|
Každý, kdo se někdy začetl do druhu literatury zvaného science fiction a zjistil, že to není pouhé dobrodružné blábolení o nesmyslech, dříve či později se ve svých toulkách sci-fi světem dostal k jistému odvětví science fiction - k cyberpunku. Toto hnutí vzniklo v polovině 80. let 20. století a jistým způsobem navazovalo na tradici technické science fiction, jakou známe z románů a povídek dinosaurů tohoto žánru - A. C. Clarka či Isaaca Asimova. Bylo sice ještě do určité míry ovlivněno zásadami autorů Nové vlny (hnutí, jež povstalo ve Velké Británii a které si kladlo za cíl přiblížit se hlavnímu proudu umělecké tvorby a zaměřit obsah na palčivé otázky současnosti), ale šlo trochu dál ve společenské kritice; celkově se významově posunulo.
Především autoři do svých děl promítli globální změny v lidské společnosti (prohlubování sociálních rozdílů mezi chudými a bohatými, nevyváženost ekonomiky...), životním prostředí (ozónové díry, narušení světového ekosystému, úbytek pevných fosilních paliv...) a v technickém vývoji (protetika, genové inženýrství, nanotechnologie...). V těchto i jiných příkladech jde v podstatě o tzv. extrapolaci, tedy jakousi reálnou předpověď technického a společenského vývoje.
Cyberspisovatelé (to nejsou stroje, ale lidské bytosti píšící cyberpunk) vytvářejí ve svých dílech nové postavy - (polo)cyborgy -lidské bytosti s implantáty v mozku (i jinde) a s lasery v očních koutcích, nechávají polovinu lidstva, zahnanou společenským zřízením do kanálů a dolů, zdegenerovat do trosek pojídajících vlastní výkaly, kteří jsou imunní vůči AIDS i rakovině, nebo přenesou děj na Měsíc nebo úplně jinou planetu, aby se tam dělo v podstatě totéž. Sociální cítění autorů v těchto situacích je velice silné. Při tom všem ale nejde o úplné nesmysly. Lékařská věda a technika pokročila tak daleko, že operace mozku nebo klonování už nejsou pohádkou ale reálnou skutečností; v Africe či Indii chybí potraviny, zatímco na severu se vyhazuje do kontejnerů, s ekologickou rovnováhou a skleníkovým efektem je to také na pováženou ...atd atd. To jsou holá fakta, která zná každý. Pozitivní je, že autoři tyto neřeší, pouze na ně svým způsobem poukazují. Jejich hrdinové, kterým nejsou tyto záležitostí lhostejné, obvykle pocházejí "zdola" a jsou to obyčejní lidé, jimž jejich schopnosti (ať už zděděné nebo implantované) umožňují bojovat.
Hlavním představitelem cyberpunkové proudu je Bruce Sterling. Poprvé se cyberpunkový styl tohoto Američana objevil v jeho románu The Artifical Kid (Umělý hoch, 1980). Nejvýrazněji se projevil v povídce Swarm (Roj, 1982; česky in: Ikarie 6/1992) a v románu Schismatrix (1985), které jsou součástí cyklu příběhů vykreslujících budoucí svět, v němž je planeta Země zdevastovaná a lidstvo žije roztroušeně ve Sluneční soustavě na asteroidech a orbitálních stanicích. Sterling je také editorem kultovní antologie cyberpunku Mirrorshades (Zrcadlové brýle, 1986).
Se Sterlingem spolupracoval také Američan William Gibson, jehož prvotina, román Neuromancer (1984; česky 1992) získal takový úspěch a ohlas, že Gibson začal být prohlašován za zakladatele cyberpunku.
Proč se do cyberpunku pustil Egon Bondy (známý také pod svým pravým jménem Zbyněk Fišer) se můžu jen dohadovat, protože jsem se ho na to neptal, nicméně jeho Cybercomics v sobě zahrnuje to nejlepší z cyberpunkové tvorby.
Milí čtenáři, věřím, že čtete hodnotnou prózu a někteří z vás i poezii, a z tohoto důvodu mě zaráží, že hodně z vás má vůči science fiction nezdravé předsudky. Nevím, jestli je to z neznalosti (to by se dalo ještě napravit, možná vám k tomu pomůže tento článek) nebo prostě z nechuti číst "slátaniny z budoucnosti vo nějakejch blbostech" (to už je horší). Vězte však, že sci-fi (a o cyberpunku to platí dvojnásob) do hlavního proudu literatury patří (i když má občas undergroundové manévry) a vyplatí se ji číst, protože vám dá častokrát víc, než "pseudovážná, rádobyfilosofická či rádobyhodnotná" díla, jejichž často jediným cílem bývá lidi moralizovat a vytáhnou z nich peníze. |