke dveřím.
„Jsem ten poslední, kdo by to chtěl zdržovat, Braine. Sám víš, že Srdce rychle odčerpává každou částečku mé moci. Nedokážeš si představit, kolik energie mě stojí pouhá nynější rozmluva s vámi.“ Mladému upíru se únavou krátil dech. Řeč byla ale jasná a pevná.
„Musíme pokračovat,“ rozhodl, „pokud to jsou právě oni, tak jim chvíli potrvá, než naleznou cestu do podzemní skrýše a ještě víc času zabere odstraňování pastí, se kterými jsme si dali takovou práci,“ řekl vůdce Spolku, ale v duchu modlil ke všem temným mocnostem za tu trochu času, jež potřebovali. Ne! Nikdo je nesmí zastavit ve chvíli jejich největšího triumfu!
„Pojďme a pokračujme,“ vyhrkl ze sebe naléhavě a jeho ruka, stále položená na rubínu, se ztrácela v červené záři, která tepala v rytmu podobnému srdci člověka.
Skupina se shromáždila a podsvětí opět ožilo ševelícími hlasy. Několik minut běželo vše v naprostém pořádku. Pak se ozval další výbuch. Ten otřásl celým podzemím a podrazil upírům nohy. Jediný, kdo vydržel stát vzpřímeně byl pobledlý mladík, který se doslova ztrácel před očima. „Rychle!“ zasyčel a pokračoval v zaříkání. Ostatní se rychle vzpamatovali a přidali se.
Intenzita rubínového světla začala znovu růst, jak se v diamantu hromadilo čím dál více energie. „Shann no dora. Ve jménu stínu! Ni la ylonia. Za matku noc! Yla den thi dora. Shiran ni latea. Přivádím tě v život, stíne života a smrti!“ syčivé hlasy rozezvučely místnost od podlahy až ke stropu.
V tu chvíli se okované dveře na druhé straně místnosti mohutně otřásly. Něco do nich narazilo silou větší než byla síla beranidla. Dříve než se stačila skupinka vampírů vzpamatovat, dveře se otřásly podruhé a s rachotem se zřítily dovnitř. „Hina kha tha ne duira!“ zvolal vůdce upírů, což v překladu znamenalo přibližně: „Zastavte je, rituál je již téměř hotov!“
Vampírka cosi zasyčela, natáhla ruku s drápy ostrými jako břitvy a aktivovala poslední připravenou past. Rám dveří se rozzářil zlatavým světlem. V okamžiku se přelilo do celé místnosti a během vteřiny byli všichni oslepeni mocnou bílou září. Srdce nestačilo ani jedenkrát udeřit a světlo se vmžiku změnilo v temnotu. Inkoustovou čerň. Jakoby si toto sklepení vybralo svou dávku osvětlení na sto let dopředu. I pochodně, které si přinesli útočníci pohasly, utlumeny magií. Tři upíři se s dýkami a ponurými výrazy ve tvářích vrhli kupředu. Pohybujíc se ve svém přirozeném prostředí tmy se stali mocnými dravci. Pouze drahokam zářil krvavým přísvitem, navzdory veškeré moci kouzla temnoty.
Ozvaly se první zvuky boje jak vampíři bleskurychle útočili a zase se stahovali. Někdo zaječel bolestí a k zemi se skácelo první bezvládné tělo. Ocel třeskala o ocel a i když měli útočníci početní převahu, byli oslepeni tmou a vyděšeni míhajícími se stíny bytostí noci. V místnosti bojovalo proti postavám v černém více než deset mužů, oblečených převážně v hnědé lehké kožené zbroji a další dva se hrnuli z chodby skrz proražené dveře.
To ale jen viděli upíři, nikoliv útočníci. Vojáci tápali ve tmě kolem, nechápajíc do čeho se vrhají. Tak se stali snadnými oběťmi divokých a zoufalých výpadů obránců.
Voják, který se příliš přiblížil k dubovému stolu padl s proseknutým krkem a další ležel na zemi omráčen. S ranami od dlouhých drápů na obličeji a hrdle. „Shann straoh no dora Aergona. Nia borom hi kheth,“ ozval se odkudsi hluboký mužský hlas. Jakoby v odpověď protrhl vzápětí temnotu vysoký ženský hlas: „Shilla mi jan, shann ni Isil, karamtea! Ve jménu Hairona, zmiz!
Následné ohlušující zahřmění donutilo vojáky i upíry zakrýt si uši a přikrčit se. Temnota po celém podzemí zmizela jak mávnutím kouzelného proutku a nahradilo ji přirozené světlo pochodní odhozených na zem. Těch, co si vojáci přinesli s sebou. Vzplála ale ještě jedna záře. Rudý drahokam přímo vybuchl ostrým jasem. Divoce tepal a kroutil se a upír vzhledu mladíka se ztrácel v jeho jasu. Útočníci na kratičkou chvíli zaváhali. Před nimi stáli tři užaslí vampíři, z dýk jim kapala krev, která se leskla také na jejich drápech a i v ústech. Po vyceněných špičácích stékaly kapičky lidské krve.
Obě strany stály a najednou nevěděly co udělat. Vzápětí prošla dírou, kde byly kdysi dveře žena, či spíše dívka, ve zlato-žluté kroužkové zbroji. V pravé ruce držela runové kopí. Byla to krásná zbraň a přesto smrtící. Tak jako ona. Dala pokyn vojákům, kteří byli již hotovi vrhnout se znovu na ty tři postavy pokryté krví, ze které větší části nebyla jejich vlastní. Jeden z upírů držel svou bezvládnou ruku. Z velké otevřené rány blízko ramene proudilo nepřirozeně málo krve. Přesto krvácel. Tak jako člověk.
„Zanechte nečistého zaříkání a já vám slibuji, že vaše smrt bude rychlá a bezbolestná. Na to přísahám tak jak tady stojím, ve jménu Hairona,“ zaznělo od dívky ve zlaté zbroji.
„Ach, Diano. Tak dlouho jsem tě neviděl a nemohl se potěšit tvou přítomností,“ ozval se pomalu jakýsi nesmírně unavený hlas. Vycházel zpoza rubínu, ovšem nikdo nemohl tím směrem pohlédnout, protože by jej záře oslepila. „Štveš nás již dva a půl strašlivého roku. Na své výpravě jsi zabila již tolik nevinných. Stále tě to baví?“
„Rychle! Rychle je všechny zabte, to byl Iernův hlas!“ zakřičela kněžka a zaútočila svým kopím na nejbližšího z vampírů. Při tom řvala: „Nebyli nevinní! Vampíři jsou nečistá rasa, která se musí živit lidskou krví! Jejich smrt světu jen prospěla!
„Nih herra ta,“ pronášel v odpověď veleupír Iern poslední věty zaklínadla. „Sía netára, ka dea na strahan nosferatu.“
Boj zuřil naplno. Hlava veleupírovy milované manželky Guennary se skutálela kamsi pod stůl. Jeden z vojáků ji sťal jediným příčným sekem.
„ Iro neia sa trio,“ řekl a hlas se mu slyšitelně třásl hněvem a bolestí. Diana svým zářícím kopím propíchla Argona, jeho přítele a důvěrníka. „Síó, ty festi queri.“ Poslední ochránce padl po nesčetnými ranami nepřátel. Kněžka se rozeběhla vstříc rudé záři diamantu. „Drul, ni dia, ty ta reinoma deia. Staniž se,“ pronesl a zvedl druhou ruku, aby ji položil na obrovský rubín ve tvaru srdce a tak dokončil kouzlo, jež přivolá stín noci. Aergonu Temnou.
„Hairone!“ uslyšel jakoby z velké dálky kněžčin výkřik a vyhrknutí, jak hodila svou zbraň přes celou místnost. Magické kopí probodlo Iernovu otrhanou řízu a zanořilo se hluboko do hubené hrudi. Otřásl se. Hlas se mu zadrhl na rtech. Pohlédl směrem dolů a uviděl třesoucí se ratiště vyčnívající z jeho těla. Vnímal jakési chroptění a uvědomil si, že vychází z jeho vlastních úst. Z posledních sil napřáhl ruku a pokusil se dotknout rubínu.
„Tiriano thi deor,“ vyřkla kněžka zaklínadlo a místností prosvištěl paprsek bílého světla. Mysl veleupíra instinktivně a bezmyšlenkovitě vytvořila protikouzlo. V levé ruce se mu zformovala temnota, která měla odklonit vyslaný výboj energie. Hřbetem ruky zavadil v agonii o šarlatový krystal. V tu chvíli dorazil mocný blesk čisté magie. Odkloněn z původního směru narazil s tříštivým zvukem na rudý drahokam, ze kterého v odpověď vyšel neuvěřitelně ostrý zášleh světla. V následujícím okamžiku, tak krátkém že jej mysl nemohla pojmout, drahocenný kámen srdce explodoval. Výbuch otřásl základy prastarého hradu a smetl přítomné na podlahu, kde byli zasypáni špínou snášející se na vše kolem. Jen kněžka chráněná vlastní magií zůstala po celou dobu kataklyzmatu stát vzpřímeně. A když se usadil prach, naskytl se jí pohled na jeden z nejpodivnějších a nejfantastičtějších výjevů, jenž kdy mohly spatřit oči smrtelníka.
