název série: Snape - Ledový žár - Kapitola VI.
název kapitoly: Nesvatá večeře
autor: marcella
email: marcella02@seznam.cz
Snape přišel k večeři trochu později, zato v mimořádně mizerné náladě. Nepodařilo se mu zjistit, kdo otevřel dveře jeho pracovny, tolik však už věděl, že studenti to nebyli. Pravděpodobně někdo znal jeho heslo, a ten někdo věděl i o dalších jeho zabezpečovacích kouzlech, pomineme-li ovšem tu možnost, že by zapomněl zamknout sám. Jen to ho uklidňovalo, že se nic neztratilo a že ani Weasleyovi kluci mu tentokrát nic neprovedli.
Když cestou ke stolu míjel Arine, klepnul jí na rameno: "Poslyšte, s vámi jsem chtěl mluvit. Sedněte si sem ať vás mám na očích a po večeři se mi připomenete." Ukázal jí místo u stolu nejblíž k části jídelny, kde seděl profesorský sbor. Sedla si tam jen nerada. Snape se na ni pořád díval a ona se jen stěží tvářila přirozeně. Za ní na druhé straně jídelny se pohihňával celý nebelvírský stůl - dvojčata patrně informovala všechny své kamarády o tom, co se chystá. Měla dojem, že profesor musí každou chvíli poznat, že něco není v pořádku, a měla strach, že jestli na ni uhodí, nedokáže mu přesvědčivě lhát.
Snapeovi opravdu přišlo zvláštní, že na něj všichni tolik hledí. Nebyl na větší pozornost zvyklý. Maně zkontroloval, jestli snad s jeho oděvem něco není v nepořádku, nebo jestli mu některý rádoby vtipný student zase nepřičaroval orlí zobák nebo rohy. Nic. Usoudil tedy, že o něm vznikla nejspíš nová várka vtipů a dal se do jídla. Paštiku na elfí způsob měl opravdu rád, asi i proto, že jen zástupci starobylých, vlivných rodů ji měli ve zvyku jíst a dovedli vychutnat tu zvláštní, ohnivou příchuť. Zauvažoval, že by poslal pár plátků Malfoyovi, ale nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat.
První, co si uvědomil, bylo, že příchuť jeho paštiky je jiná než obvykle. Zachvěl se zimou, ačkoli dveře byly zavřené a v krbech sálaly ohně. To jen v uších se mu rozšuměly tiché, mrazivé tóny. Rozhlédl se kolem, měl pocit, že všichni ostatní jsou v pořádku, vesele se baví. Udělalo se mu prudce nevolno. Vší silou se snažil přemoct. Pravděpodobně jen halucinace. Za chvíli to určitě přejde. Jeho pohled se zastavil u Arine. Vylekaně se na něj dívala. "Z čeho má takový strach?" stačil si ještě pomyslet, než uslyšel HLAS.
Hlas přicházel z veliké dálky a zpočátku byl tak slabý, že sotva rozuměl. Jak sílil, přímo před stolem profesorského sboru zavířila mlhovina, která jen stěží dostávala určitý tvar. Byla to podoba lidského těla, i když těla už dávno téměř mrtvého, rozhodně však ne bezmocného. Ten, kterého se všichni jedenáct let obávali tak, že nedokázali ani vyslovit jeho jméno. Přízrak lorda Voldemorta. Bylo zjevné, že nikdo jiný ho nevidí a neslyší. Lidé kolem nic netušili, jedli a pokračovali ve své zábavě. Severus Snape zůstal sám, sám jako už tolikrát. Znamení na jeho levé paži začalo nepříjemně pálit.
V jeho hlavě zesílila první zřetelná slova: "Děkuji ti, žes mě vyvolal, Severe. Ano, opravdu se vracím z hlubin zapomenutí....už nějaký čas....stojí mě to hodně sil... potřeboval bych tělo, nevíš o nějakém??? A taky krev jednorožce, abych se udržel naživu, dokud nějaké nedostanu...." mluvil sípavě, přerušovaně, bylo vidět, že má jen velmi málo sil.
"Co ho proboha přivolalo?" Snape si byl zatraceně dobře jist, že jej vědomě nevyvolával, a přitom to byl zjevně on sám, kdo umožnil přízraku Pána zla přijít do Bradavic. Horečně uvažoval: "Oběť!!! Tak jedině je možné přivolat jej neúmyslně! V tom jídle byl obětní had... proto ta známá divná chuť!" už nepochyboval ani vteřinu. Vlastní bezpečnost mu náhle byla podivně lhostejná. Jeho život v poslední době stejně nestál za tolik, aby měl teď sílu bát se o něj. Voldemort znovu povstává, to už dlouho tušil, ale teď je tady a je nutné z toho vytěžit co nejvíc!! "Jaké máš plány?" zeptal se přímo, sotva pohybujíc rty. "Mé plány se nezměnily, Severe, nechci ovládnout nic menšího než svět. Samozřejmě na své nejbližší budu pamatovat....vím, jak rád máš moc, slávu a obdiv, a myslím, že tě budu brzy moct bohatě odškodnit za všechno, co pro mě děláš...zatím živořím v chabé tělesné schránce jednoho tvého kolegy....a už mám plán, jak získat život! Kámen mudrců, pamatuješ? Je tu, stačí ho získat! A pak je tu ještě jedna záležitost, ten chlapec, malý Potter....Quirell pro mě získá ten kámen, ty se postarej o něj!!! To je tvůj úkol. Zabij ho, vím, jak ho nenávidíš! Jakmile Harry zemře, nebude mi stát nic v cestě." hlas i podoba slábly, s posledními slovy se vypařily úplně, Snape, dosud úplně ochromený, mohl začít opět vnímat hluk hovoru, vůni jídel, teplo, které se linulo od krbů... Hodně očí na něj hledělo udiveně, někteří i s obavami, asi přece jen nebyl před chvílí zrovna nenápadný. Vstal, řekl několik slov Brumbálovi s takovým důrazem, že ten vstal od nedojedené večeře, a pokud mu nejisté nohy dovolovaly, rázným krokem opustil místnost. Brumbál ho následoval. Zcela jim uniklo, že jak prošli kolem Nebelvírského stolu, studenti rázem utichli a některým z nich okamžitě přestala chutnat večeře.
Také Arine svou večeři nechala stát. Pochopila, že se něco stalo, něco horšího než to, že by Snape chytil parádní průjem, ale nevěděla, co by to mohlo být. Když našla dvojčata a Rona s Harrym a Hermionou, zjistila, že i oni jsou vystrašení. Harryho totiž bolela jizva na čele a ostatní se shodli v tom, že za to může Snape. Prý to začalo, když mumlal nějaká zaklínadla. Patrně je přece jen schopnější, než doufali.
"Tady jsi, děvčátko moje!" poznala slizký Filchův hlas. Starcova ruka prohrábla její světlounce žluté vlasy. Byly hebké a měkce se vlnily. Pán bude spokojen, pomyslel si. A já také. Arine stála před ním a přemýšlela, jak uniknout. Jít k němu na návštěvu a poslouchat jeho vlezlé lichotky, kterými bůhvíproč zahrnoval jenom ji, se jí teď chtělo ze všeho nejmíň. Ale nemohla mu přece říct NE, když to byl dospělý a ještě k tomu obávaný školník. A navíc měla dost nepříjemný pocit, že to, co provedli Snapeovi, nebyl možná úplně dobrý nápad. Bylo jí ho najednou líto, nějakým instinktem pochopila, že by se možná nechoval tak nesnesitelně, kdyby ho měl někdo rád. "Jenže jeho nejde mít rád," opravila se v duchu. Trhla sebou. Filch po ní něco chtěl, na cosi se jí ptal, ale ona to neslyšela. "Ano, určitě." Odpověděla, aniž znala otázku, a školník se zatvářil tak blaženě, že se skoro lekla. Co po ní mohl chtít?
"Neměla byste být už v ložnici?" zastavil ji Snape, když se vracela do společenské místnosti. Vypadal strhaně, jako by byl už delší dobu nemocen. Vzpomněla si, že s ní chtěl mluvit. "Víte jakou máte špatnou vlastnost, Blacková?" začal bez úvodu. "Nemáte vlastní názor a posloucháte, co vám kdo řekne. Weasleyovi kluci vás jen kazí a to podivné dolézání za Filchem vám taky neprospívá." "Já za ním nedolízám, on mě pořád zve!" sdělila mu vlastní názor Arine. "Nemluvte hlouposti, znám ho příliš dobře! Když neodpověděla, dodal: "Nechtějte po mě, abych strhával body své vlastní koleji, takže už ať jste nahoře, a víckrát vás tu nechci po večeři vidět!" "Ne, tohohle člověka snad opravdu nejde mít rád." pomyslela si Arine, když vybíhala schody.
