Stála jsem na balkoně na nic jsem nemyslela o ničem jsem nepřemýšlela, jen tak jsem tam stála. Najednou slyším zvonit zvonek, nikoho jsem nečekala, ale přesto jsem šla otevřít, neptala jsem se kdo je, prostě jsem otevřela, měla jsem prostě tušení, že za dveřmi je něco, něco... Otevřela jsem dveře a zhrozila jsem se. Stála tam smrt, podívala se na mě takovým zvláštním pohledem, který jsem zatím ještě nikdy neviděla. Pozvala jsem ji tedy dál. Usadili jsme ser tedy v kuchyni, zeptala jsem se chce-li čaj. Kývla. Čaj jsme, ale neměli tak sem udělala kávu-černou. Dlouho jsme seděli a nepromluvily ani slovo. Vzdchem se linula má slova, aniž bych promluvila.
,,Proč má na sobě bílí plášť, vždy jsem myslela že má černý a kde má kosu?"
Smrt by přece měla mít kosu. Smrt jako by četla mé myšlenky, poodhrnula klopu pláště, a na mě se trýznivě zableštila její lesklá a tajemná kosa. Pročísla kosou vzduch. A mě se najednou zatmělo před očima, po době, nevím jak dlouhé, se začala rozestupovat mlha, kterou jsem stále ještě měla před očima, cítila jsem bolest ruky a jakoby mi po ní stékala jakási tekutina. Slyšela jsem okolo sebe hlasy, divné pípání a pláč. A najednou mi to došlo, já s toho balkónu skočila...
