Poutník, vysoký mladý muž v zaprášeném oděvu, s tornou přes rameno a s vyřezávanou holí v ruce, se zastavil pod velkým stromem, jehož rozložité větve skýtaly v parném letním poledni příjemný stín. "Báječné místo k odpočinku", pomyslel si. Usedl a opřel se zády o mohutný kmen. Z rance vytáhl chléb, slaninu a láhev vody a s chutí se dal do jídla, rozhlížeje se přitom kolem sebe.
Vtom jeho zrak upoutaly kvetoucí hvozdíky: "Jak je to dávno", usmál se té vzpomínce na jedno letní odpoledne před dlouhými roky, kdy ještě nevěděl nic o tom, že se vydá na tuto cestu. Viděl je před sebou jasně jako včera a přece měl zvláštní pocit, jako by to snad tenkrát ani nebyl on...
Malý střapatý chlapec s pihou na nose poskakoval bos vesele vedle dědečka po prosluněné stráni plné slziček, jak u nich říkali hvozdíkům. Byli kousek od vesnice, z tohohle místa byl vidět i jejich domek, a doléhaly k němu známé zvuky a vůně. "Sednem si tu chvilku, hošku, není kam spěchat". Lehl si na břicho do trávy a pozoroval hemžení hmyzu. Pak se letmým pohledem přesvědčil, že z jejich komína stoupá kouř a přemýšlel, co asi maminka chystá dobrého.
Najednou se nad střechy vzneslo hejno holubů a jak se na jejich křídlech odráželo sklánějící se slunce, vypadali jako ze zlata. Když změnili směr, zešedli. Sledoval jejich proměny, když se stalo něco docela zvláštního: zavlnil se vzduch - tak jako se vlnívá horkem - a kousek před ním se zjevila vysoká dívčí postava v dlouhém šatě, který měnil barvy stejně jako holubí křídla. Měla temné vlnité vlasy a v nich vpletená peříčka snad všech druhů ptáků. Usmála se, rukou pokynula k letícímu hejnu a, než ze sebe stačil vydat hlásku, zmizela.
To bylo tenkrát poprvé, co spatřil vílu nebo jednu z Nesmrtelných, jak je nazývali dospělí, a říkalo se: "Nezrozená a přece živoucí v neustálých proměnách prochází z věků do věků".
"Dědečku, dědečku, co to bylo?" tahal dědu za rukáv a hlas mu rozčilením až přeskakoval. Starý muž, který zatím nerušeně pobafával ze své fajfky, zvedl překvapeně hlavu. "Kdoví", pokýval hlavou, když vyslechl chlapcovo vyprávění o krásné ptačí dívce: "Snad si jen odpolední stíny s tebou zahrály, ale možná, možná... ano," jeho myšlenky se zatoulaly někam daleko a v očích mu zazářilo světlo: "S jednou z nich jsem se kdysi setkal na břehu Měsíčního jezera. Byla celá stříbrná a ve vlasech dlouhých až na zem měla lekníny... - no nic, hošku, připozdívá se a maminka by nás hubovala, kde se jí touláme. Jestli chceš, budu ti večer vyprávět, co jsem o nich sám slyšel a co se povídá." S těmi slovy se děd zvedl a zamířili spolu ke vsi.
