,,Kronika snů," Rayah zasněně šeptla. -Kronika čarodějnictví.- v duchu si zazpívala tato slova.
,,Rayo, otevři svá očka. Máš před sebou budoucnost..."
Rayah položila Kroniku planety Deaerun a zamyslela se nad tím, jestli by to vážně bylo možné - jet na archeologicko-historickou výpravu... A to úplně sama.
,,Do kdy byste to věděla, že můžu jet? Do kdy? Moc bych to potřebovala vědět, abych si mohla zařídit individuální studium."
,,Dítě, jsi tak dychtivá. Určitě ti napíšu dopis nebo texťák. Doufám, že neustále s sebou nosíš mikropočítač."
Rayah ani nic nemusela říkat a jen vyndala z tašky nejmodernější věcičku jejich doby. Malá destička s pár tlačitky a barevným displayem, byla pro jejich mládež jako dělaná.
,,32 366 747. Stihlas to? To je moje číslo. Můžeš mi kdykoliv napsat a já ti určitě odepíšu," dějepisářka byla vždy tak klidná. Ještě jednou se podívala na ten novinový článek... ,,Stejně by mi k ničemu už nebyl. Na, tady máš. Je tvůj," s úsměvem jí ho podala.
,,Děkuju. Určitě napíšu. Moje číslo je 32 476 886."
Rayu teď čekal víkend. Na chalupě meditovala a chodila do lesa, aby odpoutala myšlenky na děsivou školu. Čarodějnou atmosféru jí dělaly romantické červánky, na které vždy mívala pohled z terasy chalupy a kočky, které vozila neustále s sebou, když nebyly s matkou doma. Teď už jí nezbývalo nic jiného, než si hezky počkat, až jí profesorka napíše.
Právě seděla u krbu, když její malá počítačová destička zazvonila jakousi melodií. Rayah se hnala od krbu takovým stylem, že světle krémová chlupatá deka pod ní, se zkrabatila do nehezkého tvaru; kočky, které na ní spaly byly vyrušeny. Jejich nevděčného vřískotu si teď raději nevšímala...
Přišel jí texťák a ona z něho měla radost. Začala polohlasně až mumlavě číst. Kočky taky přihlížely, proč musí najednou tak jančit.
,,Ahoj, Rayo. Ještě v pátek jsem ti vše zařídila. Paní třídní profesorka ti dovolila na týden jet na exluzivní zájezd dle vlastního zájmu, ale musíš jí přinést vše, oč se zajímáš. Řekla jsem jí, že chceš dokázat, že legenda nebyla pouhou legendou, ale pravdou..."
-Ano! Přesně to jsem si myslela. Jasně, že legenda není legendou, ale pravdou,- v duchu s jistou dávkou vzrušení hltala tento dopis.
Raya dál četla... ,,Jestliže tvou prací ji přesvědčíš o tvém nadání na dějepis, můžeš jet na celý měsíc kam budeš chtít, ale nesmíš se nijka poflakovat. Musíš jí dokázat, co v tobě je, Rayo. Musíš."
Raya se rozhodla jí odepsat. Ptala se jí na to, zda-li už může být od pondělí doma a jet na její vytoužené místečko.
Dějepisářka jí odepsala, že už to platí od pondělí a že by si tedy měla pospíšit, protože musí splnit úkol - dokázat vinu o legendě a nevinu o pravdě...
I víkend, jak jistě všichni ví, jednou brzo skončí a následuje perný týden. Ano, ale devatenáctiletá holka viděla tento její budoucí týden tak svkvěle.
I když byla teprv neděle, sehnala si ostrý meč, který jistě bude muset použít. Její cesta za dobrodružstvím bude do tajemného lesa, kde bude na ni čekat plno nebezpečných koutů (a nejen koutů, ale i to, co v těch koutech je).
S nadšením otáčela svůj meč sem a tam, dokud se blištivě nezaleskl. Zkusila jeho ostří. S troškou odvahy zavadila o svůj povrch ukazováčku, ze kterého začala náhle vytékat červená krev a vychutnávala si tento sladký požitek. Nikdy předtím nedržela meč v ruce a ihned se zamyslela, jak ho pojmenuje.
Meč nevypadal ani nijak přepychově, ale meč to byl, a to bylo pro ni hlavní. Nebyl ani tak těžký , ale po chvíli se jí vždy zdál těžší a těžší...
-Meč, meč, meč, meč, meč, meč...- v duchu přemýšlela, jaký název by se pro něho hodil. Byl tak modrý, tmavě modrý jako nějaká tůňka nebo nebe těsně před bouřkou...
Po dlouhém přemýšlení si stejně ale vzpomněla. ,,Meč jezera," vyhrkla nahlas, ale jedinými posluchačkami, byly akorát kočky. Dvě velké a černé jak noc. I ona měla sytě černé vlasy, které k nim ladily.
Jedna, Mariel, se k ní přilísala a začala vrnět. Druhá, Warun (byl to kocour), se taky přitulil, a obě s Rayou usnuly v posteli; v bytě hlavního města zvaném Raineas.
,,Zítra mě čeká docela perný den, co říkáte, čičiny," řekla a s těmito slovy usnula. Čičiny se na sebe s podivením podívaly. Jejich magické zelené oči zazářily a něco si telepaticky povídaly. Co, to by jistě Rayah věděla, kdyby nespala. I ona dokázala rozumět telepatii, ale byla začátečníkem a proto si svoje počáteční zkušenosti cvičila na kočkách. Vycházelo jí to i těšilo.
Jak být lepší čarodějkou, to by se chtěla dozvědět. Je zatím amatérkou a tuhle pravdu, tu nechce říci ani profesorce dějepisu, chce si ji zatím nechat jen pro sebe.
