|
|
Překočím na další střechu a snažím se nemyslet na výstřely ozývající se za mnou. Znovu skáču. Dopadnu na všechny čtyři a utíkám dál. Zajímalo by mě co je ten chlap zač! Normálnímu člověku bych už určitě dávno utekl, zvláště po střechách baráků! Další výstřel. Kulka prolétla kolem mě a zavrtala se do střechy. Aspoň že neumí moc dobře mířit, jinak by mě už dávno dostal.
A to jenom proto, že jsem vlkodlak. Jinak si to neumím vysvětlit.
Jmenuju se Kurt Rodgers .Předminulou noc jsem se vracel z práce,byl jsem totiž úředníček ve výrobně praček. Největší chyba byla, že přes Soho (*pozn. Asi nejnebezpečnější část Londýna...něco jako Stínov v Zeměplošském Ankh-Morporku, ale ne zas tak nebezpečný.). Unavený si v pohodě kráčim po cestě, když kolem mě proběhne postava, porazí mě a k mému překvapení ještě něčím škrábne do ruky, později jsem si domyslel že to byly drápy. Byla celá zkrvavená a já byl rád že jsem se dostal domů rychle a obvázal si ji. Nejzajímavější na tom bylo, že ráno po škrbanci nebylo ani památky. Dál jsem prožil docela nezajímavý den. Někdy kolem šesté začalo pršet. To nejlepší přišlo večer, seděl jsem ve své kanceláři...a za chvíli jsem si uvědomil, že stojím na střeše nějakého baráku a kapky deště mi padají na hlavu. To bych ještě přešel, kdybych nebyl celý chlupatý a neměl na sobě roztrhané cáry oblečení. Podíval jsem se do kaluže vedle sebe a tehdy jsem poprvé zjistil, co se ze mě stalo. Tři hodiny jsem seděl na té střeše a čuměl na sebe do kaluže. Pak jsem se s tím smířil a rozběhl se do noci. Horrory lžou, pokud se někdo stane lykantropem, tak se z něj nestane krvelačná bestie a přeměna vůbec nebolí, jen se trochu třesete, jako kdybyste seděli na ždímačce. Jen se každou noc změní a má chuť běhat po okolí. Pokud si člověk zvykne dá se s tím žít. Do rána jsem skákal po střechách a královsky se bavil. Potom přišel úsvit, já se změnil zpátky v člověka a stál jsem uprostřed Londýna. A to polonahý, měl jsem na sobě jen rozthané džínsy. Rozběhl jsem se domů, kam jinam bych měl zdrhat. Lidi na mě čumeli jak na nějakého bezdomovce. Doma jsem si prostě lehl a do čtyř odpoledne jsem spal. Pak jsem se probudil, najedl a nakonec pustil nahrávky v záznamníku. Zpráva od šéfa o mém vyhazovu mě vůbec nepřekvapila. Chtěl mě vyhodit už dávno a to, že jsem včera odešel z práce o tři hodiny dřív a dneska tam vůbec nepřišel, mu pro to dala záminku. No co, budu si muset sehnat novou práci, a to denní , kvůli mému novému nočnímu prokletí. Opravdu rychle jsem se s tím smíři, na výběr jsem stejně neměl.
No a dnešní noc jsem zjistil, že to nebude tak jednoduchý. Znova sem si běhal po střechách, a pak jsem narazil na toho chlapa. Myslel jsem si, že začne řvát a utíkat pryč. To se mi stalo včera, když jsem v jedné tmavé uličce narazil na nějakého opilce. Ale on ne, on začal něco křičet o zrůdách z pekla a vytáh na mě bouchačku. Nechtělo se mi zjišťovat jestli na mě působí jen sříbrný kulky, a tak jsem se dal na útěk.
Seskočím do uličky. Výstřel. Cihla ve zdi vedle mě praskla pod silou kulky. Zahnu při první křižovatce, mám štěstí, že jsem v Soho. V téhle spleti mezy domy se ten parchant stojí u křižovatkse mu bez potíží ztratím. Chvíli utíkám. Další křižovatka. Musím se ho zbavit! Zavrčím. Jsem ve slepé uličce. Otočím se, stojí za mnou a míří na mě tou zasranou pistolí. ,,Těď umřeš vlkodlaku." pronese klidně a zmáčkne spoušť. Klap. To bylo všechno? Buď mě zase minul, a nebo to vůbec nebolelo.
,,Sakra!" zařve a zahodí zbraň na zem. Pochopím, že mu jen došly náboje. Štěstí mě zachránilo. Vrhnu se na něj. K mému úžasu stihne zareagovat a dřív než se na něco zmůžu tak mě praští pěstí do mé chlupaté držky, přesně do tlamy. Odletím a narazím do zdi v uličce. Poklatě co je zač? Hlava mi třeští, jako kdyby mě praštil kladivem. To nebude normální člověk. Vypadá to, že můj vlkodlači život brzo skončí. Hmátne si za krk a zpoza kožené bundy vytáhne meč, teda spíš takovou katanu, a uchopí ho do pravé ruky. ,,To je pravé stříbro kamaráde," usměje se, ,,je s tebou ámen."
To byla poslední slova co řekl, potom mě pokropila krev z jeho hlavy, když mu ji to co za ním stálo urazilo. Je to taky vlkodlak. Je o trochu vetší a viditelně silnější než já. Na sobě má modré triko s krátkými rukávy a tepláky.Divím se, že se mu to neroztrhalo. Podívá se na mě. Chci poděkovat, ale z mého hrdla se ozve jen slabé štěknutí. ,,Divoký,"odfrkne si, ,,to jsem tě ani nemusel zachraňovat." Jakto, že dokáže mluvit? Já už to zkoušel, ale vůbec mi to nešlo. Asi to potřebuje cvik. Otočí se a odběhne. Jediné co mě napadne je zdrhat za ním. Držim se za ním, dokud si mě nevšimne. Otočí se ke mě. Na jeho tlamě se objeví něco, co by se mohlo s přimhouřenýma očima nazvat úsměvem. ,,Dobře, řeknu ti to takhle," řekne chraplavým hlasem, ,,jestli mi rozumíš a dokážeš se ovládat, tak si stoupni na zadní." Nevím sice proč, ale udělám to. Ještě jednou si mě prohlédne. ,,Dobře,si ,,obdařený"." pronese a otočí se.,,Poď za mnou." dodá ještě a rozběhne se do tmy a já za ním.
Vběhneme do jednoho zchátralého baráku, v Soho je jich plno. Dolů po schodech a ocitnama se v nějaké staré nepoužívané stanici podzemky. Seskok na kolejnici a zdrháme dál. Po chvíly se zastavil. Postavil se ke stěně tunelu a naklikal nějaké číslo na kódovém zámku, který byl z nepochopitelného důvodu na ní připevněn. Zeď vedle něj se kupodivu odsunula a já jsem se díval do prázdné, dlouhé osvětlené chodby. Náhle jsem ucítil příznaky proměny a spěšně jsem se podíval na svoje ruce.
,,Jak to?" uklouzlo mi, když jsem zjistil, že se dívám na normální, lidské ruce. Ráno být ještě nemohlo. Vlastně ještě nemohla být ani půlnoc.
,,Dokonale imitované sluneční světlo." vysvětluje mi hlas vedle mě. Ohlížím se. Vedle mě stojí vysoký, černovlasý muž. Vypadá tak na třicet.
,,Di se obléct." řekne ukazujíce na první dveře v chodbě. Podívám se na sebe. Z džísů, které jsem měl na sobě toho opravdu moc nezbylo. ,,Pak ti všecho vysvětlím." dodá ještě.
Přijdu ke dveřím. Otevřu a vcházím do malé místnůstky. Docela obyčejná šatna. Na zdi několik háčků, skupina skříněk a lavice. Na výběr moc nemám,je tu jenom několik velikostí modrých trik a tepláků, přesně takových , jaké má ,,můj statečný zachránce". Jsou z ňákého elastického materiálu! Tak proto se neroztrhaly. Obleču se. Vrátím se na chodbu. Už na mě čeká.
,,Marc." představí se a podá mi ruku. Přijmu ji a představím se taky:,,Kurt."
,,Musíme si něco ujasnit." řekne. Přikývnu.
,,Takže za a," pokračuje, ,, máš rodinu, přátele, kteří by tě postrádali?
,,Jak to myslíš?" zeptám se udiveně.
,,Podívej, teď si v Doupěti lykantropského klanu Claw. Můžeš si vybrat, buď se vrátíš domů buděš si dál žít normálním životem až na to, že půjdou Lovci, takže tě do měsíce dostanou, víc ti nedávám. Nebo se přidáš ke Klanu, omezíš své styky s lidmi a buděš žít v Doupěti, a to v relativním bezpečí." pronese klidně.
Podívám se mu do očí.
,,Proto se tě ptám máš rodinu nebo přátele, práci?
,,Rodiče sou po smrti, žiju samotářským životem a bydlím v podnájmu. Z práce mě dneska vyhodili."
,,Tím se všechno řeší. Dostaneš pokoj tady v Doupěti. Včera se jeden uvolnil. Zrušení tvého podnájmu vyřešíme později, teď poď za mnou."
Projdeme chobou na konec a Marc otevře dveře. Naskytne se mui úžesná podívaná. Přede mnou se rozprostírá rozlehlá místnost osvětlená ,,imitovaným slunečním světlem". uvnitř se pohybuje přinejmenším stovka lidí. Teda lykantropů, opravým se vduchu. Musí to být lykantropové. Několik se na nás ohlédne, ale pak se dál stará o své věci.
,,Vítej v Klanu Claw." pronese Marc potěšeně, když uvidí můj výraz.
Znovu se rozhlédnu po prostorné hale. Přichází k nám muž, černoch obrovské svalnaté postavy. Ten by si to klidně mohl rozdat s... někým obrovské svalnaté postavy. Měří přinejmenším dva metry.
,,Á Marcus." řekne obr, ,,Koho nám to sem vedeš."
,,Našel sem ho dneska ve městě, šel po něm Lovec."
,,Aha, je ,,obdařený"?
,,Jo."
,,Dloho sme žádný přírůstek neměli. A co je zač?"
Marc si poklepe na hruď .
Obr přikývne a podá mi ruku. ,,Nazdrar vlče. Vítej v brlohu."
Usměju se a přijmu ruku.
,,Díky." řeknu ještě.
,,Henry je medvědodlak Kurte." pronese Marc dodá směrem k Henrymu, ,,provedu ho tu a všechno mu vysvětlím."
,,Jasně.Tak zbohem vlče." rozloučí se a odkráčí.
Přejdeme obrovskou místnost a vejdeme do jedné z chodeb, které do ní ústí. Procházíme osvětleným bludištěm chodeb. Na všemožných dveřích se objevují názvy typu: Tělocvična, střelnice, odpočívárna...Vejdeme do dveří s názvem ,,Pelechy" a Marc mě zavede do malého pokoje. Je tu dvojpatrová postel, skříň, stolek a dvě židle. Docela jednoduše zařízené.
,,Tak tohle je tvůj nový domov." pronese, ,,zítra si sem přineseš věci z tvého ,,bývalého bytu".Těď půjdeme ještě do knihovny, tam je klid."
Knihovna není moc daleko. Prošli jsem jen několika krátkýmy chodbičkami a pak jsme dorazili do prostorné knihovny. Knihovna je snad ještě prostornější než Vstupní hala, nikdy by mě nenapadalo, že se pod Londýnem skrývají rozsáhlé místnosti obývané lykantropy. V policích musejí být stovky
ne-li tisíce svazků různých knih. Jediné by mohlo docela rušit je zvuk tikání ručičkových hodin nad dveřmi. Projdeme mezi několika regály s knihami a sedneme si ke stolku, který je jakoby schovaný mezi spoustou knih, na dvě plyšová křesla.
Podívám se na Marca.
,,No, takže," začne, ,,jak bych měl začít? Asi od začátku." Usměju se.
,,Od úplného začátku." dodá.
,,První známky lykantropů. Víš co to je ne? Jo? Dobrý (*pozn. autora: Lykantrop = vlkodlak, kočkodlak, medvědodlak... no prostě všichni lidi, kteří se v noci (nebo za úplňku) mění ve ,,-dlaka").
Takže, první známky lykantropů jsou ze starého Egypta, jeden člen našeho klanu byl dokonce jejich bohem Anupem nebo Anubisem, myslim , že to byl bůh podsvětí nebo tak něco."
Pocit, který mám se dá dost těžko popsat.
,,To mu musí být přinejmenším čtyrytisíce let!" vyhrknu překvapně.
,,No je mu asi pět a půl tisíce let, ale nevim to přesně." vysvětluje, ,,jestli umíráme strářim to ti neřeknu, protože neznám žádnýho lykantropa kterej umřel stářim."
Tak to je dobrý, možná nikdy neumřu!
,,Oni sou taky ,,šakalodlaci"?" ptám se.
,,Ne nic takovýho neni, proč?" zaptal se udiveně Marc.
,,Tak co je Anubis?"
,,Aha tak, je to normální vlkodlak, ti egypťani všechno zkomolili. A teďka se jmenuje Billy." usměje se. Chvíli mlčí a pak pokračuje: ,, V té době proti nám lidi nic moc neměli, pak ale postupně přišel středověk a my se stali lovnou zvěří a my skoro vymřeli. Paradoxně nelepší pro nás, je to až k pláči," zamračí se, ,, byla druhá světová válka, v té době sme se rozšířili nejvíc. Teď si žijem celkem v klidu, nebít Lovců, kteří nás otravujou už od středověku a bojů s ostatnímy klany."
,,Co sou zač ti Lovci?" zepal sem se.
,,Taková debilní sekta, která se objevila ve středověku, nazývá nás dílem Ďábla a byla by nejradši, kdyby nás všechny vyzabíjela." zašklebí se Marc.
,,Těď něco ke ,,klanům"," vysvětluje dál, ,, Celkem je jich na světě šest lykantropských, jeden upíří a jedním by se mohli nazývat Lovci. Z lykantropských jsme to my, čínsko-japonští Kotuzama, ruští Nocjat, dva americké klany ,,Děti noci" a Grubby, no a ještě nějací australani, ale jak se menujou to nevim. Ta nemoc úpíři je uzavřená v několika městech jako třeba Tokyo, New York a Praha."
,,Uzavrění? Jak jako?" podivím se.
,,Jediná dobrá věc co Lovci dělají je, že ty parchanty zubatý nepouštěj do světa. Prostě je hlídaj."
,,Boje s klanama?" poukázal jsem ještě.
,,Většinou se neshodnem." vysvětlil Marc prostě.
,,Když si mě sem přivedl říkal si, že sem ,,obdařený", co to znamená?"
,,Takže, když někoho škrábne lykantrop, nebo kousne, ale tehdy to většinou nikdo nepřežije, je asi třiceti procentní šance, že se jím stane taky. Z toho je zase devadesáti procentní šance, že bude ,,divoký", šesti procentní šance, že to nepřežije. No a čtyř procentní šance, že bude ,,obdařený".
Když je nkdo ,,divoký" je to to, že se po přeměně nemůže ovládat. Říkáme tomu, že převládá zvíře. Pokud vím, tak přeměna je u něj značně bolestivá. A když je někdo ,,obdařený", jako třeba ty a já,
znamená to , že se může ovládat a přeměna ho nebolí. ,,Obdařený" se stává ,,Divokým" jen jeden den v roce, a to ten co se stal lykantropem."
,,To znamená, že všichni členové klanu sou obdření?"
,,No, právě že ne. ,,Obdařených" je nás tu z šesti stovek jen asi padesát. Ostatní sou ,,divocí, ale máme tady takovou místnost, říká se jí ,,Nebe" a oni tam musí každý měsíc chodit. Je to vlastně taková kúra, po které se můžou chovat po přeměně normálně."
,,A co tam je?"
,,Nevim, nikdy sem tam nebyl. Ještě něco, co by tě zajímalo?"
,,Jo," přikývnu a rozhodím ruce, ,,kde ste na to všechno vzali? Myslim na tyto prostory a vybavení."
Marc se jenom zasmál:,,Jaké bohatství si myslíš, že si může lykantrop nashromáždit za pár stovek, nebo tisíc let?! Ještě něco?"
,,Kolik ti je?"
,,Jenom třista dvacet osm." zazubí se. |
