Bylo ráno. Medvěd vstal a zkontroloval škody. Dva revizní technici spěchající do spalovny odpadu, která se během noci usídlila v medvědově lebce, zaklepali na dveře. Oknem, co jím včera proletěla děvka, trochu táhlo.
„Ťuky ťuk, ťuky ťuk,“ ozval se plastik z titulu materiálu, ze kterého byly dveře vyrobeny. Medvěd trochu popošel a otevřel je. „Tak pojďte dál. Není tu uklizeno, ale to je jedno.“ Obě existence se pohodlně usídlili na pohovce.
“Jak se daří panu otci?“ zeptal se ten s červeným nosem na hlavě.
“Děkuji za optání, jde to,“ prohodil medvěd jen tak mimoděk a v rámci denní rutiny odhrnul zbytky záclony, aby pustil taky trochu světla do jinak bezútěšného brlohu.
“Takže vy jste zase pil?“ povídá technik s hlavou až příliš velkou, než aby se vešla do přilby, která z něj na první pohled dělala pracujícího inteligenta. Medvěd jakoby ani neregistroval jeho poznámku, a dal vařit vodu na kafe.
„Tak už i moje halucinace začínají blbě kecat,“ pomyslel si medvěd a s šálkem na kávu v ruce se zastřelil. Bílá myška proběhla kuchyní.
