Uprostřed města stojí starý kaštan. Větvemi pokroucenými přístřeší dává ptactvu, hmyzu a v období podzimním dětem. Kolik je vždy radosti kolem, když první zralí plod roztrhne slupku, žuchne a kutálí se pryč. A za ním houf dětí, kolem bzučí včely a mouchy a do toho všech hlásky ptačí. A starý kaštan se směje až se v kmeni prohýbá a větvemi tak natřásá, až všichni se ohlížejí co že ten rámus působí. To jen další desítky a stovky malých kaštánku, se po zemi valí a další a další.
Kolem se procházejí lidé, muži i ženy. Jako, že jdou nakoupit, či co. Ale kaštan ví, že přišli kvůli němu. Pamatují si na něj a na sebe, když byli mladší. Však on si taky vzpomíná. A znovu se smíchem třást musí, kdy v dědovi o holi kulhajícím pozná toho malého kluka, který vždy jako první na jeho nejvyšší větvi být musel a ostatní děcka snažila se ho předstihnout.
A kaštan je šťastný, další rok práce je pryč a teď už ho čeká jen zasloužený odpočinek. Na jaře zas vstane a bude se těšit na své staré i nové známé. Všichni ho mají rádi a on je za to chrání a baví. A bude tu ještě dlouho, tak dlouho jak dlouho k němu budou lidi rádi chodit a ptáci v jeho korunách hnízda si stavět. Tak dlouho on tu ještě bude.
