Už nechci být sama! Nikdy už nechci být sama. Ale vím, že mě zase zradíš, příteli. Příteli? Ne, nejsi můj přítel, měla bych tě nazývat svou zkázou, ty jsi můj ortel, který si sama podepisuju. Ptáš se proč? Proč se odevzdávám svému vrahu? To kvůli té děsivé a strašné samotě. Už dál nemůžu. Potřebuju tě, ač jsem jen pomíjivá kapitolka v tvém životě, chci cítit, že k někomu patřím. Lži mi! Tak krásně a sladce, jak to umíš jen ty. Ráda poslouchám tvé polopravdy.
Had se blíží. A ty už si chystáš svůj k nůž. Slyším tě, jak mi říkáš: „Neboj se, Eleonoro, jsem tu s tebou.“ Lituju, že ti nevěřím, měla bych to snadnější. Ale i tak, nemám na výběr, příteli. Už nechci být sama. A ty jsi můj maják ve tmě. Vlastně jen ty víš, že jsem ještě na živu. Zbytek světa mě odhodil, už mě nevidí. Had už se blíží! Braň mě, příteli, on mi chce ublížit! Bojím se. Ale nemůžu mu utéct. Už se omotává kolem mé paže. Snažím se ho setřást. Vím, co bude následovat. Ten had mě kousne, vpustí mi do žil jed. Vím dobře, jak to bolí. Jak moc se mi hnusí, jak ho miluju a potřebuju ho.
Had nás opouští, příteli. Zbyli jsem my dva. Ale ne, já vím, že divadlo teprve začíná. Drž mě, neopouštěj mě, nenechávej mě zase samotnou. Stíny už se blíží! Slyším jejich kroky. Ty to znáš, příteli, tak mě jim nevydávej! Zavřou mě do klece. Sváží mě, mé tělo, mé vzpomínky. Myšlenky utlumí na minimum. Znáš to příteli. Tu bezmoc. POMOZ MI! Slíbils….
Další a další hadi mi otravují tělo. Matně si vzpomínám, na tebe, příteli, na tebe, jenž jsi jeden z mnoha. A jako každý jiný jsi mě neuchránil, zradil, odhodil, odsoudil. Sbohem, bratříčku….
Ve starém skladišti se po zemi plazí mladý muž. S žílami jako cedník.
„Kde jsi?! Kde jsi, má Eleonor? Vrať se!“ feťák se svíjí v křečích. Piští jako krysa. Neví, že jeho Eleonor odešla, odvedli ji. On se schoval andělům v bílém, těm, které Eleonor nazývala Stíny, těm, kteří ji odvedli.
„Vraťte mi ji…moje Eleonorka…“
