~ Slečna Smrt ~

Počítám s tím, že když člověk překročí třicítku, dostane se do věku lidí, kteří už takzvaně „mají rozum“. Tedy alespoň by měli mít. Přesto se jim ale mohou přihodit věci, které jim natolik zamotají hlavu a život, že si najednou s hrůzou uvědomí, že zdravý rozum je velice křehká věc, o kterou se dá celkem snadno přijít.
Nikdy bych neřekl, že zrovna mě může potkat něco takového. Ve snu by mě to nenapadlo. Přísahám. Nikdy. Nikdy dřív mě nepronásledovaly takové myšlenky jako tenkrát.

Bylo to na jaře roku 2002. Bylo to jaro nádherné, oslnivé a svěží. Vrby okolo řeky doslova zářily svými zlatými pupeny a řeka plynula mírně a třpytila se, černá a stříbrná, v sílícím slunci. Pracoval jsem v té době jako knihovník. Nemohl bych říci, že jsem svou práci přímo nenáviděl, ale nepřinášela mi ani žádný zvláštní pocit uspokojení. Přesto jsem ji nedokázal opustit. Stala se z ní spolehlivá rutina, stereotyp, který jsem potřeboval jako vzduch a vodu. Byl to pro mne známý a bezpečný proud. Nestál jsem o napětí, vzrušení, nikdy jsem nezáviděl dobrodruhům. Liboval jsem si pomalém tempu a metodičnosti a mí nejlepší přátelé byly knihy.

Proto mi také padl do oka ten inzerát. Hledal kvalifikovaného knihovníka, který by se ujal práce v jistém zapadlém městečku. Když jsem pak na vlastní oči spatřil, co mě tu čeká, vyděsil jsem se trochu, ale nakonec jsem to místo přijal. Dlužno říci , že jsem byl už přes půl roku bez zaměstnání, topil se proto v černých depresích a asi bych s radostí přijal jakékoliv místo, které by bylo alespoň trochu perspektivnější než příležitostné udržování veřejné zeleně v parcích. A tak jsem tedy skončil v tomhle zapadákově.

Můj otec mi kdysi prorokoval učitelskou kariéru, ale spletl se, i když možná jen trochu. Snad bych opravdu mohl být dobrým, nebo alespoň průměrným učitelem, ale představa třídy plné hlučících dětí mě ani trochu nelákala. Zato velebné šedavé ticho knihoven ano. A tak jsem se tedy stal knihovníkem. Mým novým posláním bylo roztřídit, popsat a pořídit soupis knih, které naplňovaly dva tmavé a chladné sály místního kláštera. Jak jsem brzy poznal, nebyly to žádné vzácné tisky, ale vyřazený a jako kouzlem znovu objevený fond zdejší krajské knihovny. Tvořil ho jakýsi podivný mišmaš nesourodých knih a svázaných časopisů, které knihovna zřejmě získala jako jeden z darů, takzvaně Danajských.

Všechny svazky byly nacpány bez ladu a skladu v dlouhých plechových regálech, natřených ošklivou zelenou barvou, místy už přerušenou tlustým povlakem rzi, která se v drobných hnědých vločkách loupala a sypala na hřbety těch mlčenlivých a uprášených papírových nebožtíků. Nezbývalo než je jeden po druhém opatrně vyndat a očistit od nejhorší špíny, prolistovat a vypsat potřebné údaje, zanést do seznamu a opatřit katalogizačním číslem. A pak je znovu, jako nějaké podivné nebožtíky uložit k věčnému spánku v rezavých regálech. Teď pro změnu označené lepenkovými štítky s čísly, která mi připomínala ta, co mají mrtví přivázaná na palci. Nejstarší z nich měla uvedený rok vydání 1880, tedy žádné zvláštní poklady se tu neskrývaly. Žádný úžasný objev tu na mne nečekal. Jen svázané ročníky zahrádkářských časopisů z první republiky, ilustrované černobílými perokresbami růží se zvláštními zapomenutými jmény.

Takový tedy byl můj úděl vezdejší. Sešit, do kterého jsem knihy sepisoval, mi brzy nestačil a musel jsem si pořídit nový. Na jeho první stránce bylo číslo II-B 000.013. Trochu nepěkné číslo na začátek, ale nebyl jsem pověrčivý a nenechal se tím nijak znepokojit. Důležité bylo, že už mi prošly rukama stovky svazků a měl jsem tedy za sebou pořádný kus práce. Když jsem však pohlédl na tu, co na mě ještě čekala, musel jsem přiznat, že je to jen zlomek z jejich celkového počtu. V takových chvílích na mě doléhala moje stará známá deprese a ani rozkvétající jaro ji nedokázalo zcela rozptýlit.

Když už se mi zdálo, že mě tu nemůže nic překvapit, přijel za mnou můj pan šéf a přivezl mi úžasnou novinu. Vedení rozhodlo, že mi usnadní mou přetěžkou práci a pošle mi někoho na výpomoc. Měl to být jakýsi mladíček, který si zrovna odbýval v městské knihovně svou civilní službu. Zřejmě vyčetl z mého obličeje, co si o takové „výpomoci“ myslím a tak mě honem ubezpečoval, že ten mladík je opravdu šikovný a pracovitý a nejsou s ním žádné, ani ty nejmenší, potíže. Netroufal jsem si nijak odporovat, nejspíš už o tom stejně bylo rozhodnuto. Jen jsem se pro jistotu zeptal, kde tu novou pracovní sílu chtějí ubytovat, neboť prostory kláštera byly naprosto neobývatelné a podnájem, který jsem si našel, byl jediný vhodný v okolí. Představa, že bych snad měl přijít o své soukromí mi nebyla nijak po chuti. Byl jsem však ujištěn, že něco takového nebude vůbec zapotřebí. Chlapec prý bude dojíždět, každé úterý, středu a pátek. Po zbytek týdne prý má službu ve městě. Přesto jsem neměl z celé věci dobrý pocit. Neuměl jsem si představit, jak tady zaměstnám devatenáctiletého kluka. Jak zábavná mu asi bude připadat knihovničina a jak moc se tu asi bude nudit? Ubezpečování, že je to hodný a spolehlivý hoch, mě zase tolik neuklidnilo a tajuplný dodatek o tom, že žije jen se starším bratrem a rozvedenou matkou, mi na klidu také moc nepřidal. O výchově, jakou mohou svým dospívajícím synům poskytnout takové osamělé matky, jsem měl jisté pochybnosti. Ale nic naplat, „vyšší moc zasáhla“ a nebylo odvolání. Připravoval jsem se tedy na příjezd nového spolupracovníka a doufal, že nesplní moje nejhorší očekávání.

Když konečně přijel, byl jsem jím dočista vyvedený z míry. Očekával jsem, že dorazí nejdříve po osmé, s objemnou taškou přes rameno se přihrne směrem od vlakového nádraží. Místo toho mě už v půl osmé vytrhl z neplodného přemýšlení nad poškozeným titulním listem jednoho z mých zaprášených pokladů hlasitý řev motoru. Nikdy jsem neměl obdivný vztah k zázrakům techniky a hlučné dopravní prostředky mě odpuzovaly. Proto jsem s nechutí přistoupil k malému oknu a pátral po zdroji toho kraválu. Ve dvoře stála ohromná nablýskaná věc. Připomínala nějaký obludný hmyz s krovkami z lesklého kovu a skleněnýma očima. Stál vedle té okázalé mašiny a právě si odepínal tmavomodrou přilbu. Využil jsem této chvíle, abych si ho, sám nepozorován, dobře prohlédl. Měl na sobě nezbytnou koženou bundu a staré vybledlé džíny. Bunda však nebyla černá a neměla stříbrné cvočky, jaké by podle mě motorkářská bunda měla mít, ale bílá s modrými pruhy. Také motorka byla jiná než ty, jaké jsem byl zvyklý vídat na motorkářských srazech. Byla jaksi štíhlejší a aerodynamičtější a rozhodně vypadala jako velmi rychlý stroj. Zkusil jsem si představit, jaké to asi je mít pod sebou takového „ocelového oře“, ale žádný nadmíru uspokojivý pocit se nedostavil. Asi jsem neměl pro něco takového buňky.

Chlapec si zatím sundal helmu a rozhlížel se kolem. Dokonce neměl ani dlouhé divoké kadeře, jak jsem si představoval, ale světlé, vlnité a pečlivě upravené vlasy, mnohem kratší než byly ty moje, které dosahovaly až na límec a padaly mi neustále neposlušně do očí. Celkový vzhled „synka z dobré rodiny“ ještě posílily jeho brýle v tenkých ocelových obroučkách. Rozepnul si bundu, popadl malou brašnu a vydal se směrem ke dveřím. Bez valného nadšení jsem se mu vydal naproti.

Naše seznámení proběhlo rychle a bez problémů. Provedl jsem ho celou přístupnou částí kláštera a odhalil mu své „poklady“. Ukázal jsem mu, co od něj budu potřebovat, a nezdálo se mi, že by ho nezáživné přenášení a třídění bezcenných knih pokrytých vrstvou černé špíny nějak zvlášť odpuzovalo, možná, že už byl na podobnou práci zvyklý. A opravdu, musel jsem uznat, že byl dokonce celkem šikovný a pečlivý.

Pracoval pomalu, ale vytrvale. Nemluvil příliš, ale to mi nijak nevadilo, byl jsem tomu naopak rád. Zvykl jsem si na ticho. Občas jsem ho pozoroval při práci a všiml si, jaké má krásně tvarované ruce s dlouhými prsty hudebníka. Zvláštní na motorkáře, napadlo mě. Jako by vycítil mé myšlenky zvedl na chvíli hlavu a naše oči se setkaly. Ty jeho měly ostře modrou barvu, světlou jako uvadající chrpy. Z jejich pronikavého pohledu mě trochu zamrazilo, připadal jsem si jako přistižený při nějaké nepravosti. Posunul si prstem brýle, které mu maličko sklouzly po nose a usmál se na mě. Ten úsměv byl milý a hřejivý a přinutil mě oplatit mu stejným způsobem.

Tak se tedy začalo období naší spolupráce na „velkém díle“. Přijížděl na své motorce pravidelně a spolehlivě a hromady roztříděných a očištěných knížek pomalu narůstaly. Jaro se zatím proměnilo v léto a já zase potřeboval nový sešit na soupisy. Ten další sešit, sešit číslo tři, měl na prví stránce číslo II-B 000.666. Zase takové ošklivé číslo. Někdy se mi teď zdá, že čísla k nám mohou promlouvat a předávat nám nějakým podivuhodným a tajemným způsobem svá prorocká poselství. Tehdy jsem však nad těmi smolnými a ďábelskými čísly nijak zvlášť nepřemýšlel. Opravdu jsem nebyl nijak pověrčivý, tehdy ještě ne.

Toho léta bylo opravdové vedro. Otevřená okna nás zásobovala suchým žhavým vzduchem, který nebyl ani kapku osvěžující. Naštěstí kamenné zdi kláštera poskytovaly i v tomto počasí mírný chládek. Vyjít ven na slunce pak znamenalo překvapivý šok. Něco jako předčasné otevření rozžhavené pece. Raději jsme proto, s mým mladým „panem kolegou“, jak jsem si zvykl svého pomocníka oslovovat, zůstávali přes poledne uvnitř budovy. Někdy jsme hráli ve dvou karty, jindy si trochu povídali. Přesněji řečeno, povídal hlavně on a já mu byl posluchačem. Vyprávěl často o své matce a bratrovi, kterému právě pomáhal s opravami jejich rodinného domu. Pochopil jsem, že vůdčí silou v jejich neúplné rodině není ani tak matka, či starší z bratrů, ale právě ten mladší z nich. Byl to on, kdo donutil svého staršího sourozence vylézt na žebřík a dát se do zateplování fasády, do opravy vodovodního potrubí a dalších zanedbaných věcí. Vypadalo to, že nikdy netrpěl nedostatkem odhodlání a byl také zatraceně paličatý. Vybral si týden dovolené, aby mohli s bratrem pracovat celé dny. Doslova si přitom rozedřel ruce do krve, ale co si naplánoval také úspěšně dokončil. Obdivoval jsem ho i jeho nevyčerpatelnou energii. Jestli jsem k němu měl z počátku jistou nedůvěru, tehdy jsem na ni určitě zapomněl. Bylo tu však stále něco nepatrného, jakési malé nevyřčené „ale“ v pozadí.

Jak jsem již řekl, toho roku byla pořádná vedra a trávníky v zahradě i louky kolem řeky brzy dostaly nezdravou žlutohnědou barvu. Slunce bez přestání pražilo a o polednách nebylo na ulicích vidět ani živáčka. Zdálo se, jako by ten žár útočil na všechno živé s úmyslem vše spálit a zničit. Také zvířata tím trpěla. I můj starý černobílý kocour nevydržel na své zamilované prosluněné římse pod oknem a už před polednem se znechuceně zvedal a mizel ve stínech ložnice. A vypadalo to, že se z toho horka pomátli i ti ptáci.

Seděl jsem jako obvykle nad svým sešitem, když mě upoutalo vzrušené švitoření. Vzhlédl jsem a ke svému údivu spatřil nad hlavou dvě vyděšené vlaštovky. Dodneška nechápu, jak se dostaly dovnitř. Létaly pod stropem v divokých kruzích a byly stále zmatenější. Ustoupil jsem od okna a doufal, že nakonec zamíří ven, ale nezdálo se, že by si únikové cesty vůbec všimly. Jejich divoké přelety nad kovovými regály vypadaly nebezpečně sebevražedně. Usilovně jsem přemýšlel o tom, jestli by se mi podařilo nějak je odchytit, než se tady utlučou k smrti. Ale můj kolega mě hbitě předběhl. Vyrazil k té stěně, kde byla prastará vrata s prorezlým kováním. Nebyla zamčená, ale stejně jsem si nebyl jist, zda je vůbec možné je otevřít. Už léta se o to evidentně nikdo nepokusil. Přesto se k nim postavil a odhodlaně si je změřil. Byla na nich kovová závora, kterou bylo třeba nejprve odsunout. Právě o možnosti provedení tohoto úkonu jsem měl své pochybnosti, ale on už se do ní vší silou opřel. Nehnula se ani o píď. Rozpačitě jsem ho pozoroval, neschopen nijak pomoci či přispět. Jeho atletické tělo pracovalo na plný výkon, trénované svaly se napínaly a nad hlavou mi křičeli vyděšení ptáci. Díval jsem se jako uhranutý, jak otvírá ta zatracená vrata a v té chvíli už mi vůbec nepřipomínal drsného motorkáře, ale jeho oči a ústa mi připadala plná citu, krásná a taková trochu dívčí. Zahlédl jsem ještě, jak se kovově modrá vlaštovka zaleskla v paprscích slunce na nádvoří a pak štěbetání utichlo a kouzlo té chvíle pominulo. Přesto jsem ten obrázek měl ještě dlouho před očima. Zářil na bílém papíře mého sešitu a viděl jsem ho i když jsem večer zavřel oči a pokoušel se přivolat spánek.

A někdy tou dobou mě také přepadl opravdový strach. Uvědomil jsem si, že netrpělivě čekám až uslyším na dvoře známý řev motorky, uvědomil jsem si, že myslím na to, jaká musí být, mezi jeho stehny, rozpálená sluncem a pak jsem si uvědomil i to, že už je vážně tady a že na něj civím jako blázen a nevím co říct. Rychle jsem sklopil hlavu ke svým knihám a snažil se nemyslet na ta usměvavá, jakoby dívčí ústa. A on přijížděl znovu a znovu a usmíval se na mě svým milým a snad i trochu vyzývavým způsobem a nechával mě napospas mým vlastním šíleným úvahám.

To jak jsem na něj myslel a nemohl přestat, mě opravdu přivádělo téměř k šílenství. Moji rodiče patřili k celkem tolerantním lidem, ale pochyboval jsem, že by dokázali v klidu přijmout sdělení, že se jejich synovi líbí muži. Tohle by bylo určitě nad jejich síly. Ale oni se o tom přece nemusí dovědět, říkal jsem si. Nemusel jsem jim přece nic říkat, jim ani nikomu jinému. Na druhou stranu tu však byla nejméně jedna osoba, se kterou bych si to určitě vyjasnit měl, to tedy ano. Tou osobou jsem byl na prvním místě já sám.

O co tady tedy vlastně šlo? Měl bych si přiznat, že jsem našel v této zapomenuté díře, v omšelém klášteře, uprostřed prachu, rzi a vydrolené omítky, opravdovou růži? Opravdovou lásku? Lásku k chlapci?! A byla to vůbec láska, nebo jen nějaká dočasná posedlost, říkal jsem si stále dokola. Vzpomínal jsem na dívky, se kterými jsem chodil na střední. S jednou z nich jsem se dostal až do postele, ale vzpomenout si jaké to tehdy bylo, jak chutnaly její polibky? To jsem si nemohl vybavit. Bylo to dávno pryč. I moje další pokusy o sblížení s opačným pohlavím byly takové nějaké nanicovaté a brzy vyšuměly. Říkal jsem si, že mám ještě dost času. Ale na co? Na to abych se nakonec zamiloval do chlapce; a je to vůbec možné? A nepoznají to na mě? Nebudu pak vypadat jako ONI? Díval jsem se strachem do zrcadla a zkoumal svůj obraz. Viděl jsem však stále stejný bledý obličej. Obličej čtyřiatřicetiletého muže rámovaný tmavými rovnými vlasy, možná trochu delšími, než bylo běžné, ale jinak jsem na sobě nepozoroval nic zvláštního. Ten obličej byl stejný jako dřív, i když něco se přece jen změnilo. Byl na něm znát dotek toho protivného strachu.

Jednou večer jsem seděl na zápraží a pozoroval houstnoucí šero letního soumraku. Na klíně mi seděl kocour a blaženě předl. Hladil jsem ho po hebké srsti a cítil se celkem spokojený. Do té doby než mě napadlo, jaké by asi bylo pohladit vlasy mého mladého pomocníka a zachránce vlaštovek. Ruka mi ustrnula v půli pohybu. Zatím jsem se ho nikdy, ani náhodou nedotkl a byl jsem přesvědčen, že to ani nikdy neudělám, ale nechtěl jsem, vážně jsem to nechtěl udělat? Uvědomil jsem si, že kocour přestal příst a tázavě si mě prohlíží svýma zlatýma očima. Pohladil jsem ho tedy znovu a on mi doslova nacpal hlavu do dlaní a dožadoval se dalšího mazlení. Tohle je přece také on, napadla mě absurdní myšlenka. Je to také on a ty se s ním mazlíš, jako by nic. A je na tom doopravdy něco tak špatného? Byly tu přece národy, které uznávaly i vztah mezi dvěma muži jako zcela normální a důstojný. Ale to už bylo zatraceně dávno a ty žiješ teď a tady, připomněl jsem si. A navíc ta bytost v tvém klíně není žádný mladý muž, ale jen starý rozmazlený kocour. A navíc kastrát, napadlo mě po chvíli. Ale bylo tohle nějak důležité? Ne, nejspíš nebylo.

Tu noc potom jsem skoro nespal a pronásledovaly mě děsivé noční můry. Cítil jsem, že se blíží něco nevyhnutelného. Cokoliv hrozného, na co jen dokážu pomyslet. Něco se určitě stane, něco, čeho budu možná litovat. Něco.

Díky té hrozné noci jsem se odhodlal k těžkému předsevzetí. Ten, který byl příčinou všech mých starostí měl ukončit svou službu s nástupem podzimu. To znamenalo zhruba měsíc času. Času, který budu muset nějak přetrpět. Pak odjede na té svojí nablýskané mašině a já budu mít ( snad ) konečně klid. Rozhodl jsem se, že s ním budu mluvit co nejméně a budu si ho držet co možná nejvíce od těla. Tomu jsem sice pevně věřil, ale jistá malá část mého mozku si přála něco docela jiného.

Byl jsem jako obvykle už zcela ponořený do práce, když se objevil. Zastavil se na okamžik ve dveřích a za jeho zády prosvítaly šikmé paprsky světla, ve kterých tančila droboučká prachová zrnka. Měl na sobě bílé tričko, které úplně zářilo a uprostřed jeho bělostné hrudi se skvěl křiklavě červený nápis. Ta tři anglická slůvka se nedala přehlédnout a zasáhla mě naprosto nepřipraveného. „TAK UDĚLEJ TO !“ hlásal ten nápis a vykřičník na konci mě udeřil do očí jako krvavá rána. Pozdravil jsem spěšně a opět ponořil nos do svého sešitu. Zastavil se na chvíli u mě a vykládal mi nějakou novou historku o svém bratrovi. Poslouchal jsem ho roztržitě a nakonec se falešně zasmál jeho vtipu. Věděl jsem, že stojí tak blízko, že by stačilo pohnout prstem a dotkl bych se jeho opálené kůže. A ten proradný nápis přede mnou nepřestával křičet : „Tak udělej to !“ Ale já neuděl vůbec nic. Nemohl jsem. Byl jsem jako ochromený a za celou tu dobu, co ke mně mluvil, jsem nezvedl oči od stolu.

Když jsem si později večer uvědomil, co jsem neudělal ( a promeškal ), úplně mě rozpoltily dva protichůdné pocity. Jedním z nich byla spokojenost, že jsem dokázal své pokušení překonat, a druhým z nich byla neskonalá lítost, že jsem zahodil svou příležitost. Nespal jsem a někdy mezi půlnocí a ránem, v té době, kdy člověka napadají všemožné nepěkné věci, jsem se už téměř rozhodl, co musím udělat. Usnout se mi podařilo až někdy k ránu.

Dalšího dne bylo příšerné parno, snad nejhorší toho léta. Už od rána a úplně všude. I v kamenných klášterních zdech bylo k nevydržení. Na tenhle den jsem se speciálně připravil. Oblékl jsem se do lepších šatů, černých riflí a polokošile, ve kterých, jak jsem doufal, jsem vypadal o něco mladší a snad také tak trochu tajemně přitažlivý. Výsledkem bylo, že jsem v té černé asi vypadal spíše poněkud nezdravě a vyhuble, neboť moje paní domácí, kterou jsem cestou potkal, projevila starost o mé zdraví. Vymluvil jsem se na to horko a na svou nespavost a nenechal se připravit o sebevědomí.

Když jsem dorazil na své pracoviště, byl jsem stále ještě odhodlán k odvážnému činu. Byl jsem připravený promluvit. Otevřeně a o všem. O všem, co jsem k němu cítil. Měl jsem pocit, že jeho úsměvy a pohledy mi vycházejí na půl cesty vstříc. Jeho úsměv se mi najednou zdál jednoznačně vyzývavý a jeho oči dychtivé. Ale nebyl jsem si tím jistý stoprocentně a to mě trápilo ze všeho nejvíc. Možnost, že si to všechno namlouvám, patřila k těm nejhorším. Tehdy se navíc neobvykle zdržel a já začínal být nervózní.

Přijel až k polednímu, kdy už jsem měl opravdovou starost. Hned jak jsem uslyšel zvuk motoru, vyskočil jsem nedočkavě ke dveřím. Byl svlečený do půl těla a ruce měl až po lokte zašpiněné od šmíru a oleje. Když zastavil a slézal z motocyklu, nemohl jsem z něj spustit oči. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho představoval. Naprosto bezvadně. Za moment už zamířil ke mně a protáhl se kolem mě dovnitř. Velice těsně kolem mě. Usmál se a lehce pohodil hlavou. Byla to jen náhoda, nebo to byl další signál, vyslaný k mojí netečné a mlčenlivé planetě? Stejný signál jako to včerejší tričko? Omlouval se, že měl na cestě malou nehodu a vyprávěl o tom, jak musel opravovat cosi, o čem jsem slyšel poprvé v životě.

Posadil se a bolestivě pokrčil ramena. Teprve tehdy jsem si všiml, jak je má spálená. Zmínil jsem se o tom a on hned sáhl do tašky a podával mi hojivou mast s prosbou, abych mu spáleniny ošetřil. Vzal jsem si od něj tu malou tubu a obešel židli, na které seděl. Seděl klidně a důvěřoval mi. Vymáčkl jsem si do dlaně proužek voňavé bílé masti a už ten neškodný úkon mi připomněl něco velmi ošklivého a vulgárního. Rozetřel jsem si tu chladivou a mastnou hmotu po prstech a ten protivný dojem ještě zesílil. Nos mi naplnila vůně heřmánku. Sklonil jsem se k němu a tehdy se mi doopravdy zatočila hlava. Bál jsem se, že když se ho dotknu, dostanu nějakou ránu, něco jako elektrický šok. Ale byl to on, kdo ucukl a vylekal mě tím málem k smrti, ale bylo to nejspíš jen proto, že ta mast byla pro jeho rozpálenou kůži příliš studená. Natíral jsem mu opatrně ramena a prohlížel si ladnou křivku jeho krku. Opět mi připadal velice krásný, křehký i silný zároveň. Uvažoval jsem o tom, co by se stalo, kdybych na tu horkou kůži otiskl svůj polibek. V té chvíli slastně zavrněl a připomněl mi tím mého dobrého kocoura. Trhl jsem s sebou a probral se z omámení. Dávej si pozor, tohle už není tvůj starý černobílý přítelíček se zlatýma očima. Tohle je on, ten úžasný chlapec s motorkou a ty ho máš přímo před sebou, ve svých rukou.

Stáhl jsem se a ustoupil stranou. Moje vlastní ruce mi teď připadaly nechutně špinavé a mastné. Ohlédl se poněkud udiveně ( a snad i zklamaně? ), pak poděkoval a odešel na dvůr. Vrátil se už oblečený a evidentně spokojený. Byl jsem rád, že jeho dnešní tričko bylo chladně modré jako jeho oči a nemělo vůbec žádný nápis. Když se nedíval otřel jsem si pečlivě ruce do papírového kapesníku, ale ta heřmánková vůně zůstala. A trochu jí tam bylo i navečer a pozdě v noci. Veškerá odvaha mě opustila a znovu jsem si připadal jako nějaký chlípný stařík nebo šílený pomatenec. S těmito pocity jsem také usínal, ale když obloha na východě začínala blednout, byl jsem rozhodnutý pokusit se s ním promluvit ještě jednou. Naposledy.

Tentokrát jsem se vyhnul veškerým přípravám a nijak zbytečně se neprohlížel v zrcadle. Možná také díky tomu jsem se tentokrát cítil mnohem lépe a nebyl tolik napjatý. Nebylo už takové vedro, spíše dusno. Vzduch byl nehybný a šedý a slunce podivně jedovatě žluté. Možná konečně přijde bouřka, říkal jsem si cestou do práce a nebyl jsem daleko od pravdy. Možná to bylo právě tou dramatickou atmosférou před bouří, že jsem dostal ten bláznivý a dětinský nápad. Civilka mého mladého kolegy se chýlila ke konci a já měl strach, že pokud neudělám něco teď hned, promrhám i všechen zbývající čas a pak už bude na všechno pozdě. Když jsem ale pohlédl do těch jeho modrých očí, zůstal jsem znovu jako němý. Zavolal jsem ho sice k sobě, ale nakonec jsem se zmohl jen na obvyklé nepodstatné řeči.

Zasedl jsem ke svému stolu a cítil se mizerně. Jako zbabělec. Snad mě inspiroval ten starý zahrádkářský časopis. Našel jsem ho a nalistoval stránky s růžemi. I když neměly barvu, vypadaly nádherně a tak jsem nakonec vytrhl list ze svého sešitu, napsal na něj krátký vzkaz a přiložil ho k nim. Můj lístek byl, oproti zežloutlým stránkám časopisu, bílý jako sníh a rozhodně nebyl k přehlédnutí. Když se můj kolega věnoval svačině, položil jsem svůj vzkaz ( past?) na polici, kterou právě vyklízel. Nemohl ho minout a také nemohl nepoznat mé písmo. Vídal ho přece každý den na štítcích, které lepil na zpracované knihy. Vrátil jsem se na své místo a čekal co se stane. Za chvíli se vrátil i on a nic už nešlo vzít zpátky.

Slyšel jsem každý nepatrný zvuk. Tiché vrzání jeho bot i chřupnutí kousku cihly, na který cestou šlápl. Dal se do práce a pak zašustil papír. Našel to. Past sklapla. Čekal jsem, že se stane něco úžasného ( nebo hrozného? ), že se mi vrhne do náručí se slzami v očích? Ne to jistě ne. Ale nečekal jsem, že odpovědí mi bude jen tísnivé ( hrozivé? ) ticho. Za nějaký čas jsem to už nemohl vydržet a šel se podívat, co se děje. Když jsem došel do jeho uličky mezi regály, byla prázdná. Na zemi ležel otevřený časopis s černými růžemi, které najednou vypadaly spíše ošklivé a pohřební. Kousek stranou ležel zmačkaný lístek. Poslední slova bylo přesto možné přečíst. Stálo tam prosté : miluji tě.

Rozhlédl jsem se zmateně kolem, ale nebyl nikde. Zmizel. Až pak mě napadlo podívat se úplně dozadu, tam kde stály rozvrzané dřevěné schody vedoucí na půdu. Jak jsem už tušil, dveře, ke kterým schodiště vedlo, byly dokořán. V krku mi vyschlo a začínala mě bolet hlava. Nerozhodně jsem položil nohu na první schod a vydal se pomalu nahoru. Byl jsem na rozpacích. Utekl přede mnou? Nebo je tu nějaká možnost, že chce, abych šel nahoru, za ním? Obě možnosti snad mohly být pravdivé a dokud tu byla byť nepatrná šance, že by to mohla být ta druhá z nich, musel jsem tam jít.

Našel jsem ho usazeného na jednom z vodorovných trámů, na samém konci půdy. Byl ke mně otočený zády a hleděl ven z vikýře, který okolo něj rozptyloval nepozemské bílé světlo, které působilo vznešeně jako svatozář. Vedla k němu jediná cesta po letitých prknech položených napříč trámy, rozežranými vlhkostí a věkem. Pod nimi zela dva metry hluboká propast temnoty. Když se pode mnou první prkno začalo prohýbat, zaváhal jsem, ale nakonec jsem pokračoval dál. Nemůže být o mnoho lehčí než já a tenhle nepříliš bytelný můstek snad ještě chvíli vydrží, říkal jsem si. Přesto jsem postupoval jen pomalu a opatrně. Prkna se uprostřed hrozivě prohýbala, ale snažil jsem se nemyslet na takové maličkosti.

Tak jsem došel až k němu a díval se na něj, tak jako včera, když jsem mu ošetřoval spálená ramena. Byl jsem připraven udělat to, co bych ještě včera nedokázal. Políbit ho na obnažený krk a pak i jinam, jestli bude chtít. Neviděl jsem mu do tváře, ale její odraz jsem jako v mlze rozeznával ve špinavém skle. Zdálo se mi, že se usmívá, svůdně a mile jako vždy. Sklonil jsem se a přiblížil své rty k jeho pokožce a v tom jsem zahlédl, že jsem se krutě spletl. Jeho oči na mě hleděly záštiplně a s nenávistí. Když jsem si to stačil uvědomit, bylo už pozdě. Nestačil jsem už říci ani slovo, nic. Nedal mi šanci.

Prudce vstal a vrazil do mě. Nemusel to ani dělat nijak zvlášť hrubě. Neudržel jsem rovnováhu a spadl z vratkého můstku. Nohou mi vzápětí projela šílená bolest a já téměř uslyšel to tiché křupnutí. Můj kotník hořel a nejspíš byl zlomený. Mnohem horší ránu mi však zasadila jeho slova. „To máš za to, ty hnusnej buzerante !“ vyštěkl na mě a utíkal pryč. Některá prkna přitom praskla a s rachotem se za ním zřítila do tmy. Zvedl se oblak prachu a přinutil mě ke kašli. Když jsem pak zaslechl známý zvuk jeho motorky, pochopil jsem, že její hřmění slyším naposledy.
Zůstal jsem strnule sedět a pozoroval vysoké krovy nad sebou, byly tak vysoko a tak spoře osvětlené, že jsem si připadal jako v kostele. Byl jsi blázen, napadlo mě ještě než všechno potemnělo.

Probudila mě pulsující bolest v pravém kotníku a také moje hlava na tom nebyla zrovna nejlíp. Cesta zpátky, dolů po schodech a nakonec domů byla učiněné peklo. Dobelhal jsem se domů z posledních sil a nechal se snadno přemluvit svojí dobrosrdečnou domácí a odvézt do města na chirurgii. Měl jsem pravdu v tom, že kotník byl zlomený. Doktorovi jsem nalhal historku o tom, že jsem spadl ze žebříku, jaké používají snad všichni knihovníci na světě. Vždycky jsou hrozně rozviklané a tak není divu, že z nich občas některý spadne.

A tehdy začalo hustě a vytrvale pršet a mělo tomu tak být i celý následující týden. Obloha potemněla a slunce zakryly neproniknutelné mraky, jako by nikdy nebylo a nikdy už nemělo být hezky. Tma, monotónní šumění deště a moje temné myšlenky přivolaly staré známé deprese. Díval jsem se na svoji čerstvou bělostnou sádru a moje úvahy byly jejím černým protipólem. Znovu jsem si přehrával ty chvíle na půdě a spekuloval o tom proč a co kdyby se všechno odehrávalo jinak. Bál jsem se dokonce, jestli se najednou přede dveřmi neobjeví parta motorkářů a v jejich čele nebude stát mohutný a pěkně naštvaný starší bráška mého, teď už bývalého, kolegy a v rukou nebude třímat kovovou trubku nebo něco podobného. Noha mě stále bolela a na útěk či účinnou obranu nebylo pomyšlení. A tehdy jsem si také vzpomněl na ta prokletá čísla a došel k závěru, že něco takového se opravdu nejspíše stane. Když jsem pak uslyšel zvuk motorky, tušil jsem, že mám nejspíš návštěvu, na kterou jen tak nezapomenu. Nebyla to sice celá smečka motorkářů, byl sám, ale byl to jeho starší bratr a byl opravdu rozzuřený. Neměl sice žádnou pádnou zbraň a nepřišel mě zabít, ale i jeho obrovské pěsti a těžké kanady na mě napáchaly značné škody. Tentokrát jsem však do žádné nemocnice nejel a tiše trpěl doma. Trvalo další týden, než jsem mohl znovu pochovat na klíně svého kocoura.

A mezitím pořád pršelo. Ne nepřetržitě, ale stále velmi silně. V rádiu i v televizi se začaly objevovat první znepokojivé předpovědi. Neustálé bubnování kapek útočilo na moje obnažené nervy a tak nebylo divu, že jsem hledal útěchu na dně flašky. Doslova jsem si za těch pár dní vypláchl mozek alkoholem. Přitom bez ustání lilo a slunce bylo nejspíš někde daleko, v nějaké vzdálené a nedosažitelné dimenzi. Pár dní nato začala evakuace. Řeka se vylévala ze svého koryta. Většina lidí dbala na výzvu úřadů a odjela. Já ne. Dělal jsem mrtvého brouka a všechno mi bylo jedno. Dům, kde jsem bydlel byl relativně daleko od řeky a bezprostřední nebezpečí tu nehrozilo. Mí domácí také odjeli, přemlouvali mě, ale já přesto zůstal. Déšť nakonec přece jen ustal, ale obloha zůstala temná a pak, jedné noci na podzim roku 2002, se řeka rozlila po kraji.

Cítil jsem, jak se ta vlna blíží. Byl jsem sám, se svými depresivními náladami a také jsem byl opilý. Byl to poslední večer před povodní a řeku, která už byla nedaleko, nebylo zatím vidět. Těch pár lidí, kteří zůstali, se krčilo ve svých domovech, kde svítili petrolejkami, nebo svíčkami, neboť dodávka elektřiny byla přerušena. Zbytek postával bezradně v ulicích a bezmocně pozoroval blížící se temný proud. Nevím jak mě to napadlo. Snad opilecká mysl, snad pomatenost ze zoufalství a ztráty, mě přivedla na takový nápad. Rozhodl jsem se vytvořit jeho obraz. Něco, co by mi po něm zbylo. Snad na památku ( nebo možná pro výstrahu? ). Neměl jsem žádný vhodný materiál, barvy, hlínu, ani dřevo, ale nakonec mi posloužilo i obyčejné mýdlo. Práce mi šla pomalu a stále jsem s ní nebyl spokojený. Nebyl to můj první výtvarný pokus a pracoval jsem trpělivě a s pečlivostí sobě vlastní. Výsledkem byla malá nedokonalá soška a bylo potřeba hodně fantazie, aby v ní člověk poznal podobu, kterou jsem jí chtěl vtisknout. Připomínala mi ho však, tak jak jsem ho viděl tehdy, když zachraňoval ty vyděšené vlaštovky. Vypadal tehdy jako nějaký zářivý bůh, na mou duši.

A tehdy na mě všechno dolehlo a já se rozbrečel. Částečně za to mohla sebelítost, ale také to byla opravdová bolest, horší než jakou pro mě znamenal ten zlomený kotník. A pak jsem udělal tu věc, které dodneška lituju, i když... ( opravdu lituju? )

Byla to vlastně jen taková podivná a bizarní hra a nemám tušení, co mě to tehdy popadlo. Snad mě inspirovala vzpomínka na Twin Peaks, snad něco, co jsem kdysi četl v nějaké knize. Měl to být vlastně takový symbolický pohřeb. Jeho pohřeb, ale i můj. Tedy alespoň té mé části, která zavinila celou tuhle situaci. Myslel jsem si, že mi to třeba pročistí hlavu a pomůže zahnat nepříjemné myšlenky. Ale i když to byla jen hra, přistupoval jsem k ní smrtelně vážně.

Naproti mému bytu byly pokoje domácích. Sami bydleli v přízemí. Nahoře byly pokoje jejich dcery. Věděl jsem, že je udržují v úzkostlivé čistotě a pořádku a to přesto, nebo právě proto, že jejich dcera byla už pěkných pár let po smrti. Zemřela při autonehodě, bylo jí tehdy jen něco málo přes dvacet. Dveře byly zamčené, ale věděl jsem, že klíč visí dole v chodbě. Dobelhal jsem se dolů po schodech i zpátky a šlo mi to už docela rychle. Ještě jsem si trochu přihnul na kuráž a vstoupil jsem do zakázané komnaty.

Její fotografie na mě hleděly s pochmurnou zvědavostí. Všechny byly pečlivě vyrovnané a nevisely ani trošičko nakřivo, ani o milimetr. Zběžně jsem se rozhlédl po tom podivném mauzoleu a pak zamířil ke skříni. Nevypadl z ní žádný zapomenutý kostlivec, ani žádná vysušená mumie, byly tu jen šaty, pečlivě vyžehlené a srovnané na ramíncích. Také nějaké šátky, rukavice a boty. Všechno mírně páchlo zatuchlinou. Dlouho jsem se nerozmýšlel a vybral si pár těch věcí. Pak jsem se vydal ke stolu a prozkoumal jeho zásuvku. Byla prázdná až na malou kupku smetí a balíček papírových kapesníčků s mentolovou vůní, která musela vyčpět už před mnoha lety. Pak jsem si všiml nočního stolku. Stála na něm dřevěná truhlička a v ní samozřejmě byly. Její šperky. Tedy žádné zlato a drahé kameny. Jen samé barevné korálky a zlato kočičí, jedním slovem cetky. Vybral jsem si něco z té změti a opustil ten podivný pokojíček. Měl jsem pocit, že si mě fotografie té mrtvé dívky stále prohlížejí. Zamkl jsem a klíč pověsil na místo. Pak jsem se vrátil k sobě, kam jsem si už předem nanosil zásoby z přízemí. Pití nevyjímaje. Navíc také jednu delikátní věcičku z koupelny paní domácí. Nebyla ještě tak stará, aby přestala používat různé šminky. Naopak, čím byla starší, tím více jich bylo. Prohlédl jsem si celou svou kořist a s úsměvem člověka, který není tak docela při smyslech, odešel do koupelny. Člověk má vyzkoušet všechno, nebo ne? ( Ámen. )

Oholil jsem se tak důkladně, jak jen to bylo možné. Nevynechal jsem ani nohy, i když to byla hrozná práce, ale tou dobou jsem už byl v takovém rozpoložení, že mi to připadalo docela zábavné. Byl jsem vážně mimo, to bez diskuze. Když jsem to dokončil, odebral jsem se k zrcadlu a začal se líčit. Pod vrstvou pudru sice prosvítaly temné stíny mých vousů, ale bylo to znát jen docela maličko. Použil jsem tak tmavě rudou rtěnku, že doslova křičela a také oční stíny jsem vybral výrazné, purpurově růžové, ale moc jsem to s nimi nepřeháněl a poprášil si víčka jen decentně. Nakonec jsem použil černou na všechno, co zbylo, tedy řasy a obočí. Tušil jsem , že ženy si obočí nějakým způsobem vytrhávají, aby mělo lepší tvar, ale něco takového mi bylo dost proti mysli. Zbývalo jen upravit si vlasy. Jak už jsem se zmínil, byly docela dlouhé a tmavé, skoro černé. Po krátkém zápolení s jakýmsi křížencem fénu a kulmy se mi na jejich koncích podařilo vyrobit působivé vlny. Ve světle svíčky to celé nešlo provést právě snadno, ale výsledek mi přesto připadal celkem ( a snad až znepokojivě ) dobrý.

Pak teprve začala opravdová legrace. Nasadil jsem šperky na patřičná místa a po krátké úvaze si ovázal krk tenkým šátkem, abych zakryl svůj vystouplý ohryzek. Bylo načase se obléci a já si k tomu načal další flašku. Oblékání se nakonec ukázalo být největším problémem. Už silonky byly strašlivě náročné, ale nakonec jsem je navlékl i přes zasádrovanou nohu. Navrch jsem dal ještě černou ponožku, takže sádra nebyla skoro vidět. Druhou nohu jsem obul do lodičky. Tlačila, ale šlo to. Sukně mi padla dobře. Byla dlouhá, lesklá a hlavně do gumy, takže mi nepadala přes hubené boky. Zato vrchní díl šatů byla katastrofa. Byl mi malý v ramenou, zato na jiných místech volal po patřičném vyplnění. Vyrábět si „ňadra“ mi připadalo příliš komické a tak jsem to raději vzdal. Zkusil jsem tedy něco jiného, měl jsem ještě jednu halenku, nebyla sice černá jako sukně, jen tmavě modrá, ale ten barevný rozdíl byl téměř nezřetelný. Přesto jsem ještě nebyl spokojený. Rozhodl jsem se tedy podniknout ještě jednu zlodějskou výpravu do dívčího šatníku. Vzpomněl jsem si totiž také na to, že na vnitřní straně dveří té šatní skříně bylo připevněno veliké zrcadlo.

Vystrojený a vyzbrojený svíčkou jsem se vrátil na „místo činu“ a prohrabal skříň znovu. A nebylo to nadarmo. Našel jsem černý háčkovaný svetřík, který byl prostě dokonalý a zakryl všechny moje zjevné nedostatky. Pak jsem strategicky umístil svíčku na skříň a poodstoupil, abych se mohl prohlédnout v celé své kráse. Postava, kterou jsem spatřil nebyla sice vysloveně ženská, ale působila věrohodně. Mohl jsem tedy být se svým dílem spokojen. To, co se mi dosud jevilo jako neškodná hra, se mi však najednou ukázalo v docela jiném světle. Ta žena v zrcadle vypadala jako nějaký zlověstný duch, nebo snad dokonce jako sama smrt. Tak trochu se mi tím podařilo vyděsit sama sebe. Byl jsem však rozhodnutý dovést tu maškarádu až do samého konce a tak jsem skříň přibouchl, upravil si vlasy a sešel do přízemí.

Znovu se rozpršelo a tak jsem si vzal i deštník, stylově černý jako zbytek mého oblečení. S holí v jedné a s deštníkem a baterkou v druhé ruce, jsem vykročil do temné a liduprázné ulice. Kulhal jsem, protože noha mě za chvíli pořádně rozbolela, ale přesto jsem zřejmě nebyl zas tolik nápadný, neboť těch několik málo lidí, které jsem potkal mě míjelo bez povšimnutí. Také pravděpodobně měli dost svých starostí. Došel jsem až k místu, odkud bylo vidět kalnou a zpěněnou řeku. Několik zoufalců se tu pokoušelo ve světlech reflektorů náklaďáku stavět bariéru z pytlů naplněných pískem, ale bylo zřejmé, že je to marná snaha. Jeden z nich si mě všiml a zavolal mým směrem : „Nechcete nám drobet pomoct, slečno ?“ Lekl jsem se, zrudl hanbou a očekával blízké odhalení. Nic takového se však nestalo. Napadlo mě tedy ukázat svou hůl a nohu obalenou sádrou. Mužův zájem ihned opadl, bylo mu jasné, že jsem úplně k ničemu. „Radši byste odtud měla rychle vypadnout, už to nebude dlouho trvat a máme tu stoletou vodu !“ zabručel ještě a už zase zápolil s těžkými pytli.

Nečekal jsem na další rady a radši vážně koukal zmizet. Za rohem jsem se však musel zastavil a začít se tiše smát tomu, jak jsem toho chlapíka převezl. Bože, opravdu mi říkal, slečno? Vytáhl jsem láhev a vypil zbytek, až do dna. Zbývala poslední věc. Musel jsem pohřbít svého milého, než přijde ta veliká „stoletá voda“. Původně jsem chtěl jít až k mostu, ale zjistil jsem , že už ho odřízl divoký proud. Noha mě bolela čím dál víc a začínal jsem být unavený. Zvolil jsem tedy kompromis a dokulhal k vodě, jak nejblíže jsem mohl. Vyndal jsem z kapsy svou mýdlovou figurku a naposledy si své dílko prohlédl. Pak jsem ho hodil do řeky. Nebylo to však dost daleko a soška dopadla na cestu nedaleko zpěněných vln. Chtěl jsem ji sebrat a hodit znovu, ale všiml jsem si, že už je rozbitá, rozlomená na dva kusy. Za chvíli se řeka zvedne o dalších pár čísel a stejně si ji vezme proud, řekl jsem si. A to bude konec. Znovu mě zaplavily emoce a mé oči zalily hořké slzy. „Chcípni hajzle!“ to byla moje slova na rozloučenou.

Zpátky jsem skoro běžel i když můj kotník značně protestoval. Byl jsem plný smutku, hanby, ale také vzteku. Míjel jsem nějakou ženu s děckem, která pospíchala k zaparkovanému autu. Zřejmě se rozhodla odjet na poslední chvíli. Dítě ji zdržovalo a připletlo se mi do cesty, tak, že jsem do něj málem vrazil. Když uvidělo mou tvář pod deštníkem, muselo se doopravdy vyděsit, protože začalo usedavě plakat a nebylo k utišení. „Promiňte,“ vykoktal jsem k jeho matce a spěchal pryč odtud. Neohlížel jsem se, to ani náhodou.

Když jsem dorazil domů doslova jsem padl vyčerpáním. Vzal jsem si hrst prášků proti bolesti a vůbec neuvažoval na tím, co by mi mohly, v kombinaci se vším tím alkoholem, způsobit. V tu chvíli mi něco podobného nepřidalo jako špatný konec. Možná právě díky těm práškům jsem prospal celý den. Řeka se zatím zvedla a přiběhla až do naší ulice. Zaplavila i klášter a všechny knihy. A zničila veškerou práci, kterou jsme společně vykonali. A možná i to bylo dobře.

Když jsem se konečně probudil, ztracené slunce stálo vysoko na obloze. Povodeň už dosáhla svého vrcholu a začala pomalu opadávat. Všude za sebou nechávala spoušť. Po nás potopa..., říkal jsem si, když jsem dával dohromady svoje těžce zkoušené tělo. Smyl jsem ze sebe šminky a šaty vrátil tam, kde jsem je sebral. Za denního světla nevypadal dívčí pokojík nijak strašidelně a tváře na fotkách byly netečné a jejich pohledy mě už nepronásledovaly.

A to byl vlastně konec mojí knihovnické kariéry a také konec mého experimentování s dámskými šaty a dobýváním mužských srdcí. Nepotkal jsem už žádného dalšího „úžasného mladého muže“ a znovu si říkal, že na ženění mám ještě dost času. S odstupem času jsem byl vlastně docela rád, že mě můj milý tehdy odmítl. Možná bych nevěděl, co s tím, kdyby býval mou výzvu přijal. Zažil jsem však strašlivý šok, když jsem od známých dozvěděl, že můj bývalý kolega a pomocník měl tragickou nehodu. Bylo to na té motorce, to se dalo čekat, říkali mi. Zabil se. Jezdil jako šílenec, jednou se to muselo stát...

Ano, možná opravdu muselo. Nikdo z nás nemůže odmítnout opravdovou slečnu Smrt. Občas ji zahlédnu ve svém vlastním zrcadle a to pak nemůžu spát, jako toho horkého léta před povodní.