Ty kroky v něm vzbuzovaly pocit nenávisti a pohrdání,ale zároveň si nepřipadal ,že je úplně sám.Znal dobře jízdní řád sanatoria, v němž se již delší dobu zdržoval.Občasné návštěvy tomuto místu s oblibou říkaly ústav,ale on sám měl pro něj jediný výraz - Sanatorium. Při každém novém probuzení si připadal ,že omládl.Každodenní ranní vizitu,kterou předcházely elektrické šoky a vodoléčba mu připadaly příjemné.Mohutně vypadající vousatý člověk v bílém plášti s výrazně křiklavou kravatou mu ze začátku pobytu připadal nesympatický,ale časem si na jeho chování a vzhled zvykl.Ten člověk měl v očích určitou myšlenku ,kterou se nám snažil vysvětlit,ale mám takový dojem ,že trpěl ustavičnou zácpou stolice a nespavostí.V noci jsem se procházel po prázdné zahradě a hledal jsem místo pro dobrý výhled do kraje. Hledal jsem pečlivě a beze spěchu.Vedle masivního plotu z těžkého kovu jsem zahlédl malou mezeru,kterou tu asi vyhrabal některý ze zdejších psů.Psi mám opravdu rád a nedovedl bych jim ublížit,jsou to přítulní tvorové s velkou inteligencí.
Dneska v noci jí určitě uvidím.Bude plachá a trochu stydlivá ,až se jí budu dotýkat.
Jinak jídlo tu vaří celkem dobré i když na můj vkus občas moc kořeněné..Okamžitě se vraťte zpátky do svého pokoje.Nemá smysl, aby se s ní o něčem dohadoval. Sestra se tváří podrážděně a přitom si upravuje svůj plášť.Zase už se muchlovaly. Soused na protější straně pokoje si nasazuje brýle.Ten člověk je prý bývalý rektor University Karlovy.Minulý týden se pokusil o sebevraždu.
Usínám.
Začínám v sobě pociťovat určitou schopnost komunikace.Jako malé dítě jsem se ve snu ocital na jiné planetě ,kde se hovořilo cizím jazykem.Snad jí dneska porozumím.Doufám že jí dokážu odpovědět na její otázku.
Chodba je celkem prázdná,jenom občas se odněkud ozývají kroky.Snažím se otevřít okno,jde to těžko ale nakonec mám přeci jenom štěstí.Zahrada je opravdu překrásná,růžové květy tulipánů se na mě usmívají.Zelené listí stromů se lehce pohybuje a některé se pomalu snáší k zemi.Zahlédl jsem motýla.Jenom na okamžik si přisedl a hned se mi ztratil z dohledu.Přicházím ke stoličce naproti pianu a pomalu na ni usedám.Prsty se začínám dotýkat jemných klapek.První tóny ,první akordy,první vzpomínky,první zklamání.Kde jsi ,Kláro? Kde jsi?.
Hudba mě začíná uchvacovat a tělem mi projíždí elektrické napětí.Chlupy na rukou se mi ježí a na prsou cítím velkou úlevu.Proč tu nejsi se mnou ? Nemohu se soustředit, začínám kazit hru, hraju falešně ,proboha já zase hraju falešně, nesnáším to ,nesnáším to když hraju falešně.Nechci už hrát a nechci už slyšet ty kroky ,ty podělaný hnusný kroky.
Po tvářích mu začaly stékat slzy,byly to slzy člověka co miloval hudbu,miloval knihy a miloval jí.Často se ve svém snu dostával do jiné reality,možná to byla náhoda.První záblesky slunce ho začaly probouzet.Ptačí zpěv mu připomínal jeho sen,jenom do té doby než se objevili u jeho lůžka spolubydlící a jemně mu začínali otírat tvář.Letmý pohled na polštář pod jeho hlavou ho zarazil.Byl červeno černý a trochu lepkavý. Zaschlá krev na jeho tváři vytvářela podobu zjizveného zranění.Cítil se stejně jako každé ráno.Vstal a šel se osprchovat.Cestou do umývárny zaslechl odněkud zvuk piána, než se stačil ohlédnout zvuk se ztratil.
Čekal ho další den .
