Plukovník Merrit přišel loudavou chůzí k výtahu do startovací kopule. Stiskl přivolávací tlačítko a čekal. Po chvilce hučení se před ním výtah otevřel a on vstoupil dovnitř. Píchl prstem do tlačítka aby se znovu rozjel. Prohrábl si prošedivěle vlasy. Oni se snad všichni zbláznili! Řekl si v duchu. Velice ho překvapilo, když za ním přišel admiral a nabídl mu velení téhle operace. Vždyť mu bylo teprve čtyřicet a zkušeností moc neměl!
Výtah se zastavil. Merrit vystoupil na vnitřním ochozu kolem kopule. Uprostřed rozsáhlé haly stála dokončená Esterka.
„Pane!“ promluvila na něj žena s výložkami poručíka, která přiklusala k Merritovi jakmile vystoupil z výtahu. „Kontrola hlásí zelenou. Odpočet pokračuje v pořádku. Kontrola paliva skončena. Zbývá devadesát pět minut do startu.“ “Děkuji,” odpověděl vážným tónem. Zběžně se rozhlédl po hale, aby našel lávku k lodi.
Merrit se vydal směrem k nejbližšímu vchodu do lodi. Poručík ho následovala. Chvíli se na něho ledově dívala a pak se usmála. „Víš že letím taky?“ „Vím Daren, ale nelíbí se mi to. Měla jsi zůstat tu.“ „A čučet na tvou fotku zatímco ty si poletíš bůhví kam?“ odpověděla podrážděně. „Je to moc nebezpečné. I přes všechny ty řeči je to pořád jen zkušební let na kterém se může ledacos zvrtnout.“ Pronesl rozhodně Merrit a nepatrně zrychlil krok. „Aha, takže pokud jde o mě, jsem pro tebe už deset let tabu.“ „Ne! Právě proto že nejsi nechci abys letěla.“ „Už je to stejně jedno. Jako jediný schopný psychotronik u letectva bych se z toho stejně nevykroutila.
Oba dva přišli před vchodové dveře. Merrit vsunul identifikační kartu do čtečky. Dveře se po chvilce se zasyčením odsunuly. Za dveřmi byl hotový mumraj. Nakládaly se poslední kontejnery s léky. K Merritovi přistoupil mladý inženýr Stazkij, který bude po dobu cesty zastávat funkci zásobovacího důstojníka. „Všechen proviant na tenhle piknik na palubě až na pár opozdilců.“ „A co posáka? Taky všichni napakovaní a uskladnění v anti-g sedadlech?“ „To nevím,“ usmál se Stazkij a následoval jeden kontejner do skladiště. Merrit se rozhlédl po ukazatelích na stěnách. „Můstek! Sto dvacet metrů chodbou K,“ oznámil a sledoval šipku na stěně.
Po chvilce dorazili na můstek. Merrit na nic nečekal a vrhnul se k počítači, aby se podíval, jestli jsou všichni na palubě. Všech pět set lidí bylo na svých místech. Zbývalo už jen naložit poslední kontejnery.
„Spojte mě se Stazkijm,“ přikázal ženě u komunikačního panelu. Na obrazovce před Merritem se objevil záběr ze skladiště, kde šest čet umisťovalo posledních několik desítek kontejnerů do stropních závěsníků. „Jak to vypadá?“ zeptal se Merrit. „Dejte nám ještě dvacet pět minut, šéfe. Ono to není jen tak naložit třináct set kontejnerů za jediný den.“ Dobrá, ale dělejte. Do startu zbývá už jen hodina a deset minut.“ „Rozkaz,“ zasmál se Stazkij a obrazovka pohasla. Daren se zašklebila a dala se na odchod z můstku. „Kam jdeš?“ zeptal se jí Merrit. „Mám taky své povinnosti. Musím jít zkontrolovat reaktorovou soustavu a zahájit předstartovní sekvenci.“ „Tak ahoj u večeře,“ řekl a obrátil se zpět k panelu. „Jestli tady večer vůbec ještě budem,“ odpověděla Daren a odešla. Merrit si vyvolal v počítači plán operace a ještě jednou po iks-té si ho procházel.
Měli odstartovat se Země za pomoci přídavných raket, na oběžné dráze zažehnout motory a spálit tu „Trochu“ vodíku kterou měli napumpovanou v nádržích, aby se dostali ke slunci. Tam se měli při takovém ploužení dostat až za tři měsíce. Na orbitě slunce si měli doplnit nádrže vodíkem a vyzkoušet lapače volných iontů, které budou Esterce sloužit jako sběrače paliva. Poté by se už větší rychlostí měli dostat z dosahu přímé gravitace slunce a Spustit Skipovací pohon. Pokud vše půjde podle plánů, otevřou Skipovací portál už za pět měsíců. Až jím projdou, měli by se dostat rovnou k Proximě Kentauri. U místní hvězdy načerpají vodík a hurá k Hvězdě Deneb. Z Denebu k Antares, dále Vega, Spika, Regulus, Altair, Scheat, Arktur, Ras Algeth a potom hurá domů na Zem.
Merrit si pozorně všechno znovu pročetl. „START ZA JEDNU MINUTU!“ ohlásil lodní interkom. Merrit překvapeně přestal číst a podíval se na hodinky. Pokrčil rameny a přikázal komunikačnímu důstojníkovi, aby ho spojila s řídícím střediskem. „Je všechno oukej Esterko?“ zeptal se velitel letových operací. „Merrit znovu pokrčil rameny. „Snad. Ještě zkontroluju Stazkého.“ Když tak učinil a zjistil že kontejnery jsou na palubě, ohlásil zelenou. Kopule se začala rozevírat. Odpojily se spojovací můstky a pracovníci a mechanici se schoval do krytů.
Merrit si zapnul pásy a uvelebil se ve svém velitelském sedadle. „Startujem, držte si navzájem palce,“ ohlásil do interkomu. Na počítači před ním odtikávali sekundy, až se čísla zastavila na čtyřech mulách. „Start,“ zařval na kormidelníka a ten spustil motory. Veliké přídavné rakety zavěšené na bocích Esterky spustili tah na plný výkon. Ohromné proudy ohně se rozlezli po podlaze kopule a ničili zbytek neuklizených zařízení. Celá loď se těžce zvedla a stoupala k nebi.
Merrit si na počítači spustil zpravodajský kanál a díval se na obraz Esterky, zachycený televizní kamerou. Přes hluk přídavných raket nebylo skoro nic slyšet a celá loď se tak otřásala, že udržet pohled na malé obrazovce bylo prakticky nemožné. Zavřel oči a zesílil si zvuk. „………….rok 2038 vstoupí do dějin, jako start první lidské mezihvězdné lodi s názvem Esterka, který hvězdná loď dostala podle Ester Blancové, která poprvé uvedla teorii skipovacích portálů…….“ Víc Merrit neslyšel. Vypnul obrazovku. Hluk motorů byl zakonče malými výbuchy, které vyhořelé rakety oddělili od lodi. Merrit se podíval předním průhledem na můstku a viděl Zemi. Usmál se. Zapnul interkom. „Všichni kdo můžete se podívejte naposledy na Zemi. Teď ji Čtyři roky neuvidíme.
