Byly to těžké časy pro Eskánii, časy kdy se událo mnoho hrdinských činů a bylo vybojováno mnoho bitev proti Nepříteli. Proto odpusťte autorovi, že se v tomto příběhu bude vyprávět o věcech malicherných, které mají velcí lidé tendenci přehlížet. Jsou to věci, jež nás míjí bez povšimnutí a odehrávají se na pozadí monumentálních obrazů a jen někdy se nenápadně vynoří, aby se jako malý a odvážný tón vloudily do veliké symfonie dějin a světa. A poté zase rychle zmizí a již se nikdy znovu neobjeví...
V dobách našeho příběhu se po Eskánii valili armády ze všech stran, aby se pokusily porazit vojsko mocného nekromanta Azraela Černého, který obsadil Zemi Stínů, aby zde mohl nastolit vládu temnoty a smrti. Ale mé oči nehledí k obzoru zbarvenému krví, nýbrž k malému křoví u cesty...
Kapitola první – Sázka
... ze křoví vyhopkal malý zajíček, bázlivě se rozhlédl, hledaje nebezpečné dravce. Nikde žádný, ani káňata se dnes neobjevila. Zajíček přihopkal k malému trsu trávy a pustil se s chutí do něj. Byla to dobrá a šťavnatá travička. A náhle jej cosi vyneslo do vzduchu. Zajíček vyděšeně vypískl a vyskočil ze sevření útočníka. Sotva se mu to podařilo už jej měl opět ten tvor v objetí a válel se s ním za smíchu po zemi. Pak se postavil a ukázal jej své družce.
„Chytil jsem ho vidíš! Holýma rukama!“ Smál se Vorien na svou se setru Merien. Merien se usmála, vzala mu pištícího zajíčka a pohladila jej po hlavičce. „Ten je rozkošný,“ pravila. Vorien obrátil oči v sloup a ironicky dodal: „No přímo k sežrání...“, poté se zarazil a zvýšeným hlasem pokračoval: „...no to ale není vůbec špatný nápad, co myslíš Merien?“ Ta jen odfrkla, ještě pochovala zajíčka v náručí a pustila jej zpátky na zem. Zajíček se chvíli nechápavě rozhlížel kolem a spatřiv Voreina se radši odklidil do hustého křoví. „Ech co, mohla být aspoň pečeně...“ Merien ho objala kolem ramen a do ucha mu řekla: „Voriene elfe můj, nemusíš přece sežrat vše co má čtyři nohy, no ne?“ Ten k ní natočil hlavu a políbil ji na tvář. „No jistě že ne, ale sázka je sázka a já vyhrál, teď jsi na řadě ty! Říkala jsi něco o stezce odvahy.“ Merien ho povalila na zem, přitiskla svůj nos na jeho a zazpívala sladce:
„To se ví elfe můj,
já rozhodla se už,
navštívím čaroděje dům,
a ukradnu mu jeho nůž.“
Vorienovi zmizel úsměv z tváře a prohlásil: „Ale to není zrovna nejlepší nápad, víš co se o tom čaroději povídá?“ „Jen slabí by se báli starce, opuštěného v lese našem.“ Oba se posadili vedle sebe a Vorien dodal: „No, to je sice pěkné, ale budeme muset projít Pavoučím lesem a vyšplhat na Špičák, na jehož vršku stojí mágova věž a do večera moc času nezbývá.“ Merien se jen usmála a pravila: „Naši i vaši jsou jen rádi, když si mohou od nás oddechnout. A co, nejpozději pozítří budeme stejně doma, jako by na to ostatně už nebyli zvyklí co?“ „Ale je to daleko a ...“ „Tak to abychom vyrazili, což drahoušku.“ Odpověděla Merien a vtiskla Vorienovi hubičku na tvář. Ten jí ji vrátil a protáhl se. „Tak tedy pojďme.“ Oba mladí elfové se zvedli, rozhlédli se po okolí a zakrátko zmizeli v hlubokém černém lese, zvaném Pavoučí.
Šli lesem stále do kopce a mezi korunami stromů mohli pozorovat jak se slunce již sklání k obzoru. K čarodějově věži to bylo bezmála půl dne cesty pro dospělého elfa, neboť Pavoučí les nebyl rozhodně místo pro děti. Merien i Vorienovi bylo po sedmnácti letech. Postupovali jen pomalu, všude bylo husté kapradí, spadané stromy – no hotový prales. Tu a tam se mihl pavouk – velký asi jako menší pes. Merien si toho však nevšímala a šla umíněně dál, Vorien sevřel rukojeť svého krátkého meče a v duchu se modlil k Paní Lesa, aby se jim nic zlého nepřihodilo.
Brzo se setmělo a po další chvilce už nebylo vidět ani na krok. Merien a Vorien se drželi za ruce, aby se sobě neztratili. Merien zašeptala: „Vidíš támhle to světlo?“ „Ano“ „Tak to je Ankastona – Měsíc Poutníků, tam už končí les a začíná hřeben.“ „To je dobře, už jsem začínal mít nahnáno.“ „Bojíš se Voriene? Já teda ne...“ Kousek za nimi zapraskaly větvičky. „...tedy trochu...“ Vorien se prudce otočil a tasil. Poté se mu hrůzou rozšířily zornice, před ním se tyčil pavouk velikosti povozu – očividně samice. „Áááá...“,zaječeli oba a začali utíkat. Běželi pospolu asi deset minut než se oba svalili do vlhké trávy a zhluboka oddechovali. Vorien se po chvíli zmohl jen na slovo: „...velikej.“ Merien si oddechla a poté zašeptala Vorienovi do ucha: „...ano docela se bojím.“ A vyprskla smíchy. Vorien se na ni s úsměvem podíval, postavil se a zvedl jí ze země. Hleděli na sebe v záři Měsíců Ankastony a Fengonfilla – Měsíce lásky. A usmívali se. Na nebi zářily miliardy hvězd. Vorien jí přitáhl k sobě a dlouze jí políbil. Potom se pomalu posadili do trávy a mlčeli. Po hodině ticho přerušil Vorien ptaje se: „Jak daleko to asi ještě je k jeho věži? Tamten vrch je Špičák.“ Přitom ukázal na kopec před nimi, jehož vrchol byl zahalenou kouzelnou mlhou, za kterou se starý kouzelník skrýval světu.
Oba fascinovaně pozorovaly mlhami zakrytý vrch Špičák, nakonec jen Merien řekla: „Musíme si odpočinou, ráno budeme pokračovat.“ „Tak dobrá“, odpověděl ospale Vorien a ulehl do trávy. Oba za pár chvil spaly na noční louce a jen jejich slabé oddechování dávalo tušit, že jsou ještě živí.
Vorien otevřel oči, slunce bylo vysoko na obloze a Merien sbírala kvítí kousek dole na stráni. Zazíval, protáhl se a vstal. Letmým pohledem na Špičák zjistil, že mlhy jsou tam stále a to stejně husté, jako včera v noci. „Merien!“, zavolal. Ta se jen se smíchem otočila a vyběhla k němu nahoru. „Copak si přeješ zlatíčko?“ Vorien se jen pousmál a prohlásil: „No něco k snědku a jednu hubičku navrch!“ Tu mu Merien okamžitě vtiskla na čelo a rychle dodala: „Na snídaní máme maliny, borůvky a lesní jahody. Už jsem se byla porozhlédnout po okolí a musím uznat, že je to tu vskutku překrásné.“ Vorien pohlédl na košík lesního ovoce a nabral si hrst jahod. Blaženě zamlaskal. „Ale no tak, zapomínáš na slušné vychování!“ Napodobila Merien hlas Vorienovi matky. Ten se málem udusil smíchy a ukázal prstem na horu. „Musíme brzo vyrazit.“
A tak se naši dva hrdinové najedli a s dobrou náladou vyrazili na vrchol Špičáku. Jakmile vkročili do mlhy, neviděli téměř ani na krok. Postupovali opatrně vzhůru asi dvě hodiny prakticky mlčky. Dobrá nálada je však neopouštěla. Když už se zdálo, že mlhy jsou nekonečné, tak spatřili docela blízko kamennou věž. Čarodějovu věž.
