Noc, světla neonů, kamenné obruby chodníků oddělující chodce od aut.Praha. Noční provoz. Za tmy se mu město líbí nějak víc. Události stojící za povšimnutí se dějí vždy v noci. Lidé ztrácí trošičku ze své izolovanosti. Jo stačí opravdu jen troška.
Zase má ten stav. Stav který má rád, který ho fascinuje. Dává mu tušit počátek nějaké události. Dění, které má kouzlo třeba jen pro něj. Musí vyrazit, už žádné čekání. Konec všeho předchozího. O počátku mluvit nelze. Ten se začal vyvíjet v jeho hlavě už minimálně několik hodin před tím než se probudil a pocítil nutkání vyrazit ven, vykašlat se na všechno, vzít těch pár korun co mu někdo na něco dal a utratit je během pár hodin. To ho baví jako nic jiného. Pocit svobody trvající pár směšných okamžiků. Jemu směšné nepřipadají. Třeba se i porvat. Když není spoután tím, čím je pro ostatní, dokáže být kýmkoliv. Dětinské? Proč se nestat dítětem, nemyslícím na následky.
Už jen hodit na sebe pár oblíbených hadrů a ….
Teď je, dotýká se prostřednictvím kožených podrážek betonu. Nejraději by boty sundal, ale Zimní Praha mu zakazuje odhalit z jeho těla cokoliv. Krok, pohled nahoru, nebe. Hvězdy. Jindy by si vychutnával ten pohled, ale dnes má za úkol něco jiného. Ví to. Nic konkrétního, jen tak bloumat potkávat cizí lidi. Neznají ho a on nezná je. Přesto mezi těmito nočními chodci je pouto, pouto volnosti, svobody. Krásné mrhání časem. Byl nám vytyčen a oni si ho dovolí promrhat. Vzepření stvořiteli, který nás stále zaměstnává problémy, po jejichž vyřešení nám za odměnu dává další. Jen stále něco dělejte. Vytvořte si bezcenné odměny a nechtějte je nikomu dát. Uvidíte, že zbohatnete.
Zvedl se vítr, chlad mu proniká pod koženou bundou. A až na kůži. Otřásl se, ale jen malinko. Takové to zachvění jako když vám kadeřnice vystříhává vlasy kolem uší. Nic nepříjemného, ale ví že bez zahřátí v jednom z barů, obklopujících ho ze všech stran,by se po čase příjemné mrazení mohlo docela snadno změnit v drkotající zimu. To ne. Musí se jít někam posilnit. Víno a svařené, to je to co teď potřebuje. Už ta samotná myšlenka v něm vyvolává další mrazení. Je pánem sama sebe. Rozhodovat se nemusí, jeho nohy ho samy zanesou tam, kam chtějí a on už se jen přizpůsobí. Vždyť může být kýmkoliv. Nikoho nezná a nikdo nezná jeho. Usedá za bar a dává si pivo. Chuť na svařák ho opustila, hned jak překročil, poněkud vyčnívající práh. Někdo se na něm určitě zabije. Ať. Usrkne pěnu a ve sklenici je hned polovic. Hajzlové. Nechává si doplnit. Barman ani nic neříká. Proč by, už si napakoval dost na lidech co dolít nechtěli. Ten jeden somrák ho přece o sladké sny nepřipraví. Pivo je naštěstí docela dobré. Na rozdíl od jeho známých má tu hořkou chuť českého pivka opravdu rád.Zaplatí a zapálí si cigaretu. Vstřebat do sebe tepla, kolik jen je možné.
Venku se začíná dívat po lidech kolem. Nepředpokládá, že zde v této části města narazí na někoho známého,ani by se k němu snad nepřihlásil, ale noční lidé ho vždy fascinovali. To jsou ti co opravdu žijí. Den emoce zabíjí.
Pod velkým světélkujícím nápisem stojí mladá žena. Prostitutka. Pomyslí si že na to kolika rukama už určitě prošla je docela zachovalá. Vlasy umyté, namalovaná na kurvu ještě docela střídmě. Zaujal ho její pohled. Ta žena byla mrtvá. Či spíše se na to těšila. Oči mrtvoly se dívají docela jinak než oči živých. Ale mrtvé oči živého člověka, to je nejhorší pohled, který může být. Vzpomněl si na hodiny filosofie, kde se učily důkazy nesmrtelnosti duše. Jak by, ale Sokrates mluvil kdyby viděl to co on. Ta žena žila a přece byla mrtvá. Její tělo si říkalo o smrt. Zamyslel se. Chce se mi jí pomoci? Zbavit ji tíhy života? Ne, čas to zařídí a on ví, že až tudy půjde někdy zase, že jí už nespatří, že bude mrtvá a on bude možná jediný kdo si na ni vzpomene. Určitě si vzpomene, slibuje jí to.
Začíná sněžit. Čistě bílé vločky se ho dotýkají na tváři, jedna mu vlétla do úst. Její chuť není chutí vody. Ta teče. Sníh se rozplývá. Na tvářích lidí, v jejich šatech. Zastavil se. Natáhl ruku před sebe a snažil se to bílé mžikaní zachytit rukou. Nepovedlo se a vyhlédnutá vločka spadla na silnici. Během okamžiku splynula s bahnem, vytvořeným koly aut. Už ani nedokázal určit přesně místo, kam vločka spadl. Jindy by se zamyslel nad tím, jak rychle se mění nádhera v hnus, ale dnes po pár krocích na vše zcela zapomněl.
Doprava nebo doleva? Nohy ho nesou doprava. Přišlo mu líto, že nemůže na všechny strany najedou. Co když přijde o něco úchvatného, neopakovatelného. Jeho rameno se znenadání dotkne něčeho měkkého. Být o pár centimetrů vedle mohl se s tím mužem srazit a skončil by jako ona nepolapená vločka. V blátě noční Prahy. Nelíbí se mu, že se ten chlap ani neotočil, aby se podíval s kým, že to měl tak pozdě večer znenadání kontakt. Vždyť už pro něj nemohl být cizí. Setkaly ve stejnou dobu na stejném místě. Co na tom, že každý míří na druhou stranu, v tom jednom okamžiku byly stejní a on si to ani neuvědomí. Pozdě, už zabočil a je pryč. Třeba teď zrovna vráží do někoho dalšího a zase jde tupě dál. Copak si neuvědomuje jedinečnost jejich setkání? Necítí tu souzněnost, to pouto?
Nevadí. Lidí je hodně a je nezbytné aby jedni byli nevšímavější než druzí. A co on vlastně ví, třeba ten chlápek myslí zrovna na to samé. Měl se ale otočit.
Ze zamyšlení ho vytrhla závora přes silnici. Červené a bílé pruhy zakazující pohyb. On ji obejde a zastaví se na druhé straně. Pak se vrátí obcházeje překážku druhou stranou. Nějak ho zaujala touha po omezení pohybu. Ta závor na lidi řve, aby se zastavily a nechodily dál. Další cesta je prý špatná, zlá, nic pro vás. On by se i vrátil, nešel by dál, ale nohy chtějí a on najednou cítí vedle volnosti i určitou omezenost. Pokračuje tedy dál. Závoru nechává za sebou, stejně tak jak to udělal už tolikrát před tím.
Najednou je však konec. Cesta končí, ale on chce, musí jít dál. Přece to teď neotočí, nevzdá. Když pohlédne kolem vidí domy a domy a domy a cestu zpět. Musí si sednout. Kam teď, co dál. Dopředu nemůže a zpět už také ne. Příčí se mu pocit stagnace. Zvedá se, sprintem obíhá závoru i místo, kde se srazil s chlápkem a celý zpocený dobíhá na místo, kde se rozhodl odbočit vpravo. Zde zase usedá. Kalhoty ho začínají studit na zadku. Uvědomí si že je celý mokrý, špinavý a zpocený. Pot v zimě. Je mu horko. Dýchá, funí. Slyšel, že se tím dá schladit. Vzpomněl si na vlčáka, kterého kdysi někde viděl. Ten funěl neustále. Jazyk mu visel z tlamy a z něj kapaly na zem zpěněné sliny.
Po delší chvíli naprostého vyčerpání se zvedá. Už je zcela klidný jen ten zadek ho studí stále víc a víc. Holt není dobré v zimě mokrou prdel míti. Vydává se na druhou stranu, směrem do centra města. Směrem domů.
Probuzení, hlava ho bolí v puse sucho, po jazyku se mu plazí myriády hnusných slizkých tvorečků. Musí se rychle napít jinak hrozí zadušení. Pak jen kafe a cigareta, nic jiného nesnídá. Hodin je tak akorát na to vlézt si do vany a s další cigaretou se pokusit o vypaření sama sebe. Vypadá to nadějně všude je plno páry, v zrcadle už by svůj zpustošený obraz ani neviděl. Vzpomněl si, že si nevzal sebou do koupelny nic k pití a sahara v jeho hrdle se už zase hlásí o slovo. On je však tak líný se pohnout, že se ani nedonutí vstát z vody a napít se z kohoutku umyvadla. Jen tak leží a přemýšlí o tom, jaké teploty by musela dosáhnout voda ve vaně, aby se opravdu vypařil. Po chvíli na to zapomněl. Zdálo se mu, že usnul, ale pak ho z mdlob probudil zvuk. Zvonění telefonu. Má vstát a rychle běžet, zjistit kdo mu volá? Ví, že je to pro něj, z devadesáti procent je to pro něj vždy a v tuto dobu by si na to klidně vsadil. Samozřejmě zůstává ležet. Jenže zvonek ho vytrhl z jeho samoty a uvědomuje si, že není jen on, ale i lidé které zná a které by koneckonců rád zase někdy viděl. Končí jeho výlet, jeho malá cestička bez významu a cíle. Možná, kdyby nikam včera nechodil a jen si prohnal hlavou pár představ vyšlo by ho to na stejno. A nebolely by ho aspoň nohy.
Vylézá ven z vany a dívá se na své mokré, lesknoucí se tělo. Představuje si, že pod pokožkou nic není a on je jen nafouklá bublina plná ničeho. Krásná představa jen se píchnout a…
Když otevře, ještě nahý dveře, poprvé si všímá světa venku. Poprvé od předvčerejška. Je mu divné, že jeden den se člověk cítí tak oproštěn od reálu a jindy jako by byl součástí veškerého vybavení, které kolem sebe vidí cítí, hmatá. Dnes se opravdu cítí jako kus nábytku. A nakrásně by jím mohl být. Jen tak stát, lidé kolem.
V hlavě se mu furt něco děje. Je jako úl ze kterého nemohou včely najít cestu ven. Zajímalo by ho jestli ostatní také tak přemýšlí jako on, ale asi ne. Vždy byl trošku posedlý sám sebou. To on musí být ten jeden, který jakoby patřil k nějakému jinému živočišnému druhu. Jak by chtěl být individuem, jen jediným na celém světě. Příslušenství k lidské rase ho nikdy ani trochu neuspokojilo. Omezenost, tupost, neschopnost vlastního vývoje a neustálá snaha zničit to dokonalé co oni ani stvořit nedokázaly. Klidně by byl zvířetem, „tupým“ tvorečkem ženoucím se v rovnováze s okolím stále jen kupředu, beze strachu z následků. Všichni kromě lidí jsou svobodní, protože jsou svobodomyslní. Když je mysl svobodná tak tělo už nás nemůže nijak omezit. A smrt těla bude extází pro duši, vyvrcholením cesty za svobodou. Lidé jsou zkrátka zbabělci. Svou špatnost se snaží ukrýt pod pozlátkem civilizace. Nechovej se jako zvíře!! Proč mu zakazujete být lepším než vy kdy můžete být? Vím, hloupá otázka.
