Chladnou ranní mlhou nad zelenými vlnami pomalu svítá. Velká loď se vznešeně tvarovanou přídí letí po hladině lesklé a hladké jako napjatá kůže. Slunce posádku pálí do hnědých ramen a mastných zátylků, muži se potí a funí smrdutými ústy.
Zásoba pitné vody se tenčí, a ačkoli dosud ještě nepoznali pravou trýzeň žízně, jistě by se jí nevyhnuli, pokud by pokračovali dál ve stejném směru. Je úplné bezvětří - a stačilo by jen trochu západního větru, aby během půldne zakotvili u zelených břehů ostrova.
Ano, tak. Tak je to úplně správně.
"Země na obzoru!" zařval stěží dvacetiletý námořník, znaveně se opírající o zábradlí nepohodlného strážního koše, přimknutého k hlavnímu stěžni jako ptačí hnízdo. "Země!"
Ruch a shon, vypuknuvší na palubě, pak hravě pohltil jeho slova.
Soudky a bedny a zbraně putovaly z podpalubí na horké slunce. Také vaky s čímsi chřestivým, smotky různých látek a další předměty prapodivných tvarů a podivuhodných účelů. Loď ožila.
Kotvy spustili v Zátoce chobotnic. Na vodu dosedlo několik menších člunů a zbrkle a dychtivě, ano jak dychtivě, se začaly čluny s bílými muži blížit k pevnině.
Pláž ještě sálá, ačkoli tma už dávno padla. Námořníci zmožení vínem a vedrem pospávají na nejrozličnějších místech, neobtěžují se žádnými hlídkami - dokonce ani nezalili své ohně, které teď pomalu dohořívají a žhnou tmou rudými uhlíky.
Nocí duní šamanovy bubny.
Muži se sešli v kruhové chatrči s uprostřed vykopanou čtvercovou jámou, v níž jeden z nich - pán ohniště dnešního večera - rozdělává oheň. Bíle čadí. Plameny se již s úsilím prohlodaly tvrdým a provlhlým dřevem, když náčelník prolomil praskot hořícího dříví.
"Všichni jste již slyšeli, že máme na své půdě vetřelce. Bílí muži připluli ze západu, přivlekli si zkvašených plodů a teď chrápou jako vepři. Nesmíme je vpustit do vesnice - za žádnou cenu. Naše ženy nesmí být przněny jejich pyji. Děti nebudou odvedeny! Musíme se poučit z chyb našich dědů a pradědů, bílý muž tentokráte nezvítězí!"
Výkřiky nadšení a tiché modlitby. Přichází těžká doba.
Vzbudili se s hlavami ztěžklými večerní pitkou.
"Sakra chlapi, jak rád zase jsem na pevný zemi," řekl ochraptělým hlasem obtloustlý námořník s růží vytetovanou na zátylku vyholené lebky. Jeho skutečné jméno bylo Michael Sorrow, ale ostatní mu neřekli jinak než Tlustej Mike. Zvedl se na lokty. "Tohle je ráj. Cítím to v kostech."
"Bůhví, co cejtíš v kostech, Miku," zabručel Vývrtka, starý kuchař s šedými zcuchanými vlasy staženými do neforemného copu. "Vychlastal jsi snad celej soudek."
Ostatní muži se hlasitě zasmáli.
"Tak, na nohy," ozval se za nimi kapitán, "dneska nás čeká pěkná řádka zařizování."
Nesouhlasné mručení bylo spíše ozvěnou obvyklé kolektivní nevole k jakékoli činnosti, než skutečným odporem. Kapitána celá posádka uznávala a málokdy si někdo troufl neuposlechnout jeho nařízení. Byli si vědomi, že kapitán Travis je spíše z těch lepších, které jim mohla Londýnská Mořeplavební Společnost přiřadit - mnoho jejich přístavních přátel takové štěstí nemělo.
A navíc - tento ostrov se všem zdál úžasný. Skutečný tropický ráj, jak řekl Mike Tlusťoch.
"Jasně, už jdeme," přitakal za všechny Vývrtka a dloubl do žeber stále ještě pravidelně oddechujícího plavčíka. "Filipe, okamžitě vstávat!" zařval mu do ucha. Mladík sebou trhl. Tvářil se značně překvapeně a jeho vykulená pomačkaná tvář přinutila posádku k dalšímu výbuchu smíchu.
"Jo, já už nespím," hekl Filip. "Tedy ano, pane."
Obří koš plný bílého prádla se kolébá na hlavě Midhy, jedné ze sedmi náčelníkových žen. Vedle ní cupitá její dcera - letos na jaře oslavila třinácté narozeniny a od té doby se považuje bezmála za dospělou. Midha ale ví, že je na ní Endra ještě stále velmi závislá a neudělala by bez své matky mimo vesnici ani krok.
"Už bys měla chodit prát sama," škádlí Midha svou dceru, "stárnu a bolí mě kolena. Přijde čas a nebudu už schopná chůze."
Endra se tváří vážně a trochu zaraženě. "Bojím se," řekne pak, "slyšela jsem, že jsou na severním pobřeží utábořeni cizinci. Kdyby některý z nich přišel až sem -"
"Jak víš, že tu jsou?" ptá se Midha přísně. Večerní porada mužů se konala v naprosté tajnosti. Některá z žen jistě neudržela jazyk za zuby a s nepříjemnou skutečností obeznámila své děti, které pak zprávu střelhbitě roznesly po celé osadě.
Endra není hloupá a očividně nechce působit svým přátelům nepříjemnosti. "Prostě to vím," odsekne pevně, "kdo by si toho nevšiml?"
"Tak třeba já bych o tom nevěděla, dokud by mi nesestřelili prádlo z hlavy," směje se Midha a Endra se k ní svým ještě zvonivě dětským hláskem připojí.
U tůně odložily koš na zem a pustily se do praní. To, že na sobě nemají víceméně žádný oděv kromě jednoduché ovinovací sukně pod kolena, Midha s Endrou samozřejmě nepovažovaly za nic neobvyklého. Midha si dnes dokonce rozpustila vlasy, neboť si byla jistá, že všichni muži ve vesnici jsou natolik zaměstnáni výrobou zbraní a opravami opevnění, že žádného ani nenapadne, aby šel náčelníkovu ženu s dcerou sledovat k tůni - což se dříve stávalo tak často, že se se tu ženy přestaly po vyprání prádla koupat a našly si k tomuto účelu uzavřenější, i když mnohem vzdálenější místo pod malým vodopádem.
Nemýlila se. Nicméně netušila, že ji sledují oči ještě mnohem zvědavější.
Filip, dřepící v nepříliš hustém křoví, byl jako u vytržení. Černou ženu nikdy v životě neviděl - a dny, kdy viděl ženu bez oděvu, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Také mu neuniklo, že je černoška u vody o poznání pohlednější a jaksi "zachovalejší" než těch několik kurtizán, s nimiž se příležitostně setkal v přístavních hostincích a které mu pak na jednu krátkou a alkoholem prodchnutou noc udělaly společnost. Přestože malé děvče, které jí střídavě pomáhalo s prádlem a občas odběhlo do hlubší vody, snaže se polapit některou z drobných mrštných rybek do svých malých světlých dlaní, bylo očividně její dítě, nezanechalo těhotenství ani kojení na štíhlém těle černé ženy žádné výraznější stopy. Jeho dosud značně nevyužívaná obrazotvornost proto začala z těchto důvodů celkem záhy pracovat.
Do zad jej náhle uhodila velká pěst a ovanul ho zápach zkažených zubů.
"Troubo," zasyčel mu do ucha Earl Prst, "chceš aby tě tady vyštrachali ti negři? Nemůžeme si dovolit, aby nad námi měli převahu, a krom toho by se určitě brzo naučili používat tuhle věcičku," poklepal zarudlým, jakoby v křeči zkrouceným ukazovákem na pažbu krátké pušky, ležící na zemi u Filipových nohou.
Pak dostal očividně jakýsi nápad. Oči se mu zableskly - bleskurychle popadl zbraň a namířil ji na ženu s děvčetem u tůňky.
"Neblázni," málem vykřikl Filip, ale nakonec jen chraptivě zašeptal. Earl se teď široce usmíval.
"Copak? Máš strach o jednu smradlavou černošku s její malou kurvičkou?" syčel. "Obě jsou moc hezký, byla by jich škoda," pokračoval a žluté křivé zuby se míhaly v rytmu řeči, "ale na druhou stranu - asi by si jen tak nedaly říct, to je pravda -"
"Ty prase," vydechl Filip a prudce vytrhl zbraň Earlovi z rukou. "Vždyť je to ještě malá holka, copak to nevidíš, ty -"
"Brzdi, krasavče," zafuněl Earl a z jeho velkých, drobnými vráskami obklopených očí bylo jasné, že jej rozverná nálada už dávno přešla, "ještě jedno takový slovo a povyrážím ti ty tvoje nádherný zoubky z huby, dřív než to tak jako tak udělají kurděje," zachrčel. Pak vstal, očistil si kolena od hlíny a mohutně si odplivl. "Jdeme," přikázal. "Nejseš tu, abys ve křoví slintal nad černejma kozičkama. Nejdřív musíme zjistit, jak se na nás budou zdejší tvářit."
Déšť přišel o chvilku později než měl, neboť oba námořníci v tu chvíli byli již na cestě od tůně. Voda z oblohy měla dva bělochy od Midhy s Endrou odehnat, zatímco takto jen zmáčela nešťastné ženě už skoro suché prádlo.
Proto déšť skončil tak náhle, jako začal. Příště se více snažit.
Zbývající bílí námořníci už dávno postávali na kraji džungle u prošlapané stezky. Kapitánova kamenná tvář se téměř nepohnula, když procedil mezi zuby: "Filipe, musím ti bohužel připomenout, že na mý lodi - v mý posádce - se žádný samostatný vycházky netolerujou. Nebude se to opakovat."
"Ne, pane," sklopil hlavu Filip, "omlouvám se."
Earl se zase široce smál. Filip očekával, že teď vyrukuje ke zlepšení všeobecně otrávené nálady s historkou "mladej plavčík se nám zakoukal do prsatý černý pradleny", ale k jeho velkému překvapení se nic podobného nekonalo. Napadaly jej pouze dvě odůvodnění - buď Earl ještě počká na vhodnější příležitost, nebo naprosto popře svůj jednoduchý charakter a nechá si to prostě pro sebe. Druhé teorii Filip moc nevěřil a tak se dost zdrceně zařadil do hloučku.
"Půjdeme se na ně podívat," pronesl kapitán Travis a skupinka spokojeně zahučela, "podle toho se pak rozhodneme, jak budeme dál postupovat."
Ebenově černá těla žen se sklání nad velkými mísami o průměru přes tři čtvrtě metru. Jejich rudohnědé rty jsou zbarvené jasně bílou kašovitou hmotou, která vzniká přežvykováním oválných červených plodů zbavených slupky.
Muži si bílou barvu z mísy roztírají po zpocených břiších, obličejích a navzájem si malují jednoduché pruhy a křivky na záda.
S přihlédnutím k tomu, že plody byly z mnou dávno posvěceného stromu, což vesničané dobře věděli, jsem je musel ujistit, že nad nimi přidržím v boji ochrannou ruku.
Šaman vrhl duté ptačí kosti na krokodýlí kůži. Oči se mu rozšířily.
"Bůh je nám nakloněn tak jako nikdy," oznámil pak shromážděným válečníkům. "Modlete se a děkujte."
Jak je to zvláštní - vždycky mě to naplní takovou silou a chutí do práce:
Tlupa mohutných bílých mužů kráčí džunglí jistě, v rukou pevně svírají své zbraně a patrně se cítí jako budoucí páni Ostrova. Opravdu, čiší z nich takové sebevědomí, že je očividně potřeba je poněkud zchladit - ale opravdu jenom trošku. Co takhle - - - ano, to by mohlo být ono.
Kapitán Travis se zastavil.
"Už jdeme sakra dlouho, kapitáne," ozval se za jeho zády nezaměnitelný hlas Tlustého Mika. Jako by zároveň mluvil a chrochtal, napadlo Travise.
"Buď zticha," zasyčel kapitán. "Nebo snad víš kudy dál? Ta zatracená džungle je všude úplně stejná."
Filip neochotně vystoupil ze samovolně vzniklého zástupu. "Na rozcestí před půl hodinou jsme se měli dát vlevo," zamumlal. Earl se uchechtl, ale ostatní se na něj ostře podívali. Za všechny promluvil opět Vývrtka, který zřejmě byl jakýmisi kolektivními ústy posádky.
"Ty blbče," vyrazil ze sebe. "To jsi nemohl říct už tam? Si myslíš že můžeme plejtvat časem, silama a proviantem?"
"Uvědomil jsem si to až teď," lhal plavčík. Ve skutečnosti tušil, že by se spíše měli co nejrychleji vrátit na loď a odplout zase pryč. Netušil, proč jej napadají takové myšlenky.
Divil by se.
Kapitán ponechal tuto slovní výměnu bez komentáře. "Takže jsme ztratili hodinu," řekl lakonicky. "Vrátíme se tedy zpátky, i když bych jinak Filipa nikdy neposlechl. Je jediný z nás, který navrhuje nějakou cestu." Odmlčel se. O něčem přemýšlel. "Ten ostrov vypadal tak malý a přehledný. No vida, jak zdání klame."
Za půl hodiny stáli znovu na tomtéž místě. To už ztratil trpělivost i Travis.
"Točíme se tady ve zkurveným kruhu," křičel a držel se za hlavu. Ostatní se posadili na zem a kleli pod vousy.
"Přece se dokážeme vrátit po cestě, kterou jsme sem prvně přišli," odtušil nejistě Earl a podrbal se zmrzačeným ukazovákem na bradě.
Nad jejich hlavami se začaly hromadit velké černé mraky plné vody. Déšť, který pak přišel, byla hotová průtrž mračen - námořníci promokli a prochladli, což jim samozřejmě na náladě nepřidalo.
Druhý pokus najít správnou cestu zpět na rozcestí byl už úspěšný. Teď se vydali vlevo a ušli slabou míli, když se octli na okraji džungle, odkud byl výhled na tůň, u níž dopoledne Filip viděl náčelníkovu ženu a dceru. Zde se rozdělili. Kapitán se čtyřmi dalšími muži sešli k tůni, odkud pokračovali po dobře viditelné vyšlapané cestě směrem, kterým očekávali vesnici. Earl s Mikem se měli vrátit zpět na pobřeží, kde kotvili, neboť kapitán došel k názoru, že není dobré nechávat loď a náklad bez hlídky.
"Sakra šéfe, to jsme tam mohli přece zůstat hned," bručel Mike. "Tuhle vycházku bych si klidně odpustil."
Zbývajících šest mužů mělo dojít k vesnici oklikou a být "v záloze", jak použil Travis vojenský termín.
"Kdyby nastaly problémy, postřílejte jich co nejvíc a tak, abysme mohli zmizet."
Šestice záložníků tak zůstala o samotě u tůně. Rozhodli se, že se znovu rozdělí - dva muži odešli směrem nalevo od stezky, tři vpravo. Filip měl za úkol zůstat na místě, což bylo podle jeho kumpánů asi to jediné, čím mohl bez větších nesnází přispět ke zdaru prvního kontaktu s domorodci.
Černí bojovníci zaujímají pečlivě vybrané pozice na spíše symbolickém opevnění vesnice a náčelník s pěticí nejzkušenějších sleduje cestu, po které vetřelci s největší pravděpodobností přijdou. Nemýlí se - brzy se v dálce objeví skupinka pěti mužů, kteří rozhodně kráčí k vesnici v bojové pohotovosti.
První šípy se začínají zabodávat do země před námořníky ve chvíli, kdy už rozeznávají pomalované obličeje, vyhlížející nad opevněním.
"Do hajzlu!" kleje Travis a máchá rukou k ústupu. V bezpečné vzdálenosti pak nabíjejí pušky a znovu se opatrně přibližují.
Jeden ze šípů proráží stehno Malému Edwardovi. Padá po zádech na zem a řve bolestí. "Odtáhněte ho někdo pryč," ohlédne se přes rameno kapitán a přikládá zbraň k rameni. Padají první výstřely a v tutéž chvíli začínají střílet i muži, dosud ukrytí v džungli na obou stranách vesnice.
Filip poplašeně vstal, když uslyšel tlumené výstřely v dálce. Sám nebyl ozbrojen a proto jej napadla jediná možnost - musí se vrátit k lodi, vzít na pomoc Earla s Tlusťochem a pár beden nábojů. Možná by utáhli i jeden malý kanón.
Ne, tak jednoduché to nebude.
Rozeběhl se džunglí zpět, ale po několika stech metrech opět začal nabývat dojmu, že tudy přece nešli - - - stál na úpatí prudkého kopce. Výstřely již neslyšel, zpátky tedy nemohl - ale nahoru ano, napadlo ho, zezhora se přece zorientuji.
Na vrcholku si Filip na krátkou chvíli odpočal, ale rozhled, který hledal, mu skála neposkytla - vrch byl zarostlý stejně hustě jako zbytek ostrova, ne-li ještě neproniknutelněji. Pak uslyšel tekoucí vodu a běžel za zvukem rychleji než předtím - řeky přece tečou do moře, všechny beze zbytku, a po pobřeží se musím dostat na místo, kde kotvíme. Jak prosté.
Doběhl k nevelké říčce. Pružné tenké větve a lepkavé šlahouny jej šlehaly do tváří, do rukou, všechny oděvem nezakryté části těla jej brzy pálily jako čert, běžel rychle dál, vyděšen utkvělou domněnkou, že najde Earla s Mikem probodené barevnými oštěpy - a zůstane na tomhle ďábelském ostrově naprosto sám, ve spárech nepřátelských a - - - jasně jsem cítil modlitbu, která vyletěla z jeho vyděšené mysli a zmizela kdesi za mořem - - - snad i kanibalských obyvatel -
Vodopád! - uvědomil si a zpomalil. Řeka padala z vrcholku skály, kde zajisté pramenila, dobrých sedm metrů dolů. Opatrně se naklonil ještě více přes náhlý převis.
Málem přepadl dolů.
Nevěřil, že je něco takového možné. Vběhl do džungle naprosto náhodně, směrem, kterým jen předpokládal loď - ale to přece -
Několik bíle pomalovaných mužů přepadlo přes ohrazení. Šípy nemohly přemoci střelné zbraně, a přesto kromě Edwarda nyní za hustým křovím ležel i sám Travis s probodeným ramenem. Edward, kterého šíp zasáhl o dobrých deset minut dříve, začínal pomalu blednout, přestože měl již ránu dobře ošetřenou a hrot šípu minul tepnu.
"Ti černí zasranci," chroptěl, "moje hlava."
Travis se na něj pomalu otočil - i jemu se začaly dělat mžitky před očima. "Jaká hlava?" zeptal se trochu nemístně. "Myslel jsem, že tě střelili do nohy." Dokonce se i bolestně usmál.
"Uvidíte, šéfe," chrčel Edward. "To nejsou žádný obyčejný šípy, pane Travisi. Víte -" hrozivě si odchrchlal, "byl jste dobrej kapitán."
Travise polila hrůza. Došlo mu, že Edward umírá.
"Edwarde?" zeptal se chvějícím se hlasem. "Ede? Malej Ede! No tak sakra člověče neblázni -"
Ed ztěžka dýchal. Opět zakašlal a ten zvuk zněl, jako když pila narazí na skrytý zatlučený hřebík - jen podstatně vlhčeji.
Malý Edward vyplivl krvavě červený hlen. Z očí mu začaly téct slzy a jeho rukama zaškubala křeč.
"Zastřelte mě!" začal ječet Travis, jak nejsilněji mohl. "Zabte mě, chlapi, prosím!"
Hlas plný zoufalství se ztratil v hluku střelby. Kapitána Travise našli za čvrt hodiny - s prázdnýma očima otevřenýma dokořán a jazykem překousnutým vejpůl.
Padá soumrak. Filip znovu sedí v keři - pod vodopádem - a dnes podruhé se mu poštěstilo vidět náčelníkovu ženu.
Ano, koupou se tam i jiné stejně staré ženy, děvčata mladší než Endra, i dívky v půli přeměny dítěte v ženu, několik starších černošek - ale z té, kterou zahlédl dopoledne u tůně, nemůže spustit zrak. A proč by měl? Midha jeho očím teď nevědomky nabídla celé své pružné tělo. Smály se a cákaly na sebe s ostatními ženami a dívkami - zatímco jejich muži bojovali o své holé životy - to nemohl Filip pochopit.
Když černí muži prohrají, najdou nepřátelé vesnici prázdnou - a ženy s dětmi se mohou bez větších obtíží skrýt v Jeskyni. V mé Jeskyni. Jak prosté, drahý Filipe! Chlapci už tu jsou, sedí a nahlas si povídají, čekají na matky a sestry a matky svých matek, až se k nim přidají. Z mé Jeskyně na samém okraji Ostrova je vidět na loď - všechny lodě kotvily na stejném místě, všechny které sem kdy připluly - je to tak prosté -
Filip už necítí potřebu navrátit se k lodi, za smrdutým Earlem a obtloustlým zpoceným Mikem - a život ostatních mužů z posádky mu je také víceméně lhostejný, však za tolik příkoří, která mu připravili...
Jediný, pro něhož by truchlil, by byl jeho kapitán. Na okamžik má silné nutkání se zvednout a doběhnout po proudu k moři a k lodi - jenže pak uslyší teď už dobře známý smích pro něj dosud bezejmenné ženy, a myšlenky na zbytek posádky a celou námořnickou minulost v tu chvíli prakticky navždy opouští. Začínají se mu klížit oči -
Poklepal jsem pohlednému plavčíkovi slabě prstem na čelo, odebral jsem mu pro tentokrát sny, neboť sny mnohdy vábí k bezděčnému naplnění - mnohdy tak silně, že jsou skutečně splněny -
Slíbil jsem však svým ovečkám přízeň, pročež se navracím do dusivého dýmu z hlavní a svištícího vzduchu - dva bílí vetřelci už byli odstraněni, kapitána jsem chtěl sice nechat na konec, ale ovlivnit mohu jen přesnost našich šípů, nikoli směr, kterým budou vystřeleny.
"Do hajzlu, dochází munice!" křičí jeden z námořníků (ostatní mu říkají Cihla) a otáčí se na svého spolubojovníka právě včas, aby viděl, jak mu šíp prorazil lebku. Cihlovy oči se rozšíří v smrtelné hrůze - nevědomky se přiblížili k vesnici tak blízko, že šípy dopadají již i dobrých deset metrů za jejich záda. Rychle couvá a bez míření střílí do opevnění. Takové kulky ani netřeba odvracet.
Zbývají tedy tři cizinci na přehledné ploše okolo vesnice - s přibližně čtyřiceti náboji, což je už víceméně jen otázkou času. Větší problém bude s těmi, co jsou chráněni džunglí a krátkým dostřelem našich luků, ale na ty postačí prostá taktika kleští - dvě desetičlenné skupinky bojovníků je prostě vybijí zezadu, zatímco dvě pětičlenné zůstanou na opevnění a budou udržovat jejich pozornost.
Tento plán právě napadl náčelníka a jeho zuby odkryté širokým úsměvem září z černobílého obličeje. Ihned volá své nejvěrnější, kterým rozdává úkoly, a dvacet mužů záhy odchází z vesnice, kryto deštěm šípů.
Filip se probudil a byla tma - měsíc ale svítil natolik jasně, aby si uvědomil, že už dávno není v keři, kde usnul. Teď ležel u malého jezírka, do něhož se s nekončícím rachotem valil vodopád - a kolem něj sedělo přinejmenším patnáct černočerných žen, z jejichž tváří svítily jen oči a zuby.
Něco si šeptem povídaly, jejich řeč ale byla Filipovi přirozeně zcela neznámá. Očima pátral v jejich očích, v jejich tmavých tvářích, lesknoucích se v měsíčním světle, a hledal ji.
Promluvila, rychlým ostrým šepotem, a ženy s dívkami se odebraly po proudu říčky. Midha s Filipem zůstala u vodopádu sama.
Vztyčil se na loktech. "Jak se jmenuješ?" zeptal se. Zasmála se a zeptala se jej na totéž. Ani jeden z nich nedostal odpověď. Posadila se vedle něj a dívala se mlčky na měsíc. Filip se nadechl, aby promluvil znovu, Midha mu ale rychle položila ukazováček na pootevřené rty. Mlčel tedy a hleděl na oblohu jako ona.
V tu chvíli zemřel náčelník. Pocítil jsem to jako ostré bodnutí v zátylku a opravdu lituji, že jsem toho moudrého muže nechal zemřít - však nelze jinak. Měl-li zemřít dnes, nemohl jsem tomu zabránit, neboť smrt je nade mnou, ač mne samotného se netýká.
Proč Midha zůstala s Filipem u vodopádu, dodnes netuším. Zřejmě to považovala za správné. Když se nad tím teď zpětně zamýšlím, pravděpodobně to i správné bylo, ale tehdy mě její chování opravdu překvapilo - a musím přiznat, že tento pocit nemívám zrovna často.
Filip položil svou ruku na její - a vdova po náčelníkovi ruku neodtáhla - dokonce bílou dlaň pevně sevřela. Bez jediného slova, tiše a rozhodně, pak vyklouzla z bílého oděvu a vystavila své tělo chladnému nočnímu vzduchu. Rozepnula jeho potrhanou šedou košili a políbila jej na krk - - -
Plavčík Filip je jediným bílým člověkem, který kdy spatřil moji Jeskyni. Ne, nikoli mne samotného - nemám rád svou tělesnou podobu, a proto se k ní uchyluji jen výjimečně. Mé sídlo dosud sloužilo jako útočiště jen ostrovnímu kmeni. I přesto jsem nabyl dojmu, že je to v pořádku - ten pocit vyzařoval z Midhy tak silně, že jsem jej přijal za vlastní. Zvědavé pohledy žen, které se obrátily ke vchodu, když štíhlá žena vklouzla do zadýchané Jeskyně ruku v ruce s bílým mladíkem, tvářícím se naprosto překvapeně - pravděpodobně stále nemohl uvěřit událostem poslední hodiny -, posadila se vedle něj a nechala jej, aby se dotýkal jejích černých vlasů a tváří, odbyla Midha tajemným a zároveň všeříkajícím úsměvem. Endra se posadila ke své matce z druhé strany a ani její tvář nedávala najevo žádné rozpaky.
Oheň uprostřed Jeskyně osvětloval stěny, pokryté změtí maleb a ornamentů, a Filip si tehdy uvědomil, že sem patří - zde se měl narodit a zde i jednou zemře. "Tohle je ráj. Cítím to v kostech," řekl znovu v jeho vzpomínkách, rozespalých záblescích dnešního rána Mike Tlusťoch - kde jemu je konec? napadlo ho matně - a Filip jej v duchu parafrázoval: Tohle je domov - - -
Filip pak jednoho podvečera - nedlouho poté, co se stal novým obyvatelem vesnice - došel na pláž, kde se vylodili. Loď stále opuštěně kotvila na svém místě, ale člun, kterým se sem námořníci doplavili, byl pryč. V písku ležely dvě bedýnky s náboji; ty Filip hodil do vln.
* * *
Uplynul rok a Filip se stal plnoprávným členem obce. Midha porodila chlapce s kakaovou pletí a - na což jsem byl náležitě pyšný - modrýma očima. Jazyk Ostrovanů zvládl někdejší plavčík s obdivuhodnou bravurou a dokonce ve volných chvílích učil vesničany čtení a psaní - vytvořil zvláštní písmo, vycházející z latinky, s několika málo novými znaky pro neevropské hlásky.
Co mě ovšem začalo záhy dosti znepokojovat, byl obsah většiny textů, na nichž Filip čtení a psaní vyučoval: způsobil jimi - zřejmě neúmyslně -, že sedm mužů svázalo z větví jednoduchý kříž, který umístili do nového domku, a sem pak chodili se svými rodinami uctívat nového boha, který připlul s Filipem a ostatními námořníky z jeho staré vlasti. Cítím ho kolem sebe, i když je zatím malý - nevidím jej sice a nemohu s ním mluvit, ale vím, že tu je - a nemohu zamezit tomu, aby jej mí lidé uctívali - ač se to může zdát zvláštní, tyto záležitosti nemohu nikterak ovlivnit. Chřadnu - stále víc a víc - a vím, že jednou přijde okamžik, kdy zemře poslední z generace, která mě ctila a která malovala obrazy v mé Jeskyni a která mi zpívala písně a tančila pro mne - šaman pomalu přicházel o rozum stářím - - - a s poslední ovečkou zemřu i já sám -
K Filipovým uším dolehl výstřel. V jeho mysli se usadila děsivá předtucha. Odhodil hlinku, kterou maloval písmena na slídovou tabulku a rozeběhl se po dobře známé stezce k tůni. Už z dálky viděl, že břehy jsou liduprázdné - což jej vzhledem ke skutečnosti, že sem před necelou hodinou odešla Midha s Endrou, vyděsilo ještě více. Bez dechu doběhl ke klidné vodní hladině - - - padl na kolena a zvedl tvář k nebi - "Bože!" zvolal a hlas se mu zlomil. "Proč?"
Poznal tělo, které plavalo na zelené hladině obličejem dolů - poznal by ji kdykoli - a voda kolem Midhy se stále více zbarvovala její krví. Proutěný koš ležel převrhnutý na břehu, bílé prádlo rozmetané okolo.
Vstal a jeho ohryzek poskakoval potlačovaným pláčem. Bezradně se rozhlédl - pak uslyšel Endřin tlumený výkřik a rozeběhl se za zvukem.
Earl byl zarostlý a špinavý a jeho vrásčitý a dohněda opálený obličej byl zkřivený vztekem.
"Neječ, děvko!" syčel a sevřel dlaní Endřinu bradu. Vlekl ji džunglí co nejdál od místa, kde střelil její matku - byly si tak podobné - - - nechtěl střílet, nechtěl nikoho zabít, jenže ta ženská ho uviděla a začala utíkat - a on ji chtěl -
Dívka zakopla a strhla zesláblého Earla na zem. Ruka mu sklouzla z její tváře a dívka začala zase křičet. To Earla nevýslovně rozčílilo.
"Zabiju tě, ty černá kurvo, zabiju!" řval a zvedal se ze země. Endra se plazila po zádech od něj a do očí jí vhrkly slzy. Křičela, co jí hrdlo stačilo -
Namířil na ni pušku a rozchechtal se, Endra utichla a velkýma černýma očima hleděla na vousatého bělocha, který na ni stále mířil - zabije ji, napadlo mne, zabije ji jako její matku - nemohl jsem to jen tak nechat - zašeptal jsem jí do ucha - - - ona mě ještě stále ve skrytu duše ctila - - -
Hořce se usmála se na odpudivého starého námořníka uplakanýma očima a začala se svlékat - - - jinak to přece nešlo, odpusť -
Jeho malé oči ve vrásčitých důlcích se rozzářily. Odložil pušku.
"Hodná holka," uchechtl se. "Víš co se sluší a patří, a to se musí ocenit..."
Filip už svou nevlastní dceru neslyšel několik minut a začal beznadějně bloudit. Napadlo ho, že ji začne volat, ale včas si uvědomil, že bude lepší, když o něm Earl s Mikem nebudou vědět.
Znovu doběhl pod vodopád. Náhle měl pocit, jako by ten poklidný rok vůbec neexistoval - - a rozeběhl se dál do džungle.
Po dalších deseti minutách se vzdal naděje. Pomalu se vracel k vodopádu, odkud proti proudu říčky pokračoval směrem k tůni - nechtěl znovu vidět Midhu, a když si uvědomil, že už nikdy neuslyší její hlas - ten hlas, kterým se na něj smála a kterým mu čas od času nadávala, unikla mu jedna velká slza - - - otřel si tvář hřbetem ruky a znovu se rozeběhl.
Endra se mu s pláčem vrhla kolem krku. Byla nahá a špinavá od země. Filipovo rozčarování se plynule změnilo v nevýslovný vztek.
"On tak smrděl," vzlykala Endra, "a tak to bolelo -"
Objal ji a políbil na temeno hlavy. "Neplač," zašeptal hloupě.
"Jinak by mě zabil, otče - mrzí mě to - promiň -"
Objal dceru ještě pevněji.
"Neomlouvej se, Endro, prosím tě... Já jsem to způsobil, je to moje vina - - -"
Ty prase, slyšel se znovu, vždyť je to ještě malá holka, copak to nevidíš - Povyrážím ti ty tvoje nádherný zoubky z huby -
Earl ležel na proutěném lůžku v jámě, kterou s Mikem vykopali, a jeho zmatenou hlavou se míhaly choré myšlenky. Otřásl se a otočil se k Tlustému Mikeovi, který tiše seděl u provizorního stolku.
"Vůbec se nebránila," holedbal se, "snad se jí to dokonce i líbilo. Proč si taky někdy nevyrazíš?"
Uchechtl se a poplácal Mika po zádech. Mouchy, kterými bylo nepřirozeně šikmo sedící tělo obsypáno, vzlétly v bzučícím mračnu a ihned začaly opět dosedat. Earl nejistě začenichal, ale pak se opět rozzářil.
"Tak proč si taky někdy nevyrazíš?"
Prohledávali celý Ostrov několik dlouhých dní křížem krážem, ale Earl jako by se do země propadl. Filip netušil, jak je tentokrát tato metafora výstižná.
Čas odplavil smutek a zlobu a zůstaly jen vzpomínky. Filip se stal šamanem - i když on sám se nazýval knězem - a s tělem starého a tehdy už úplně šíleného starce, který býval kdysi mým nejvěrnějším služebníkem, byly spáleny i poslední hmotné ostatky mé zašlé slávy: Pak jsem zůstal už jen v několika myslích - tři staré ženy mi potají nosily ovoce a chléb - ale co mne ještě doslova drželo při životě, byla pevná důvěra, kterou ke mně chovala Endra.
Bylo jí dvaadvacet a stala se tehdy první ženou, která kdy stála v čele kmene.
Slunce stálo nízko nad obzorem v období mohutných dešťů, když do vesnice tři muži, vracející se z lovu, přivedli vychrtlého starce s šedým zcuchaným plnovousem a řídkými bílými vlasy. Jediné, podle čeho Filip Earla bezpečně poznal, byl zarudlý zkroucený ukazovák s dlouhým žlutým nehtem.
Po osmi letech stála Endra tváří v tvář muži, který jí vzal dětství.
"Zabte ho," řekla a odvrátila tvář. Earlova mysl, tehdy již zcela odtržená od reality, se překvapivě vyjasnila. Padl na kolena, sepjal ruce a začal cosi plačtivě drmolit.
"Nezabíjej mě," tlumočil tiše Filip, který jen stěží přemáhal nutkání utlouci starce holými pěstmi. "Můžeš mi přece být vděčná za to, že jsi naživu - nechal jsem tě přece žít - - ty si už nepamatuješ, co jsi se prožila? Poddala ses mi sama - líbala jsi mě, vzpomínáš? Líbala jsi mě do úst - vždyť sama víš, to přece nebylo znásilnění, milovali jsme se -"
"Zabijte ho!" vykřikla popuzeně Endra. Dva muži odvlekli ječícího starého námořníka z vesnice.
Popravili ho pod vodopádem. Řeka odnesla jeho tělo do moře a duši ještě dál.
