|
|
To je úsvit?" Rayah sledovala ranní červánky. Viděla obrovský rodící se sluneční žloudek, vpod mlžného oparu vycházející, který pomalinku vrhal svůj obraz do jezerní hladiny, průhledné a zároveň vlnící se.
,,Ano, má milá," řekl Deaerun zprvu, ale jeho pohled směřoval jinam, za šedý kopec, tam dolů, kde se občerstvovala Rayina klisna čerstvou a zelenou travičkou.
,,Podívej! Támhle," ukázal na krásné hnědé stvoření s bujně rozevlátou hřívou.
,,Ale to je přeci Nery," vzkřikla nadšením. ,,Myslela jsem..."
Deaerun dal dlouhý kostnatý prst na mladá ústa; nehtem dlouhým a bílým lehce se dotýkajíc Rayiných rtů, červených a svůdných.
,,Asi nechtěla utéct," přerušil Rayu.
,,Copak snad kouzla?" Přitakala, ale k tomu ji jeho odpověď zklamala : ,,Vše, tady kolem nás," rukou se rozmáchl, aby ukázal na široké panoráma, ,,Nejsou jen kouzla, či jiné téhož směru umělecké výtvory, použivané s příměsí magie. Nery měla jiný důvod, aby tady zůstala. Vedl ji k tomu vlastní instinkt. Myslím, že chtěla být s tebou,"
řekl.
,,Ano. Cítím co tak," potvrdil.
,,Ale já si myslím, že kouzla a magie existují. Ne jen, že se jim člověk může naučit, ale..." zavřela oči, velké a hnědé. Černé řasy se volně dotýkaly spodních váčků a Raya ucítila, jak jemně dokáže vítr čechrat vlasy. ,,Zkus naslouchat větru a pověz mi co uslyšíš."
,,Rayah," tento hlas zněl v uších začarované dívky až moc mladě a čistě.
,,Ano?" ozvalo se do ticha; krátce a rychle, zbystřila, však oči byly zavřené.
,,Velký čaroděj, Bůh, já," pomalu odsekával. ,,Já větru rozumím, avšak, co slyšíš ty? Všechno mi pověz prosím," vábil ji.
Inu vzpomněl si na tajemnství, které nikdo neznal. Nikdo z dějepisářů, ani nikdo z proslulých historiků.
,,Někdy slyším lásku, jindy bolest."
,,Zajímavé, dál povídej," vybídl Rayu.
,,Děti!" vykřikla nahlas a svoje oči rychle otevřela. ,,Slyším děti, určitě tady někde jsou. Jsem si tím zcela jista! Dívala se Deaerunovi do očí až moc vystrašeně. ,,Děti úsvitu. Volají mě."
,,Pojď!" tehdy musel Rayu popadnout za ruku. Místo, které chtěl nové čarodějce ukázat, bylo za tajným vchodem do další místnosti v jeskyni Eiclaklara. Cestou dívce řekl : ,,Gratuluji, máš za sebou první lekci. Umíš už naslouchat větru. To je pokrok."
V jeskyni si stoupli před kamennou zeď a čaroděj zvolal : ,,Wunjo!" a pak ještě dvakrát.
- Proč volá runu W? - pomyslela si v duchu.
,,Tuto runu mám nejraději. Je proti bolesti. Támhle v pravo, podívej se."
,,Vidím. Tys ji tam namaloval zlatě."
,,Jistě," utrousil.,, Nejčastěji se k ní modlím. Proto na tuto runu nikdy nezapomenu, doufám," pousmál se.
Ve skále se udělal otvor. (Předtím by si nikdo nevšiml, že je na tomto místě puklina, ale byla dobře schována - pod závojem z břečťanu).
,,Vstup. Neboj se půjdeme oba," nabízel Raye ruku.
Raya poslušně šla. Tíha zaklínadla ji stále více spalovala a začínala pociťovat horečku. Deaerun si toho všiml a ptal se jí : ,,Copak se děje, drahá?"
,,Ne, já se nebojím, ale... Slyším ty Děti a to stále hlasitěji!" začala se klepat.
Deaerun jí vtiskl do tváře lehký polibek. ,,Vše bude lepší! Jdeme už za Dětmi. Teď hned. Musím ti je ukázat, bude to tvoje druhá lekce."
Rayah se snažila uklidnit a zhluboka dýchala, aby lépe vstřebala vzduch, kterého tady bylo poskrovnu.
Po uklidnění se konečně odvážila vstoupit. Se sklopenou hlavou a smutným obličejem čekala v rohu místnosti a raději mlčela.
Smrťák, Deaerun, dřívější pán této planety - po něm pojmenované, roztáhl mocně své ruce směrem od těla, přičemž jeho oči byly zavřené, (tedy podle Rayi ano). Blankytná zář najednou zmizela, jakoby byla uvězněna pod těžkými víčky; až tak vážný výraz ve své tváři Deaerun zrovna měl. Teď musí ještě vyslovit další runu...
Rayah runy zbožňovala a byla zvědavá, kterou z nich Deaerun použije k zavření kamenných dveří. - Jakou asi vysloví? - nadšeně přemítala o runách. Mezitím ji napadlo vytáhnout svůj meč z pochvy a prohlédnout si ho lépe. Temně modrá ocel se vesele zablýskla. - Můj Meč jezera, - básnila o něm, ale proti smrťákovi jej zatím nechtěla použít.
,,Hej, ty tam! Chceš mě snad zabít? Myslel jsem si, že spolu hrajeme píseň stejné noty, ne?" Deaerunův hlas byl nyní hrubější, než kdy dřív se jí zdálo.
Lekla se ho.
Svůj meč nevinně svírala ve své hubené ručce, neměla náladu odpovídat, neboť něco nebylo v pořádku.
,,Neodpovídáš," neznělo ani jízlivě ani zle.
Přec se ale nakonec odhodlala. ,,Nechtěla jsem vám ublížit, můj pane."
,,Ah, dítě. Proč jsi najednou tak zdvořilá?" uchechtl se.
Však ona začínala pociťovat pravý strach.
Tam kde před chvílí stál krásný mladík, teď stála temná osoba zahalená do těžkého pláště. Před očima Rayi běhaly hvězdičky a točila se jí hlava. Ve víru myšlenek se zatočila a upadla, na chvíli byla opět sebou a nikoliv začarovanou osobou. Že by kouzlo přestalo působit?
Osoba v kápi si toho všimla. Rychle k ní přiskočila a ona viděla na chvíli opět svého ,,prince". Její dlouhá půvabná ručka žádala o pomoc.
Deaerun se ještě naposledy rozmyslel, předtím, než půjdou
hledat Děti úsvitu a kamenné budou zavřeny. Kostnatá pařáta šáhla do jedné s truhlic plné zlata a šperků a vyndala safírový diamant. Deaerun se sklonil, až jeho kosti zašustily, a v další z truhlic našel hedvábné šaty po nějaké ženě. Nato, že zde ležely hodně dlouho, vypadaly skvěle. Bylo to hedvábí Üranaků, kvalitní, ale přesto lehké jak pírko. Každý by si myslel, že se ihned roztrhá, ale - opak byl pravdou, neboť ruce těchto lidí byly víc jak šikovné.
,,Nesmíš Děti úsvitu vylekat. Odhoď černý oděv a oblékni si tento nový. Budeš vypadat jako víla. K těmto šatům ti věnuji tento náhrdelník. Ten starý, prosím, polož na můj stolec, nechci, aby se ztratil."
Raya udělala přesně to, co řekl. Štíhlá postava se jí v těchto šatech pěkně rýsovala, byla v nich vidět mladost a víc z ,,ženskosti". Průhledné bílé hedvábí udělalo z Rayi půvabnou dámu. Sám Deaerun se přemohl, aby této slečně vložil na hruď velký safír. Tmavá modř se zablýskla. ,,Je nádherný, Deaerune," řekla zcela omámeně, její hbitá ručka musela rychle vystřelit k tomuto drahokamu, téměř se nevešel do dlaně, jak velký byl.
Černé vlasy měla nyní rozpuštěné. Deaerun své víle pokynul, ať se posadí na obrovský kámen, chce ji totiž nalíčit. Uhel v pařátě smrťáka začal praskat. ,,K sakru!" zaklel. Nejraději by se rozčílil, ale musel mít před Rayou pevnou vůli. Vzal tedy jiný a lehce jí vytvořil pod očima temné černé linky, krásně orámovaly velké oči. Místo rtěnky použil dužinu z modré růže zvané Qualaillon. Podíval se na ni a dodal už jen - ,,Sluší ti to. Musí ti to slušet. Nemůžeš mi dělat ostudu před Dětmi úsvitu. Vždyť by neměly poznat, že chceš být čarodějkou."
,,Ale já jsem čarodějka," ozvalo se táhle do ticha.
,,Ach, drahoušku, naivní, přesto krásné. Lepší myšlenku jsi snad ani nemohla vymyslet." Jeho smích byl nyní břitký.
,,Ale já jsem čarodějkou. Vím to" šeptla co nejtiššeji.
,,Dobrá, pojďme tedy."
Rayah vzala svůj meč do bílé ručky; volně špičkou opírajíc se o zem.
,,Nech ho tady, Rayo."
,,Pročpak bych ho tady měla nechávat?"
Deaerun si odfrkl. ,,Vezmi si ho tedy, ale nechci už vidět žádné jiné výpady PROTI MĚ! Tak jako před cvhílí."
,,Já umím naslouchat větru. Pročpak bych nemohla být čarodějkou?!"
,,Nemůžeš jí být. Už jsem tak řekl."
Meluzína rozsekla Deaerunova slova vejpůl. Modlil se k runě Pertho a Raye konečně začalo být jasné oč tento smrťák žádá.
,,Pertho!" vykřikl a ticha, runu plnou nehezkých věcí.
,,Ne!" vykřikla Raya; pomalu se probouzela z bdění o krásném muži. Meč jezera jí poradil. Ano. Slyšela ho sladce vrnět v dlaně a použít ho v této chvíli, to by nebyl hřích.
,,Jsi moje víla, moje č a r o d ě j k a!" říkal temným hlasem, kvílivým a mocným zároveň.
,,Já jsem Rayah. Rayah Alony."
,,Jistě, tak teď upusť ten meč, děvče."
,,Proč bych měla?!" vyprskla a mířila jím na smrťáka. ,,Nejsi můj princ. Jsi..." plna emocí ze sebe vydrala tuto nedokončenou větu.
,,Deaerun," odpověděl neformálně, ,,neblázni, vždyť mě nemůžeš, přeci zabít."
,,Proč si to myslíš, Deaerune?" nyní meč držela mnohem pevněně až jí zbělely klouby u prstů.
,,Neměla bys zavírat oči, dra..."
,,Proč bych neměla zavírat oči, ...rahoušku?" usmála se nad výhrou. Stačil jeden veliký úder a bylo to, ale... jak to, že to dokázala?
,,Já se plně cítím být čarodějkou, Deaerune. Moc teď přebýrám já. Ty už jsi se svou vládou skončil a ani jsi po sobě nám nezanechal žádný odkaz. Měla jsem úkol," sklopila hlavu a její černé vlasy bujně zavlály ve vánku, který sem odkud si zabloudil, ,,a to si piš, že ho splním a dodělám ho. Čarodějnou knihu jsem už našla a tuto zbraň, o které téměř nikdo nevěděl; chci ji ukázat světu, chci, aby se dějiny nadále rozvíjeli a všichni se dozvěděli, jak to s námi kdysi bylo. Legendy jsem znala již od malička, ale byly to jen výtvory velkých umělců s velikou fantasií. Náš svět touží poznat naší "pravou" minulost, ne tu vymyšlenou. Já všem ukážu dle tvojí kroniky minulost této planety. Konečně nebudeme považováni za lemply mezi planetami," nad jeho rozpadlým tělem si odplivla, ,,a teď se musím ještě podívat, co mne čeká tam v dáli - tam na konci hlubiny této jeskyně. Děti úsvitu mě potřebují. Volají mně a já je osvobodím. Rozeběhla se a šaty bílé rozevláté letěly společně s ní. Raye ale vadila temná tma. Černá jako černý kocour; teskně si vzpomínala na svoje kočky, ty byly doma, kdežto ona byla doma.
Na konci dlouhé jeskynní chodby zahlédla zář bílého světla, ostého a do očí bijícího. Hřbetem ruky si kryla oči a na první pohled se jí zdálo, že vidí nějakou bohyni. Bohyně to nebyla, ale patřila mezi Děti úsvitu.
,,Vítej v zemi elfů. Elfů dosud žijících. Vítej v naší rezervaci Da Rhe-i Ürun."
,,Je mi ctí poznat tento podzemní svět," rozhlédla se kolem. Uklonila se před elfkou.
,,V nové řeči, kterou žádní elfové nepoznali, znamená ten název Ledové království Ürunaků."
,,Ürunaků?" vydechla Raya nadšením.
,,Ürunai, vítej a vejdi sem k nám. Pohostíme tě štědře, moc dobře víme s jakým posláním přicházíš," mile a královsky se usmála. ,,Ach, měla bych se asi představit. Mé jméno je ale složité. Ërwicciala Annion. Znamená to Cesmína Lvíkrása. Nějak takto. Lvíkrása je moje přímení. Můj starý pan manžel Annion Annion mne toto krásné jméno předal v den svatby, aby mi vyjádřil svoji lásku, kterou si semnou pěstoval tolik let," její oči se prudce smrštily, víčka se zaklapla; po tvářích se řinuly slzy vyjadřující bolest. Ërwicciala, královna elfů této jeskyně. Královna posledních elfů dosud žijících - mladá a krásná s velkýma světle fialovýma očima si utřela hřbetem ruky leskle uslzený obličej. ,,Milovali jsme se, do té doby, dokud nepřišel-" Raya ji poslouchala a nic ji nezdráhalo v tom, aby pohotově odpověděla jméno osoby, která se postarala o úplné pobláznění jejího mozku; nestyděla se vyslovit jméno Boha -,,Deaerun!" ozvalo se v ozvěně ledové jeskyně ozářené denním světlem.
,,Ano, ten. Zabila jsi ho. Vím to."
,,Víte?"
,,Každá z mých dcer, každá Ürunai, musela čelit nepříjemným narážkám od tohoto násilného Boha. Já... kdybych ti řekla, kdo jsem, měla by jsi mě za stvůru, která se v dávných dobách nemusela stydět za jeho násilnické sklony. Nebýval takový. Deaerun byl můj muž. Je to však už tak dávno, co jsem ho milovala," říkala a pomalu ji vedla do svého krásného paláce postaveného z podobného materiálu, jako je led. Led to nebyl, jelikož tato surovina byla na dotek hřejivá a Rayah se dotýkala průhledných stěn, když procházela tímto palácem, obdivovala něco, co nikdy předtím neznala. Cípy šatů, bílých a průhledných za Rayou třepotavě plápolaly; šly po točitých schodech v ,,ledovém paláci", Raya nenuceně zvedla svůj krk vzhůru a její oči se zadívaly na obrovský křišťálový lustr. ,,Bojím se toho, co říkáte Erwisy," řekla Raya.
,,Ërwicci," opravila ji a zuby zazářily bělostí. ,,Můžeš dál. Jen povídej," pokynula.
,,Bojím se šílenství. Neříkejte mi už žádná tajemství."
Královna se zasmála. ,,Ale copak? Myslela jsem si, že se chceš dozvědět vše o našem tajemném světě."
,,Tak jinak. Když jste milovala Deaeruna, co vás přimělo k tomu, abyste potom milovala jiného?" podezíravý pohled si prohlížel elfí královnu.
Královna se zamyslela, než odpověděla na danou otázku. ,,Vypadám mladě?" zeptala se ona.
,,Vypadáte," zamračené děvče se dívalo Ërwicci přímo do očí, fialových jako fialky.
,,Zadívej se pořádně, dítě." V této chvíli se ale do atria přiřítila Rayina klisna. Rayiny vlasy i s velkým diamantem se vyklonily přes zábradlí - zábradlí schodiště, když se nakláněla, aby Nery zamávala, a zvíře zdvyhlo svoji hlavu; temně zaržálo; Rayah poskočilo srdce radostí.
Na Ërwiccinu žádost plnou tajemství však nezapomněla. Zprvu si ničeho nevšimla. Zadívala se tedy pořádněji, zornice se zornicemi se sešly; Rayah se učila být lepší a lepší čarodějkou. ,,Ërwin, vy mne děsíte! Zda-li se mé oči nemýlí, budou se muset legendy přepsat. Vy jste Deaeruna milovala... napadá mne v této chvíli už jen - Damolis!" vzkřikla. |
