Pod kopyty klisny Nery šustilo listí dosud spadané. Les začínal pomalu houstnout a tam kde před chvílí bylo slunce, teď bylo šero. Vítr, čerstvý a svou vůní nasládlý, začal zdvyhat šedobílé buky a jejich rudé listy začaly společně s břízkami hlaholivě tleskat. Všude kolem byl očividně vidět podzim. Rudá, zelená a žlutá i rezavá převládala v této krajině. Rayah tomu říkala Podzimní království.
V tomto kraji nejméně 100 mil jihovýchodně od Raineas - hlavního města této země se nyní Raya nacházela. Byla už patnáctý den na svojí cestě a Nery si pořídila za pár zlatých Deaerunů. Měla namířeno do jeskyně Eiclaklary, v ní, podle legendy, se nachází poklad, poklad Deaerunovy společnice Damolis. Bůh Deaerun ji našel v této jeskyni, když tuto jeskyni našel a začal ji považovat za-víc-jak-společnici. Společně splodili mnoho dětí a lidé na tyto dva Bohy vymyslili strašně moc pověstí, pohádek, mýtů a legend. Vždycky si přidali nějaký pravdivý fakt a nebo lež a pak tvrdili, že to je ,,pravda", ale jestli to je fakticky pravda, to nevěděl nikdo z těch, kteří tu pravdu neznali.
Rayah věděla akorát o kronice a to bylo všechno. Chtěla se dozvědět kapku víc a teď měla tu možnost... Kdyby však neměla útržek, ten, který našla, a kdyby neměla mapku ani klisnu, nikdy by se jí ten sen asi neuskutečnil. Vzdušný jezdík by sem - tak daleko nemohl dojet, a koleje elektrovky, ty sem taky nevedly. Nic jiného než na koni, ji nezbývalo.
Nasládlý a čerstvý vítr začínal je opouštět. Dusný a bouřkový přicházel... Tmavě modří vlci začínali doslova hltat bílé beránky, kteří se volně pásli na nebi a když se jeden z vlků rozlobil, hrozivě zařval; následoval blesk a obrovský liják přiměl Rayu, aby si nasadila svoji kapucu z pláště. Už to nebylo ani tak daleko, ale musela ještě projet úzkou úžlabinou mezi skalisky a stromy. Sáhla si na jílec svojeho meče, musela se ujistit, že je na správném místě a seskočila s Nery a vedla ji za sebou. Něco za nimi zašramotilo. Otočila se, ale nic neviděla. Jen tasila hloupě svůj meč, ale co kdyby tady fakticky něco bylo... Tady v pustině, 100 mil od civilizace. Za chvíli se jí zdálo, že zase slyší kroky, ale když se podruhé otočila, opět nic. Zasunula svůj meč do pochvy. Temno, černo, sychravo tady bylo a tak vlhko. Nebylo to nic hezkého tudy jet. Zdálo se jí, jako by ji pronásledoval nějaký chlápek v kápi, a svou kudlou ji chtěl zabít. Stromy nad propastí tvořily stíny a ty ji znepokojovaly.
Na konci téhle stezky ji čekal pěkný výhled na krajinu, tak pannensky čistou. Zelenkavá tráva tam rostla. Rayah se docela divila, protože v jejím kraji, tam kde žila - v hlavním městě byla zima a sněhu tam bylo požehnaně. Před chvílí byla v podzimním ráji a teď je před ní krásné jaro.
Zurčící potůček sváděl Nery, aby jím svými kopyty projela a začvachtala v něm. Slunko teď zářilo mezi tmavě modrými mraky i bílými beránky a ozařovalo pláň, zelenou pláň, která neměla ani jedno stéblo trávy suché, ale krásně zelené a nepoškozené. Rayu to přimělo popohnat její klisnu do trysku a projet se touhle nádherou.
Na vrcholku mezi horami; rostla tam akorát jedna jabloň, bylo to vytoužené místo. Sluncem ozářené a na první pohled nedobytné. Jeskyně byla zasypána listím z té jabloně; každý rok tady vždycky spadalo všechno, každý rok - je už tomu tolik milionů let, když tady byl Deaerun a Damolis, když ji tady našel. Ale co se skrývá za tím houštím z listí? Co?
- Je to snad poklad, který tam má být, nebo je tam ta verze kroniky, o které se mluví jako o čarodějné knize? No uvidíme, - říkala si v duchu a klackem se snažila otvor do jeskyně zprostit listí.
Po půl hodině dolování už toho měla dost. Něchtělo se jí dál. Bylo tady tak krásně. Pomyslela na to, jaký by to bylo, kdyby byla doma, nebo s nějakym hezkym klukem, nebo alespoň s kamarádkama. S kýmkoliv. Je to už víc jak dva týdny, co s někým promluvila. Vzala do ruky discmana a začala meditovat s její oblíbenou skupinou, rockovou skupinou Twen-ty. Rock zbožňovala a chtěla si na chvilku zdřímnout. Zavřela svoje oči, tak jí tíhly... Zdálo se jí o tom přízraku.
Když se probudila, byla už v jeskyni. Za ruce i za nohy přivázaná ke kůlu a tehdy uviděla, že přec jen konkurence jejího pokladu přišla. Chlápek v kápi, jeho hlas byl jak staříka okolo padesáti let, ale pod jeho pláštěm to zarachotilo kostmi. Přízraku nebylo vidět do obličeje, ale zato Raya viděla vše kolem sebe. Viděla vlhkou jeskyni, ve které teď byla. Uviděla hubený podnos z krápníku a na něm byla posazena čarodějná kniha.
,,Copak jsi tady hledala, děvče? Copak?" jeho hlas byl nepříjemný a chladný. Do jeho kostnaté ruky vzal její meč a podíval se do jeho modré oceli, do její hloubky, tam, kde byly vidět vlnky, když překládali ocel na ocel, aby byla pevnější. Pomaličku ho namířil na její hrdlo. ,,Cos tady chtěla?!" zavřeštěl.
,,Chtěla jsem si vzít posvátné jablko z toho stromu, co roste před touto jeskyní."
,,Keci! Nikoho neoklameš. Já to vím, cos tady chtěla. Moji kroniku, moji, moji, moji. Moji kroniku," musel opakovat.
,,Kdo jsi?" musela se ho ptát.
,,Zkus, dítě, hádat. Zkus a uvidíme zdali to uhodneš." Jeho smích byl krutý a ostrý až krákavý. Jeho pařáta se rychle vyhoupla k jejímu obličeji a začala ji hladit.
Rayah radši nic neříkala, jen ji napadlo, proč ji nehladí nějaká ruka, která není tak ledová, tak ledová jako smrt, ale proč ji nehladí ruka plná lásky.
,,Damolis," šeptl ten hlas.
,,Já nejsem Damolis, já rozhodně ne!" zařvala na něj.
,,Jsi, dítě, jsi ji tak podobná, tak podobná," jeho touha políbit ji byla tak silná. Ještě si ji představil v krásných šatech a řekl si, že by mohla být jeho partnerkou.
-Co ten chlápek k sakru pil?!- pomyslela si a snažila se vyprostit ze svých pout. Nešlo to.
Přízrak hor začínal uvažovat, že tu svou ,,krásku" pustí, ale utekla by mu, leda, že by svými kouzly ji tu uvěznil...
a hlavní vchod uzavřel.
,,CO je tvoje přání, Rayah?"
,,Vy!" vykřikla ,,Odkdy znáte moje jméno? Ne, já vám nevěřím, že byste byl Deaerun, ne ne ne ne ne ne ne. NE!"
,,Pročpak ne, dítě. Tak pročpak?" šeptl k ní a kdyby šel ještě blíže, možná by se dozvěděla jak vypadá tvář smrťáka.
,,Nevím," beznadějně hlesla.
,,Chceš být čarodějkou?" vábil z ní informace, které by možná i beztak věděl.
,,JO!" měla ho už dost.
Konečně se od ní odtáhl a začal ji rozvazovat. ,,Ale nemysli si, že když chceš bejt čarodějkou, tak, že to bude lehký - učit se, abys to dokázala."
Rozvázal ji. Svým kouzlem ji zamotal hlavu, aby mu nikam nemohla utéct. ,,Eleccary me hiryhaäly da fuss."
Hodil jí černé potrhané šaty, které zdobyly jen vlající cáry a když si je oblékla, docela jí slušely. Do vlasů jí dal sponu z dračí kosti, takže její rozcuch byl ještě víc načechraný a dostala obsidiánový náhrdelník, který jí ostře směřoval do výstřihu. Nic nevnímala, ale nechala se vést. Do té doby než se nenaučí být čarodějkou, musí být svázána s tímto zaklínadlem, které jí napadá její mysl a do té doby nebude ani vědět kým kdy byla a kým kdy bude. Jedinou výhodu, kterou měla, bylo to, že ten hnusný přízrak pod vlivem jeho zaklínadla byl v její mysli milý a hodný a taky mladý a krásný, tak jako princ... Najednou měl krásně hebké ruce, které ji hřály a když odkryl svou kápi, v jeho očích zazářila mořská modř a místo ošklivých zubů viděla krásný úsměv.
A tak jak svět jde, tak i nyní se všechno mladé začínající čarodějnici točí kolem hlavy a duch z temnoty si ji omotal kolem prstu. Jak to s ní bude dál? Stane se opravdu čarodějnicí?
Místo kotle, ve kterém si vařil svoje oběti, ona viděla krásný krb, pěkně obložený obkladačkami a místo špinavé zemi viděla krásný koberec, který před krbem byl.
Do její ručky vložil svoji pařátu a kdyby mohl, políbil by ji. Dal jí aspoň malý polibek, který by se mohl nazývat zubatka a poprosil ji... ,,Polib mne, dítě."
Rayah ho políbila do těch míst, kde byl jeho obličej. Ona viděla růžovoučkou tvář, která neměla chybu, ale ve skutečnosti to byla jen zašedlá lebka se skaženými zuby. ,,Jsi můj princ, Dearune," šeptla k pahýlu, kde dříve bývalo ucho.
,,Ty jsi moje paní, Rayah."
,,Kdy začneme s výukou?" pohladila mu hlavu, kde viděla husté kučery. ,,Jsi ta největší věc, kterou mám, Deaerune. S tebou se dotknu moci..." řekla.
,,Na, tady máš. Vracím ti tvůj meč. Půjdeme se taky někdy projít a zaučím tě tomu, jak se správně chovat, jako čarodějka. Zítra, hned ráno, začneme s první lekcí. Co říkáš?"
,,Ano! Už se těším." Její hlas byl víc jak vášnivě touživý.
,,Teď už radši ale spi. Máš před sebou hrozný den, tvůj první, Rayah."
Usnula mu v jeho náruči a on nemohl nic jiného dělat, než se jen opřít o zeď a vyhovět ji v tomhle pohodlí.
- Jsem jen obyčejná stvůra, která nemá ani srdce a ani rozum, tak proč jí pomáhám? - kladl si vduchu svoji otázku.
- Ale je vážně rozkošná. Ty šaty, co jsem jí dal. Víc jak krásná... Chce být čarodějkou, tak bude. Bude mou skvělou společnicí. Bude, ale musím jí toho tolik naučit, - zavíraly se mu jeho světélka v očích. - Budu muset, - pomyslel si naposledy a usnul.
