Kergon se ocitl před hospodou. Před ním zuřila scéna nejstrašnějšího masakru. Všechny domy ve vesnici už hořely. Všude po ulicích pobíhali zmatení lidé, snažící se v tom zmatku najít své příbuzné. Mezi nimi běhaly stovky orků a vraždili vesničany po desítkách. Několik vojáků se v tom chaosu snažilo zjednat plán ústupu, protože orků byla naprosto drtivá přesila, ale byli ihned zabiti skupinkou stínových orčích střelců. Orkové byly úplně všude. Hrnuly se po stovkách ulicemi a vraždili na potkání bezbranné ženy a děti. Rolníci se silným orčím válečníkům nemohli ubránit. Několik přeživších vojáků běhalo po ulicích a snažilo se najít své velitele, ale zanedlouho byly všichni pobiti. Na hradby kolem vesnice vyběhlo několik lučištníků a začalo do davu pálit šípy. V ulicích byl ale takový zmatek, že častěji než orka trefili nějakého vesničana. Orkové vítězili naprosto hladce. Moment překvapení byl na jejich straně. Všichni ve vesnici věřili Olgerovi a jeho smyšleným hlídkám. Vojáci proto byli naprosto nepřipraveni na tak zdrcující útok. Těla vesničanů se už válela snad všude. Hořící domy celý masakr dokonale osvětlovaly. K nebi stoupal černý dým, řev umírajících lidí přehlušoval snad jen válečný řev orků a zvuk dřeva praskajícího v ohni.
Několik metrů před Kergonem běžela malá holčička držící panenku. Brečela a pořád dokola řvala: „ma-mi.“
Naproti se ní rozběhla nějaká žena a volala její jméno. Zřejmě to byla její matka. Holčičku doběhla skupina pěti orků. Jeden ji vzal pod krkem. Začala ukrutně ječet a hrůzou zavírala oči, zarudlé od slz. Ork jí utrhl hlavu a strčil si jí do úst. Holčička sebou přestala škubat. Panenka spadla na zem do bláta. Z krku malého děvčete začala proudem stříkat krev. Jeden z těch pěti orků ji urval nohu i s kusem těla a začal ji pojídat.
Matka zabité holčičky klesla na kolena a začala řvát hrůzou. Při pohledu na krutou smrt její dcerky si začala v agonii rvát vlasy. Potom v slzách padla do bahna a začala hlasitě plakat. Za ní se objevil další ork a zarazil ji sekeru do zad. Žena naposledy zařvala a pak se už nehýbala. Pětice orků, pojídajících tělo malého dítěte se při tom pohledu rozchechtala až jim maso vylézalo z tlamy.
Kergon sevřel jílce obou mečů a s drsně chladným pohledem ve zjizvené tváři kráčel k nim. Rozpřáhl se mečem. Třímetrová, široká čepel zahvízdala vzduchem a jedinou ranou přesekla všech pět orků v pase vejpůl.. Gejzír krve z jejich rozpůlených těl ohodil stěnu hospody.
Kergon si dal dlouhý meč a obouručák na záda. Přišel k nejbližšímu orkovi, chytl ho za krk a ranou pěstí mu urazil hlavu. Dalšího orka chytil za zápěstí, ve kterém držel meč a vší silou stiskl. Orkovi zapraskaly kosti a z rozdrcené ruky mu zbraň vypadla na zem. Kergon se sklonil a jednou rukou ho chytil za rameno a druhou za stehno. Tak jak ho držel, ho zvedl nad hlavu. Potom začal táhnout oběma pažemi od sebe. Ork se rozeřval bolestí a roztrhl se na dvě poloviny. Na Kergona se z něj vyvalil proud střev, krve a mnoha dalších orgánů. Rychle se otřepal a střeva napadaly do bahna. V pravé ruce teď držel horní polovinu orkova těla a v levé dolní. K bojovníkovi přiběhl ork s masivním kladivem. Kergon ho přetáhl po hlavě horní polovinou mrtvého orka a dolní polovinou mu zasadil úder do hrudi. Ork se bolestí sehnul a nechápavě hleděl na barbarovy neobvyklé zbraně. Barbar v každé ruce držel jednu polovinu mrtvého orka. Přiskočil ke skloněnému netvorovi s kladivem
a oběma polovinami do něj začal mlátit, jako by to byly nějaké palcáty. Ork se svíjel bolestí, jak na něj střídavě dopadaly dolní a horní půlka jeho zabitého druha. Z obou částí létala krev a vyhřezlá střeva. Kergonovy mocné údery povalili živého orka na zem a po nějaké chvíli mu zlomili vaz.
Barbar zahodil obě části přetrhlého netvora a sundal ze zad oba meče. Kráčel směrem k náměstí a přitom zabíjel každého orka, který se mu dostal na dosah. Jeden netvor se po něm rozpřáhl dvojbřitou sekerou, ale Kergon jeho ráně nastavil své dva zkřížené meče. Potom ustoupil stranou a pravou rukou mu usekl hlavu. Levou rukou vykryl úder dalšího orka s kladivem. Ten se překulil a dostal se před bojovníka. Ten jeho útok odrazil a druhým mečem mu rozsekl břicho, z kterého se ihned vyvalil provazec páchnoucích střev. Orkovi se z tlamy vyhrnul proud krve, až to zabublalo a potom spadl obličejem do bahna. Kergon se každou chvíli ohlížel po ulici, jestli někde nespatří Daliala nebo Astru. Viděl ale jen hořící domy, zmateně pobíhající vesničany a hordy orků, valící se všude kolem. Každou chvíli srazil nějakého dotěrného orka mečem k zemi, ale stále častěji viděl umírat ženy, děti a muže v marné snaze bránit se zdrcující přesile mocných orků.
Kergon schoval kratší meč na záda a dále už bojoval jen tím od Daliala, který teď držel obouruč. Širokou, tři metry dlouhou čepelí si prosekával cestu skupinkami orků. Každým máchnutím rozpoltil nejméně tři orky. Nikdo z nich se mu kvůli neobvyklé délce čepele a rychlosti jeho útoků nemohl dostat k tělu. Bojovník se teď brodil bahnitou cestou, pokrytou krví, vnitřnostmi, a mrtvými těly nepřátelských zelených kůží i překvapených vesničanů. Jeho krvavou cestu bahnitou ulicí lemovali dvě řady hořících domů a jejich pekelné světlo, protrhávající noční tmu, propůjčovalo celému masakru pekelné vzezření. V celé ulici už nezbyl jediný živý vesničan. Všude bylo plno mrtvol dětí, žen a padlých sedláků. A orčí řev, táhnoucí se z celé vesnice naznačoval, že i jinde zelené kůže vítězí na celé čáře. Kergon se jen modlil, aby byli Dalial s Astrou ještě na živu. Takovéhle peklo by těžko přežili. Věděl, že čaroděj se vždy dokázal dostat z jakkoliv zapeklité situace, jenže to bylo v době, kdy ještě mohl čarovat. Kergon si nedovedl představit, jak se Dalial bude bránit nepřemožitelné orčí přesile. Rychle se otočil dozadu, rozpřáhl se mečem a rozťal tři stínové orky, kteří ho chtěli ze zálohy zastřelit. Potom se otočil zpět a od hlavy až k rozkroku přepůlil orčího válečníka, který ani nestačil pozvednout zbraň k útoku. Střeva se z jeho ještě stále stojící mrtvoly vylila na zem a pak obě poloviny padli na kluzkou, krví zalitou ulici kde se přidali ke spoustě dalších barbarových obětí. Kergon si do toho maglajzu odplivl a se zavrčením se rozeběhl proti další, organizované formaci deseti orčích bojovníků. Z rozeběhu vyskočil a mohutným obloukem rozsekl sedm z nich vejpůl. Gigantická čepel zasvištěla vzduchem a protrhla jejich kroužkové zbroje a brnění jako kus papíru. Ohromná vlna stříkající krve Kergona na chvíli oslepila, ale pak se oklepal a pokračoval v boji.
Tři zbylí orkové ho zatím obešli a obklíčili, každý z jedné strany. Za chvíli se k nim přidali i další a brzy vytvořili okolo Kergona uzavřený kruh. Bojovník, stojící uprostřed, se otáčel kolem dokola, obhlížel své nepřátele, jenž ho dostali do obklíčení a vyčkával na správný okamžik k útoku. Ten za nedlouho přišel. Orkové se k němu začali pomalu stahovat. Když byli na dosah jeho čepele, tak se bojovník rozpřáhl mečem a několikrát se otočil kolem své osy. Točil se jako smrtící vrtule a jeho meč při tom sekal orky na kousky. Za chvíli se kolem něj vytvořil kruh rozsekaných končetin a vyhřezlých střev. Kergon se zastavil a opřel se o meč aby nespadl, protože se mu z toho zamotala hlava. Když se vzpamatoval, tak si všiml, že se do ulice vřítil oddíl vesnických hlídek. Bylo tam asi padesát kopiníků a třicet válečníků ozbrojených meči a sekerami. Za nimi se hrnulo ještě několik lučištníků. Nebylo to mnoho, ale i tak to stačilo k tomu, aby na ně všichni orkové v dohledu okamžitě zaútočili. Obě skupiny se rozeběhli proti sobě a s třeskotem zbraní se srazili. Začala nemilosrdná jatka, zpestřená deštěm šípů, které vypouštěli lučištníci a smrští šipek, o kterou se postarali stínoví orkové. Několik prvních mužů se už válelo na zemi s krvácejícími ránami, některým dokonce chyběli kusy končetin. Ukrutně řvali a drželi se za pahýly, z kterých jim stříkala krev jako z nějakého gejzíru. Vzápětí je ušlapali orkové, bránící se kopiníkům. Lukostřelci vypustili další salvu šípů a několik zasažených orků padlo k zemi.
Kergon si všiml, že se teď díky zásahu vojáků ulice vyprázdnila. Rozběhl se na její konec a potom pokračoval změtí hořících domů a zkrvavených uliček k náměstí. Každou chvíli se mu pod nohy připletl nějaký vesničan, snažící se utéct před rozběsněnými orky. Ze tmy se proti němu vynořili dva stínoví orci. Kergon se rozmáchl a plochou stranou meče odmrštil oba netvory do hořících sutin rozpadlého stavení. Orkové se okamžitě ocitli v plamenech, začali příšerně vřeštět a běhali kolem dokola tak dlouho, dokud jejich ohořelé mrtvoly nespadli k zemi.
Z dálky slyšel řev mnoha lidských vojáků, mísící se s třeskotem mečů, seker a orčích válečných pokřiků. Občas se odněkud ozvalo sténání zabíjených vesničanů. Kergon přeskočil hořící sutiny, ležící uprostřed ulice a pokračoval mezi domy k náměstí, odkud se ozývalo nejvíc orčích pokřiků. Jen taktak uskočil před padajícím trámem z hořícího obchodu se zeleninou a hned musel vykrýt úder orčí šavle. Před bojovníkem stál ork v plátové zbroji a v ruce třímal zdobenou šavli, jejíž čepel zrovna odrazil svým třímetrovým obouručákem. Netvor byl velmi urostlý a svalnatý. Znak trojůhelníku s kolečkem byl do jeho zbroje neobyčejně mistrně vyryt, podle čehož Kergon usoudil, že se jedná o velitele jednoho orčího oddílu. Na nic nečekal a rozehnal se po něm svým mečem. Ork se hbitě sehnul a z pokleku se pokusil Kergona bodnout do hrudi. Bojovník ale mrštně uskočil a byl přinucen ustoupit, protože kvůli délce svého meče s ním nemohl bojovat nablízko. Dal si proto svoji zbraň na záda a tasil kratší obouručák. Přiskočil k orkovi, sekl ho do boku a bleskurychle zase uskočil. Orčí velitel si nevšímal bolesti a dalším úderem se pokusil Kergonovi zasadit ránu do paže. Bojovník mu ale nastavil svoji zbraň a šavle do ní s třeskotem narazila. Kergon okamžitě z krytu zvedl zbraň do výše a pokusil se nepříteli rozseknout hlavu. Ork jeho meči nastavil svou šavli,ale Kergonův úder byl tak silný, že orkovu šavli rozsekl vejpůl a stejně tak i jeho hlavu.
Kergon přeskočil jeho mrtvolu a pokračoval dál. Po několika krocích si všiml dvou statných vojáků bojujících proti třem rozzuřeným orkům. Sice ještě odolávali, ale vypadalo to, že je nepřátelé každou chvíli přemůžou. Kergon ty dva vojáky poznal. Věděl o nich od Bursteela. Byli to Rolf a Kaien. Kergon zařval válečný pokřik a rozběhl se k nim. Těsně před prvním orkem vyskočil do vzduchu a ze shora mu zarazil meč do lebky. Helmice zapraskala a ork se v tu ránu zřítil k zemi. Kergon zandal kratší z obou mečů, bleskurychle tasil dvoumetrový obouručák a prudkým šmahem rozsekl zbylým dvěma břicha, až se z nich střeva vyvalila na zem. Orkové s hrůzou hleděli na své orgány, které z nich teď vylézali a pleskali do bahna. Ještě než stačili umřít, Kergon jim ještě ve stoje odsekl hlavy.
Potom strhl pohled na Rolfa s Kaienem: Oba statní bojovníci mu vroucně děkovali, že jim pomohl a vykládali něco o srabácké orčí přesile. Kergon oba chytil pod krkem, každého jednou rukou a přitlačil je na zeď nejbližšího domu. Potom se rozhlédl na levo i na pravo a když měl jistotu, že ho nikdo nevidí, spustil:
„Mysleli jste si, že vám to projde, hajzlové“, zavrčel.
„Zaútočili jste na Daliala a chtěli jste znásilnit Astru…“ V Kergonově pohledu byla nemilosrdná chuť vraždit.
Rolf i Kaien se tvářili naprosto překvapeně. Kergon si toho všiml: „Řekl mi to Bursteel. Potom, co jste přepadli mé přátele, vás Dalial nechal zamknout u Bursteela ve sklepě, místo aby vás na místě zabil. Čaroděj nechtěl, abych se o tom dozvěděl. Ale hostinský mi to řekl ještě ten večer.“
Rolf ztěžka polkl. Pod Kergonovým sevřením se pomalu začínal dusit. Ale Kaien už to nevydržel.
„Ty hajzle, ani nevíš, co můj otec kvůli vám třem musel udělat!“, chrchlal Kaien. „To všechno kvůli vám!“
Kergon ho sjel ledovým pohledem a vytasil meč. „Neměli jste útočit na Astru s Dalialem“. Pustil oba najednou, poodstoupil a než se stačili vzpamatovat, probodl Kaiena mečem. Překvapený válečník jen zachropěl, křečovitě se chytl čepele, která mu zajížděla do těla a svezl se na zem. Bojovník prudce vytrhl čepel ven, až z mrtvého Kaiena vylétl gejzír krve. Rolf při pohledu na smrt svého kamaráda strnul hrůzou. Kergon se k němu otočil a ležérně mu uťal hlavu . Rolf padl k zemi hned vedle Kaiena.
V záři ohně se na Kaienově ruce zaleskl náramek z dračích zubů, takový, jaké nosí jen drakobijci. Na jednom zubu bylo vyryto věnování : ‚pro mého syna Olger‘.
Ale toho si už Kergon nevšiml. Otřel meč o jejich mrtvoly a rozběhl se ulicí. Pokračoval v cestě na náměstí. V tom ucítil, jak se země začíná třást. Několik hořících domů se sesypalo na zem. Kergon se zastavil a naslouchal. Snažil se zjistit důvod těch příšerných, pravidelně dunících otřesů. V tom mu to došlo: Byly to kroky něčeho hodně velkého. Ale nic na světě přece svou chůzí nemohlo působit zemětřesení! Musel to být příšerně velký a nadlidsky silný netvor. Ani démon, se kterým nedávno bojoval v kamenné vesnici, neměl tak silné a těžké kroky. Při vzpomínce na ten souboj ho ihned zabolelo několik starých ran, ale pokusil se tu bolest co nejrychleji zaplašit.
Najednou se země pod jeho nohama přestala otřásat a ozval se řev tak hlasitý a strašný, že přeřval hulákání orků, zvuky bitvy i sténání umírajících vesničanů. Nebylo slyšet nic jiného než ten hrůzostrašný, pekelný řev.
Žádná bytost, lidská, nestvůrná ani pekelná nemohla zařvat tak hlasitě a ukrutně! Kergonovi z toho téměř přeběhl mráz po zádech. Nedovedl si ani představit, jak silná ta stvůra musí být, když dokáže takhle mocně zařvat. Když to přestalo, rozhostilo se všude mrtvolné ticho, jako kdyby při tom řevu všichni – orkové i lidé – ztuhli strachy. Bylo slyšet jenom praskání ohně a zvuk bortícich se domů. Po nějaké chvíli k němu opět dolehly zvuky všudypřítomné bitvy.
Kergon jen potěžkal zkrvavený meč a znovu se rozběhl k náměstí.
* * *
Dalial ztuhl strachy. Ten příšerný, vražedně hlasitý ryk se mu zařezával do uší. Cítil, jak mu sílou toho neskutečně mohutného zvuku praskají bubínky. Z uší mu vyteklo trochu krve a v hlavě mu z toho začalo bolestivě pískat. Nestvůrný řev byl tak hrůzostrašný, že nemohl zastavit svá rozklepaná kolena. Přepadl ho z toho téměř panický strach. Když se podíval na hrstku vesničanů, která se k němu připojila, tak poznal, že nikdo z nich na tom není o nic lépe. Několik žen a mužů dokonce hrůzou omdlelo. Těm ostatním se klepali ruce a nohy.
„Proboha, co to mohlo být…“, rozkoktala se jedna žena. „Já chci pryč, než nás to všechny dožene a zabije!“
Dalial si uvědomil, že ta věc, nebo nestvůra, či co to bylo, musí být nepřemožitelná. V hlavě mu stále rezonovala ozvěna toho vražedného řevu. Dalial nepochyboval, že ani Kergon by proti takové zrůdě neměl nejmenší šanci. A to ji ani neviděl. Mohl jenom hádat, kde se teď ten netvor nachází. A v žádném případě si nepřál ho potkat. Stačilo, že se všude kolem nich hrnuly spousty krvelačných orků a on se v tomhle chaosu ještě musel starat o skupinku přeživších vesničanů, kteří se k němu upnuli v naději, že čaroděj je svými kouzly ochrání. Nasucho polkl a rychle přehlédl ulici. Hledal místo, kam s vesničany utéct. Vyhlédl si jedno rozpadlé stavení, které vrhalo spásný stín. Pokynem ruky dal svým svěřencům najevo, že se tam mají přesunout. Vesničané co nejrychleji přeběhli do stínu a Dalial doufal, že se na obzoru neobjeví žádný ork. Když byl i poslední vesničan v bezpečí, přeběhl ulici i on. Potom si otřel pot z čela a obrátil se na skupinku zděšených rolníků a jejich žen, kteří během jediné noci přišli o všechno : „Potřebuju vědět, jestli je tady nějaký jiný východ z vesnice“, zařval tak, aby se jeho hlas neztratil v ozvěnách zuřícího boje.
Jedno vyděšené, fňukající dítě ukázalo prstem směrem k polím.
„Asi dva kilometry odsud je v opevnění menší brána“ ,řekl roztřeseným hlasem rolník, nejspíš otec toho dítěte.
„Fajn, pokusíme se tam tudy utéct, tedy za předpokladu, že orkové neobklíčili celou vesnici zvenčí“, pronesl Dalial a několik dalších mužů a žen se v tu ránu psychicky zhroutilo. Mága napadlo, že příště bude radši lépe volit slova, tedy jestli ještě nějaké příště bude. Nenápadně vykoukl ze stínu a zamžoural do ohnivého pekla, v které se už proměnilo kompletně celé Rasko. Napínal oči a doufal, že ve tmě uvidí prolétnout alespoň jeden šíp. Ale nespatřil nic. Všichni lučištníci jsou už určitě mrtví. Srdce mu tlouklo strachy a jen se modlil, aby byla Astra ještě na živu.
Jedno dítě za ním se dalo do pláče. Jeho matka ho ihned začala uklidňovat : „Neboj, je s námi čaroděj, on si s orky poradí, nic se nám nestane…“
Dalial se na tu ženu otočil a jejich pohledy se střetly. V jeích očích si všiml naděje, kterou k němu upírá. Také si všiml, jak bezmezně věří v sílu jeho kouzel. Bylo to to poslední, co jim zbylo.
Dalial si přál, aby se mohl raději propadnout do země. Kvůli němu tihle vesničané zřejmě zemřou. Ale kdyby jim řekl, že nemůže kouzlit, tak by ztratili i tu poslední naději, co jim ještě zbývá. Potom se Dalial otočil, právě včas, aby si všiml dvaceti stínových orků, blížících se k nim ulicí.
* * *
Kergon se konečně probil až do středu náměstí. Zanechal za sebou koberec zkrvavených těl, který okamžitě zaplnili další orkové, bojující s posledními zbytky strážních oddílů. Zastavil se uprostřed a chytl dva nejbližší orky za krk. Než stačili cokoli podniknout, Kergon je zvedl do výše a srazil je hlavami o sebe. Pevné plátové helmy se tím nárazem prohly a lebky zakřupaly. Pustil mrtvé netvory na zem. Orkové, kteří to spatřili, rozšířili oči hrůzou – obyčejný ork v plné výzbroji váží půl tuny. Tenhle bojovník zvedl dva najednou jako nic.
Orkové okolo Kergona vytvořili kruh a rozhodli se, že na něj radši zaůtočí společně. Potom jeden z nich, nejspíš jejich velící, dal pokyn k ůtoku. Masivní vlna nepřátel se na barbara vrhla ze všech možných směrů. Kergon se postavil do střehu a ťal mečem. Navzdory pevným plátovým zbrojím, tvrzeným štítům a krytům ocelových zbraní, Kergon jedinou ranou přesekl vejpůl šest prvních orků. Rozsekávané zbroje zavrzali a meč při styku s pevnou plátovou ocelí zaskřípěl. Sprška páchnoucích orčích orgánů se mu nahrnula pod nohy. Aniž by se otočil, sekl mečem dozadu a rozpoltil jednomu orkovi lebku. Dalšího kopnul do hrudi takovou silou, až odletěl mezi ostatní a několik jich povalil na zem. Než se stačili zvednout, Kergon je několika rychlými pohyby mečem rozkuchal. Potom se právě včas prudce otočil na další tři orky. Švihl obouručákem, z kterého cákala krev a všichni tři netvorové se okamžitě ocitli na zemi s rozseknutými břichy. Krev mu z čepele ještě ani nestačila ztéct a hned ji zabořil až po jílec do dalšího nepřítele. Orka nabodnutého na meč zvedl nad hlavu a prudce trhl čepelí kupředu, čímž ho vymrštil do davu krvelačných nepřátel. Když mezi rozzuřené orky dopadl jejich mrtvý druh, rozzuřili se ještě víc a pustili se do Kergona s dvojnásobnou vervou. V tom se ale Kergon rozkročil, zvedl sevřenou pěst do výše a zařval tak mohutně, že to muselo být slyšet po celé vesnici. Oči všech orků se teď upínali do středu náměstí, na místo, kde stál Kergon. Zaznělo pár výkřiků – povelů k útoku a na náměstí začali ze všech možných ulic proudit snad všichni orkové, co teď ve vesnici byly. Náměstí, nejméně pět set metrů široké a stejně tak dlouhé, bylo během chvilky k prasknutí narváno orky. Byla to hlava na hlavě, nezbyl ani centimetr místa. Každá skulina náměstí byla zaplněná bojechtivými netvory, odhodlanými Kergona rozsápat na kusy. Další nepřátelé, proudící z postanních ulic, museli stát frontu a čekat, až se uvolní místo po těch orcích, které Kergon zabije.
Bojovník dosáhl toho, co chtěl. Upoutal pozornost všech nepřátel ve vesnici na sebe a dal tak možnost Dalialovi a Astře, aby se společně s posledními přeživšími vesničany dostaly pryč z Raska – jestli už nejsou mrtví.
Kergon byl v absolutním obklíčení. Kolem dokola, ze všech stran na něj každou vteřinu útočilo nejméně dvacet orků. Ať jich zabil, kolik chtěl, pořád jich byl stejný počet, protože na místa těch mrtvých se okamžitě nahrnuli další, živí. Každou vteřinu musel odrážet dvacet orků najednou. Točil se stále dokola, jeho meč trhal, sekal, vraždil, mrzačil a odtínal údy stále dalším a dalším zeleným kůžím. Pod jeho nohama se už tvořila hromádka z mrtvých těl. Při tom ukrutném boji mu v jediném okamžiku zrudly oči a do svalů se mu vlila ještě mnohem větší síla.
Proměnil se v bersekra. Pokaždé, když vykryl nějaký úder, roztříštil nepříteli zbraň v ruce. V lepším případě mu ji z ruky vyrazil. Tak silné a prudké byly jeho údery. V bersekrovském stavu byl Kergon absolutně nezastavitelný. Orkové se od něj radši drželi v dvoumetrovém odstupu. I přesto, že byl Kergon kolem dokola obklíčený, tak se žádný ork nedostal až k němu, protože barbar tak rychle vířil mečem, že orkové už pomalu neměli ani šanci útočit. Jen mu ze všech stran nabíhali na čepel jako prasata na porážku. Počet mrtvých těl pod jeho nohama narůstal. Jak tak ve víru boje šlapal po tom množství mrtvol, připadal si jako kohout kráčející po hnojišti. Zarazil meč do dalších čtyř orků, střeva a krev vysříkly do vzduchu a těla padli Kergonovi k nohám. Bojovník na ně stoupl a hned stál opět o něco výš. Hromada zdechlin, na níž stál, už byla tak vysoká, že mohl přibíhající nepřátele kopat do hlav. Orkové se tlačili jeden na druhého a proti rozzuřenému barbarovi už vybíhali jen po pětičlených skupinkách.
Kergona nemohlo nic zastavit. Točil se, uhýbal, skláněl, bodal a sekal s nadlidskou rychlostí a jeho třímetrový obouručák byl snad všude. Široká ocelová čepel svištěla hromovou rychlostí a roztínala orčí zbroje, drtila zbraně a rozbíjela štíty. Všude kolem něj vířily střeva krev a usekané končetiny. Z nebe začala pršet orčí krev, která stříkala proudem do všech možných stran. Kergon byl od hlavy až k patě ulepený krví,mozky a smradlavými orgány. Sám byl na mnoha místech zraněn a krvácel z desítek menších ran, které mu zasadili ti šťastnější orkové, kterým se podařilo dostat se až k němu. Porcoval zelené kůže jako nějaký superrychlý pekelný řezník. Každou chvíli mu k nohám spadla další rozseknutá orčí těla a zvětšila tak hromadu mrtvol, na jejímž vrcholu Kergon stál. Všude kolem, kam až jeho oko dohlédlo, byli jen orkové. Celé náměstí bylo zaplněné zelenými kůžemi, čekajícími, až na ně dojde řada. Byl na ně neuvěřitelný pohled – orčí zástupy se táhly snad až do nekonečna. Ale toho si Kergon nemohl všímat: byl jako v tranzu – Dvěma orkům vyrazil meče z rukou, sekl, orkové padli k zemi. Sklonil se před sekerou dalšího nepřítele, zabodl mu meč do těla a prudce s ním trhl nahoru. Čepelí mu tak nahrnul orgány až do krku – ork otevřel ústa a střeva mu začali proudit z tlamy. Vytrhl z něj meč a kopl ho do hrudi. Mrtvý ork se skutálel po hromadě mrtvol do zástupu živých nepřátel. Kergon okolo sebe sekal jako derviš a jeho nepřátelé neměli šanci se bránit. Přesto ne něj útočili další a další, až to vypadalo, že tahle krvavá jatka snad nikdy neskončí.
* * *
Hořící vesnicí se rozlehl Kergonův válečný pokřik. Skupina dvaceti orků, která měla původně namířeno do místa, kde se skrýval Dalial s vesničany, se nyní otočila a utíkala na náměstí. Očividně je rozzuřilo, že nějaký lidský válečník je stále na živu a ještě se jim vysmívá svým válečným pokřikem. Dalial vydechl úlevou – už se bál, že proti nim bude muset bojovat. Nebyl si jistý, jestli by proti nim měl vůbec nějakou šanci. Pokud by zemřel v boji proti orkům teď, nebyl by už nikdo, kdo by zachránil vesničany…a Astru. Dalial pokynul skupince vystrašených rolníků a společně vystoupili ze stínu rozbořeného stavení.
Bývalý mág si svoji skupinku rychle prohlédl: jeho zrak utkvěl na silném kováři. „Musíme utéct tou druhou bránou, jinak tady umřeme!“, řval na něj Dalial. „Veď nás!“
Kovář se zatvářil zděšeně, ale potom mu došlo, že nemá jinou možnost. „Tudy“, ukázal do ulice zachvácené žhavými plameny. Vesničani se při pohledu na sálající oheň zatřásli strachy. Z dálky se ozýval řev tisíce orků. Dalial si přitáhl plášť těsněji ke krku. Navzdory ohni mu byla zima. Věděl, že všichni orkové teď bojují s Kergonem. Dokud budou slyšet zvuky boje, budou v bezpečí. Jen doufal, že bojovník vydrží ještě chvíli vzdorovat. Až vyvede přeživší rolníky z vesnice, přemýšlel Dalial, vrátí se sem, najde Astru a půjde pomoci Kergonovi. I když v hloubi duše věděl, že Kergon tuhle bitvu nepřežije. Ani bůh by sám nevydržel vzdorovat tisícovce orků.
Kovář se rozběhl ulicí lemovanou plápolajícími plameny. „Za mnou, rychle!“, zařval. Dalial se za ním rozběhl a v těsném závěsu ho následovalo deset vyděšených rolníků. Když probíhal ulicí, cítil spalující žár a musel si chránit hlavu před plameny. Utíkali ještě dlouhou dobu. Kovář se každou chvíli otáčel, aby zkontroloval, jestli za ním stále všichni běží. Celou dobu běželi mlčky. Dalial si cestou všiml, že už neutíkají mezi domy. Ocitli se na zoraných polích, zmrzlých jinovatku. Všichni se zastavili a začali prudce oddechovat. Zafoukal studený vítr a rozcuchal mágovy vlasy.
Dalial se kolem sebe pořádně rozhlédl. Byly teď za hlavní osadou. Celá vesnice před nimi vypadala jako obrovské hořící ohniště. Všude byl cítit štiplavý dým. Dalial si vzpoměl, že tam v tom pekle je stále ještě Astra a Kergon, bojující proti nepřemožitelné přesile. Při tom pomyšlení se mu sevřelo srdce.
Kovář nervozně přešlapoval po umrzlé hlíně, na které se tu v létě pěstovala pšenice a napínal zrak přes pole, kde se v dálce nalézala druhá brána – momentálně jediný použitelný východ z vesnice. Rasko bylo celé obehnáno silným a vysokým opevněním, takže tu byli jako v pasti. Brána, ke které směřovali, byla jedinou možností k útěku před jistou smrtí.
Najednou si Dalial všiml černé siluety, rýsující se proti hořící vesnici. Běžela k nim. Kulhala na jednu nohu a držela se za paži. Mág si nejdříve myslel, že je to ork. Ztuhl strachy v pomyšlení, že si jejich útěku všimli a teď je pronásledují. Ale potom, když se postava začala více přibližovat, si všiml, že to je… „Astro!“, zvolal a rozběhl se jí naproti. Rukou dal rolníkům znamení, aby zůstali tam, kde jsou. Astra mu padla do náručí a mág ji pevně objal. Když zvedla hlavu, podíval se jí do očí. „Jsi v přádku? Není ti nic? Co Kergon…?“ Astra unaveně zavrtěla hlavou. „Nic mi není, Kergon tam bojuje sám. Musíme…“ Slova ze sebe dostávala jen ztěžka.
„Proboha, ty krvácíš“,zděsil se Dalial při pohledu na její zkrvavené rameno.
„Říkám, že to nic není. Obvázala jsem si to hadrem a polila kořalkou…“
Její obvyklá léčebná procedura, pomyslel si Dalial. Lučištnice vypadala, jako by se každou chvíli měla zhroutit.
Astra pustila čaroděle a sundala ze zad prázdný toulec. „Musíme jít na pomoc Kergonovi. Nemám už žádné šípy, ale…“
Dalial vytáhl z vaku dva toulce plné šípů a podal jí je. Astře se při pohledu na hroty obalené bílou sírou rozsvítili oči. Hodila si je na záda a poděkovala. Potom se otočila k hořící vsi. „Fajn, teď musíme jít, Kergon…“ ,začala, ale Dalial ji opět přerušil.
„Ty nikam nepůjdeš“, začal bývalý čaroděj. „Půjdeš s těmahle lidma“ – ukázal na hlouček deseti ustrašených žen a dětí, v čele se statným kovářem – „k bráně vzadu za tímhle polem. Utečeš s nimi do lesa. Všichni orkové jsou zaměstnaní bojem s Kergonem. Neměli byste mít po cestě problémy.“
Astra na něho nechápavě hleděla. Dalial se na ni přísně podíval a dodal : „Za Kergonem půjdu sám.“
Astře se rozšířili oči panikou: „Půjdu s tebou, sám nemůžeš…je jich tam TOLIK! Nechci čekat někde v lese na to, až vás zabijou! Sami se jim nemůžete ubránit, sakra! Jestli máte umřít, tak chci umřít s vámi!“
„Ty umírat nebudeš“,odpovídal klidně Dalial. „A už se se mnou nehádej. My si s Kergonem už nějak poradíme…“
„Daliale, ty jsi zešílel“, řvala na něj Astra. „Myslíš si, že vy dva sami porazíte tisícovku krvelačných orků? A navíc…je tam ještě něco…ukrutně to řvalo. Slyšela jsem to! Ten řev nemohl pocházet od ničeho, co žije na zemi! Bylo to tak neskutečně ukrutné…ten řev musel být slyšet snad až na druhém konci světa! – něčemu takovému se nemůže postavit žádná lidská bytost! Vím to! Vyděsilo mě to k smrti!“
Podívala se na Daliala – mágovy ledově modré oči ji sledovaly s naprostým klidem, jako by o nic nešlo. Zřejmě na něj její projev neudělal žádný dojem. Přála si, aby byla taky tak statečná jako Kergon nebo mág. Dalial ji vzal kolem ramen a odešel s ní ke skupince vesničanů, odevzdaně čekajících na svůj další osud.
„Kováři, Astra půjde s vámi. Nemám moc času. Co nejrychleji utečte zadní bránou do lesa a tam se schovejte. Tam počkejte až do rána – pokud se do té doby já a Kergon nevrátíme, tak utíkejte na východ, přes hory a do vnitrozemí. Astru vemte s sebou a postarejte se o ni…“
Kovář se na Daliala udiveně zahleděl: „Věřím, že jsi mocný čaroděj, ale radši bys měl co nejrychleji najít toho svého přítele – který už je stejně určitě dávno mrtvý - a jít s námi. V té vesnici už nemůže být nikdo naživu…a navíc, já jsem taky slyšel řev toho netvora! Nejsem žádný zbabělec, ale říkám…od něčeho takového radši co nejrychleji a co nejdál pryč!“
„Kovář má pravdu“, naléhala Astra. „Vem odtamtud Kergona a co nejrychleji utíkejte za námi! Je nesmysl proti orkům bojovat! Je jich tam přes tisíc! A navíc ten hrůzný řev…“
Dalial naposledy přelétl pohledem celou skupinku: „Já se vrátím. A Kergon taky“. S těmi slovy se otočil a rozběhl se směrem k hořící vesnici.
„Doprdele – ten tvůj kamarád má ale odvahu…a nebo je to úplný šílenec“ , zašeptal s obdivem kovář.
Astra ho neposlouchala a jen se slzami v očích hleděla k hořící vesnici a na Daliala, běžícího vstříc jisté smrti v plamenech hořícího Raska, zaplněného vražednými orky.
Kovář k ní přišel blíž. „Chtěla bys jít za mágem, viď?“, zeptal se jí s pochopením.
Astra smutně pokývala hlavou a utřela si slzy.
„Tak běž, já už lidi odvedu…“ řekl kovář a povzbudivě ji plácl po zádech.
Astra se na chvíli na mohutného muže zahleděla se směsicí překvapení a naděje. „Děkuju“, řekla potom a rozběhla se k hořící vesnici. Daliala už nebylo vidět, zřejmě už byl někde v plameny pohlceném Rasku.
Kovář ji ještě chvíli pozoroval. Ona, ten čaroděj a Kergon museli být opravdu soudržná trojka, když byli odhodláni radši společně zemřít, než si každý zvlášť zachránit život. Kovář nad tím jen obdivně pokýval hlavou a už se chtěl otočit k přeživším vesničanů, když tu jeho pohled utkvěl na hořící vesnici. Vypadalo to, jako by v jejím středu vyrostla nová stavba ve tvaru pyramydy. Tyčila se do dvojnásobné výšky oproti ostatním domům v Rasku a na jejím vrcholu stál….
* * *
Kergon stál na vrcholu deset metrů vysoké hromady mrtvých orků, které vlastnoručně pobil. Základna hromady zabírala v obvodu celou plochu náměstí a ve tvaru pyramidy stoupala až do závratné výšky deseti metrů. Úplně nahoře stál jako nějaký neporazitelný bůh války Kergon, v každé ruce třímal masivní obouruční meč, zalitý krví. Metr dlouhé vlasy mu čechral vítr a v nesmiřitelně krutém obličeji mu svítili dvě zářivě rudé oči, příznak bersekrovského šílenství. Pod nohama měl několik tisíc mrtvých nepřátel, kteří padli jeho rukou. Dole, pod tou gigantickou, strach nahánějící hromadou krve a kostí, stálo kolem dokola dalších několik tisíc orčích válečníků. Nikdo z nich už neměl odvahu se Kergonovi postavit. Při pohledu na neskutečně obrovskou pyramidu z mrtvých těl jejich druhů se i těmto otrlým netvorům zvedal žaludek a jímal je neskutečný strach. Vždyť byly v přesile několik tisíc na jednoho jediného!!! A přesto toho člověka nedokázali zabít. Tak mocný, vražedně rychlý, neunavitelný, nezranitelný a nepřemožitelný Kergon byl.
Bojovník prudce oddechoval a shlížel dolů, do obrovského shromáždění orků. Podařilo se mu jich sice několik tisíc pobít, ale věděl, že z tohohle masakru žívý nevyjde. Sám už krvácel z desítek menších i větších ran, cítil, že slábne a síly mu pomalu docházejí. Byl rád, že už orkové neútočí, ale věděl, že až seberou odvahu k dalšímu útoku, tak se jim už neubrání. Celé náměstí teď zabírala gigantická hromada orčích mršin, takže živí nepřátelé se tísnili všude v ulicích hořící vesnice. Ale pořád jich tam ještě nejméně tisíc stálo. Každou chvíli ze zdola slyšel řev orčích velitelů, jak pobízejí vojáky, aby se vyšplhali po té hromadě nahoru a zabili ho.
Konečně se jim to podařilo a několik skupinek orků začalo šplhat vzhůru za Kergonem. Pokoušeli se zadržovat nevolnost, když stoupali po zmrzačených mrtvolách svých spolubojovníků, ale přesto několik z nich začalo zvracet odporem.
Bojovník počkal, až se dostanou těsně pod něj a potom do jejich řad prudce sekl mečem. Orkové zařvali a v ukrutné agonii padli mezi ostatní spolubojovníky, kde se bolestivě svíjeli na zemi a snažili se zastavit proud vytékajících vnitřností a proudící krve. V okamžiku byli mrtví. Kergon si rychle prohrábl mohutnou hřívu černých vlasů, napjal svaly a otočil se na další orky, kterým se podařilo zdolat obludnou hromadu páchnoucích mrtvol a dostat se až k němu. Jedním mečem z krytu odrážel útoky orčích zbraní a druhým do nich sekal. Kergon máchal mečem v mohutných obloucích a půl metru široká čepel rozřezávala ocelové pláty a kroužkové články orčích zbrojí jako nějaké máslo. Svaly ho už bolely jako čert a ke všemu se ještě začala ozývat stará zranění, která před nedávnem utržil při boji s pekelným démonem. Kergonova mysl přesto pracovala neomylně. Bleskurychle vyhodnocoval každý orčí výpad a útok, automaticky se kryl a útočil, jako nějaký válečný stroj. Přesně dopředu věděl, kdy se má krýt a kdy a na jakého orka zaútočit. Ale bolest a únava ho doháněly: Jednomu rychlému orkovi se podařilo vyhnout Kergonovu vražednému meči a zasadil bojovníkovi sekerou ránu do boku. Kergon necítil žádnou bolest, jen bersekrovský vztek. Jeho oči se na chvíli střetli s pohledem orka, který ho poranil : Netvor se šklebil radostí a zvedal do vzduchu sekeru, potřísněnou bojovníkovou krví.
„Zranil jsem ho!“, řval ork, hledíce dolů, do řad svých bratrů ve zbrani. Sekeru držel nad hlavou a ukazoval její zkrvavenou čepel, znamení barbarovy zranitelnosti. „Pojďte na něj, teď ho snadno zabijem!“, zaječel v ohavné, orčí řeči. Tisícihlavým zástupem zelených kůží se začala šířit odvaha a výkřiky radosti.
„Na něj“, vykřikl ork ještě jednou. „Na-„ ale zbytek věty nedořekl, protože si všiml, že zatímco on mluvil, tak Kergon pobil všechny orky kolem sebe. On před ním zůstal jediný. Při pohledu na tu mohutnou horu svalů, potřísněnou od hlavy až k patám krví a rozsekanými orgány, s obrovským mečem v každé ruce, se mu rozklepali kolena a veškerá jeho odvaha byla rázem pryč. Pokusil se nasucho polknout, ale slina se mu zadřela v krku.
Kergon na něj hleděl s pekelnou zuřivostí v očích. Zabodl oba své meče do hromady mrtvých těl a prudce kopl orka do obličeje. Kopnutí bylo tak rychlé a silné, že netvorovi urazilo hlavu z krku. Hlava letěla někam do dálky. Ve vzduchu rotovala a potom zmizela kdesi ve tmě hořící noci, nejméně padesát metrů od vrcholu kopce mrtvého orčího masa, na kterém bojovník stál. Tělo se skutálelo z hromady a s žuchnutím dopadlo dolů, do řad vyděšené orčí armády. „Tak si pro mě pojďtě, vy kurvy!“, zařval Kergon a pro zdůraznění svých slov přešel k dalším činům: zvedl jednu orčí mrtvolu a pouhou silou svých paží ji roztrhl v pase vejpůl. Obě poloviny potom hodil dolů, do řad zdrcené armády orčích válečníků. Potom sebral dalšího mrtvého orka: tentokrát stiskl jeho zelenou hlavu mezi svými dlaněmi. Pořádně zatlačil a potom se ozval křupavý zvuk, jak mu praskla lebka. Orkovo tělo odkopl z hromady dolů a hlavu, rozdrcenou na kaši si nechal pomalu stékat po dlaních. Popošel trochu níž a vybral si mrtvolu jednoho orčího velitele. Jeho tělo bylo větší než sám Kergon, ale přesto ho barbar jednou rukou bez námahy zvedl do vzduchu. Rozpřáhl se a opět hodil tělo dolú mezi orky. Sehnul se, vytáhl další mrtvolu a urval jí ruce, které zase hodil mezi nepřátele. Potom se Kergon otočil a vystoupal zpátky na vrchol hromady. Při každém kroku mu pod nohama čvachtala vyhřezlá střeva, podrážkami drtil kosti a rozdupával zmrzačené lebky. Rozsekaná těla byla kluzká krví a z rozházených vnitřností naporcovaných mrtvol stoupala k nebi šedivá pára doprovázená odporným mrtvolným pachem. Kergon se na vrcholu toho všeho tyčil jako temné božstvo smrti a zabíjení, obklopen kouřem z hořících domů i z teplých orčích vnitřností. Z hromady vylovil dalšího orka. Chytil ho za krk a levou rukou ho zvedl do vzduchu. Druhou rukou uvolnil meč, zaražený do ležícího orčího masa. Třímetrová čepel vyjela s mlasknutím ven a Kergon ji okamžitě zarazil do orka, kterého držel v levé ruce a rozřízl ho od krku až po rozkrok. Na zem se z něho vyvalil hustý provazec pestrobarevných střev zalitých krví. Kergon při tom zuřivě zavrčel na tisícovku orků, kteří ho dole stále drželi v obklíčení. Potom rukou hrábl do hromádky doutnajících střev a několik si jich nacpal do úst. Parkrát přežvýkl a potom je spolkl. Z brady mu ztékala krev a drobné kousky orčích střev. Hřbetem pravé ruky urazil orkovi hlavu z krku, chytil ho za trčící krční páteř a zvedl ho za ní do vzduchu. Nad hlavou ho roztočil a hodil dolů. Neváhal ani chvíli a začal do davu pod sebou házet další mrtvoly. Vypadalo to, že celá orčí armáda se brzy strachem rozuteče.
„Pojďte na mně!”, řval Kergon a mával při tom mečem nad hlavou.
Najednou se zdálky ozval strašný řev, tak mohutný, hluboký a hlasitý, že přehlušil všechen ostatní hluk na míle daleko. Musel to být řev nějaké neskutečně silné, nepřemožitelné nestvůry z nejhlubších pekel, napadlo Kergona. A byl to tentýž nadlidsky silný pokřik, který slyšel krátce poté, co zabil Rolfa s Kaienem. Při tom hrozivém pokřiku se samotná země zachvěla a několik hořících domů se zřítilo k zemi. Kergon se nervozně ošil, jak mu z toho přeběhl mráz po zádech. Ale na orčí armádu to mělo přesně opačný účinek: Zeleným kůžím ten řev vlil novou odvahu do žil. Celá tisícová armáda se rozpohybovala a ze všech stran začala proudit po hromadě nahoru, ke Kergonovi. Nocí se nesly válečné pokřiky orčích bojovníků, odvážně mávajících zbraněmi a křičících nadávky na mohutného barbara, stojícího na vrcholu kopce z masa, kostí a střev.
Bojovník psychopaticky zavrčel a zasekl oba meče do prvních orků, kteří k němu dorazili. Krev a úlomky rozsekaných zbrojí se rozlétly vzduchem. Kergon byl opět obklíčen ze všech stran, ale zvládal vykrývat všechny útoky. Jednoho orka kopl do obličeje, čímž mu zlomil vaz, dalšího nabodl na meč a vymrštil do hloučku dalších dotírajících nepřátel a tím je shodil z hromady dolů. Orkové se zastavili v polovině cesty na zem a začali se znovu drápat nahoru. Někdo Kergona prudce udeřil štítem do obličeje: Na chvíli se mu zatmělo před očima, ale tím se nenechal vyvést míry – okamžitě tím směrem sekl mečem a rozpáral těla třem opancéřovaným orkům. Kusy jejich štítů, rozlámaných Kergonovým mečem, se sypaly na zem. Ale ta chvíle menší nepozornosti přišla Kergona draho. Jeden ork ho sekl do ramene a pokusil se mu probodnout srdce, jenže bojovník se včas otočil, takže orčí šavle na místo životně důležitého orgánu jen škrábla jeho nohu. Šavle projela opancéřovanou nohavicí a bojovník sykl bolestí. Okamžitě orka srazil k zemi. Kergonova totálně na kusy roztrhaná kroužková zbroj se začala pomalu rozpadávat, takže byl téměř nechráněn. Když se rozpřáhl mečem, aby ve předu rozsekl sedm orků jedinou ranou, tak ho zezadu škráblo ostří orčí sekery. Tím se ale Kergon nenechal vyrušit a vzápětí vzduchem prolétla ohromná vlna krve ze sedmi rozpáraných orků. Aniž by se otočil, sekl mečem dozadu a tím odsekl polovinu lebky toho orka, co ho škrábl sekerou do zad. Ze zbytku hlavy mu vytékal mozek spolu s úlomky lebečních kůstek. Další čtveřice orků se po Kergonovi rozehnala železnými palcáty, ale bojovník všechny čtyři zbraně vykryl svou třímetrovou čepelí. Pod tíhou toho krytu byl nucen klesnout na jedno koleno. Trhl mečem vzhůru a tím vyhodil orkům palcáty z rukou. Bleskurychle sklonil čepel a horizontálním sekem přepůlil prvního orka a obloukem rozsekl zbylým třem hrudní koše. Další vnitřnosti zapleskali o horu mrtvých těl. Honem se otočil a aniž by věděl o jeho přítomnosti, připravil dalšího nepřítele o hlavu. Kergon bojoval už jen instinktivně. Nemusel vůbec šermovat, ani vykrývat jednotlivé výpady – prostě jen sekal třímetrovou čepelí do hustého zástupu nepřátel. Díky své ohromné síle a délce meče měl jistotu, že jich vždy několik zabije. Cítil, jak se mu nohy boří stále hlouběji do kaše střev, krve, naporcovaného masa rozdrcených kostí. Musel si dávat dobrý pozor, aby po tom mrtvolném maglajzu neuklouzl. Z desetimetrového kopce mrtvol stoupal odporný smrad, pocházející z vyvalených vnitřností, chladnoucích v nočním mrazu a z tuhnoucí krve. Ale Kergonovi to nevadilo. Sekal okolo sebe jako zdivočelý maniak a proudy krve mu chlístali do obličeje. Životodárná tekutina pobíjených orků, stékající mu do očí, bojovníkovi zabraňovala ve výhledu, ale přesto si koutkem oka všiml malé postavy, probíjející se zástupem orků.
Byl to hostinský Bursteel. Byl celý od krve, na těle samý šrám a modřinu. Pomalu stoupal po kopci mrtvol a prosekával si cestu nahoru k barbarovi. Díky svému malému vzrůstu proběhl zbývajícím orkům pod nohama a stoupl si ke Kergonovi. Teď už oba bojovali zády k sobě.
„Co tě tak zdrželo?“ zařval Kergon.
Trpaslík rozsekl lebku orkovi, který se po něm ohnal mečem a dalšího netvora sekl do kolen. Zraněný ork padl do pokleku a Bursteel mu tak bez problémů uťal hlavu. Mrtvola padla mezi ostatní zdechliny a z krku jí ještě vybublalo něco krve. „Porcování masa“, odvětil trpaslík a zkřížil zbraně s dalšími dvěma orky. Meč a palcát narazili na topůrko jeho sekery, kterou teď držel za oba konce tak, aby mohl dvojitý úder vykrýt. Uvolnil sekeru z krytu, přetočil si ji do pohodlného úchytu a než se jeho dva protivníci stačili rozpřáhnout k dalšímu útoku, usekl jim ruce i se zbraněmi. Nad trpaslíkovou hlavou prosvištěla Kergonova čepel a připravila oba bezruké orky o hlavy.
Kergon při boji nemusel taktizovat tak, jako malý trpaslík. Bojovníkovi bohatě stačilo využívat jen své nadlidské rychlosti a titánské síly. Primitivními, ale zdrcujícími údery sekal do moře proudících orků a s každým zásahem jich mnoho přepůlil, zmrzačil a zabil. Oba jeho meče stoupali a klesali do zástupu orků s rychlostí a přesností pekelného řezníka. Pokaždé, když jeho meč letěl do výšky, táhla se za ním vlna jasně rudé krve, jako ocas u komety, letící na černém nebi. Vždy, když se jeho čepel zabořila do těl nebohých nepřátel, vyletěl k nebi vodotrysk střev, krve a polámaných kostí. Nocí se nesly válečné pokřiky i bolestivé sténání pobíjených orků. Na Kergona i Bursteela doléhalo horko z hořících domů a do nosu je štípal černý kouř a smrad z mrtvých těl.
Bursteel věděl, že spolu s Kergonem jsou posledními lidmi (vlastně člověkem a trpaslíkem) , kteří ještě zůstali uvězněni v ohněm pohlcené vesnici, přímo uprostřed zběsilé války proti tisícům orků. Trpaslík se ani neopovažoval odhadnout, kolik mrtvol čítá hromada, na jejímž vrcholu s Kergonem bojují. Mohl z ní spolehlivě přehlédnout střechy všech stavení ve vesnici. Bylo to, jako kdyby stál na nějaké rozhledně, nebo na vrcholu vysoké skály. Jeho obdiv k barbarskému válečníkovi byl ohromný. Pobít sám víc jak tisícovku orků by nedokázal snad ani bůh. Jenomže Kergon to dokázal a nezdálo se, že by ho to byť jen trochu unavilo. Z jeho rudých očí stoupala pára šílenství. Jak byl od hlavy až k patě zalepený krví, vypadal jako šroub v mlýnku na maso při hromadných jatkách.
Zničeho nic se začalo ozývat mohutné, pravidelné dunění. Kergonovi došlo, že to jsou kroky té hůzné nestvůry, která předtím dvakrát zařvala. A jako při jejím řevu, tak i teď, při ozvěně jejích kroků, se země chvěla a otřásala, a hořící domy se začali rozpadat a hroutit k zemi. Na několika místech se po dlážděných ulicích rozeběhli hluboké praskliny. Tak jako začali, tak zkázonosné kroky ustali.
Kergon si ani ve své nejhlubší fantasii nedokázal představit stvoření – netvora, tak ukrutného, který by pouze svou chůzí a řevem dokázal bořit vesnice, trhat samotnou zemi a šířit tak zničující vlnu strachu pouhou přítomností tak, jako tento. Ne, že by se Kergon bál, ale při pohledu na smrtelně bledého trpaslíka, který, teď už třesoucíma se rukama, porcoval orky, mu došlo, že na většinu bytostí ta aura strachu zabírá. Při téhle příležitosti se Kergonovi vybavil jeho nedávný boj s démonem v kamené vesnici. Ten démon disponoval podobnou aurou strachu a byl silný, jako nic na tomto světě. Málem při souboji s ním zemřel. Kergon cítil, že od toho momentu, od toho boje, se v něm něco zlomilo. Strach už na něj nepůsobil, stal se silnějším, rychlejším a nezdolnějším. Máchl mečem po dalších pěti orcích, kteří se hned v zápětí zmítali na zemi v záplavě krve a vlastních vnitřností. Dříve by měl problém byť jen se třemi orky, teď je bez námahy masakroval po stovkách.
Mnoho se toho od boje s démonem v kostele změnilo.
Kergonovy pekelně rudé oči zářili do noci jako plameny, pohlcující Rasko. Věděl, že se té stvůře, která teď obcházela vesnici bude muset postavit. Její řev ho nedokázal zastrašit. Už teď se na ten souboj těšil.
* * *
Dracherus stál před otevřenou branou od vesnice a sledoval, jak ten barbarský bojovník – Kergon, masakruje jeho vycvičenou armádu více jak Tří tisíců orků. Bojovník se tyčil na gigantické hromadě mrtvol a každým úderem smetl alespoň pět nepřátel. Sám jediný už pobil okolo dvou tisíc jeho orčích přívrženců.
„Hm, ten bojovník není zas takový hrozný ubožák, jak jsem si myslel. Možná, že si s ním vyměním i pár výpadů, než ho zabiju“,zaburácel svým strašlivým, pekelným hlasem hrozivý netvor.
„Co myslíš, Skaledone?“
Orčí šaman přikývl. „Kergon byl zrozen zemřít v bitvě. Byl zrozen zemřít v důležité a nesmírně triumfální bitvě. Jeho čas nadešel.“
Dracherus se pro sebe krutě usmál. Kergon byl už teď mrtvý. Šaman Skaledon se nikdy nemýlil. Byl to největší věštec všech dob, vládce minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Věděl přesně co bylo, co se stane a dopodrobna znal minulost i budoucnost každého, koho potkal. Dracherus si pamatoval, jak Skaledon kdysi předpověděl návrat čaroděje Urda, zničení Žezla temnoty na oltáři dobra, i přesnou dobu Urdova zapuzení zpět, do dimenze mimo čas i prostor. Do dimenze, ze které s ním na tento svět vystoupil on, i šaman. Skaledon předpověděl i všechna Dracherusova vítězství, a prozradil mu i několik drobností z jeho budoucnosti. Všechno bez vyjímky se vždy do nejmenších podrobností vyplnilo. Ale jinak byl šaman na informace velmi skoupý. Vždy řekl jenom to, co chtěl. Ale teď, když Dracherus vyslechl jeho slova, bylo už jisté, že ho dnes čeká triumf. V supermohutných, ocelově silných pažích potěžkal zbraně bohů – Mocnou sekeru války a Titánský meč ohně, jejichž živoucí, stále hořící plameny mu osvětlovali nestvůrný, hluboce krutý obličej.
Skaledon se podíval na pět metrů vysokého, kolosálního minotaura – moc, síla a nezranitelnost z něj přímo sálaly. Paže měl silné jako skálu, a jen na prstech měl více svalů, než kterýkoliv lidský válečník na celém těle. Dracherus byl nepopsatelně silný a mocný. Ale Skaledon znal jeho osud. Věděl, kdy zanikne svět, kdy zanikne vesmír a věděl i přesné datum Dracherusovy smrti. Ale takovéhle věci nikomu neříkal. Znal dopředu budoucnost každé bytosti na tomto světě, jen svou vlastní budoucnost dokázal předvídat pouhých několik hodin dopředu. Skaledon žije již tisíce let. Pamatuje vznik vesmíru, světa, lidí, trpaslíků, elfů i ostatních ras. Po ty tisíce let přebýval na zemi, i v jiné dimenzi v různých inkarnacích – jednou byl elfem, podruhé broukem, potom zase člověkem….a teď byl orkem. A celé ty tisíce let zná budoucnost světa i všech bytostí na něm žijících. A celé ty tisíce let slouží nesmrtelnému čaroději Urdovi. Ale docela ho překvapilo, když se v jedné ze svých vizí dozvěděl, že Dracherus dnes zemře.
Skaledon si upřímně nedokázal představit, co by mohlo zabít něco tak mocného, supersvalnatého a silnějšího než skála a ocel dohromady, navíc opatřeného nezničitelnými, věčnými, pekelným plamenem hořícími zbraněmi dávných bohů války a smrti. Dracherus byl vládce smrti a války, zosobnění koncentrované síly nejryzejšího a nejbrutálnějšího zla, stvořeného v nejhlubší propasti mimodimenzionálního pekla.
Doufal, že se mu dostaví nějaká vize, která mu prozradí, jakým způsobem Dracherus zemře, nebo co ho zabije. Považoval za absolutně nemožné, že by se Dracherusovi mohl někdo postavit, natož ho zranit – a už vůbec ne ho zabít. Viděl ho bojovat s nejsilnějšími válečníky, s nejstrašnějšími démony, ale Dracherus vždy bezpečně zvítězil.
Přesto byla jeho smrt nevyhnutelná. Dracherus zemře ještě dnes – tak je to napsáno v knize osudu a přesně tak se to šamanovi zjevilo i ve vizi. Ale přesto mocnému minotaurovi nelhal – Kergon skutečně zemře v bitvě, ale ne dnes a ne tady. Skaledon byl pyšný na to, že to Dracherusovi řekl tak nejasně. Ale vládce smrti a války si to vyložil po svém a byl si jist svým vítězstvím tak, jako už nejméně tisíckrát předtím. Škoda, pomyslel si Skaledon. Urd bude určitě výsledkem dnešní bitvy zklamán.
Šaman stočil pohled vzhůru, na nezničitelně vyhlížejícího Dracheruse. „Půjdu teď do vesnice“, začal. „Postarám se tam o toho čaroděje. Lučištnice přijde na pomoc Kergonovi. Zab je oba. Čaroděje vyřídím sám.“
Dracherus jen němě přikývl.
„Až uznáš za vhodné, vkroč do vesnice a zabij je“, dodal Skaledon a vběhl do Raska, kde rázem zmizel v uličkách doutnajících domů.
Mohutnému monotaurovi se hlavou honila věštcova slova: „Kergon byl zrozen zemřít v bitvě. Jeho čas nadešel…“ Dracherus vypustil z nosu oblak černé páry a krutě se usmál – brzy nadejde čas pro další z jeho triumfů.
* * *
Dalial běžel uličkou mezi hořícími domy. Najít Kergona nebude žádný problém, hromada mrtvol tyčící se z náměstí až k oblakům se nedala přehlédnout. V záři ohně spatřil na jejím vrcholku dvě siluety, bojující proti nekonečným zástupům orků, proudícím k nim nahoru. Dalial nedovedl pochopit, jak je možné, že Kergon vydržel tak dlouho odolávat zdrcujícímu náporu tří tisícovek orků. Kergon byl mnohem silnější a rychlejší než dříve. Takhle ho Dalial neznal – bojovník se hodně změnil.
V tom se ozvala hromová rána a mága oslepil jasný záblesk modrého světla. Uskočil a zakryl si oči pláštěm: magický blesk ho minul jen o vlásek. Když se mu vrátil zrak, spatřil před sebou postavu malého orka, oblečeného v pestrobarevných hadrech. V pravé ruce svíral magickou hůl, od které se ještě kouřilo.
„Zdravím tě. Jsem Skaledon!“
Orčí mág se déle představováním nezdržoval a vrhl po Dalialovi ohnivou kouli.
Bývalý čaroděj uskočil stranou a odkutálel se z dosahu vybuchujících plamenů. Koutkem oka zahlédl Skaledona, jak se k němu pomalu přibližuje a formuje další kouzlo. Dalial rychle sáhl do tajné kapsy ukryté v záhybech svého pláště a vytáhl malou lahvičku plnou modré tekutiny. Když byl orčí šaman jen několik metrů od něj, vyskočil na nohy a mrštil mu lahvičku do obličeje. Ork zařval, když se mu střepy zařízly do tváře a modrá tekutina okolo jeho hlavy se začala přetvářet v temně černý oblak neproniknutelné tmy. Byl to Dalialův alchymistický trik – míza modrého kamene, smíchaná s dalšími přísadami – vytvoří okolo nepřítele mlhu neprůhledné temnoty, takže postižená bytost vidí pouze černé nic. A toho Dalial okamžitě využil: sundal ze zad svoji kouzelnickou hůl se zlatým křišťálem, vylepšenou o dvě dlouhé čepele, díky čemuž hůl vypadala jako oboustraná kosa. Přiběhl k šamanovi a zasadil mu hlubokou ránu do boku. V chuchvalci magické temnoty to bolestivě zaječelo. Dalial o pár kroků ustoupil, protože Skaledon vzápětí použil protikouzlo. Temnota okolo něj se rozplynula a z ní vystoupil orčí šaman, držící si hlubokou ránu na boku. Druhou rukou svíral hůl a prstama vytvářel další kouzlo.
„Proč nečaruješ? Přišel jsi snad o svá kouzla? Je to škoda, že teď nemůžeš použít všechno to, co tě Sarmael naučil, viď?….“ Skaledon se dal do smíchu, který připomínal spíš chrchlání umírající mršiny.
Dalial se polekal. Jak mohl vědět o Sarmaelovi? A co je ten orčí kouzelník zač?
„Jsem vládce budoucnosti a osudu”, odpověděl šaman, jako by četl Dalialovi myšlenky. Potom se zastavil a chvíli hleděl do prázdna. Vypadalo to, jako kdyby zmrzl na místě. Dalial sice nechápal, co se děje, nebo co na něj orčí šaman zkouší, ale věděl, že musí rychle jednat. Vytáhl ze skryté kapsy svého pláště další lahvičku a hodil ji šamanovi pod nohy. Ten se jakoby na povel probral z tranzu a obdivuhodně rychle uskočil z cesty dopadající ampuli, která při doteku se zemí mohutně explodovala. Výbuch vytrhal ze země kusy hlíny a kamení, ale šaman zůstal nezraněn ležet pět metrů od kráteru, vyhloubeného explozí. Dalial už sahal po další lahvičce, když v tom ho zasáhl do ramene silný elektrický výboj. Chtěl uskočit, ale uvědomil si, že ho svaly neposlouchají. Jeho tělo bylo paralyzované. Skácel se k zemi jako pokácený strom. Koutkem oka zahlédl Skaledona, jak se zvedá ze země a oprašuje si oděv. Chtěl tím směrem otočit hlavu, ale nešlo to. Nemohl se vůbec hýbat.
Skaledon došel až k nehybnému čaroději. Z rány v boku orkovi odkapávala krev. Orčí šaman Dalialovi pohlédl s vážnou tváří do očí: „Právě jsem měl vizi. Ano, díky ní jsem byl chvilku mimo a ty jsi mě málem usmažil tím svým alchymistickým ohněm! Ale musím tě zklamat. Já dnes nezemřu. Ani ty ne. Tak se mi to zjevilo. A já se v předpovědi budoucího nikdy nemýlím! Můžeme tady proti sobě bojovat na život a na smrt až do rána, ale bude to k ničemu. Nám oběma je dnes souzeno přežít….“
Dalial se snažil ze všech sil vstát, nebo se alespoň pohnout, ale bylo to marné. Šamanovo kouzlo ho nemilosrdně drželo v tranzu. „Blafuješ, hajzle!“, odvětil ledovým hlasem znehybněný mág.
Skaledon se usmál. „Že jsi to ty, tak tě přesvědčím že nelžu. V sedmi letech sis zlomil nohu. Ve dvanácti letech jsi usmažil plamenem skřeta, který společně se svým kmenem zaůtočil na Warhelm. Když jsi slavil své deváté narozeniny, dostal jsi od Astry a Kergona žlutý drahokam…“ Ork ukázal na čarodějovu hůl se dvěma čepelemi a zlatým drahokamem. „Je to tak?“
Dalial se vyděšeným pohledem zadíval na svoji hůl, ležící dva metry od něho. Všechno, co šaman řekl, byla pravda. Znal ho úplně dokonale. Nemohl tomu uvěřit. Tohle byly věci, které si ani on sám téměř nepamatoval.
Skaledon si všiml, jak se Dalialovi oči rozšířili úžasem. „Je to tak, čaroději. Znám tvoji minulost i budoucnost.“ Potom se jeho ústa rozšířila v tajemném úsměvu, pekelně ozářeném plameny sálajícími z hořících domů za nimi. „A taky znám tvoje tajná přání a touhy…“, pokračoval ork.
„Co tvoje tajná láska Mirian?…No jo, vidíš! Zabili ji orkové, když Urdova armáda zaútočila na Warhelm.“
Skaledon si svoje vyprávění náležitě vychutnával. „Zabili ji i s ostatními, co jsi je měl rád….ale slyšel jsem, že se Mirian poměrně dlouho bránila…“
Dalialovy oči zrudly nepředstavitelným vztekem.
„…Než ji orkové roztrhali…“, dodal Skaledon se škodolibým úsměvem na rtech a ani si nevšiml, že zatímco si Daliala vychutnával, zapomněl udržovat znehybňovací kouzlo, kterým ho držel na zemi.
„Ty zkurvysyne zasranej!“, zachrčel Dalial, zrak zamlžený nepředstavitelným vztekem. Sáhl po své holi a vyskočil na nohy. Než se Skaledon stačil vzpamatovat, začal ho Dalial mlátit tupým koncem hole do hlavy. Skaledon se v bezvědomi sesunul na zem. Dalial si na něj klekl, odhodil hůl a začal ho bít pěstmi tak dlouho, až se pod šamanem vytvořila krvavá kaluž. Ten hajzl byl opravdu mocný věštec. Věděl o každém všechno, ať už to, co se stalo, nebo to, co se teprve má stát. A věděl, jak to použít. Dalial se snažil zaplašit vzpomínku na Mirian. Od chvíle, co Urdova armáda zničila celý Warhelm, se na ni snažil zapomenout. A tenhle bastard mu ji připomněl tím nejkrutějším způsobem. Dalial přestal mlátit šamana do obličeje, protože už nevykazoval žádné známky vědomí.
Sebral svou hůl se žlutým kamenem a odstoupil od ležícího šamana. Podíval se na dlouhou čepel, připevněnou jenom pár palců od zářivě žlutého drahokamu. Potom se podíval na šamanovu hlavu a potom znovu na čepel.
„Vypadá to, že dneska ses poprvé zmýlil, Skaledone…“
Už chtěl přistoupit k bezvědomému šamanovi a useknout mu hlavu, když v tom ho napadlo, že by mu později ještě mohl být užitečný. Šaman znal dopředu celý jeho život. A Dalial by rád věděl, jestli se mu někdy vrátí schopnost čarovat. Skaledon by mu mohl zodpovědět i mnohé další otázky z budoucnosti, které ho trápily. Vytáhl z kapsy kus provazu a svázal Skaledonovi ruce a nohy. To bude muset stačit. Až bude po všem, vrátí se sem pro něj. Jestli ovšem následující minuty přežije. Mimo tisícovky orků tady je ještě něco. Něco velmi mocného. Dalial už neváhal ani vteřinu a rozběhl se do ohněm zachvácené vesnice. Musí najít Kergona.
* * *
Čepel zasvištěla vzduchem, přepůlila prvního orka jako máslo a vzápětí se ponořila do dalších třech, které postihl stejný osud. Horní části orčích trupů se skutáleli z hromady dolů a zbytek padl Kergonovi k nohám. Mohutný bojovník se vymotal ze změti dolních končetin a dalším úderem rozdrtil hlavici orčího palcátu. Vylétla sprška jisker a na čepeli se objevil zub. Orčí válečník se smutně podíval na zbytek svého palcátu, který mu Kergonova rána vyrazila z rukou. Když si všiml, že se po něm Kergon znovu rozpřahuje mečem, nenapadlo ho nic lepšího, než v krytu zkřížit ruce před obličejem. Ale nebylo to nic platné. Ruce a stejně tak
