Když ticho a klid nedovolí jediného slova, když mrtvé město tlačí tě ven ze středu svého a ty překračuješ šedavou linii, to přichází léto. Léto. Slovo odkaz. Čas myšlenek, přání a očekávání.
Tehdy jsem ji spatřil. Stála v rohu.Byla sama a krásná. Krásná jako vzpomínka jenž bolí a pálí, a přece zůstává, by připomněla jací jsme byli, či chtěli být. V temných očích smutek, levá ruka stolku se dotýká , v pravé list papíru. A z těch čarokrásných očí kanou slzy. Zkrápějí ten list a ničí zlá slova, která nikdy neměla být napsána.
Dnes jsem se ji ještě oslovit neodvážil. Bál jsem se smutku s ostrými hranami. Bál jsem se bolesti a tak trpěla ona.
V noci se mi o ní zdálo. Přišel jsem k ní, položil svou ruku vedle její a cítil se krásně. Podívala na mě a já četl v jejích očích prosbu a varování. Z listu stékaly kapky zbarvené krví.
Přišlo ráno a její obraz ostrý jak včera jsem nemohl vypudit z mysli. Byl jsem rozhodnut. Dnes půjdu za ní.
Odpoledne na stejném místě ve stejný čas, ale bar, kde v rohu stála, je prázdný. Hlava třeští. Místo je najednou vyprahlé, zlé, když tu není ona. Znám ji, vím o ní vše co vědět potřebuji. Cítím její bolest a strach. Toho ji zbavím. Zítra přijdu a vím, že ona tu bude a bude už čistá jen pro mě. Slzy rozpustily slova dýky.
Příští den a místo je zas prázdné. Zoufalstvím se mi nohy podlamují a pak jen tma a hlasy jak šumot podzimního listí z dálky znějí. „ Ten už tu druhým dnem sám sedí a do němoty se opíjí!“ „ Tak mladej a už vožralej, jak hovado!“
Když ticho a klid nedovolí jediného slova, když oči ženy jež už nikdy nezříš odplouvají z mysli tvé a ty v propocené posteli umřít by sis přál, to končí léto. Slovo odkaz. Čas myšlenek, přání a očekávání.
