Paní Marta byla se svým osamoceným životem na své farmě, kde žila již dobrých
třicet let, spokojena. Její odloučení od všech lidí narušoval pouze její syn,
který každý čtvrtý den v měsíci přivážel nějaké zásoby a noviny.
Jednoho dne, po těžké dřině na poli, seděla za stolem a pojídala své oblíbené
vařené brambory s čerstvým mlékem od Stračeny. Neměla však svůj obvyklý klid,
protože před ní na stole ležela kromě večeře taky ta věc, co dnes vylovila ze
studny. Nechápala kde se to tam mohlo vzít, vždyť studnu před pár týdny čistila
a na farmě se 20 let neobjevil nikdo jiný než její syn, který vždy vyložil
náklad před práh a hned zase beze slova odjel.
Marta nakonec usoudila, že bude lepší zjistit co je ta věc zač a pak se možná i
dozví jak se tam mohla dostat. Vzala tedy svůj podivný úlovek do rukou a začala
si ho pečlivě prohlížet. Byla to kostka s velikostí strany zhruba 30 centimetrů
s velmi hladkým a pevným povrchem. Připadalo jí to jako nějaká malá skříňka, ale
tak podivný materiál ještě nikdy neviděla a navíc se jí nepodařilo najít
jakýkoliv zámek, či cokoliv jiného, co by narušovalo tu dokonale hladkou plochu.
No co, pomyslela si, asi zase nějaká nová speciální slitina. Zkusila tou
skříňkou mírně zatřepat u ucha, ale nic nebylo slyšet. "Čert tě vem, ať jsi co
jsi", zaklela si pro sebe, odhodila skříňku zpátky na stůl, sklidila ze stolu a
šla celá rozmrzelá spát.
V noci ji probudili nějaké divné zvuky. Sedla si na posteli a zaposlouchala se.
Znělo to jako ťukání na dveře, ale to bylo přece nemožné, v tuhle hodinu a na
její dveře? Paní Marta vstala, hodila na sebe župan, z pod postele vylovila
starou kulovnici a šla ke dveřím. "Je tam někdo?" zvolala a kulovnicí přitom
namířila na dveře. Jako odpověď se jí dostalo další zaťukání na dveře. Marta
opatrně odemkla a pootevřela dveře. Vzniklou škvírou ve dveřích prostrčila
hlaveň a zařvala: "Koukej vypadnout, nebo z tebe udělám pět menších!" Chvíli
počkala jestli pohrůžka zabere a pak opatrně nakoukla mezi dveře.
Marta si vždy říkala, že je až příliš stará na to, aby ji mohlo něco překvapit,
ale to co uviděla za dveřmi jí vyrazilo všechen vzduch plic. Jen tak stála a
nevěřícně koulela očima, až to vypadalo, že jí musí vypadnout z důlků. Asi ve
výši ramen se před ní jen tak vznášel tmavý, lesklý kvádr, podobající se
skříňce, kterou vylovila ze studně. Ten se vznesl o trochu víš a prolétl nad
starou vyjevenou ženou dovnitř.
Paní Marta stála ve dveřích a neschopna jakékoliv reakce jen civěla do tmy. Po
chvíli se trochu vzpamatovala, zavřela dveře a otočila se. Viděla, že kvádr se
už nevznáší, ale leží na stole jen kousek od té stejně divné kostky.
"Tak již je to tady, to jsem mohla čekat, že se z té samoty jednou zblázním,
sama jsem si o to koledovala a teď to mám" zabrblala a šla si udělat svůj
oblíbený bylinkový čaj, co jí vždy pomůže na deprese. S hrníčkem v ruce si sedla
za stůl a čekání, až jí čaj trochu zchladne, zaplňovala prohlížením svého
přeludu. Viděla jak se z obou skříněk současně odklopily jako by dvířka. Z
kostky, co ležela na stole od té doby, kdy ji tam Marta hodila, se začal soukat
nějaký podivný hmyz, podobající se pavouku a namířil si to přímo do dvířek toho
kvádru. Byl celý stříbrný a na hlavně měl nějakou průhlednou bublinu.
Marta nezaváhala ani sekundu, popadla dva týdny starý výtisk Práva a udělala jím
z toho odporného pavouka masný flek na ubrusu. "A máš to ty svině jedna
nechutná!" ulevila si, vypila čaj a šla si klidně lehnou zpátky do postele.
