Padlý anděl
Vítr se opíral do korun stromů. Mlčenlivých svědků toho strašného činu. Vrány krákaly a kroužili nad městem, Věděli, že se brzy najedí na mršině. A ne ledajaké.
*
„Jsem znuděna. Hloupí lidé, důvěřiví, jsou jako ovečky, které kdykoli můžeme dovést na porážku. Jsou mi odporní.“ Znechuceně se zatvářila žena s nadlidsky krásnýma očima. Hluboké, temné, zlověstné. Seděla v jakési místnosti, nebo jen v prostoru, u stolu sedělo dalších dvanáct osob.
Sedm mužů a šest žen. Seděli u velkého kruhového stolu se zrcadlem uprostřed. Vedle ženy s temnýma očima seděl muž, poměrně mladý, s modrýma očima a zrzavými vlasy. Na rameni mu seděl havran. Dále tam byly dvě ženy. Podobné jako vejce vejci, jen jedna měla oči zelené a druhá modré. Muž sedící po pravici zelenooké vypadal jako divoké zvíře. Ve tváři měl zapsáno šílenství, divokost. Krátké vousy měly stejnou barvu jako delší, po ramena splývající vlasy černé jako uhel. Žena klidně sedící vedle černého podivína se tvářila lhostejně, chladně a nepřístupně. Jen oči kazili dojem nevinnosti oné dámy. Světlá pleť, zlaté vlasy a světlounké oči. Ano, ty oči byly chladné jako ocel, studili, ale ne osoby v místnosti. Všichni měli tyhle pohledy, všichni smýšleli stejně. Teda skoro všichni. Muž s úzkými rty sevřenými do mírného úšklebku očividně souhlasil s proslovem temnooké. Na vedlejší židli seděla zamlkle žena se sklopenýma očima. Rudé vlasy kontrastovali s její pletí. Alabastrově bílou pletí. Bohaté kadeře splývaly až na záda, tak se setkaly s křídly. Tahle žena nebyla obyčejná, jako všichni v téhle místnosti. Ona byla anděl. Anděl? Ne, byla to jen bytost z jiných sfér. Muž vedle ní ji pozoroval, každý její pohyb, každé zachvění, každou myšlenku. Jeho Smaragdové oči byly hluboké a nelítostné. Hnědě vlasy měl na temeni hlavy sepnuté. Jeho bratr, nebo se tak aspoň jevil, seděl vedle něj, chystal se k nějakému proslovu. Jeho oři byly rovněž smaragdově zelené, s jiskrou. Ale hnědé vlasy měl ostříhané nakrátko. Dívka sedící vedle bratů vypadal nejmladší. Její blonďaté kadeře obkreslovaly jemný obličej. Hnědé oči byly ale ostré a tvrdé. Silný tmavovlasý muž sedící vedle ní měl rovněž křídla, ale díval se hrdě, ne ostýchavě jako jeho okřídlená družka. A kruh uzavíral vysoký muž se světlými vlasy a šedýma očima.
*
Žena s nelidsky krásnýma očima, nevinným výrazem, zmučeným tělem a křídly se sotva udržela při vědomí. Byla přikována ke kříži. Ruce i nohy měla proražené pevnými hřeby. Neklela, neplakala, neprosila. Umírala. Tiše, smířeně. Křídla měla poraněné, stejně jako duši.
„My ti to říkali, sestřičko, my ti to říkali!“
„Proč? Já je zachránila….“ Žena se znatelnou únavou hovořila do větru. Ale ne sama se sebou. Ptáci sedící na kříži s ní hovořili. Jenže nikdo kromě ní už jim nerozuměl.
„Lidé…PCHE! Je to banda hlupáků, nepotřebných hraček, měli to s nimi skončit už dávno.“ Rozkřičeli se ptáci.
*
Třináct postav, třináct vzezření smrti. Nebo ne?
*
„Už dnes, nemohu se dočkat, Mesio. Dnes je den zúčtování. Den pomsty.“ Chladně se pousmál muž se křídly.
„Vím. Ale přece jen, Nitire, nemyslíš, že bychom ještě měli počkat?“ zeptala se žena s křídly, kterou před chvílí nazval její společník Mesiou.
„Co?“ udiveně a snad i trošku pohoršeně se na po ní ohlédl.
*
„Hřmí! Domů děti! Bohové se na nás zlobí! Domů!“ křičela vesnická žena. Ani nevěděla jakou v tu chvíli měla pravdu.
*
„Vzpomínáš, sestřičko, jak ses jim postavila? A bláhově sis myslela, že ti lidé budou vděční.“ Rozkřikli se ptáci sedící na kříži.
„Proč mi to dělají? Proč mě nenávidí?“ z chraptěla Mesia z posledních sil.
„Jsou to ubohé trosky! Svinstvo, které mělo být vymýceno! Mělo!“ vrány krákaly hlasitě.
„Ne, to jsem nemohla dopustit.“ Okřídlená žena sotva šeptala. Hlava jí klesla na prsa.
*
„Moji bratři, mé sestry! Už dnes se zbavíme našich omylů a našich chyb! Už dnes přijde den zúčtování, den triumfu!“ křičela žena s temnýma chladnýma očima. Zvedla meč nad hlavu. Dvanáct osob stojících v řadě zařvalo a také pozvedlo své zbraně. Meče, válečné sekery, biče.
„Jdeme!“ zavelela žena s temnýma očima.
Záblesk. Třináct postav se objevilo u jakéhosi města. Všichni byli krásní, všichni byli smrtonosní. Všichni? Možná ne…
Blížili se k městu. Obloha byla zatažená, vítr se opíral do korun stromů. Mlčenlivých svědků toho strašného činu.
„Nitire, já vám to nedovolím.“ Špitla okřídlená Mesia svému druhovi. Blížili se k městu, bok po boku, smrtící komando.
„Co?“ snažil se tlumeně mluvit Nitir, „Nemáš jinou možnost.“
„Nechci to.“ Řekla potichu Mesia.
Udělala pár rychlých kroků a předběhla své společníky, otočila se k řadě zabijáků. A zastavila je jediným gestem.
„Nedovolím vám to!“ hrdě zvedla hlavu.
„Cha!“ pohrdlivě si Mesiu změřil pohledem zrzek s havranem na rameni.
„Nevím, jestli se mám smát, nebo zuřit! Tvá opovážlivost je trestuhodná!“
„Mesio, nehraj si, máme práci, pojď, jdeme!“ snažil se ji přesvědčit měkce její druh Nitir.
„Je to zrádce, jediný trest je Konec! Ať zaplatí!“ zařvala černovlasá temnooká žena a vyřítila se proti ní s pozdviženým mečem. Mesia se jí obratně vyhnula a svou katanu jí zarazila do hrudi. Temnooká se nevěřícně podívala na svou ránu a potom na Mesiu. Potácivě dopadla na kolena: „Neměla jsem strávit tolik času s hrátkami s lidmi, měla jsem cvičit boj…“ rozkašlala se a vyplivla krev. „Trest! Potrestejte…“ zbytek nedořekla, padla tváří do písku. Její tělesná schránka zůstala bez života.
„Na ni! Musí zaplatit!“ rozkřikly se dívky-dvojčata.
Zelenooká zaútočila zprava, horizontálně sekla po krku Mesie. Ta ránu bravurně odrazila, ale nestačila dostatečně rychle uskočit před útokem hnědooké, která ji zranila na stehně. Jen škrábnutí, ale bolelo. Vzápětí se vší silou ohnala po zelenooké, která opět zaútočila na její krk. Zelenooká padla bez hlavy do písku vedle chládnoucí mrtvoly.
„Ty svině!! Co si myslíš, že lidi zachráníš?!“ Řvala hnědooká. Sekla po Mesie, ta lehce uskočila a ránu opětovala. Usekla hnědooké ruku. Ta, ohromena svým neúspěchem zůstala stát na místě. Za chvíli déšť omýval tři mrtvá těla, tři mrtvé Mocnosti.
Hvizd šípů Mesia sice zaslechla, ale nedokázala se jim úplně vyhnout. Tři šípy ji zasáhly do bělostných křídel, ty za byly chvíli pomalovány rudými obrazci u krve.
„Je jich devět,“ přemýšlela Mesia. „Nedokážu je všechny zadržet. Pokud se na mě vrhnou naráz, nemám šanci.“
Na další myšlenky jí nedali příležitost, rozběhli se k ní tři muži. Zrzek kolem kterého kroužil havran, ten s šíleným výrazem a zelenooký se sepnutými vlasy. Zrzek zaútočil jako první. Svou válečnou sekerou opsal kružnici ve vzduchu a silně jí sekl přes tělo okřídlené, hned na to šílený bodl do křídla Mesie a zelenooký se chystal k useknutí nohou dívky. Mesia stačila odrazit ránu sekerou, ale byla zasažena do křídla, na poslední chvíli odrazila útok na své nohy. Zakolísala a ztratila rovnováhu, udělala pár nejistých kroků zpět a zase se narovnala, teď všichni tři muži skočili proti ní, každý z jedné strany. Uhýbala jejich ranám a zase je vracela, oni zraňovali ji, ona je. Jenže muži měli očividně navrch, zatím si jen hráli. Jeden neopatrný krok, švih a je po zelenookém! Svezl se na zem, k nohám svých druhů.Zhnuseně se podívali na okřídlenou s tvrdě zaútočili. Zrzek ji sekl do paže, šílený do trupu, klesla na kolena….
*
„Pamatuješ, sestřičko? Lidé vybíhali ze svých domů, viděli tvůj souboj, viděli, jak mrzačíš, jak zabíjíš. Báli se tě. Nevěděli. Hlupáci! Jsou to bezcenné krysy! Měli je vymýtit! Měli!“ vrány krákaly hlasitě, lidé se pohoršeně a zhnuseně dívali na ukřižovanou okřídlenou.
„Já nemohla. Nemohla jsem je to nechat udělat. Věřila jsem v lidi….“ Okřídlená zakašlala.
„Věřila! Ona řekla věřila!“ rozkřikla se jedna z vran. „Řekla věřila! Už nevěří!“
„Nevěří! Ona už nevěří! Ale je jí to k ničemu, pozdě poznala lidskou povahu! Pozdě!“ Řvali jedna vrána přes druhou.
*
„Ne!“ zařval muž s křídli a vrhl se na pomoc své družce klečící a čekající na smrt od zrzka nebo šíleného. Šílený se napřahoval k seku, ale okřídlený jeho ránu odrazil a poskytl tak dost času pro jeho družku. Ta se postavila a pevně uchopila katanu. Sekla ohromeného zrzka přes hrudník. Zrzek zachroptěl a upadl na zem. Vedle něj dopad i jeho společník- šílený. Byl probodnut okřídleným mužem. Další salva šípů, tentokrát ji jeden zasáhl do paže. S řevem si ho vytrhla. Její druh Nitir byl taky raněn, ale jen lehce, pár škrábanců a pár šípů v křídlech. Rozběhla se proti nim ta krásná zlatovláska s chladnýma očima a její mladší společnice. Dívky se bily s okřídleným duem jako lvice, bojovali dlouho a dobře. Výpad, útok, pirueta, úskok, výpad….stále dokola. Nakonec se k nim přidali i šedooký a krátkovlasý. Šedooký byl skvělý šermíř, navíc používal i bič. A krátkovlasý byl lučištník, ale uměl bojovat i s mečem. Nejmladší a šedooký se vrhli na Mesiu. Při útoku se střídali, postupně zasazoval ránu šedooký, potom nejmladší. Ale okřídlená byla velmi dobrá. Cítila se už unavená, vyčerpaná a věděla, že je i na mnoha místech vážně poraněná. Nechtěla se vzdát, nemohla.
*
„Z pověření, Jeho Jasnosti, Vemiresie II., odsuzuji ji ke smrti upálením. Prohlašuji tuto ženštinu za vraha bohů! Ďábla, který nás chtěl zničit! A když nás bohové přišli chránit, zabila je! Je vinna! Zapalte hranic!“ řval tlustý mnich stojící před ukřižovanou okřídlenou. Mesia by snad i plakala, ale už neměla sílu. Už lidi nemilovala, litovala, že pro ně nasadila život. Litovala, ale bylo pozdě.
„Přistupte, pacholci, a zapatle hranici, na které ta bezbožná ženština ukončí svůj bídný život!“
*
Klamný výpad, otočka, úskok, nabrat sílu a neztratit rovnováhu! Ano! Okřídlená sprovodila tohoto světa i nejmladší. S rozpolcenou lebkou padla do prachu.
Na kraji města byl už houf lidí. Křičeli a zaříkávali, prosili. Nevěděli. Hloupí lidé. Nic nechápali.
Okřídlený se sotva držel na nohou, s největší námahou odrážel rány zasazované od zlatovlasé a krátkovlasého. Písek pod jejich nohama navlhl krví. Ťal, z posledních sil ťal. Zasáhl zlatovlásku, do obličeje. S řevem se zhroutila k zemi a tvář si chytla do dlaní. Rozzuřený krátkovlasý vložil do svých útoků víc síly, víc nenávisti. Rozsekl okřídlenému paži od lokte až k rameni. Okřídlený ochromený bolestí upustil meč.
Šedooký švihl bičem. Zasáhl Mesiu do nohy. Zavrávorala ale na nohou se udržela. Uslyšela řev malého děcka na okraji města. Ohlédla se, jen na chvilku, ale přesně taková chvilka stačila šedookému, aby ji srazil k zemi a odkopl meč. A přesně tohle udělal. Ležela na zemi a viděla svého okřídleného druha, který pomalu umírá vedle svého soupeře. Rovněž polomrtvého.
„Slyšte lidé! Tahle bezbožnice se opovážila vztáhnout ruku na vaše božstva! Zaslouží trest!“ řval šedooký směrem k rozlícenému davu, „A trest se jí dostane od boha! Takhle skončí všichni odpůrci, všichni buřiči a všichni, kteří se budou snažit svrhnout nás, bohy!!“ jeho hlas byl zlověstný a respekt vzbuzující. Lidé obdivně vzdechli a výskali. Pokořená okřídlená se naposledy podívala na svého umírajícího druha. Jediná slza, jediní vzlyk. Potom se rychle postavila a využila moment překvapení, sebrala nejbližší meč a probodla nepřipraveného šedookého. Zhnuseně se na ni podívala, potom si ruce přitiskl na ránu, upadl na zen a schoulil se do klubíčka. Připotácela se k okřídlenému. Byl už mrtvý. Jeho jindy zářivé oči byly bez lesku. Hleděly do dáli. Mrtvě, matně.
*
„Ať shoří! Čarodějnice, ďáblova coura! Ať shoří! Plamen ji očistí! Její bídnou duši!“ křičel kdosi z davu. Mesia už nevnímala nadávky a urážky. Cítila teplo. Teplo z plamene, kteří je její smrt. Cítila teplo své smrti.
Vrány kroužily okolo.
*
„Musíme ji potrestat! Zabila bohy! Dobří bohové už nejsou! Zavládne chaos! Zlí démoni ovládnou svět!“ křičeli měšťané jeden přes druhého.
„NE, to není možné! Bohové se nedají zabít! Jen odešli, opustili nás kvůli ní! Zanevřeli nad námi! A ona je tou příčinou! Upalme ji! Ukřižujme ji, bezbožnici!“ řval jeden z mnichů.
*
„Upálí ji, hlupáci, místo, aby jí děkovali a klaněli sejí, upálí ji. Naše malá sestřička, okřídlená dobrodějka. Za hloupost se platí, ona zaplatí.“ Řekla chladně temnooká.
„Pamatuješ, když jsi ty chtěl zachránit lidstvo?“ zasmála se zvonivě temnooká. Šedooký se usmál: „To byla mladická nerozvážnost. Taky jsem zaplatil. Všichni jsme platili.“
*
Vítr se opíral do korun stromů. Mlčenlivých svědků toho strašného činu.
Přibitá okřídlená ztěžka oddechovala, plameny jí olizovaly kotníky. Teď cítila nenávist, k světu, k lidem. Už chápala své druhy, už chápala, proč je chtěli zabít. Chápala, ale už bylo pozdě. Vzkřikla, křičela, nelidsky a odporně. Děti plakaly a dospělí si zakrývali uši. Umírala, bolestivě a dlouho. Ale než zemřela, než se přenesla, vzhlédla k davu. Oči měla krvavě rudé. Křídla jí zčernala. Proklela to město, proklela lid. Jejich hloupost ji proměnila v temného anděla smrti. Věděla, že až se ukáže příště, pozabíjí je všechny, s radostí je vyvraždí. Věděla to a těšila se.
Ps.: Budu vděčná za jakýkoliv komentář. Díky
