Ron napůl seděl a napůl ležel v křesle v Nebelvírské společenské místnosti a pozoroval strop místnosti, byla půlnoc a všichni ostatní již dávno spali, ne tak Ron, který nemohl usnout. Na tváři měl výraz hlubokého zamyšlení, smutku, deprese a možná i výčitek. Přemýšlel jak dlouho už vlastně znal Harryho Pottera, toho kluka s nakřáplými brýlemi a jizvou na čele, kterého obdivovali hned, jakmile vešel do místnosti. A Potterových hrdinských činech jež se dopustil na Bradavicích za svého studia zde se povídalo v celé kouzelnické společnosti. I jeho nepřátelé Pottera obdivovali. Harry měl tolik slávy a uznání, jako nikdo jiný a on, Ron musel jen vždy mlčky pokorně stát v pozadí. Nikdo mu nikdy neřekl: „Hele, seš fakticky dobrej Rone!“ Jemu ne.
Ve škole mu to šlo tak napůl a kromě famfrpálu, kde minulý rok zazářil se mu nic zvláštního nedařilo. Alespoň nic co by jej proslavilo, ale přece jen... Přece v prváku porazil horského trolla a vyhrál šachovou partii nad očarovanými sochami. A co z toho? Okamžik, kdy mu zatleskali spolužáci, nic víc. Ale Harry... Harry nemusel často ani nic udělat, a už se s ním nechávali kouzelníci fotografovat, či mu blahopřáli. Jistě, měl i své nepřátele, ale...
Ronovi to dlouho nevadilo, naopak jej těšilo, že mohl být jeho přítelem a být mu oporou dobách, kdy se mu nedařilo. Ale co z toho měl? Nic... Ani Harry to neuměl pořádně ocenit. Připadal si tak...zbytečný, tak přebytečný, až jej to bolelo. Harry měl peníze, on je neměl. Harry měl schopnosti o jakých se Ronovi ani nesnilo. I famfrpál uměl možná lépe než Ron. A pak ten hlas. Ten podivný hlas, který již dlouho k Ronovi promlouval, ten ušlápnutý Ron v něm. Ta palčivá bolest z uvědomění si, že on Ron je míň než Harry. Znělo to tak...tak pravdivě. Tak krutě a přitom pravdivě. Připomínal mu všechny křivdy, které musel kvůli Harrymu protrpět a uměl i slibovat. Někdy si Ron říkal, že ten hlas odněkud zná, později však došel k závěru, že je to jeho druhé – kritické Já – které mu jasně říká, aby se chopil příležitosti a stal se...někým. Srdce mu vzrušením bilo jak o závod. Ta myšlenka se znovu a znovu vracela a vpalovala se mu do hloubi duše. Stát se služebníka Lord Voldemorta. Stát se Smrtijedem. Vykročit na novou cestu a dokázat světu svou sílu. Stát se někým.
Ron opatrně přešel k Harryho posteli a vytáhl z pod ní plášť. Neviditelný plášť a Pobertův plánek. Dvě věci které potřeboval proto, aby se stal někým. Venku sněžilo a Harry i Hermiona byli u svých rodičů. Harry teda ne u svých, ale u Hermioniných rodičů. Ron domů nejel. Od té doby co se Percy stal hlupákem vládla doma často pochmurná atmosféra vzájemného se obviňování. Fred s Georgem už dlouho sami podnikali a bydleli na Příční ulici, takže doma kromě rodičů nebyl nikdo. I Giny zůstala letos raději v Bradavicích. Ron měl pocit, že rodina se začíná rozpadat. A hlavně byl strašně osamělý.
S pláštěm na sobě a s plánkem v ruce vyrazil do bradavického sklepení. Tam dole totiž Snape držel již delší dobu Červíčka, kterého chytil na jedné ze svých výprav k Lordu Voldemortovi. Krom silných mříží a jednoho kouzla blokujícího proměny, nebránilo Červíčkovi nic v útěku. Kdyby Ron odstranil to kouzlo...
Jak naivní musel Snape být, když si myslel, že o Červíčkovi nikdo neví. Scházeje do temného sklepení vyvolal kouzlo „Lumos“, aby vůbec viděl. Velmi opatrně a pomalu šel tichým sklepem. Měl strach, že by školník nebo jeho kočka tu mohli slídit, a kdyby jej chytili, měl by pak co vysvětlovat Snapeovi. Za chvíli stanul u cely, kde Snape držel Červíčka. Ron ho chvíli nejistě pozoroval a potom sykl: „Vstávej.“ Asi na potřetí se Červíček probudil. „Kdo jsi?“, zeptal se trochu rozespale a trochu s obavami. „To je jedno. Přišel jsem tě vysvobodit.“ Ron se pokusil několikrát odčarovat kouzlo, které Červíčka drželo v lidské podobě, ale nedařilo se mu to. Červíček jen zavrčel: „Podej to sem kluku. Já to zvládnu.“ Ron chvíli váhal, ale jakmile zaslechl něčí kroky, bleskurychle podal Červíčkovi svou hůlku a skryl se zpět pod plášť. Červíček byl mnohem úspěšnější a podařilo se mu ihned napoprvé zrušit kouzlo. Jakmile bylo pryč, změnil se v krysu a zmizel ve stínech. Ron se natáhl pro hůlku a ustrašeně zalezl pod plášť.
Příchozí kráčel dlouhými sebejistými kroky, byl to Snape. Když zjistil, že vězeň je pryč, zůstal chvíli bez dechu stát a nechápavě civěl na celu. A pak se to stalo. Odněkud se přiblížil Červíček a zezadu mocně praštil Snapea do hlavy židlí. Ten se jen sesul na zem. Červíček popadl jeho hůlku a pohlédl na Rona, který si opět sundal plášť. Mířili na sebe hůlkami. „Tak to jsi ty? Ron Weasley? Já myslel, že jsi Potterův sluha?“, zašklebil se jen Červíček. „Ne, já nejsem ničí sluha“, odpověděl podrážděně Ron a vzápětí rychle dodal: „Chci se stát Smrtijedem!“ To bylo i na lumpa, jakým bezesporu Červíček byl, trochu silné kafe. Chvíli jen mlčky hleděl na Rona a poté řekl: „Nuže dobrá chlapče, tak mě tedy následuj.“ Ještě se otočil a kouzlem „Petrificum totalum“ spoutal Snapea ležícího v bezvědomí na zemi. A nakonec oba vyrazili pod neviditelným pláštěm na školní zahradu. Ve chvíli, kdy byli na zahradě šeptal Červíček Ronovi: „Voldemort bude překvapen až se to dozví. Budeš naším špiónem tady na Bradavicích.“ Došli až k vrbě mlátivé. Červíček vylezl zpod pláště a zašeptal: „Nikdo to neví, ale to hnízdo ve větvích je přenašedlo. Snape mě chytil v ředitelně. Držel mě sviňák za ocas, jakoby nevěděl jak je to nepříjemné.“ Ron se uchichtl a zašeptal: „Buď radši, že tě neobjevila školníkova kočka. Ta by se ani neobtěžovala za něco tě držet.“ „Mlč a chytni se hnízda, odlétáme.“ A pak Ron pocítil známé trhnutí v oblasti nad pupkem a už stál hale nějakého hradu. Červíček se k Ronovi s vážnou tváří otočil a tiše řekl: „Voldemort je poslední dobou náladový, Brumbál a ten jeho spolek jsou silnější než se zprvu zdálo. Takže nech mluvit mne a dávej si pozor na jazyk.“ „Rozumím“, řekl jen ztěžka Ron a následoval Červíčka postranní chodbou.
Kapitola II: Audience u Lorda Voldemorta
Červíček následovaný Ronem vešel do malé místnosti s krbem, v pohodlném křesle seděl Voldemort a upíjel ze sklenky vína. Pohlédl tázavě na Červíčka a poté na Rona. „Co to je?“, řekl opovržlivě a kývnul směrem k Ronovi. Toho zalil pot. Červíček polkl a řekl: „Ron Weasley, kamarád Harryho Pottera, chce s námi spolupracovat.“ Voldemort odložil číši a změřil si pohledem Rona. „A jak to víš? To mu věříš každé slovo?“ „Ne můj pane, ale vysvobodil mě z Bradavic a následoval mne až sem.“ „To nic nedokazuje, jestli pracuje pro Brumbála tak...“ „Brumbál by nikdy neposlal do takovéto akce dítě.“ Ron, křídově bílý, se jen stěží držel na nohou pod silou Voldemortova pohledu. „Nuže dobrá Červíčku, jestli se chce tady Weasley opravdu stát Smrtijedem, tak nám poví, kde sídlí Fénixův řád.“ Ron se málem zapotácel, polkl a přiškrceně řekl: „V Siriusově tajném domu.“ Voldemort sebou trhl, tohle nečekal. „Ty říkáš, že bydlí v tom domku číslo 12, co je normálně neviditelný?“ „Ano pane.“ „Jak jsem mohl být tak hloupý, mělo mě to napadnout dřív.“ Do Voldemorta vjela taková energie, že se div neroztancoval. Poté zaostřil na Rona a řekl: „To je opravdu důležitá informace, zde máš svou odměnu.“ Voldemort vytáhl měšec galeonů a podal jej Ronovi. Ten po něm vztáhl ruku, Voldemort mu ji sevřel a odhalil jeho zápěstí. „A zde, znamení Smrtijedů!“, zvolal a seslal kouzlo na Ronovu ruku. Ten vykřikl bolestí, chytil se za zápěstí a chvíli bolestivě kňučel. Červíček ho narovnal a odkryl Ronovo pravé zápěstí, znamení smrti bylo nádherně vypálené a rudě pulzovalo. „Vítej v našich řadách Ronalde Weasley.“ Ron jen fascinovaně hleděl na svou ruku a pořád to nemohl pochopit, stal se jedním z nich. Stal se Smrtijedem a nevěděl zda se má radovat či plakat. Červíček mu podal měšec, který Ron upustil, když mu Voldemort vypaloval znamení. „To je tvé, tisíc galeonů.“ A Voldemort dodal: „Teď budu po tobě jen potřebovat takovou maličkost, chci vědět, kdy se tam sejdou na poradu.“ „Proč?“, otázal se roztřeseným hlasem Ron. „Až tam budou, tak je přepadneme a zlikvidujeme. Bude veliké vítězství a tebe budou všichni ctít.“ „Ano“, řekl mdle Ron. „A nyní běž. Vrať se do Bradavic.“ „Jistě můj pane“, zadrmolil Ron a byl upřímně rád, že už může vypadnout z tohoto podivného místa. Červíček mu ukázal cestu k přenašedlu a rozloučil se slovy: „Až zvítězíme, staneš se nejspíš pravou rukou Voldemorta. Ber to jako velikou poctu. Nashledanou.“ „Nashledanou“, odpověděl unaveně Ron a zmizel.
