Jiří byl docela normální mužský v Kristových letech a dobrý otec rodiny. Svoji práci dělal již víc jak deset let a nikdy mu nepřišlo na mysl, že je na ní něco zvláštního nebo dokonce nemorálního. Pracoval totiž jako vedoucí laboratoře s pokusnými zvířaty a výsledky testů sloužily jednak armádě, většinou však různým firmám vyrábějícím kosmetické přípravky.
Začátkem září dostalo jeho pracoviště posilu v podobě mladé laborantky Evy. Jiří si ji brzy oblíbil a zakrátko z nich byl stabilní pracovní tandem. Tichou poštou šla samozřejmě zanedlouho zvěst, že jejich občasné přesčasy nejsou využívány jen k výzkumům, ale to byla skutečně jen pomluva. Jiří měl sice Evu rád, ale opravdu jen jako kolegyni a schopnou pracovnici. Nevěra mu nikdy nepřišla na mysl. Miloval svoji ženu i své dvě děti a nehodlal spokojené rodinné zázemí ohrožovat nějakým nejistým vztahem. Mimoto předpokládal, že desetiletý věkový rozdíl mezi Evou a jím je dostatečný k tomu, aby i ona v něm nehledala případný objekt sexuálního zájmu. Nad občasně zaslechnutými narážkami se tedy jen pousmál a pouštěl je ihned z hlavy. Dál tedy, v případě požadavku vedení, zůstávali v laboratoři přesčas, aby dokončili urgentní testy.
Jednou před vánoci si Jiří všiml, že Eva věnuje opakovaně zvýšenou pozornost jednomu z morčat. Když se jí na to zeptal, rozzářily se jí oči a odpověděla: "Ano, to je můj Tonda. Je úplně krotký a strašně přítulný. Ráda bych si ho vzala domů, tady by to nikdo ani nepoznal, ale teď tu trávíme tolik času, že by v bytě byl i celé dny sám, tak ho tu zatím nechávám. Viď, Tondo!" podrbala morče na hlavě a to vydávalo blažené chrochtavé zvuky.
Jiří se jen usmál nad tou dětinskostí a ani nepřipojil obvyklé ponaučení, že není dobré s pokusnými zvířaty navazovat bližší kontakty a už vůbec není přípustné odnášet je z laboratoře.
Za nějaký čas morče vítalo pištěním svoji přítelkyni, když se přiblížila ke kleci a jestliže zůstali v laboratoři sami, Eva Tondu pouštěla ven a ten za ní běhal jako psík. Když jej položila na pracovní desku, čumákem jí strkal do prstů, aby vymámil nějaký pamlsek, které mu často kupovala v prodejnách chovatelských potřeb. Mezi Jiřím a mladou laborantkou vznikla pochopitelně tichá dohoda, že Tonda nebude použit k výzkumu.
Těsně před vánočními svátky obdržel jejich tým armádní zakázku na test jisté kapaliny. Měl se zjistit její účinek na pokožku, požití i reakce na nitrožilní aplikaci. Jako téměř vždy, vedení podniku oznámilo, že na výsledky bylo pozdě již včera. Vzhledem k nadcházejícím volným dnům a již schváleným dovoleným některých pracovníků, znamenalo to pro Jiřího a Evu další hodiny trávené v laboratoři přesčas.
Dny ubíhaly, přešel Štědrý den a nastal ten poslední v roce. Jiří se již těšil na zítřejší volno a pokukoval po hodinkách, kde se digitální číslice problikávaly k sedmnáctce. Věděl, že by už měli končit. V celé budově zbyli s Evou již jen oni dva. Všichni ostatní se již chystali někde na oslavy spojené s příchodem dalšího roku. Věděl, že on je již určitě také netrpělivě očekáván rodinou a příbuznými a byl si vědom daného slibu, že do večeře bude doma.
"Evo, běž se už převléct, budeme končit, já ještě zapíšu ty poslední výsledky a půjdu taky!" zavolal na spolupracovnici, která u protějšího stolu vymývala skleněné misky.
"Dobře, doktore. Díky a přijdu ještě popřát šťastný Nový rok!" odvětila vesele Eva a odběhla do šatny. Jiří se sklonil zpět k formuláři a vyplňoval kolonky podle zápisů z poznámkového bloku. Pak se zarazil. "To není možné! Tak rozdílné reakce u těch posledních dvou morčat, to přece není normální! To nemůžu zapsat! Někde jsme se spletli," pomyslel si. "Ještě jeden pokus udělám, to stihnu a kolem šesté bych mohl být doma," zamručel a chvatně nasál tekutinu do injekční stříkačky.
"Tchýně stejně bude mít řeči," napadlo ho. Bude mi předhazovat, jak se celý den patlají s chlebíčky a jednohubkami a já ani nepřijdu včas k slavnostní večeři. "Doufám, že dnes alespoň neusnu před půlnočním přípitkem!" povzdychl si a vyndal z klece jedno ze zvířat. Pozvedl injekční stříkačku, stlačil mírně píst, aby unikl vzduch a vstříkl tekutý obsah pod kůži bránícího se morčete. Na stopkách sledoval ubíhající čas. Nářek a záškuby chlupatého tělíčka jej za ta léta již přestala dojímat a bral to jako rutinní záležitost své práce.
Od sledování stopek jej odvrátil teprve zoufalý výkřik Evy: "Tondo!" Zmateně na ni pohlédl, jak těká očima od otevřených dveří klece ke škubajícímu klubíčku pod jeho rukou.
"Ale, to přece……já nechtěl……..asi, jak jsem byl zamyšlený……," vykoktal ze sebe a ustoupil od stolu. Vrhla se k morčeti, uchopila jej do náruče a její slzy dopadaly na hasnoucí oči a čumák umírajícího zvířete. "Proklínám vás, doktore! Už s vámi a s touhle zatracenou laboratoří nechci nic mít! Kéž byste taky zakusil ta trápení a bolesti, ke kterým odsuzujete ta ubohá zvířata! Sbohem a Tondu si beru sebou, abych ho důstojně pohřbila!" Zabalila morče do kapesníku a vložila do objemné kabelky. Už na Jiřího nepohlédla a dveře se za ní s třeskotem zavřely.
Chvilku stál ještě zkoprnělý uplynulými událostmi a pak vyběhl za ní. Nevěděl přesně, co jí chce říct, snad jen to, že to byl žalostný omyl, že to neudělal schválně…….
Na schodech do přízemí klopýtl, marně mávl rukou, aby dosáhl na zábradlí a pak již jen následoval pád po schodišťovém rameni. Ještě ho napadla směšná myšlenka, že večeři tedy asi nestihne a pak jen tma……
Když opět otevřel oči, zamrkal, neboť přímo nad hlavou měl jasnou trubici zářivky. "Aha, nemocnice!" došlo mu. Pootočil hlavu a viděl, jak se k němu blíží nějaká sestřička v bílém plášti a s injekční stříkačkou v ruce.
"Snad to nebude vážné, snad nemám nic zlomeného!" sklonil pohled dolů, aby se podíval na své tělo a v tu chvíli chtěl zařvat hrůzou. Z hrdla se mu však vydralo jen zapištění a ruka s injekcí se neúprosně blížila k jeho zrzavě bílému chlupatému tělíčku…………..
