Stála jsem na balkoně, na nic jsem nemyslela, o ničem nepřemýšlela. Jen tak jsem tam tak stála a držela se zábradlí. Najdenou slyším někoho klepat na dveře. Nikoho jsem nečekala. Přesto jsem šla otevřít a ani jsem se neptala kdo je, bylo mi to jedno. Otevřela jsem a konečně zjistila kdo je za dveřmi. Byla to smrt. Pohlédla na mě a usmála se, myslím, že to byl úsměv. Pozvala jsem ji dál, posadila se v kuchyni, zeptala jsem se chce-li čaj. Neřekla nic. Připravila jsem kávu, čaj jsme neměly. Seděly jsme tam asi hodinu bez jediného slova, úsměvu, pohledu. Nakonec ticho prolomil můj hlas, snad byl můj - nevím; nemluvila jsem: ,,Co chce?"
,,Co tu dělá?"
,,Jde si pro mě?"
Byly to mé myšlenky. Smrt jako by věděla nač myslím přikývla, rozhrnula klopu bílého pláště a já uviděla lesknoucíse kov její kosy. Udivilo mně proč má bílý plášť, předtím jsem si toho nevšimla, vždy jsem si myslela, že má černý. A proč má vůbec tu kosu? Příjde si pro člověka, když umírá a není přece důvod, aby mu usekla hlavu, nebo něco jiného. Zeptala jsem se ji tedy na co ji má. Smrt se zase usmála tím svým podivným, stuhlým, křečovitým úsměvem.
Kosa pročísla vzduch a dotkla se mé ruky. Když jsem se odvážila pohnout, zjistila jsem, že to nejde. Krev už byla všude. Přes břícho mi stékala po noze a podemnou se vytvářela kaluž krve. Slyšela jsem hlasy a pláč všude okolo mě. Najednou vše ztichlo a před očima se mi zamžilo. Hustá mlha jako v prosincovém ránu se po chvíli začala rozestupovat. Uviděla jsem něčí nohy. Nad sebou jsem uviděla sousedku, jak se sklání a pláče.
Došlo mi to, já opravdu z toho balkónu skočila.
