Haldir
Cesta. Zima. Blátivou cestu rozrážejí kola a nechávají za sebou dlouhé brázdy. Jedu v autě, ale duchem jsem mimo. Úplně mimo. U našeho lidu, naší krve-elfů. Kde jsou ty doby, co mi stačilo vyslechnout nějaký vtip a mohla jsem se mu smát celé hodiny? Jsou pryč. V nenávratnu. Dnes, přestože mi je pouhých 13 let, mi stačí taky málo-ale k smutku. Zrovna teď mi padá z oka slza za slzou. Čekám. Čekám na ten hřejivý pocit úlevy, který se prý má dostavit, když se pořádně vypláčete ale ono nic. Pořád jenom to známé prázdno, jako když čekáte na trest za něco co jste udělali, ale on nepřichází. Není to strach. Spíš jen určité vypětí. Ticho kolem houstne, přestože se moji rodiče baví o všem možném. V tom kruhu ticha, které mě nechává pomalu zase upadat do snění, mě náhle vytrhne hlas. Je to elfí hlas. Zvučný, svěží s malou dávkou smutku jakou většinou máme. Rozhlédnu se, ale nikde nikdo. Pomalu mi začíná docházet ta absurdnost, že by se nějaký elf nechal vidět normálními lidmi, a proto se raději snažím naladit svou mysl na jeho.Co vidím? Smutek, strach a možná i beznaděj se kterou se u elfů setkáte jen velmi zřídka. My totiž věříme, že všude je naděje i když zrovna není vidět.V jeho mysli vidím všechno co mi chtěl sdělit: Auto zastavuje a onen tajemný elf usedá na sedadlo vedle mě. Mlčíme-není potřeba slov. Znám tuhle taktiku kde si něco představíš a ono se to splní, přestože auto ani trochu nezastavilo, tajemný je stále vedle mě.potichu se k němu otočím (ale ne moc nápadně, abych nevzbudila pozornost, protože bych našim asi těžko vysvětlovala, že mluvím na někoho koho nevidí, zvláště pak když na elfy nevěří.). Potichu ale srozumitelně k němu promlouvám quenijštinou. Ptám se ho na jméno. Neznámí odpoví v mé mysli. Jmenuje se Haldir. Vím co je slušnost, tak se představím
také. „ Jmenuji se Vea ale jinak mi tu říkají Andrea“. Chvíli tiše rozmlouváme než auto zastaví a my musíme vylézt ven. Haldir je stále se mnou a vypadá to, že se mnou zůstane do té doby, než ze mě vychová elfku. Bude to celkem dřina ale budu se snažit. Kouknu na hodinky a ono je už půl desáté. Jdu si lehnout. Levou ruku dám pod polštář, ale pravou nechám bezvládně na polštáři. Po chvíli ucítím na své ruce teplý a hřejivý dotek. To Haldir vložil svou dlaň do mé. Svým způsobem mě tak trochu překvapil. V jeho mysli ještě stále mohu znatelně číst všechno co prožil. Vidím, že někomu důvěřoval, ale on ho zradil. Ne. Nechci se koukat dál. Ne teď. Aspoň ne do té doby než mi to dovolí on sám. Rána je zřejmě ale ještě čerstvá a tak nebudu naléhat ani kdyby to znamenalo že se nic víc z jeho života nedozvím...
Tma. Samota. Smutek. Nevidím dál než pět kroků. Před sebou mám těla-jsou to elfové. Jejich výraz je plný zklamání. Jsou mrtví. Všichni. Vím co se stalo. Uvěřili lidem. Těm, kteří se nebojí zabíjet vlastní krev. Těm kteří radši vrazí kudlu do zad svých přátel než aby jim pomohli. Je pravda, že ne všichni jsou špatní. Ale těch dobrých je málo. Za chvíli stejně nerozeznáš rozdíl. Jsou jen tři strany. Dobro, zlo a nestrannost. Lidé většinou volí tu poslední volbu.Jdu dál. Jsem tu sama. Nikdo nezbyl. Jen beznaděj. Slyším výkřiky než poslední elf zavře navždy oči. Ty výkřiky při kterých si uvědomíte, že jsou plné překvapení. Překvapení ze smrti která právě přichází...Prudce otevřu oči. Byl to jen sen. Jen další noční můra, i když vím že takhle to stejně všechno dopadne. Všichni umřeme. Zvolna se nadechnu abych se uklidnila a přitom si všimnu, že Haldirova ruka stále spočívá v mé. Je mi s ním dobře. Cítím se s ním bezpečí a podle toho jak klidný je jeho dech, můžu tvrdit, že je tomu tak i v opačném případě. Pomalu zavírám oči a uchyluji se k spánku. Tentokrát doufám že se mi nic takového už nebude zdát. Vidím trávu a elfy. Zpívají, tancují, ale hlavní je, že jsou šťastní. To je sen který bych chtěla aby se my zdával každou noc. Jen co jsem usnula Haldir vstane a přejde k oknu. Nevidím jej. Příliš se zabývám svým snem. Nevím že je smutný. Nevím že pláče. Chvílemi ve spánku přemýšlím, jestli se staré rány někdy zahojí.Jestli ta bolest kterou někdo okusí jednou přebolí. Možná, ale chce to čas. Hodně času. Zvláště pak pro Haldira...
Hřejivý. Lechtající. Takto se dá popsat slovy paprsek slunce který si usmyslel že mě zbudí. Otevřu oči, rozhlédnu se po pokoji, ale nikoho nevidím. Tak se mi to přece jenom zdálo. Bouře, Haldir i smutek včerejšího dne byl jenom sen. Byl ale tak živý.Ne, počkat. Stín. Nějaká postava která se dosud skrývala za závěsem mého pokoje. Najednou sluneční paprsek osvětlí tvář dotyčného. Vydechnu úlevou. Je to Haldir. Nic se mi nezdálo. Dnes je ale podivně zamlklý. Podivně, napůl smutně, se na mě usměje a tiše promlouvá. Nejdřív nechápu o čem, ale postupně mi to dochází.používá starý jazyk-Erresëjštinu. Vypráví o starých časech. Ne lepších, ale taky ne horších než dnes. Ani nevím jak, ale najednou se dostaneme na téma JÁ. Vyprávím mu o sobě, jak mi došlo, že jsem elfka. Všechno beru hrozně osobně takže se mi skoro pořád stávalo, že jsem někomu nalítla. Právě z toho důvodu jsem si vymyslela podivnou pravdu. Začala jsem se chovat tak, aby si všichni mysleli že je mi všechno jedno. Kupodivu to zabralo. Ale stále ještě teď si myslí, že jsem jen vypočítavá ,MRCHA´co nedokáže nic prožívat. Jeden jediný člověk zná pravdu. Tereza. Ona je moje kamarádka a proto jsem jí řekla kdo jsem. Nevěří mi. Někdy vlastně nevěřím ani já sobě. Rodiče se mě snaží přivázat myslí zpět k nim-k lidem. Daří se jim to ale já NECHCI !!!!! Chci zůstat u svých „lidí“. Zbylo nás tak málo. Tím jsem své vyprávění skončila. Je toho samozřejmě víc, ale nechci mu zatím říkat pravdu. Díváme se vzájemně do očí a snažíme se spatřit v nich odlesk něčeho, co by bylo lékem na bolest...
V ruce žmoulám deset korun. Ubohejch deset korun, který jsou plný vzpomínek. Právě včera jsem byla s Terkou a Haldirem v Praze (samozřejmě že ho Terka neviděla) protože potřebovala vrátit nějaký CD z půjčovny. Cestou tam jsem měla ledové ruce(venku totiž mrzlo) a Terka mě chytla za packu a dala jí do svých. Překvapilo mě, že měla krásnou, čistou a hlavně dosti velkou auru. Podle aury se pozná člověk. Za pultem, kde se tiskli obaly na CD byl nějaký kluk.Mohlo mu být okolo 20(+-2 roky) a já zkameněla úžasem. Vypadal jako Haldir. Až na vlasy to byl celý on. Nevím jestli to byl člověk nebo elf. Pracoval s lidmi, ale hlas měl krásný a zvučný, jako má naše rasa. Terce vrátil deset korun a odešli jsme. Těch deset korun které právě žmoulám v ruce. Těch deset korun co my dala Terka. Těch deset korun, co byli od něj. Haldir se mě snaží vychovat. Začínáme se lépe poznávat. Pomáháme si navzájem. S jeho pomocí už nemám takový pocit že tenhle svět je tolik špatný. „Tak znovu“ říká mi Haldir a já opakuji abych si to konečně zapamatovala: „Elfové nesmějí lhát. Pomáhají všem okolo sebe. Každý má určitý živel a prostředek jak jim může pomoct“ odříkávám z paměti. vím že můj živel je OHEŇ a pomáhám při bolestech a nemocích. Dokáži je vzít na sebe(proto jsem taky tolik nemocná). Zdá se, že je Haldir s mými vědomostmi vyřízen-proč taky ne když se mě tohle snažil naučit už 4 hodiny (a mamka si přitom myslí že se tu flákám). Musím se ovšem pochlubit,že umím poděkovat.(Hanta rimbevë!). Haldir se sesune do trávy. Chudinka malej, vypadá docela vyčerpaně až se musím smát. Haldir se připojuje a teď se smějeme oba. Naštěstí nemusím myslet na školu, protože jsou prázdniny. Je to bezva mít si tak s kým popovídat. Někdy mi ale vadí, že Haldir vyžaduje nemluvit sprostě. Líbí se mi ten nápad, ale zkuste týden neříct ani jedno sprostý slovo, nikomu neudělat nic naschvál, prostě se chovat bezvadně. S Haldirem se čím dál víc poznáváme. Jeho smutek slábne, ale mám pocit, že se nikdy neztratí docela. OSAMĚLOST, BOLEST, ZRADA. Těmto slovům se vyhýbáme. Radši mluvíme o něčem hezkém. Snažíme se zapomenout na úmëa nat (-špatné věci-). Vím, že nemůžeme utíkat před realitou napořád, ale nevědomost je tak sladká...
Oheň. Požár. Pomoc hořím!!! Všichni hoříme. Musím se dostat ven. Cestou se po mne napřahují ruce a prosí ať ji pomohu. Vedle mě je zašedlé, zdeformované zrcadlo. Vidím v něm svůj odraz jak se pohybuje přestože já pevně stojím s nohama na zemi. Rozráží si cestu pryč přes raněné. Na nikoho nebere ohledy. Je to zkáza. Samotná Smrt. Prosící ruce strhává dolů a raněné doráží. Pokouším se zaostřit, ale štiplavý kouř se mi snaží zakrýt oči. Přesto zahlédnu ten obraz v zrcadle jasně. Byť jen na chvíli, ale už vidím, že jsem se spletla. Nejsem to já. Je to někdo jiný, jehož oči nejsou usměvavé a vstřícné. Spíš jsou ledové a kruté. Zračí se v nich radost.Ne však ta, kterou vidíte v očích dětí když jim dáte nějaký dárek. Ne ta jenž rozzáří i ten nejposlednější obličej. Tato radost je jen, když někomu může způsobit bolest, když někoho může zabít. Utíkám. Chci odsud pryč! Snažím se těm okolo sebe pomáhat, ale oheň začíná zabíjet i mě.
„Ustup“ poroučím Ohni neboť je to můj živel. Ten jenž mi byl předurčen už dříve. Nemůžu říct, že jsem jeho pánem, neboť živel nelze spoutat. Je sám sobě pánem.Neposlouchá. Zopakuji tedy výzvu. Nic. Je to opravdu divné. Jindy by mě poslech. To není Oheň co znám. Tenhle je plný zloby. Nakonec zvítězí můj pud sebezáchovy a snažím se dostat pryč. Už nemůžu ani dýchat. Oblečení je těžší a já si pomalu začínám uvědomovat, že se odsud už asi nedostanu. Na konci chodby zahlédnu těla. Jednu vedle druhého. Tělo na tělo. Přesto mě nutí cosi abych šla za nimi. Vedle nich leží ještě jedna postava. Vydává matnou stříbrnou auru. Pokleknu vedle ní a otočím její bezvládné tělo. Dlouhé, krásné, zlatavě se třpytící vlasy zakrývají její obličej. Opatrně je dám pryč. Jenom mlčky přejedu dotyčnému dlaní přes krásnou tvář. Nezmůžu se ani na slovo. Je to Haldir. Ten, jenž se mi vždy snažil pomoct. Ten, se kterým jsem si rozuměla i beze slov. Mé naděje se rozplynuli jako velká mýdlová bublina.
„Na cos myslela? Že ho ochráníš a on tebe? Nebuď směšná. Měla jsi přece vědět že to takhle dopadne! Výčitky svědomí? Teď? Nemyslíš si, že je už na to trochu pozdě? Nic ho nevrátí zpátky a ty to víš! Přiznej to- ZABILA JSI HO TY!!! Kdyby jsi tak moc nepotřebovala někoho jako je on, nepřišel by a teď by tu neležel mrtví! Jsi VRAH!!!!!!“ takovéhle myšlenky se mi teď honí hlavou. Moje druhé já mě ze všeho obviňuje. Snažila bych se ho opravit, ale má pravdu můžu za to JÁ!!! Jenom JÁ.
„Proč?“ zašeptám tiše držíc Haldirovo tělo u sebe. Marně se snažím přesvědčovat sama sebe, že to bude dobrý. Neovládnu se a zakřičím:
„Nééé!! Haldire prosím tě otevři oči!!! HALDIRE!!!!“
„Pssst. Neboj už je dobře. něco se ti jen zdálo“promlouvá ke mne Haldir. Zřejmě to byl jen sen. Prudce ho obejmu. Nebrání-právě naopak. Pevně a zároveň něžně mě sevře v náručí.
„ Jsem tak ráda, že jsi tu se mnou. Nenechávej mě samotnou. NIKDY!“ promlouvám k němu aniž bychom se pustili.
„Neboj, slibuji ti, že tě nikdy neopustím“ hladí mě po vlasech a na důkaz jeho slov mě ještě pevněji sevře v náručí aniž by si to uvědomil. Ani nevím jak dlouho se držíme o objetí. Není to nic milostného. Je něco jako můj nejlepší kamarád, ale je mi jasné, že ta hranice mezi láskou a kamarádstvím je už nějak u nás dvou hodně ztenčená, přesto to je pořád eressë nilmë, lau melmë (-pouze přátelství, ne láska-). Věk tu není důležitý. Vlastně ani nevím kolik Haldirovi je. Vypadá tak na 20 ale může mu být klidně 150.
Hm. Courat se Prahou ruku v ruce s nějakým klukem zvlášť když okolo poletuje sníh a všude mrzne až praští? Ne, děkuji, to nemusím. Takovej cvok zase nejsem. No jo no. Přiznávám bez mučení. Mám blbou náladu. Ta koza (moje sestra ) mi řekla že nejsem elf. Štve mě to, protože kdybych nebyla, tak by možná už nikdo neexistoval. Celý svět stojí na základě 12 vyvolených. Nikdo neví kdo to může být. Může to být Haldir, můžu to být já, může to být kdokoliv z elfů. Vždy když někdo takový umře, tak se stane něco špatného.
Např.: 1. světová válka
2. světová válka
různé války...atd.
Hrozně to komplikují takové skutečnosti, jako když někdo někoho takového zabije. Pak v nás ostatních proudí šílený smutek a ostatní si přitom myslí, že máte prostě jen skleslou náladu.
Občas mívám pocit, že dokážu všechno. Asi je to pravda, ale neměla bych se na to spoléhat. Třeba to nejni pravda. No nic. Nebudu v tom šmatlat.(ehm promiň Haldire, chtěla jsem říct pátrat.)
Špinavá.Černá. Rozlezlá. Tma. Schovává se do toho svého hnusného temného hábitu a zabíjí vše dosud osvětlené. Jako dýka vražená do srdce zrádce, pročísne tmu paprsek. Není to sluneční světlo. Je to štěstí. Má zlatavou,skoro až béžovou barvu. Nádherné, krásné, hřejivé. Jak rychle se objevil, tak rychle zmizel. S ním i všechna naděje. Možná rozčísnout tu tmu nějakým světlem? Zima, chlad. Pospěš. Svíčka. Pomůže s věčným zápasem s tmou. Vea sirky a svíčku. Oheň. Krásný, červený, něžný a přesto ošklivý, žlutý a prudký. Zapálil jsi svíci. Co je svíce? Jen kus vosku zformovaného do krásného válce s knotem uprostřed. Je krásná. Ale když se taví vosk a malá krůpěje klouže, jako osamocená slza v oku děvčete které právě poznalo co je to zklamání, po straně svíčky, už tak půvabná není. Ticho. Jen cvičený sluch elfů může slyšet jak sama svíce odpočítává svou smrt. Ví, že až knot sám zhasne, je konec. Pak jen krásné, až zlověstně hrozivé, ticho. Nic už dál není...nikdo nepochopí, že svíčka je vlastně život každého z nás. Nikdo nepochopí, že ta krásná svíčka na začátku znamená dětskou nevinnost a konec svíčky je krátce před smrtí se všemi hříchy... I já mám svou svíčku, ale ta je teprve na začátku.
Pláč. Bezútěšný, dlouhý, smutný pláč. Nemohu přestat i kdybych chtěla. Další zemřel. Další z řad Strážců světa je pryč. Další. Kolik jich bude? Nakonec nezbude nikdo. Nikdo kdo by chtěl lidi déle ochraňovat a tak svět zanikne. Zabijí se navzájem. Možná bych měla říct něco jako dobře jim tak, nebo když jsou tak ümea ar saura (-zlí a zkažení-). ale neřeknu. Nemůžu. Znám totiž Terku, a ta by mi nikdy nepodrazila nohy-já jí hrozně věřím. Nejspíš v tom je ta chyba. Já totiž si držím od ostatních odstup, protože se bojím že by mi mohli i ublížit. Jakmile ale zjistím, že mi v tu chvíli nic nehrozí, automaticky vypnu svůj varovací signál a naletím. v ten moment bych se nejraději zabila. Jde mi ale momentálně o něj. O toho který zemřel. Haldir říká, že se jmenoval Sailon což znamená moudrý. Marně se mě Haldir snaží utěšit. Po 5 minutách už jsem klidná.
„Už je to dobrý?“ ptá se mě.
„Tancavë, hanta“ odpovídám. Do češtiny se to dá přeložit jako: Ano, děkuji.
Jsem hrozně šťastná že je tu se mnou. Obejme mě. Dlouho se držíme v náručí. Potom, jako z nějakého filmu co tak ráda vysílá televize Nova, se od sebe vzdálíme. Nemluvíme. Jenom se na sebe koukáme. Koukáme si do očí. Není zde potřeba nějakých slov. Pomalu se ke mě sklání a já se k němu taky nakláním. Jsme tak blízko, že se naše rty dotkli a dlouze jsme se políbili. Nevím jak k tomu došlo, kdy překročila ta míra kamarádství a začalo něco jiného. Popravdě ani nevím co se to se mnou děje. Oba si ale uvědomíme, že tohle je něco, na co každý z nás čekal. Večer, když usínám a Haldir mi opět lehce drží ruku jako toho dne kdy jsme se prvně potkali, si přemítám co se toho dne stalo. Je to až k neuvěření.
„Melynie le“ zašeptám a on mi odpoví stejně. Myslím, že tohle ani nepotřebuje přeložit.
Krávo. Huso. Debile. Těmito nadávkami jsem dnes byla poctěna. Jen se usměji, pokrčím rameny a odcházím. Nestojí mi za to, abych si kvůli nim dělala těžkou hlavu. Zvláště ne po tom, co se včera stalo. Na to mám až moc dobrou náladu. První. První. První. Haldir je první kdo se do mě kdy zamiloval. Nikdo před ním ne. Jeden tu byl, ale tomu šlo jen o peníze. Vsadil se. Lépe řečeno o mě se vsadil. Nevyčítám mu to. Asi kdybych byla člověk, jednala bych stejně. Nesmím. Nesmím zapomenout, že jsem na tomto světě z jiného důvodu. Okamžitě začnu. Koukám a najednou vidím, že si Jirka s něčím láme hlavu( pravděpodobně zase na něco nemůže přijít). Sevřu potají ruku v pěst a představuji si, jak ve mě roste kouzlo pro štěstí. Když jsem si jistá, že je už vytvořeno,políbím dlaň a fouknu štěstí. Jirkovo stáhnuté obočí nad úporným přemýšlením se naráz rozjasní, a on už okamžitě píše něco na papír. O hodinu později máme dějepis a já udělala největší chybu v mém životě. Seběhlo se to asi takhle:
Zvoní. Odporný zvonek, jenž oznamuje konec přestávky a začátek nenáviděné hodiny, se opět rozdrnčel. Hm, nic moc. Máme dějepis. Nechala jsem se vyvézt z míry učitelem který mě pořád jenom kritizuje. „Seď rovně. Otoč se dopředu.Neotravuj...“ to je jen malá ukázka toho, čemu jsem musela čelit. Abyste pochopily(i když nevim proč to vlastně vám lidem píšu, protože vy stejně nikdy nepochopíte co jsem my elfové zač, a budete nás pokládat za lidi, kteří jsou blázni a cvoci do fantazy.), elfům nevadí tolik fyzická bolest jako psychická. V tom případě jsem to už nemohla vydržet ani 5 minut.Nevšímaje si řádu, že elf se nesmí mstít, jsem se upřeně zadívala na tabuli ze které učitel něco četl. Přimhouřila jsem oči a najednou se to stalo. Tabule se sama zavřela. Učitel přestal číst, obešel třídu a tabuli opět otevřel. Nedala jsem se však odradit, a pokračovala jsem dál. Tabule se tudíž ještě 3 x zavřela, 2 x sjela dolů a jednou se zatáhlo na nebi tak, že učitel musel rozsvítit. Málem bych zapomněla-ještě zazvonilo o 6 minut dříve, ale toho si snad nikdo nevšiml. Všichni už naší třídu opustily, ale já a Tomáš jsme si ještě nestihli uklidit věci do tašky a tak jsme tam zůstali déle. Jakmile jsme byli sami, Tomáš povídá:
„Andreo viděl jsem, co jsi dělala s tou tabulí o dějáku“. Snažím se to nějak zahrát do autu s tím, že se asi spletl. Bohužel nemůžu lhát, takže jsem nevypadala moc přesvědčivě. Tomáše naštvalo, že jsem mu odmítla dát peníze za to, že bude mlčet(pravděpodobně asi ani neví co jsem zač, takže žalování typu „Pane učiteli ona kouzlí a bez dovolení“ bylo velice nepravděpodobné) a tak jsem o pět sekund měla pod krkem nůž.
„ Tak poslouchej, jestli mi zítra nedáš 300 Kč, tak se ti stane „nehoda“. Rozumíš mi?“
„Carlya ná ronta!(-jdi políbit skřeta-)“ vyšlo ze mě tvrdě. Samozřejmě, že jsem hned vyinkasovala ránu pěstí do břicha, ale neustoupila jsem. Tomáš, než odešel, mi řekl, že zítra si opět „popovídáme“.
„Andreo. Andreo! Slyšíš, nebo jsi hluchá!?“ křičí na mě Tomáš. Ne, všechno se mi zdálo. Nic z toho se nestalo. Proč se mě ale napadlo zrovna tohle? můžu si být ještě něčím jista, že se to skutečně stalo? Ani nevím jak ta vidina přišla a kdy jsem začínala nerozpoznávat realitu od fantazie.
„ Ne Tome, nejsem hluchá. Potřebuješ něco?“ optám se ho, ale on mě ujistí, že nic, že jen jsem si zapomněla penál v lavici. Zvláštní, bývala bych odpřísáhla, že jsem ho uklidila...
Můj problém ale spočíval v něčem jiném. Dřív jsem se snažila ochránit Daniela, ale teď jsem si konečně uvědomila, že je to sobeckej nafoukanej zmetek. Prostě ČLOVĚK. Koukám, ale nic podezřelého nevidím. Tak jdu chodbou na další hodinu. Začíná mi to být podezřelé. Ještě je přestávka, ale nikdo není venku. No, nic. Radši to neřeším. Najednou jdu mlhou. Nechápu kde se tam vzala, co tam dělá, ale přijde mi, že tam patří. Aniž na něco myslím, uvědomí si, že ta mlha je Zapomnění. Zapomnění je vlastně dílo někoho, kdo nechce abyste viděli něco co se vám má za chvíli objevit. Rozhlédnu se vpravo a uvidím zlatou vodu, kde se míhají obrazy. Jdu blíže, až rozpoznám tváře. „Je to Jirka a má problémy“ bleskne mi hlavou. Jirka se snaží vysvětlit klukům, že je nepodrazil a že s tím nemá nic co dočinění. Bohužel nevím o co se jedná, ale nic bych nedala za to, že v tom prsty má.
„ÁÁÁUUU!!!“ najednou mě hrozně zabolí hlava a já cítím, že se propadám někam pryč...
Stín, tma, možná i smutek, ale hlavně zmatek. Ten teď cítím nejvíc. Stěží si uvědomuji, že ležím. Ale jak jsem se sem proboha dostala? Slyším nějaké hlasy. O něčem diskutují. Možná se i hádají. Ale ne, to mi jen tak připadalo. Nehádají se. Po chvilce dokážu rozeznat i něco z toho o čem mluví.
„ Ještě se neprobrala. Neprodělala v nějaké době nějakou nemoc? Připadá mi dosti bledá. “ ptá se hlubší hlas.
„ Ne, ona je sice pořád nemocná, ale teď v poslední době ne. Co způsobilo to, že zkolabovala?“ ptá se mamka.
Cože? Já a zkolabovat? Co je to za pitomost?! Vždyť já jsem normální!
„Já vím, že jsi. Neboj se nezbláznila ses. Jsem tu. Vzpomínáš? Slíbil jsem ti, že nikdy neodejdu a to taky dodržím.“ Haldir-bleskne mi hlavou. Můj Haldir. Ten jenž mě nikdy neopustí, ten jenž mě nikdy nezradí.
„Co se stalo Haldire?“ zeptám se rychle, neboť mi stále nic nedochází.
„Nevím, myslel jsem, že mi to povíš ty“ odpovídá stejně zmateně jako já.
„Andreo. Cos to zase vyvedla?“ ptá se mamka. Nevím co jí na to říct a tak jen mlčím. Začíná mi to všechno připadat nějaký ujetý. Nejdřív to s Tomáše, pak ta mlha a do toho ta hrozná bolest hlavy. Asi fakt začínám blbnout.
O 5 minut později jsem sama doma. Haldir něco musel zařídit a naši šli k babičce. Zítra jedu k babičce. Budu tam sama, jen s taťkou a bez Haldira. Je mi ještě nějak špatně tak si radši lehnu. Později si začínám uvědomovat, že vlastně na té sedačce usínám...
Ne. Fakt neusnu. Sedim a koukám do tý zdi snad už hodinu. Radši se obléknu. Venku je fakt hnusně. Zima. Mráz. Nejradši bych se odstřelila. momentálně už šlapu venku 2 hodiny, ale zdá se mi to všechno jen jako 3 minuty. Jdu radši za Terkou, ta ví co dělat...Hm. U ní doma jsem našla jediné. A to vzkaz pro mě, že nejni doma a že mám jít do obchodu za ní. Příde mi to divný. Jakto, že má pro mě vzkaz, když nemohla vědět, že k ní jdu? možná jsem se jí o tom zmínila. V obchodu ji konečně najdu. Jdeme se projít a ona z ničeho nic povídá „ Já to ale nechápu. To, že ses zamilovala do Haldira chápu, ale že s nim chceš odejít a ani mi nenapsat protože si myslíš, že si lepší než já, to fakt od tebe neberu. Víš co si myslim? Že se jen děláš zajímavou ale ve skutečnosti jsi obyčejná mrcha, co chce všechno jen získat!!!“ Koukám na ní jako na cvoka. Vždyť já jí neřekla, že jsem se zamilovala. Ani, že chci odejít, ale že ji napsat nechci protože ji nepovažuji za kamarádku to není pravda. Nechtěla jsem ji napsat, protože jsem si myslela, že pak lépe na mne zapomene.Vrtá mi hlavou, odkud to všechno ví, jelikož ode mne na 100% ne. To už se ale vzpamatuji a utíkám za ní.
„Terko to není pravda. Kdo ti to řekl?“ snažím se optat co nejvlídněji.
„Ty. Řekla jsi mi to ty, když jsi včera spala u nás“. Tak a teď jsem snad už úplný debil. Já že jsem spala u ní?! Kdy? Včera určitě ne, protože včera jsem...
Sakra co jsem dělala včera??? Vždyť já ani nevím co jsem dělala předtím? Jsem normální? Já jsem přece normální. Já musím být normální.
„ Já jsem normální!!!“ zakřičím a rázem se probudím. Ležím pořád na sedačce. Co to bylo? Ptám se sama sebe. Bylo to tak živé. Ještě teď jsem z toho celá zpocená. Ne. Terka by mě přece nikdy neodepsala. Přestože si toto říkám, červíček pochybností hlodá a hlodá...
Je mrazivě hnusné ráno. Dnes jedu k babičce do Plané. Cesta trvá přibližně 3 hodiny. Včera do mě oba rodiče + moje ségra (dá-li se tak nazvat tahle bytost) že nejsem elfka a že kouzla neexistují atd. Nevěřila jsem, ale začala jsem o tom chvilkově přemýšlet, jak mi bylo když jsem nevěřila na elfy a neutvářela si vlastní svět. Bylo to takové -no prostě jiné. Mluvila jsem sprostě, lhala, někoho urážela-prostě jednala jsem „lidsky“. Docela mi to chvilkami chybí. A tak jsem nechala zviklat. Řekla jsem si, že se na ty 3 dny co tam budu, se budu chovat jako člověk. Rozloučila jsem se s Haldirem, mamkou a ségrou. To co mě čekalo nevypadalo vůbec vábivě. 3 dny s taťku a babičkou+ do toho ještě děda. Super vyhlídka.
„Ahoj babi, ahoj dědo“ řeka jsem sotva jsme dojeli. Snažím se usmívat. Nevypadá to tak špatně. Vlastně je tu docela legrace.
„Pražáci přijeli“ řekne děda a já mam pocit, že bych ho musela uškrtit. Tohle prostě nemusim. Naštěstí dny ubíhali více než rychle a já (i když jsem se o to moc snažila) se nedokázala chovat jako člověk. Poslední tři dny byl můj spánek klidný, jako řeka utišená nebeskými posli. Dnes opět jedu domů a nemohu se dočkat. Konečně budu smět spát u sebe v posteli.
„Haldire?“ zavolám nejistě na mého nejlepšího kamaráda a svou dosud jedinou a nejkrásnější lásku. Neodpoví. Zkouším tedy znovu.
„Haldire, jsi tu někde?“tentokrát ho uslyším, ale mluví nějak smutně.
„ Jsem, ale ne na dlouho. Pamatuješ? Slíbil jsem, že tu budu jenom do té doby, než tě vše naučím. A ten čas právě vypršel. Snažil jsem se přesvědčit je abych nemusel odejít a mohl tu zůstat s tebou, ale jediné čeho jsem dosáhl je, že se za tebou budu moci chodit dívat.“
„jak...jak to myslíš odejít? To tě jako už nikdy neuvidím?“ptám se třesoucím hlasem. Nejsem schopna akceptovat, že můj život je ponořen do stínu víc a víc.
„ Ne. To znamená, že občas budu muset odejít, ale zase se vrátím, neboj, nenechám tě tu samotnou. Slíbil jsem ti to přece.“ Moje mysl jakoby už nebyla schopna pozřít jedinou myšlenku. Haldir odchází. Jasně, že jen na chvíli, ale odchází. Hlava se mi najednou točí a všechno okolo mne je rozmazané...
Opět. Opět. Opět. Opět se probouzím z té tmy. Opět jsem ztratila vědomí. Snažím se uklidnit si myšlenky. Bude to dobrý. Určitě to musí dobře dopadnout. Kouknu na hodiny. je 10.00
-naši se zřejmě zdrželi u babičky(šli tam ve 4 hodiny). Haldir mi oznámil, že už musí jít, ale že zítra opět přijde. Radši se jdu osprchovat. Cítím se tak nějak divně. Tak nějak nesvá. Cizí.
„CRRR!!!CRRR!!!“ telefon zvoní, zvoní a mě najednou napadne, že bych ho vlastně měla zvednout. „Prosím... Haló?... Kdo volá prosím... mluvte“
„ Zemřeš“ pronese nějaký hlas ze kterého se mi postaví i ty nejposlednější vlasy n krku. Ten hlas byl pln zloby a zášti jakou jsem, zatím nikdy nepoznala. Jakmile to pronesl, v telefonu se ozvalo už jen známé TU-TU-TU(obsazeno). Roztřeseně si sednu. Je právě 10.25 a koukám se jen tak do stěny...
V tom trhnu hlavou. Co to bylo? jako bych zaspala, ale za plného vědomí. Pohled mi utkví na hodinách kde ani ne před 60 sekundami bylo 10.25, ale teď je tam stále 10.00 hodin. Nic z toho se nestalo. Tak co to se mnou je??? Jak to, že nemůžu rozeznat realitu od snu? Z mého snění mě vytrhne telefon. „ Prosím...Halo?...Kdo volá prosím...mluvte“ tak moment. přesně takhle se mi o tom zdálo. Takže teď určitě příde... „ Zemřeš“ hlas je stejný jako z mého snu. a opět, dnes již podruhé známé, TU-TU-TU. Radši se posadím. Teď už mě nešokuje to sdělení, nýbrž to, že se mi o tom zdálo. Radši se jdu osprchovat. Ano, měla jsem pravdu. Vlažná voda mě opravdu probrala, ale mého zmateného pocitu mě však nezbavila. Poslední dobou, jakoby se mi smůla lepila na paty.
„ Nebo vidíš budoucnost“. Tak moment. Kdo to řekl? Jsem tu přece sama. Haldirův hlas to rozhodně nebyl. Ani elfí ne. Byl takový divný, jako bych už ho někde slyšela. Ten hlas byl pln zloby a zášti jakou jsem, zatím potkala jen jednou. Před chvílí v telefonu. Takže ten dotyčný je ten co my volal...
„Ano. Jsem to já. Musela jsi to čekat. To, že mě ještě někdy uslyšíš.“ Ten hlas jakoby by mi četl myšlenky.
„Kdo jsi? zeptám se, ale předem vím, že tu už není....
„Ahoj Áďo, Co jsi tu zatím udělala za tu dobu co jsme byli pryč?“ chtějí hned vědět naši jen co se vrátí od babičky.
„No coby. Spala jsem, stihla se vykoupat. Vždyť jste byli pryč skoro 6 hodin. A dokonce jsem si umyla i vlasy- mám je ještě mokrý hele“
„ Je ti dobře? Vždyť je pět! Byli jsme pryč sotva hodinu a vlasy mokrý nemáš, koukni pořád v nich máš tu mojí gumičku“ ztěžka se posadím. Tady už fakt jde všechno nějak mimo mě. Jak může být 5.00 když před půl hodinkou bylo 10.00?!
„CRRRR!!!“ telefon zvoní již potřetí-nebo právě po prvý?
„ NEBERTE TO!!!“ vykřiknu, ale mamka už ho zvedla.
„ Mikulenková prosím...vydržte chviličku...Áďí máš telefon“ křičí na mě z chodby.
„ Prosím?“ optám se opatrně.
„ Zemřeš...“ pronese ten hlas a á jdu opět do mdlob.
„ Haló...haló...Andrej jsi tam?... Áďo tady Mirka odpověz!!!“
„ Mirko?“ Třesoucím se hlasem odpovídám do telefonního sluchátka. Zase. Zase se mi to vše zdálo.
„ Volám, jestli máš pro mě ten sešit ze Zemáku“
„Jasně mám. Hele já ti ho hodím zítra do školy jo?“ A zavěsím. Našim pouze oznámím, že si jdu lehnout. Zdá se mi divný sen. Jdu k Terce domů a tam mi nechala vzkaz, ať jdu za ní do obchodu. Tam si povídáme a ona mi začne tvrdit něco o tom, že jsem jí zradila s Haldirem. Připadá mi to nějak povědomí, ale odkud to nevím...
„ Jsem normální!!!“ a probudím se. teprve teď mi dojde, že se mi přesně tohle zdálo. Bylo to úplně stejné, jako bych to zažívala znovu. Jediný rozdíl byl v tom, že mi dala do rukou knihu. Řekla, že ta kniha je jako moje špatné svědomí. A že prý mě bude tížit víc a víc a víc. Radši se jdu obléknout. Rukou omylem zavadím o nějaký předmět. Je to kniha.
„ Hm. asi bych ji neměla nechávat v posteli když si ji večer čtu“ říkám si sama pro sebe. Najednou však zpozorním...Moment. Já si včera ni nečetla. Rukou šáhnu po onom v kůži vázaném přízraku a čtu zlatě zdobený nápis na hřbetu knihy.
„ POSLEDNÍ VÝČITKY“ hm. název nic moc. radši ji prolistuji a ..... a je prázdná. Všude samé hole vypadající stránky.Najednou mé oko zahlédne malý nápis. Je téměř k nepřečtení, ale přesto ho se značným úsilím přelouskám. To co se dozvím mi vezme dech. Stojí tam totiž „ ZA SVÉ ČINY BUDEŠ ANDREO PYKAT. JAK TY NA LIDI, TAK MI NA VÁS. JSEM MOCNĚJŠÍ NEŽ SI MYSLÍŠ A TY NEMÁŠ JEDINÝ DŮKAZ. KNIHO-PRACH JSI A V PRACH SE TAKY OBRÁTÍŠ. ZMIZ TY JEDINÝ DŮKAZ. TAK PŘIKAZUJI!“ a v ten moment se mi kniha začala rozpadat pod rukama. zbyl jen zmatek, smutek a překvapení. Teď teprve začínám litovat, že jsem tyto slova vyřkla nahlas.
Možná je to všechno jen halucinace, ale na o je to moc reálné. Kdyby mě teď tak strašně nebolela hlava, asi bych se nad tím pořádně zamyslela....
Je ráno. Svěží. Před necelou hodinkou se slunce s pomocí svých krvavě vyhlížejících paprsků dostalo na vrchol a převzalo žezlo po svém bratru-měsíci. Teď se snažím utřídit si myšlenky, ale ze včerejšího večera si moc nepamatuji. Jen to, že bylo něco s k nějakou knihou, ale co, to nevím. Radši se obléknu a jdu do školy. Dneska mám narozeniny, ale nějak se necítím na to slavit to. Vlastně to ani nechápu. Měla bych být ráda, protože přece 14 vám není každý den, ale já se cítím úplně normálně-jakoby to byl jen další z těch nudných dnů kdy se vás hned po příchodu ze školy ptají jaké to bylo. Někdy mám sto chutí říci „ jak by mi asi bylo? Nejsem jako Vy a tak se mi tu vůbec nelíbí. Každé ráno mám chuť skoncovat se životem ale neudělám to, protože je tu Haldir a ostatní co by třeba někdy v budoucnu potřebovaly mou pomoc“. Nevím mám nejasný pocit, že má dnešní nálada je vinnou těch zvláštních věcí co se kolem mě poslední dobou dějí. Chtěla jsem se rozloučit s Haldirem než odejdu, ale není tu. Je to opravdu zvláštní pocit. Moc mi chybí…
„Tak co jsi dělala, když jsem s tebou nemluvil?“ Málem vykřiknu leknutím. Zase ten hlas. Ten, co je plný zloby…ne. Až teď mě napadlo, že to možná není zloba, ale nepochopení bez odpuštění. Rozhodně však ne z jeho strany. Proč mě nenapadlo dříve, že ten hlas mi možná ani nevyhrožoval? Vždyť neříkal, že mě zabije. Jen že zemřu-tak moment. Vždyť tamto byl jen sen. Nebo snad ne??? Sakra svět plný magie-kdo se v tom proboha( nebo snad pro Satana) má vyznat? Sny jsou skutečné už jen tím, že o nich sníme. Dáváme jim tvar. Znamenalo by to ale, že když zadané děvče sní o jiném klukovi, dopouští se tak ona nevěry??? Tak moment, proč mě napadá právě tohle? Připadám si jako NOLMO - počkat. Nolmo je přece moudrá osoba-ale tohle mě nenapadlo. Já chtěla říct:
„Cvok“
„ Jak to víš a kdo vlastně jsi?“teprve teď mi došlo, že to nebyly moje myšlenky, ale jeho.
„Jmenuji se Rávë“. Jakmile to vysloví, tělem mi projede zvláštní pocit. Není to strach, ale ani radost. Je to prostě něco mezi tím. Něco a nic. Protiklad něčeho, nebo ničeho. Sama to neumím popsat. Nedokážu ani přesně říct, jestli je to tím, že jeho jméno znamená elfsky hřmění…sakra to by ale znamenalo, že je taky…
„Ne. Aspoň ne úplně“ doplní mé myšlenky, ale přísahala bych, že v tu chvíli nějak smutně. Nebo se mi to jen opět zdálo??? Mám sto otázek. Nejraději bych se zeptala odkud je a co dělá, proč se neukáže, proč…-ne. Nemám důvod. Z nějakého důvodu nechce abych ho poznala. Tak dobře…
„Nad čem teď přemejšlíš?“ optá se mě a já jdu málem do mdlob. Jak to, že mi najednou nemůže číst myšlenky?????
„ Nad tebou“ odpovím podle pravdy. Proč bych měla lhát? Když nemusím, tak zvolím pravdu.
Přede mnou se najednou objeví jakýsi mlhavý stín. Nemá tvar. Vlastně je to jenom takový párový obraz. Později nabývá rysů. Ne však natolik, abych ho mohla vidět jinak než rozmazaně. Potom se zase ztrácí-v tom však pochopím, že tohle je Rávë.
Zřejmě jakoby si to taky uvědomil, protože se zjeví úplně. Aby někdo nezasvěcený pochopil, mizení vyžaduje určitou koncentraci. Ne úplně meditaci, ale nějaké to soustředění jistě. Znamenalo to snad, že se přestal soustředit? Nebo to vše byl jen jeho trik jak mě tak nějak zmást? Pokud ovšem ano, tak se mu to povedlo znamenitě. Tak dobře, že jsem si na chvíli málem myslela, že jsem člověk. Nicméně musím do školy. I když mám jiné povinnosti, vím, že školu vynechat nemůžu. Bohužel je mi jasné, že se pozdnímu příchodu nevyhnu ani kdybych teď najednou stála ve škole…
Plač. Křič. Kopej. Pomůže to? Ne. Nic totiž nepomůže. Pomoc vlastně ani neexistuje. Je to jako kniha. Otevři jí. Ano. Napínavá. A moc. Čteš a najednou zjistíš, že je konec. Proboha co teď??? Potřebuješ pomoc. Kamarádi jen řeknou: Tak jí přečti znova. Nezlob se na ně. Mají jiné starosti. Oni si myslí, že jsou ty jejich důležitější. A jsou? Ne. Jak to víš? Nemáš právo soudit co je důležitější a přesto se budeš jejich radami řídit. Vrátíš knihu zpět na začátek. Čteš. Je to stejně napínavé, ba i víc! Co na tom, že víš jak to skončí? Teď čteš. Teď máš tu radost zase číst…a zase jsi na konci. Co dělat? To už tu přece jednou bylo. Jít za kamarády? Nebuď hloupý. Co se stalo s tou pomocí? Existovala vůbec, když je to zase na stejném místě??? Pomoc není. Je to jen, jak ošálit čas. Zmást mysl. Je to vlastně hra. Hra na nic. Když potřebuješ pomoc, pomož si sám…
Víš co? Radši spácháš sebevraždu, co? V tom případě sbohem v příštím životě. Je to jen na tobě. Pomož si sám…Nenapadlo vás někdy že všechno je jen takovej pitomej sen??? Je se probudit. V tom případě se chci TEĎ probudit! Nechci zůstat v tomhle světě. Co když to je ale jen opravdu sen? A co až se probudím? Co bude skutečnost? Budeme vůbec my elfové??? Nebo jen lidi. Lidi co se nebojí zradit? Než být člověkem radši být mrtvá!!!!! Radši mrtvá-radši snít dál…
Mám pocit, že se mi život rozpadá před očima. Žádná radost, nic. Snad už jen toliko známé zoufalství. Tehdy co jsem tě uviděla prvně mě napadlo, že jsi sen. Nevěděla jsem, co bude následovat. Nevěděla jsem, že jednou budu potřebovat tvojí pomoc. Nevěděla jsem nic dál. Možná kdybych to tušila, už bych tu nebyla. Nechci žít bez tebe. Zrovna teď tě potřebuju. Zůstaň tu prosím a klidně mě jen drž za ruku. Potřebuju vědět, že jsi tu se mnou. Nechci teď být sama. Nechci být sama a přitom pomalu přicházet o rozum.Ten pocit, že si snad všecjno jen vymýšlím je hrozný. Co když jsem schizofrení? Co když si všechno jen vymýšlím?????
„Haldie prosím pomoz mi"
„Haldire prosím. Jsi tu???"
„Haldire?"
Já nejsem cvok. NEJSEM........
