|
|
Otevřela oči. Bílá barva pokoje ji zmátla. Chvíli měla pocit, že je zase doma. Nepříjemná umělá vůně ji přesvědčila o opaku. Do pokoje vešel asi třicetiletý muž v bílém dlouhém plášti. Usmíval se.
"Konečně jste se probrala."
"Kde to jsem?" Slyšela svůj hlas přicházet jakoby z velké dálky.
"V nemocnici. Našli jsme vás na ulici v bezvědomí. Pamatujete si na něco?"
"Já…"
Zaváhala. Vzpomněla si na mraky. Velké šedé nadýchané mraky. A bílé stany. Máma, táta,… Ale ona je přece opustila. Ano, odešla na zemi. A pak… Ta čarodějnice. Oči se jí zalili slzami.
Ten muž vedle ji vzal za ruku a stiskl ji. "To bude dobré. Jistě si na vše vzpomenete. Uděláme proto všechno. Je to zřejmě jen dočasná ztráta paměti způsobená…"
Neposlouchala ho. Cítila se opuštěná, tak strašně opuštěná, a bezmocná. Musím zapomenout. Na to, kdo jsem byla. Opravdu zapomenout…
Uběhl měsíc. Ten muž, jmenoval se Artur, si ji odvedl domů a začal se o ni starat. Říkal ji Tina, protože tehdy, kdy ji našli, měla právě Tina svátek. První dny nemluvila.
Věčně uslzenýma očima ohmatávala věci, které ji ukazoval. Věnoval ji veškerý svůj volný čas. Naučil ji znát město se všemi krásnými zároveň odpornými skutečnostmi. Těšit se z přírody za městem.
Dotýkat se stromů, vonět ke květinám a rozeznávat zvuky zvířat. Naučil ji všechny ty podstatné maličkosti nutné k životu. Naučil ji smát se, a možná i milovat. Poslední teplý den podzimu se políbili.
Byl to jeden z těch dnů, který vás donutí vyběhnout z domu a donekonečna pobíhat někde mezi stromy. Ona se ten den stala člověkem, aspoň si to myslela. A kromě strachu ji naplnil pocit jakési závaznosti.
Popraskaná lavička, v přítmí břečťanem porostlého altánku, je vřele přijala do své náruče. Park se utápěl v slzách podzimu, který se nestyděl sebrat okolním stromům šat. Možná to však byly slzy stromů ukládajících se k zimnímu spánku.
Copak si mohly být jisti, že se z něj probudí? Položila mu hlavu do klína a zavřela oči. On si pohrával s jejími vlasy, ohmatával ji očima a broukal si oblíbenou píseň.
"Miluji tě, víš to?"
Otevřela oči, zvedla se a dlouze ho políbila.
"Nevadí ti, že o mě nic nevíš?"
"Stačí mi to, co vím."
Do jejich křehkého soukromí vstoupila žena. V košíku, jež měla nedbale zavěšen na ruce, se krčilo několik povadlých růží. Úlisně se usmívala.
"Kupte růžičku své milované."
Artur se rozhodl koupit, spíš ze soucitu k té staré dámě. Žena zašmátrala v kapse. Pak náhlé zvláštní ticho prořízl výstřel. Artur zasténal. Andrida zděšeně pozorovala zvětšující se krvavou skvrnu v oblasti srdce.
"Néééééé…!"
Pak ji někdo přetáhl černý plášť přes hlavu a ocitla se v bytě, který si přála už nikdy nevidět. Vrhla se na čarodějnici a zuřivě ji bouchala pěstmi. Jakési silné lopatovité ruce ji však chytili a přivázali k židli.
"To je Barnabáš, vytáhla jsem ho z Pekla. Je poněkud hloupější, ale mé rozkazy poslouchá bez rozmyslu." Usmála se tupě čarodějnice na zrzavého hromotluka za Andridou.
"Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem tě našla. Skleněná koule bohužel ukazuje jen lidi. Nemáš hlad nebo žízeň?"
"Ty mrcho, ty… zabiju tě!" Andrida sebou bezmocně zmítala.
"To se ti asi nepovede. Mě může zabít jen Paní a ta mi nedávno oznámila, že tu budu žít ještě nejméně padesát let. Tak akorát, abych tě všechno naučila."
"Paní?"
"Brzy ji poznáš."
"Artur… Je mrtvý? Zachraň ho, prosím!"
Čarodějnice se jen zasmála. "Abys mi pak za ním utekla?"
"Brzy tu bude. Cítím ji."
Čarodějnice v rudém hábitu pozorovala jasnýma očima dveře. Pokoj blikal desítkami svící a černé těžké závěsy na oknech z něj udělali kobku. Barnabáš stál v jednom z rohů a tupě zíral do prázdna před sebou.
Pak se ozval zvláštní cinkavý zvuk a před dveřmi se objevila stará vyzáblá žena v šedých šatech.
"Vítám tě, Paní!" zvolala čarodějnice. "Tak, co říkáš? Jak jsem vybrala?"
"Vědma!" vydechla Andrida.
Vědma mávla rukou a čarodějnice i Barnabáš znehybněli.
"Ty… Ty jsi Paní? Co to má znamenat!"
"Neboj se. Já… Chci, abys byla čarodějnicí, protože…"
"Co to… Ty jsi mě přinutila odejít z nebe?"
"Ne, odešla jsi sama. Miluješ zemi! Chtělas tu být."
Andrida se usmála. Odešla jsem sama… Bylo to moje rozhodnutí.
"Právě proto chci," pokračovala Vědma, "aby ses stala novou čarodějnicí. Víš, potřebuji tady na světě někoho, kdo by…"
"Nikdy!"
"No tak! Vyslechni mě! To, že o nás lidé neví, není jen tak. Od té doby, co lidé vynalezli letadla, objeví se stále někdo, kdo nás zahlédne. Tolikrát už nás málem dostali! Ani nevíš… Musíme tomu zabránit.
Musíme ochránit naše soukromí. Víš, já nemůžu zabíjet lidi, protože jsem z Nebe. Proto ta čarodějnice. Dala jsem ji kus své moci. Dělala, co jsem ji řekla. Jenže, poslední dobou začala zabíjet i jiné lidi a jakoby jí to dělalo radost.
Byla člověk a zřejmě ji zachutnala moc. A copak ji zajímali nějací Mráčníci? Plnila mé rozkazy jen proto, abych ji tu nechala, co nejdéle. S tebou to bude jiné."
"To po mě nemůžeš chtít!"
"Chtělas sem jít. Chtělas poznat svět. Padesát let je strašně krátká doba. Nestihneš ho poznat. Nebudeš mít na to ani čas ani prostředky. Budeš pracovat osm hodin denně a ani to ti nezaručí, že se uživíš. Zemřeš zapomenutá, opuštěná, možná mnohem dřív než bys měla."
"Proč mi tohle říkáš? Nemusí to tak být!"
"Myslíš, že potkáš druhého Artura?"
"Já nechci druhého Artura! Já…"
"Ten svět tě zdupe! Andrido, ty už na něj nemáš sílu. Měla jsi, ale… Já ti to přála. Já nechtěla, aby zemřel!"
"Proč jsi tomu nezabránila?!"
"Já nevěděla, že to udělá!"
"Mělas to vědět!"
"Mrzí mě to."
"Mrzí?! Já ti nevěřím!" Andrida si utřela slzy, přistoupila k oknu a odhrnula závěs. "Mohla bych jít za ním."
"A co tvůj sen?"
"Kam se poděl můj sen?"
"Ten velký sen."
"Vrátíš mi ho?"
"Co?"
"Vím, že můžeš."
"Ale…"
"Určitě by to tak chtěl."
"Co?! To nikdy nemůžeš vědět! A…"
"Já tady bez něj nechci žít."
"Andrido, to nejde!"
"Udělej to."
"Nechtěj to po mě!"
"Ale, ty po mě taky něco chceš."
Vlny klouzaly jedna po druhé. Narazili na skály a se šuměním se vrátili zase zpátky. Bublinky jejich touhy dostat se na vrchol těch skal se rozplynuly ve vzduchu.
Rackové tím vzduchem prolétali a jejich chechtání se neslo ostrovem. Pláž zela prázdnotou. Jen na okraji seděla ve stínu borovic jedna postava vedle jiné. Mlčeli.
"Proč zrovna ostrov?" zeptal se po chvíli Artur.
"Vždycky jsem chtěla žít na ostrově. Ostrov je jako mrak, a moře nebe. Je stejně malý, stejně ohraničený a opuštěný. Pluje mořem jako mrak oblohou."
Artur vstal a houpavým krokem se po pláži vydal ke skalám. Andrida mu šla tiše v patách. Na vrcholku skály se zastavil.
Uběhla hodina. Možná dvě. Andrida to už nevydržela.
"Arture, no tak, co se děje?"
"Měla jsi mě tam nechat."
"Ale…"
"Tohle už nejsem já. Já… zemřel. Zpovídal se ze svého života. A byl v Nebi. Nikdy už nebudu brát svět, tak jak jsem ho brával. Nikdy už si nebudu myslet, že svět je… krásný. Já už tady nechci žít!"
"Ty už mě nemiluješ."
"A koho mám milovat? Dívku z mraků, dívku z nemocnice nebo čarodějnici. Vždyť já tě vůbec neznám!"
"Já myslela, že ti to nevadí…" Stoupla si na špičky a letmo ho políbila. "Opravdu se chceš vrátit? Necháš mě tu samotnou?"
"Já tady už nechci žít!"
Andrida sklopila hlavu a dlouho nic neříkala. Pak mu podala malý stříbrný klíč. "Stačí, když ho pustíš na zem a budeš si to z celého srdce přát."
"Díky."
"Sbohem! Nikdy na tebe nezapomenu."
Otočila se a odešla. Ale to už nebyla ona.
Občas ji potkáváte. Bledou zvláštní ženu s rozcuchanými vlasy. Podívá se na vás a vám je najednou tak nějak úzko. V jejím chování je něco hřejivého.
Jakoby okolní svět chtěla obdarovat kopou lásky. Zároveň její smutné oči prozrazují přání změnit svět k lepšímu.
A zatím na jedné skále, daleko od lidí, mizí pod prachem a pískem malý stříbrný klíč. Mlčí a čeká, až ho bude zase někdo potřebovat.
|
