název série: Ledový žár - Kapitola 10.
název kapitoly: Rovný boj
autor: marcella
email: marcella02@seznam.cz
Snape ve chvíli, kdy dopíjel omlazovací lektvar, zapochyboval, jestli ho poslední měsíce nepřipravily o zdravý rozum. Proč TOHLE proboha dělá? Dívat se na Pottera ze shora, z pozice učitele a kárat ho za jeho prohřešky bylo mnohem rozumnější, pohodlnější a nevím, co ještě, a on si umínil vrátit se znovu do své dětské podoby a ...co vlastně? Raději přestal uvažovat o své normalitě a vydal se za Harrym, Fredem a Georgem. Své tělo si tentokrát neprohlížel - věděl, jak vypadá. Na těch prokletých jedenáct let. Při prvních krocích šerou tmou ho rozrazila zima. Nepřekvapila ho, sám ji sem přece nainstaloval, stejně jako všechno kolem - tmu, jediné světlo v dálce, které bylo tolik, tolik zrádné....
Harry zalitoval, že se prve v šatně nepřevlékl z propoceného hábitu. "Lumos!" pronesli sborově Fred a George jdoucí kus před ním. Harry je následoval, ale to, co uviděl, bylo možná ještě horší, než tma. Dveře zmizely a všude kolem nich se rozkládala nekonečná sněhová pláň, zvlněná menšími a většími skalami, krytými plástvemi průzračného ledu. Za jednou z nich vycházelo oranžové slunce. Krajina jako v pohádce, řekl by umělec, ale Harryho by teď daleko víc nadchla vyhřátá postel v jeho ložnici. Natolik už Snapea znal, aby věděl, že nežertuje a jeho tresty nikdy nepatřily k těm mírnějším - zejména pokud byly namířené proti němu. Poslal je bůhvíproč sem a nechá pravděpodobně na nich, jak se odsud vymotají. I v lepším případě z toho kouká nedospaná noc a padání únavou zítra ve škole. Vzdychl a odhodlaně vykročil za dvojčaty směrem ke slunci. Propadal se nad kolena do sněhu a prsty na rukou brzy necítil. Zalitoval, že neposlouchal Hermioniny časté výzvy k opakování učiva - třeba kouzlo na změnu teploty by mu teď přišlo nesmírně vhod.
Jak pokračoval dál, krajina se pomalu rozsvětlovala. Sníh se třpytil a ledová krusta, která pokrývala celý povrch, praskala a klouzala pod nohama. Pěšinka, po které šel, se zužovala a byla z obou stran lemovaná příkrým srázem do údolí. Nebylo tedy kam uhnout. Harry každou chvíli klopýtal a přemýšlel, jestli by se profesor Snape případně namáhal zachránit jeho život, kdyby sletěl dolů. Zapochyboval o tom. Už se brodili sněhem skoro hodinu, zamlklí, promrzlí, v mlze taktak že na sebe viděli. Znovu zavolal na Freda a George - neslyšeli ho, ačkoli to vypadalo, že jsou jenom pár metrů od něj. Začínal chápat, že tato krajina má své magické zákonitosti, a pokud jí neporozumí, možná že nedojde. I když šel stále rychleji a oni před ním docela pomalu, každým krokem se od nich vzdaloval. Přestože měl pocit, že v tom tichu slyší jejich dech, mohl křičet jak chtěl a oni se neotočili. Konečně dostal nápad... Zašeptal tiše: "Slyší mě někdo?" Odpověděl mu cizí chlapecký hlas: "Ale to víš, že ano, Harry Pottere!" Vyděsil se. Kolem nikdo nebyl. "Kd..kdo jsi?" "Znáš mě, a nemusíš se mě bát....TEĎ ještě ne..." zašeptal ten druhý unyle a pomalu, jakoby s rozkoší vychutnával každou slabiku. Harry netušil, kdo by to mohl být. Přitom ten hlas mu připadal podivně známý....
Arine opatrně našlapovala školní chodbou a přemýšlela, jak se volá na mločíka. Jeden takový jí totiž před chvílí utekl. Ředitel Zmijozelu sice proti zvířatům na koleji nic neměl, ale jen pokud byla naložená v láku nebo ležela na pitevním stole. Jakékoli živé tvory kromě vlastních studentů a školním řádem povolených sov, koček a žab přímo nesnášel. Zejména představa, že někdo se stará o něco naprosto neužitečného jen proto, aby se s ním mohl pomazlit, mu byla naprosto cizí. Arinin duhový mločík byl nejspíš výsledkem něčí nepozornosti při hodině přeměňování - našla ho, jak se krčí na prahu učebny, asi před týdnem. Dosud ho přechovávala v krabici od kotlíku pod svou postelí a všechny spolužačky ho zbožňovaly. Bohužel ne natolik, aby se odvážily jí ho pomoct v noci hledat. Uprostřed chodby upoutala její pohled tajemná dvířka. Jiný otevřený východ z téhle chodby nebyl, takže mločík musel být tam. Zachumlala se do županu a vydala se za ním.
Podrážka Harryho levé boty už přežila pár drsných famfrpálových přistání, nebylo tedy divu, když se smekla po ledovém úlomku. Harry padal klikatou strží dolů. Jeho prokřehlé ruce se marně zraňovaly ve snaze zachytit se v ostré ledové tříšti. Hůlku ztratil hned v prvních milivteřinách a teď se bezmocně řítil po strmém srázu. Zoufale vykřikl a vtom měl pocit, že slyší leknutí a tichý výkřik i toho cizího hlasu. Jeho ruku pevně sevřela chlapecká dlaň, velká asi jako ta jeho. Její majitel se druhou rukou držel vyčnívajícího silného kořene a špičky pevných, kožených bot měl zaklesnuté mezi skalními štěrbinami. Harry letmo pohlédl pod sebe. Udělalo se mu mdlo, když uviděl zející propast. Zdálo se, že druhý chlapec je na tom se svými pocity stejně. Vší silou se snažil Harryho vytáhnout po skále nahoru k sobě na malou plošinku, která byla pár metrů nad nimi. Rozškrábal si přitom ruce o větve trnovníku. Zdálo se, že je mu to jedno, jen rychle stáhl dolů povytažený levý rukáv a podal Harrymu jeho hůlku.
Akát? Harry si s podivem uvědomil, že sníh, na kterém leží, hřeje. Vyrůstaly z něj keře a nízké, pahýlovité stromy. "Taky jsi tu za trest?" obrátil se na cizího chlapce. Ten neodpověděl - semknul rty a začal šplhat vzhůru po srázu. Harry za ním. Oba černovlasí, skoro stejně vysocí, jen Harryho jemný a milý obličej kontrastoval s ušlechtilou, ale hrubou a strohou tváří toho chlapce. Vypadalo to, že se předhánějí, kdo bude nahoře první. Harry nikdy předtím po skalách nelezl. Když se dostal nahoru na stezku, byl už zase sám. Pustil se rychle dál, aby dohonil, co pádem dolů zameškal. Nohy mu podklesávaly únavou. Strmé stráně byly vystřídány kopci a než se slunce vyhouplo celé nad obzor - mohlo to trvat asi hodinu - šel Harry po dně hlubokého údolí. Nad ním se tyčily masívy skal a hrozily každou chvíli shodit mu na hlavu nějaký ten kámen. Počáteční zimu vystřídal stále se zvětšující žár, až měl pocit, že takové teplo nepochází jen od slunce. Soutěska, kterou vedly jeho kroky, se zužovala a brzy se musel se ztajeným dechem prodírat úzkou mezerou mezi rozpukanými skalami. Nejvíc ho udivovalo, že krajina stále vypadala jako uprostřed zimy. Sestupoval dolů, k něčemu, co z dálky vypadalo jako doběla rozžhavené ohniště. Zdálky viděl, jak tam slézá další postava v černém hábitu - chlapec, který ho předtím zachránil od pádu do rokle.
Zevnitř to možná spíš než jako ohniště působilo dojmem uzavřeného, rozpáleného kotle. Oba byli vysílení, stružky potu jim stékaly z čel a vyčerpaně a malátně oddechovali. "Už jsi přišel na to, kdo jsem?" zeptal se cizí chlapec. Znělo to, jako kdyby ani nestál o to, aby ho Harry poznal. Harry zavrtěl hlavou. "Co mi chceš?" zeptal se ostražitě. "Souboj..." prohlásil suše ten druhý a zvedl svou hůlku do pohotovostní polohy. Harry zalapal po dechu. Člověk, který mu před chvílí zabránil zlámat si všechny kosti, se s ním teď chce bít. Proč proboha? Vyslovil to nahlas: "Proč?" "Protože jsi mi ublížil." konstatoval druhý. Harry lehce zrudnul. Pro nic za nic osočovat se přece nenechá. Byl si jist, že toho před sebou nikdy předtím neviděl. "Co blázníš, nic jsem ti přece neudělal! Ani se neznáme, pokud vím." "To není záležitost jen tvoje a moje. Budeš bojovat i za svého otce. A já - za svůj budoucí osud. Ani nečekám, že bys to pochopil." ušklíbl se. Zůstal tu rozpačitě stát. " Koukám že u Svatýho Munga dnes dávali vycházky..." řekl Harry. Tahle situace ho štvala čím dál víc. Druhému chlapci ztuhla tvář do nenávistné grimasy. Napřáhl hůlku: "Expaliarmus!" Harry taktak uhnul. Kolem hlavy mu proletěl paprsek odzbrojujícího kouzla. Vůbec ho nenapadlo, že by mohl vytáhnout SVOU hůlku. Skočil na chlapce a porazil ho na rozpálenou zem. Tohle Severus nečekal. Pár okamžiků se zmateně snažil použít kouzla, ale miřte hůlkou na někoho, kdo vám klečí na hrudi a buší do vás pěstmi.:-) "Ty idiote, tak tohle sis opravdu přál?" ozval se mu v hlavě neúprosný vnitřní hlas. "Opravdu potřebuješ mít zítra obličej v stavu, že ho ani madame Pomfreyová nedá dohromady?" Konečně hůlku nechal ležet a chytil Harryho pod krkem. Ve rvačkách bez kouzlení neměl moc velkou praxi. Narozdíl od Harryho. I když ten zase nebyl zvyklý v nich vítězit...
Bojovali spolu na zemi, v těsném objetí mezi ostrými kameny a úlomky ztuhlé ledové lávy. Brzy bylo jasné, že sil je na obou stranách asi tak stejně. Zatímco Severus se snažil dohmátnout na svoji hůlku a udržet si Harryho na chviličku kousek od těla, jeho protivník chtěl to opačné - věděl, že aby vyhrál, musí se soupeře držet a nedovolit mu použít kouzla. Dlouho to bylo nerozhodně, a Severus si celou dobu poctivě nadával, do čeho se to pustil, když vtom se na kraji kotliny rozhrnulo křoví.
"To je ta ze Zmijozelu, co s náma byla v kuchyni." zaznamenal v duchu Harry, který supěl, jak se snažil dostat ze Severusova sevření. "Jak ta se sem dostala!! Zabít!!!!" zavyl v duchu Snape, když poznal plavou dívku s duhovým mazlíčkem v náručí. A asi jenom to, že měl právě co dělat s Potterem, mu zabránilo, aby svou touhu uvedl v čin.
Mločík zamžikal očičkama nad nezvyklou podívanou. Když se něco hemžilo v jednom chumlu, to on měl rád.... Než se Arine nadála, vyškubl se jí z náručí a skočil mezi ně. Bůhvíproč fandil Harrymu. Zahryzl se do Snapeova lýtka a tím definitivně rozhodl o svém dalším osudu. Snape tlumeně vykřikl, serval ze své nohy tu malou pištící bestii a hodil ji někam do křoví. Další chvíle, kdy se snažili jeden druhého připravit o dech, uplynula v nenávistném vzteku. Konečně Severus podklouzl pod Harryho pěstí a nahmatal hůlku. Zaklínadlem "Stupefy!!" málem omráčil i sebe, jak špatně mířil vysílenou, roztřesenou rukou. Harry sjel vedle něj bez známek vědomí. Arine právě vymotávala mločíka z trnového keře. Jedno nenápadné mávnutí hůlky a dvířka se objevila vedle ní. Zorientovala se velmi rychle, sotva jí zahlédl záda. Severus ustoupil do tmavého kouta za hradbu stromů: "Enervate!" Harry roztřeseně vstal. Neohlížel se na nic a následoval Arine. Dvířka zmizela. Severus Snape si přece MUSEL vychutnat svoje vítězství....
