Baldrin se rozhlížel po té krásné modři a tu se v ní začala rozsvěcet světélka. Když jich byla obloha plná, když se rozsvítila i ta nejmenší hvězdička, z hloubi nebe se s šuměním vynořil bílý had s šupinami, které se duhově leskly v hvězdném svitu. Na hlavě měl zlatou korunku a promluvil k chlapci vlídným hlasem: „Následuj mě a nic se neboj, jsem tvůj průvodce.“ A vydali se po hvězdách.
V dálce vyvstaly nejasné obrysy nějaké brány, ale jak se k ní blížili, mohl Baldrin rozeznat i podrobnosti. Viděl kamenný oblouk a v něm dveře z červeného dřeva, do nichž byl vyřezán veliký tis. Když se ocitli těsně před nimi, otočil se had ke svému společníkovi: „Toto je brána minulosti. Já mohu procházet všemi branami a kraji bez omezení a stejně tak ti, kdo putují v mém doprovodu, ale až se sem jednou vydáš sám, vezmi sebou váček se sedmi ptačími kůstkami a zachřesti. Tak tě dveřník pustí dál.“ Vztyčil se, zasyčel a udeřil ocasem do dveří. V tu chvíli se dveře se skřípáním otevřely a v nich se objevila stínová postava s ohnivýma očima, jimiž si důkladně příchozí prohlížela. Pak jim se souhlasným zamručením pokynula, aby vstoupili.
Před nimi se rozprostírala veliká zahrada, vprostřed níž vedla cesta vroubená tisy, které tiše šuměly a vzdychaly. Vzduch byl cítit těžkou, vlhkou hlínou a mechem, ze země vystupoval chlad a ovíjel se kolem prastarých stromů. Jak procházeli mezi nimi, zdálo se Baldrinovi, že občas zahlédne mezi větvemi obličeje. Zjevily se však jen na okamžik a než si je stačil prohlédnout, zmizely. Snažil se vybavit si je z paměti, protože mu byly nějak povědomé, ale nevěděl odkud a marně vzpomínal. Obrazy přicházely a ihned se rozplývaly. Z jeho přemítání jej vyrušil had: „ Já vím, kdo jsou a tvoje srdce ti také napovídá, ale nepřišel ještě čas, abys je poznal. Dívej se jen kolem sebe a nesnaž se pochopit, jednou se sem vrátíš a ony samy ti povědí to, co bys teď marně zkoušel vyzvědět.“
Pak už beze slova tiše pokračovali alejí, když tu začala padat mlha a stále houstla. Baldrin postřehl, že vychází z něčeho, co vypadalo jako studna s kamenným roubením. Skutečně po nějaké chvíli došli ke studni, z jejíž hlubi se valila mlha tak hustá, že zakrývala vše, co snad mohlo být za ní. Sem vedla cesta v zahradě a zde také s největší pravděpodobností končila i alej, ale jistě to nevěděl, protože dál už byla mlha zrakem neproniknutelná.
Had opět promluvil: Neboj se, neohlížej se a skoč!“ A sám se vrhl do studny. Chlapec na okamžik zaváhal, měl strach, ale pak si uvědomil, že bez průvodce je zde tak jako tak ztracen, zavřel oči a skočil. Když je po chvíli znovu otevřel, zprvu neviděl nic, než šedivé páry a spíš tušil, než viděl stěny studně. Pak se poněkud vyjasnilo a on měl pocit, že tam zdola vychází jakési světlo. Nevěděl však, z jakého zdroje a zdálo se, že jím volně prolétl. Mlha se začala protrhávat, až z ní zůstal jen sem tam cár a on s úžasem zjistil, že se vynořil ve známé modři plné hvězd. Had už na něj čekal a znovu se vydali na pouť.
V dálce se začaly rýsovat další dveře, tentokrát žluté. Když stanuli před nimi, bylo vidět, že je do nich vyřezán košatý jabloňový strom obsypaný květy. Had se vztyčil jako prve a udeřil do nich ocasem: „Toto je brána budoucnosti. Až sem půjdeš beze mne, vezmi si sebou sedm jablečných jadérek a hoď je na vrata. Tak tě strážce vpustí.“ Dveře se neslyšně otevřely a v nich stála průsvitná postava s očima zářícíma jako hvězdy. Když si je prohlédla, dovolila jim vejít.
Vstoupili do veliké zahrady, kde šumělo mnoho potůčků a vprostřed níž vedla cesta vysypaná bílým pískem a vroubená kvetoucími jabloněmi, které vydávaly nádhernou vůni. Jak mezi nimi procházeli, zdálo se chvílemi Baldrinovi, že jabloně nekvetou, ale že na nich vidí krásná, zralá a voňavá jablka. Zatoužil si nějaké utrhnout, ale pokaždé, když po něm vztáhl ruku, proměnilo se v květ. Uhýbala před ním, jako by se mu smála. Přesto znovu a znovu zkoušel nějaké červené jablíčko zachytit. „Marná námaha,“ řekl had, „jen vzdálené tušení tvého srdce tě přivedlo na myšlenku, že bys to mohl dokázat, ale ještě nenadešel čas, abys mohl trhat tyto plody. Pozoruj a nepřemýšlej o tom, až se sem vrátíš příště, budeš vědět víc o tomto ovoci.“
Dál už nepromluvil a tak procházeli beze slova mezi vonnými stromy, když tu se opět objevila mlha. Jak šli dál, mlha houstla a Baldrin viděl, že vychází ze studně podobné té, kterou viděli v minulé zahradě. Také sem vedla písková cestička vroubená jabloněmi a ani zde nebylo možno spatřit, jestli zahrada pokračuje někam dál, protože dál bylo jen mléčně bílo. A stejně jako prve had skočil do studny, když nakázal svému společníkovi neohlížet se a následovat jej. Tentokrát se již chlapec nerozmýšlel a již letěl vstříc světlu dole pod ním. Když se vynořil v modři oblohy, řekl mu had: „Ještě dvě brány dnes uvidíš a tím pro tuto chvíli skončí naše společné putování. Nikomu o něm neříkej, dokud nepřijde čas, abys svoji cestu dokončil. Já ti teď dám jednu svoji šupinu, uschovej ji pečlivě, jednou se ti bude hodit. A nyní mě následuj k bráně přítomnosti.“
Když stanuli před ní, uviděl Baldrin, že je zelená je do ní vyřezán růžový keř, na němž byly jak poupata a květy, tak i šípky. Had se otočil ke chlapci: „To je tedy brána přítomnosti, o níž jsem ti prve pověděl. Až sem půjdeš sám, vezmi si sebou sedm stříbrných penízků a zacinkej.“ Pak zaklepal na dveře jako už podvakrát. Když se otvíraly, vydaly zpěvavý zvuk a v nich se objevil dveřník, mladý muž s velmi pronikavýma tmavýma očima. Když si prohlédl hosty, nechal je vstoupit.
Stanuli na břehu velikého jezera s mnoha ostrůvky porostlými nádhernými růžemi. Vzduch byl vlahý a vanul zde osvěžující větřík.Od jednoho ostrůvku ke druhému vedly uzounké lávky. Baldrin se vydal za svým průvodcem. Chvílemi měl dojem, že lávky nejsou tak úzké a že mají dokonce zábradlí. Když se jej však snažil zachytit, zase se zúžily a on několikrát málem spadl do vody. Nejhorší to bylo, když si vzpomněl na pohodlné cesty v předchozích zahradách. Kdykoli na ně jen pomyslel, lávka mu téměř mizela pod nohama. Nemohl si ani prohlédnout krásné růže, protože se musel plně soustředit na cestu. Jen ve chvílích, kdy na nic nemyslel a jen následoval svého průvodce, byla cesta na okamžik širší. „Není cesta jako cesta,“ zasmál se had, „jednou po nich budeš chodit bezpečně a prohlédneš si ty růže. Ale zatím nenastal ten čas a jen namáhavě zkoušíš projít, aniž bys mohl vidět cokoli kromě lávky pod nohama. Nepřemýšlej a sleduj můj ocas. Tak se ti cesta rozšíří a ty budeš moci bez obav projít.“
Pokračovali dál. Baldrin sledoval hadův ocas a opět kráčel po širokém mostě se zábradlím. Sem tam na chvilku zvedl hlavu, aby si alespoň letmo prohlédl růžové keře. Ale to už začala padat mlha, ležela na hladině a byla čím dál neproniknutelnější. Došli na ostrůvek, kde byla studna podobná těm dvěma předchozím a skočili do ní.
Po modrém nebi se vydali vstříc poslední bráně. Již z dálky z ní vycházelo zlaté světlo. Byla celá bílá a hladká, bez vyřezávání. „Toto je brána bez času, až sem půjdeš příště, sepni ruce ve výši čela,“ řekl had tentokrát. Zde neklepal. Jakmile se dostatečně přiblížili, dveře se otevřely samy a v nich stála sličná dívka. Měla zlaté vlnité vlasy až na zem, v nich vpletené květy a na sobě splývavé bílé roucho. Držela v dlaních cosi, z čeho vycházela ona záře, Baldrinovi to ale zůstalo skryto. „Nevídáme tu často smrtelníky,“ usmála se na chlapce a pokynula jim, aby vešli.
Ocitli se v nádherné zahradě, plné rozmanitých květin a stromů, v jejichž korunách zpívali ptáci. Proplétaly se zde cestičky, dlážděné bílým a růžovým kamenem a byly tu také fontánky s chladivou vodou, potůčky a říčky, přes které vedly zdobené můstky a odevšad slyšeli líbeznou hudbu. V dálce před nimi zářila křišťálová hora a přitahovala Baldrinovu pozornost. Zdálo se, že k ní vede většina cest, ale kdykoli se po nějaké zkusil vydat tím směrem, stáčela se zcela jinam, než to vypadalo původně. „Tam stěží dojdeš," řekl mu jeho průvodce, „ a dnes tam ani nemáme namířeno. Jen tolik ti povím, že tam jsou ještě jedny dveře, ale těmi vstoupíš, až pochopíš čtyři tajemství – tajemství tváří v zahradě minulosti, tajemství ovoce v zahradě budoucnosti, tajemství růží v zahradě přítomnosti a tajemství klíče v této zahradě, kde dlí Nesmrtelní. Nyní mě následuj, protože náš cíl je u studně, stejně jako v zahradách předcházejících.“
Baldrin vykročil za hadem a došli ke studni. Mlha zde nebyla tak hustá, jako v předešlých zahradách a bylo možno tušit další prostory za ní. Místy v ní spatřoval stíny stromů, ale blíže určit je nešlo. Když pohlédl do studny, uviděl dokonce lesknoucí se hladinu. A jako i předtím skočili dolů. Tentokrát byla mlha jenom chvíli, pak se rozplynula. Letěl temně zeleným prostorem, který zářil zlatavým světlem, které se zdálo vycházet ze všech stran. Začal se v něm točit, až se mu zamotala hlava. Zdálky jakoby ozvěnou slyšel, jak na něj had volá: „ Sbohem, ještě se setkáme, Baldrine, ještě se setkáme....“
Otevřel oči a viděl, že leží pod stromem. Byla už tma, jen měsíc v úplňku ozařoval les, rozhlížel se kolem, když tu si uvědomil postavu, která se nad ním sklání. „No vida, tulák se našel. Tumáš, hošku, vestu, ať se neprochladneš.“ Baldrin si ji oblékl a provinile se na dědečka usmál: „Dědo, já mám hrozný hlad, zbylo na mě něco k večeři?“
