Soud a nová povinnost
autor: marcella
email: marcella02@seznam.cz
věnováno Pearllymu, i když možná po tomhle nebude mít noční můry jenom on :-)
Nabakza, soudní síň, někdy po půlnoci
Seděl ve vysokém dřevěném křesle, ruce i nohy mu poutaly řetězy. Byly z nejpevnější oceli a on cítil, jak se z nich na jeho kůži otiskly stopy krve jeho předchůdkyně, mladinké dívky, která si v poslední zoufalé prosbě o milost rozedřela zápěstí i útlé kotníky.
Byl bez košile, aby si každý mohl prohlédnout jeho potupné Znamení. Zářilo rudě do tmy jako čerstvě vypálený cejch. Stráž po stranách křesla tvořili dva mozkomorové. Dýchala z nich prázdnota nebytí a hladově číhali na každý zbyteček jeho naděje, každou jen trochu šťastnější myšlenku. Chvěl se zimou i strachem a bál se pohnout, protože věděl, co mozkomoři udělají, jakmile se jim někdo sebemíň postaví na odpor. Věděl, že tuhle partii prohrává. Úporně se snažil věřit, že tímhle tady ještě všechno nekončí. Že když přežil své zatčení /a to nebylo právě snadné/, přežije i soud a všechno ostatní co snad bude následovat. Buď Azkaban a mozkomoři, nebo přinejmenším ztráta profesorského místa a mizerný život v opovržení.
U podlouhlého stolu proti němu seděli mezi jinými Albus Brumbál, Bartoloměj Skrk a Alastor Moody. Zbytek poroty neznal. Ale pohled do jejich tváří, z kterých čišela jen chladná zodpovědnost a ani špetka milosrdenství, pro něj nebyl nijak povzbudivý. Po třech stranách sálu byly řady sedadel, určených pro senzacechtivé diváky. Kdesi za ním se otevřely dveře a lidé ukázněně vstupovali dovnitř. Křeslo s obžalovaným a jeho stráž většinou obcházeli velikým obloukem. Přitahovali si lemy šatů a někteří z nich si dávali šátky k ústům jakoby se báli, že i vzduch kolem něj je nakažen. Bezděky učinil pohyb, jímž se chtěl také zahalit do pláště, ale hned si uvědomil, že plášť nemá a že tu sedí do půli těla nahý, vystaven zvědavým očím každého, kdo zaplatil za tuhle podívanou. Cítil se strašně poníženě, on, který si tolik zakládal na svém důstojném vzhledu, ve své ostýchavosti se nikdy neobjevoval před cizími lidmi jakkoli neupravený, byl přinucen tady sedět a snášet bez hnutí, bez obrany všechny ty jejich pohledy, upírající se na jeho tělo - hltající každý jeho sval, každou jeho modřinu a šrám a chladně posuzující to všechno a vtipkující na téma jak s ním asi v Nabakze zacházeli. Ukazovali na něj a zvědavě si ho prohlíželi jako zvíře v kleci, jako zrůdu, ukazovanou v Panoptiku. Napadlo ho, jak mezi nimi bude moci žít, až odpyká svůj trest. Jistěže, oni zapomenou, ale on si bude do smrti pamatovat výraz jejich tváří v této chvíli....
"Severusi Snape! Jste obviněn z účasti na zločinech lorda Voldemorta. Byl jste Smrtijedem, podílel jste se na mučení a zabíjení nevinných čarodějů a mudlů, a co víc, napomáhal jste pokusu o nastolení Vlády Zla. Zejména pak jste sám a jediný vinen smrtí Samanthy Windblowové. Máte poslední možnost uvést něco na svou obhajobu."
Horečně přemýšlel: "Řekni něco, cokoli co ti pomůže, asi máš poslední šanci vyhnout se Azkabanu." Otevřel ústa, ale nevydal ze sebe jediný zvuk. Hrdlo měl zoufale vyprahlé, zato cítil, jak se mu po těle rozlévá mrazivý pot. První řady byly vyhrazeny pro oběti a jejich příbuzné. Seděly tam, její sestra a matka, stále ještě zlomené ze Samanthiny smrti, oči zarudlé vyplakanými slzami. Nedokázali se na sebe vzájemně podívat. Upřel oči na Brumbála. Ten jediný by snad.... Ostatní budou zřejmě hlasovat proti němu.
Viděl, jak se mozkomorové vedle něj spokojeně zachvěli. Těšili se na novou potravu. Zavřel oči a čekal, až se vítězný potlesk rozlehne sálem. Pomalu mu to docházelo. Nehraje se o pár let života v Azkabanu. Pokud ho odsoudí, už odtud vůbec neodejde.... Čekal na poslední polibek ve svém životě. Jeho čela se dotkla jemná, drobná ústa.....
S výkřikem se probudil. Kolem bylo důvěrně známé šero. Ležel ve své ložnici. Byl zalitý vlastním potem a dýchal, jako by mu mělo každou chvíli puknout srdce. Ale uvědomoval si, že žije. "S A M A N T H O ! ! ! ! ! ! !" zařval tak, že postava, sklánějící se nad jeho lůžkem se lekla a couvla o krok zpět. "SRDEČNÉ DÍKY ZA DALŠÍ NECHUTNÝ VTIP!!!!! BAVÍŠ SE DOBŘE?!?" optal se tak, že kdyby hlas vraždil, byla by dnes mrtvá podruhé. Jak jí mohl zas takhle naletět a neuvědomit si... Proč se proti tomuhle ksakru nedokáže ubránit!! Posílá si ho, kam se jí zachce, do jeho nejhorších vzpomínek, do možné budoucnosti, do jeho nejčernějších obav....
Snape odhrnul pokrývku a apaticky se posadil. Tuhle noc už se stejně nevyspí. Vlastně už ani nepamatoval, kdy měl poslední klidnou noc. Měl už dlouho všeho dost a tak se rozhodl riskovat. Jeho vztah k Samantě, to poslední dobou už nebyla bezmocná láska, mučivé výčitky svědomí a strach, stále víc a víc ho ovládala nenávist. Seděl a čekal na známý pocit vířivého temna, na to, jak se mu Samantin duch opět zaryje do podvědomí a vyhrabe na povrch některou část jeho vzpomínek nebo děsivých obav a donutí jej, aby je musel znovu prožít. Stiskl křečovitě opěradlo křesla. V tu chvíli si pevně umínil, že jednou to bude naposled. Žaludek se mu zvedal a v hlavě mu hučelo. A najednou ticho. Tma a ten stejný pokoj jako předtím - jeho ložnice.
"Tys mluvil s Voldemortem?" její hlas byl přes obvyklou pohrdavost trochu užaslý a trochu vylekaný. "Ano, dnes večer." přiznal mechanicky. "Tys ho přivolal, obětoval jsi mu, má to snad znamenat, že ses.... rozhodl?" řekla nezvykle tiše. Záleželo by jí snad na tom? "Do mých rozhodnutí ti nic není." "To tedy je, drahoušku! Když budeš dělat otroka jemu, nebudeš tady v Bradavicích a nebudeš mít čas pracovat na tom, abys mi vrátil hmotné tělo!!" zasyčela. Ale neznělo to moc přesvědčivě. Na malou chvíli měl pocit, že je to bezradná nerozumná holčička, která potřebuje jen, aby jí někdo ukázal, co se smí a co ne. "Jak jsi na to přišla, že bych ti měl chtít vrátit tělo??? Nehmotná mi dokážeš ničit život až až." Zarazila se. Tohle znělo málem výsměšně. Nic takového by si nikdy dřív nedovolil. Skoro jako by to dnes nebyla ta podřízená nicka, kterou ji tolik bavilo ovládat.
Vlastně ji to fascinovalo už na škole. Věděla, že je jí bezmezně oddaný a udělal by pro ni cokoli. Strašně ji lákalo to zkoušet... kam až to může zajít. A pak to jednou zašlo moc daleko... Ale na ten večer, kdy se odvážil vejít poprvé k ní do pokoje a s výchlubnou hrdostí vyhrnul levý rukáv, vzpomínala opravdu nerada.
Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. "Severe, nespíš už? Mohu dál?" ozval se laskavý hlas. Brumbál! Samantha zmizela okamžitě zpět do obrazu. Ředitel bradavické školy vstoupil a rozhlížel se po pokoji. "Pěkně sis to tu zařídil, Severusi. Připadá mi, jako bys začínal znovu mít rád život." prohodil tázavě. "Asi v nepravý čas. Možná o něj za pár dní přijdu." odtušil zničeně Snape. Dnes už OPRAVDU neměl náladu na další návštěvy. Zoufale potřeboval být sám, smíchat lektvar zapomnění se se silným koňakem a opít se do bezvědomí.
"To hrozí nám všem, a všichni věříme, že se nám podaří zvítězit. Poslyš, proč jsem za tebou přišel - chci tě poprosit - ano, poprosit, Severe, a ty víš, co to slovo u mě znamená, abys chránil Harryho život. Jakmile on zemře, nemáme žádnou šanci. Přemýšlel jsem o tom ze všech stran. Právě ty, nikdo jiný, jen ty musíš být stále kolem něj a ochraňovat ho. Navíc, když budeš pořád kolem něj, poskytneš Voldemortovi zdání, že se Pottera pokoušíš zabít a snad si tvé zrady ještě nějakou dobu nevšimne." Brumbál se tvářil opravdu prosebně.
"Pěkně děkuju, lepší úkol jste si pro mě opravdu nemohl vymyslet!! Uhlídat Jamesova spratka, který spolehlivě ignoruje všechny zákazy a řády a má tu takovou protekci, že mu to vždycky projde a kromě toho nevynechá jedinou možnost, aby mě naštval!!!!" vybuchl Snape a nestaral se, že to nezní ani za mák slušně. Něco se v něm zlomilo. Jako by mu pomalu přestávalo záležet na všem nepodstatném. Dnes večer, když vypravoval Brumbálovi, co se stalo u večeře, ohromil ho tím, jak klidně a vyrovnaně najednou vypadal. Jako by už věděl, co udělá. Dokonce měl jednu chvíli Brumbál i pocit, že se Snape usmívá. A to se opravdu nestávalo často. Kdyby si jím nebyl tolik jist, zapochyboval by, na čí straně stojí.
Brumbál se zamračil. Na takový tón hlasu nebyl u svého podřízeného zvyklý. "A ještě něco, Severusi. Víš, že tady se nic neutají. Na čem přesně pracuješ poslední dobou ve svém kabinetě? To víš, fámy se už roznesly a co bys čekal, nejsou ti zrovna příznivě nakloněné." Teď se Severus Snape vlomil do tónu o poznání pokornějšího: "Chtěl jsem vám to samozřejmě říct, pane řediteli, hned jak budou první přesvědčivé výsledky..." "Hned, Severusi!!" "Samozřejmě, totiž..." otřel si rukou čelo. Vůbec se mu nechtělo teď povídat o tom, od čeho tolik očekával. Tím míň, že Samantha z obrazu určitě natahovala uši. "Lektvar očištění," zahuhlal. "obrací hmotný substrát v nehmotný a naopak. Dnes to málem vybuchlo, takže ještě ani zdaleka nejsem u konce." "Opatrně s tím, Severusi, tohle jsou strašně nebezpečné věci. Nehodláš to zkoušet na studentech, doufám!" ujistil se Brumbál. Snape vypadal, jako by mu právě upřeli vánoční dárek. Těžko tomu uvěřit, ale nebyl zas taková zrůda, aby plánoval zkoušet na studentech TENHLE lektvar, no, na druhé straně, když už to Brumbál nadhodil, zalitoval, že to teď nesmí udělat. Ale ještě není všem dnům konec.
