Hned potom, co to dořekl, se ozval naprosto nepopsatelně ukrutný, ďábelsky mocný řev, stokrát hrůzostrašnější a vražednější než předtím. Země se zatřásla a některé domy se zhroutili v základech. Kergon s Bursteelem se museli přikrčit, aby nespadli z hromady dolů. Řev byl tak nevyslovitelně mocný, hlasitý a ukrutný, že Kergonovi i Bursteelovi praskly bubínky v uších. Oba vykřikli nepříjemnou bolestí. Celou vesnicí projela šílená aura strachu. Kergon se mírně zachvěl, ale nenechal na sobě nic znát. Ale Bursteel ztuhl na místě a zbledl jako stěna. Ruka se sekerou i celé tělo se mu klepali nepopsatelnou hrůzou, vyvolanou tím řevem.
„Kurva doprdele…kurva, kurva, kurva,...ne..“ zaůpěl zlomený trpaslík. Otočil se a utíkal z hromady dolů, co nejdál odsud.
Kergon se ani nehnul. Stál rozkročený na vrcholu obrovské hromady zdechlin, v každé ruce obrovský meč, vlasy vlající ve větru, v obličeji nesmiřitelně vražedný výraz. Napínal zářivě rudé oči, kterými hleděl do tmy, a čekal.
Pevná ocelová rukojeť mohutného meče se pod Kergonovým brutálním stiskem ohnula a zdeformovala. Ocel zavrzala, klouby na válečníkově pěsti zbělely.
Kergon věděl, že za chvíli potká nepřítele tak silného a mocného, že to ještě svět neviděl. Cítil přítomnost nepředstavitelného zla, doslova nasáklého smrtící magií. Cítil, že se blíží bitva tak triumfální a ničivá, že se to zapíše do historie války a celého světa. Věděl, že s tou nepředstavitelně mocnou bytostí bude muset bojovat a pravděpodobně při tom i zemřít.
Stál a čekal.
Zničeho nic se pod hromadou mrtvol objevila Astra. Svírala luk a těžce oddechovala.
„Kergone…“, zvolala unaveně.
Kergon pohlédl dolů, na mladou lučištnici. Ani ho nepřekvapilo, že přišla. „Vypadni odtud, nebo zemřeš. Tohle nikdo nepřežije.“, zavrčel na ni.
„Zůstanu“, odsekla lučištnice a výraz v její tváři ho přesvědčil, že to myslí opravdu vážně. Ani se jí nesnažil vyhnat. Teď už je všechno jedno.
Astra byla bledá a na smrt vyděšená, ale přinutila se zůstat. Rozhlížela se kolem a hledala Daliala. Jenže čaroděj tady nebyl. Ovládla ji panika a strach. Co když je mrtvý? Srdce se jí sevřelo hrůzou.
Atmosféra byla plná strachu a očekávání. Ticho bylo vražedné. Přítomnost nezničitelného netvora byla skličující. Nikdo ho ještě neviděl, ale ten řev zlomil oba. Bursteela i Astru. Trpaslík se strachem zhroutil do klubíčka třásl se na zemi jako malé děcko. Na Astru šly mrákoty. Ta hrůza a čekání na jistou smrt byly k nevydržení. Jenom Kergon stál pevně, na vrcholku té hromady hnusu a odpornosti. Astra si přála mít alespoň zlomek jeho odvahy, síly nebo šílenosti. Zhluboka dýchala a pokusila se zůstat při vědomí.
A najednou se jí málem zastavilo srdce: Začalo se ozývat pravidelné dunění mocných kroků. Země se opět rozechvěla. Astře se rozšířili oči hrůzou.Trpaslík vstal, v očích nepřítomný, lhostejný výraz. Byl připraven bojovat a zemřít. A nebo byl úplně mimo, mysl zničenou ochromujícím strachem.
Kroky se stále přibližovali a byly čím dál tím mohutnější a mnohem více zničující. Kergon se otočil a začal sbíhat z hromady dolů. Netvor, na kterého čekal, konečně přichází.
Příšerné, dunící rány, ozvěny těch neskutečně silných kroků se stále víc a víc přibližovali. Země se třásla a na několika místech se rozeběhli metr široké praskliny. Země začala pukat a zbylé domy se řítili k zemi. S Astrou a Bursteelem to hodilo o zem. Astra musela rychle vstát a přeskočit prasklinu, která se rozjela jejím směrem, jinak by jí pohltila zem. To už Kergon seběhl z hromady a kráčel k nejširší ulici, vedoucí z náměstí přímo k bráně od vesnice. Na konci této ulice je hlavní brána a z toho směru se k nim také přibližovaly ty kroky. Postavil se doprostřed, na začátek ulice, hromadu mrtvol nechal za sebou. Rozkročil se do bojové pozice, oba meče držel pozvednuté na úrovni pasu. V nesmiřitelně krutém obličeji, lemovaném výrazem vražedného šílenství se nepohnul ani sval.
Už nevnímal nic, pouze se soustředil na nadcházející boj. Jen si všiml, že k němu přišla Astra s Bursteelem. Oba dva si stoupli vedle něho, Astra k pravému boku, Bursteel k levému. Oba dva už měli zbraně v rukou. Astra držela chvějící se rukou napnutý luk a mířila dopředu, směrem odkud se ten netvor přibližoval a Bursteel křečovitě svíral sekeru, obličej bledý jako stěnu.
Všichni tři hleděli napjatě před sebe. Kroky už byly velmi blízko. Brzy stanou tváří v tvář nezměrnému zlu, proti kterému nemají žádnou šanci. Ale není jiná možnost. Musejí bojovat.
Astře stékal do očí pot, ale neodvážila se pustit luk a setřít si ho. Kergon se ani nehnul, jenom krví zbarvené vlasy mu poskakovaly na zádech, jak je čechral mírný větřík.
Zvuk kroků už byl přímo devastující. Země se na několika místech otevřela a pohltila sutiny několika domů. Kergon, Astra i Bursteel měli co dělat, aby vydrželi stát rovně. Astra cítila srdce až v krku. Bilo jako o závod. Ruce se jí klepali a zaléval ji studený pot nepředstavitelné hrůzy. Těžce oddechovala, aby strachy neomdlela.
Luk držela stále před sebou, šíp připravený vystřelit. Čekala až se na konci ulice vynoří strašlivý netvor, původce toho nesnesitelného řevu a devastujících kroků.
A potom ho spatřili.
Nejdřív byly vidět pouze dva sloupy pestrobarevného ohně, šlehající do ohromující výšky. Kroky duněly jako samo peklo, aura strachu se znovu přehnala vesnicí, ale tentokrát Astra s Bursteelem odolali. Potom se asi padesát metrů před nimi ze tmy vynořila alespoň pět metrů vysoká postava, držící v každé ruce zbraň obřích rozměrů. Z Mocné sekery války i Titánského meče ohně šlehaly k nebesům pekelně zbarvené plameny, zářící smrtící magií dávných bohů války a utrpení. Každá z obou zbraní byla velká asi jako čtyři dospělí lidé dohromady.
Astra nebyla schopná vystřelit. Strachem a posvátnou úctou z tak neuvěřitelně mocné bytosti se neodvažovala ani dýchat. Bylo to, jako kdyby k ní kráčel samotný bůh smrti.
Když se obrovský netvor přiblížil asi na dvacet metů, začali všichni tři ustupovat. Nikdo z nich nevěděl proč, ale hluboko skrytý pud sebezáchovy jim nedovolil jen zůstat stát. Postupovali v jedné řadě vedle sebe dozadu, ale odvrátit zrak od netvora nemohli.
Potom netvor stanul přímo před nimi, v celé své giganticky nezdolné hrůznosti. Astra, opařená strachem, ani nedýchala. V posvátné hrůze sklonila luk a hleděla na tu bytost z jiné dimenze, na toho netvora, ozbrojeného zbraněmi tak strašlivými a obrovskými, že by si ani ve snu nedokázala představit pouhou jejich existenci. Konečně si mohla prohlédnout ty chodidla, pod jejichž kroky se hroutily kamenné domy a samotná země se otevírala a praskala. Byla to obrovská kopyta, lesknoucí se ocelovým svitem. Samotné netvorovy nohy byly tak svalnaté, silné a mohutné, že Astra nemohla uvěřit, že se jí to jen nezdá. Vypadaly jako obří ocelová konstrukce nějakého pekelného stroje ničení. Mohutné a husté provazy svalů byly napnuté téměř k prasknutí. Netvorovo tělo bylo mohutnější než skalní stěna potažená tepanou ocelí. Jeho paže byly silnější než několik kmenů statných dubů dohromady. Měl desítky svalů na každém jednotlivém svalu. A celý dohromady působil jako nezničitelný, válečný stroj pekel, ukovaný z božské oceli a ozářený smrtícím ohněm, vražedně sálajícím z nejhlubších propastí mimodimenzionálního pekla. Vyzařoval auru naprosté nezničitelnosti a dávnověké nesmrtelnosti.
Všichni tři sevřeli své zbraně. Astra luk, Bursteel sekeru a pod Kergonovým stiskem zavrzaly rukojetě obou mečů. Kergonův obličej se při pohledu na trojůhelník s kolečkem uvnitř, symbol vytetovaný na minotaurově hrudi zamračil tak příšerně, až to vypadalo, že se proměnil v kámen.
Netvorova hrůzná hlava, lemovaná dvěma obrovskými, zakroucenými rohy, pohlédla dolů, na ty tři malé človíčky. Nestvůrně krutý obličej mu ozařovaly nepřirozené plameny sálající z dávných zbraní nesmrtelných bohů smrti a ničení.
A potom jeho vražedně burácející hlas proťal dosavadní ticho : „Hm, sekera, luk a meč…tímhle mě chcete porazit?“
Majestátně hluboký zvuk jeho hlasu vehnal do srdcí Astry i Bursteela ledový hrot ukrutného strachu, který už ale nedokázal znásobit tu příšernou hrůzu, kterou byli oba zachvácení. Oba dva proto vydrželi nehybně stát. Věděli, že utíkat už nemá cenu. Ale pohlédnout do minotaurových očí, ve kterých se odrážela sama podstata neskonale věčného, pekelného utrpení, nedokázal nikdo, dokonce ani Kergon.
„Mé jméno je Dracherus. Jsem pán smrti a války, lord utrpení a král prolévání krve. Jsem osobní strážce nesmrtelného čaroděje Urda. Jsem nejmocnější, nejsilnější a nejstrašnější bytost z mimodimenzionální propasti. Byl jsem zrozen mimo prostor a čas, mé tělo bylo stvořeno z masa a z ocele tak pevné, že se na tomto světě podobný kov vůbec nenachází. Byl jsem zrozen zabíjet, mrzačit a vraždit nesmrtelné duše nejmocnějších démonů. A teď zabiju i tebe“, ukázal svalnatým prstem na Kergona, „protože i tebe, stejně jako všechny ostatní, které jsem kdy zabil, spojuje jediný osud – byl jsi zrozen zemřít v bitvě!!!“
Kergon se Dracherusovi podíval zpříma do očí. Dva nesmiřitelně kruté, rudě vražedné pohledy plné nenávisti a chuti po krvi se střetli. Z Dracherusových očí sálalo samo peklo, z Kergonových očí sálal nejbrutálnější vztek rozzuřeného bersekra.
„Každý barbar se rodí, aby zemřel v bitvě!“, zvolal Kergon. „A každý barbar se vysmívá svému osudu!“
Zavládlo hrobové ticho, plné napjatého očekávání.
Všichni tři věděli, že za chvíli vypukne předem ztracený boj.
Dracherus pozvedl Mocnou sekeru války nad hlavu. Byl to starý válečný pozdrav. Plameny z božské zbraně šlehaly snad až k nebesům.
Kergon pozvedl nad hlavu třímetrový meč, zborcený krví tisíců orků.
Oba dva na sebe chvíli nenávistně hleděli.
…a potom vypukla bitva.
Minotaur sekl Mocnou sekerou války do místa, kde všichni tři stáli. Ozval se burácivý zvuk, jako kdyby samotná země explodovala. Kergon, Astra i Bursteel uskočili a odeběhli tak daleko a tak rychle, jak jen bylo v jejich silách. Mocná sekera války se setkala se zemí. Věčný plamen vyšlehl ještě pekelnější září k oblakům a ostří věčné zbraně se zaseklo do země. Vyšlehla od ní mohutná stěna rudých plamenů. Hlína a kamení se pod dotekem smrtícího kouzla vyvolaného stykem s ostřím Mocné sekery začaly tavit a roztékat.
Astra podvědomě padla na zem a přikryla si před tím žárem hlavu rukama. Vůbec nevěděla, kde je teď Kergon s Bursteelem. Přes stěnu plamenů nic neviděla a šlehání magického ohně přehlušilo jakékoliv jiné zvuky. Děkovala bohům, že všichni tři stačili tak rychle uskočit. Rychle se zvedla ze země, pokusila se uklidnit roztřesená kolena a začala ustupovat ještě dál od toho nezničitelného netvora.
Dracherus vytrhl sekeru ze země. Překročil vysokou stěnu plamenů, která mu nemohla ublížit. Rozhlédl se nalevo i napravo. Ty tři nikde neviděl. Stál teď uprostřed ulice. Po obou stranách se rozbíhala řada dohořívajících vesnických stavení. Mohli se schovat za ně! Dracherus se přikrčil, až mohutné provazce jeho obrovských svalů zavrzali. Potom vymrštil ruku s Titánským mečem ohně proti domku, který stál po jeho levé ruce. Minotaurova silná paže i s mocným mečem narazili do ohořelého vesnického stavení a vyrvali ho ze základů. Ozvala se hromová rána, jak se bytelné kamenné stavení pod silou minotaurova úderu rozpadlo jako domeček z karet. To samé udělal rychlým máchnutím pravé paže i na pravé straně ulice a jedinou ranou srovnal se zemí tři ohořelé domy. Dvoupatrové, bytelné domy se okamžitě proměnily v hromádky kamene a prachu.
Potom do rozbořených sutin zasekl Mocnou sekeru války. Dávná zbraň bohů se do hromady kamene zakousla s tříštivě bublavým výbuchem. Pekelné plameny pohltili zbytky domu a proměnily je ve žhavou lávu, která při dopadu sekery vystříkla vysoko do vzduchu a začala pršet na zem jako rudý déšť smrti. Pekelné zbraně bohů roztavili stejným způsobem i ostatní ležící sutiny.
Teď už na padesát metrů okolo nebyl jediný dům, pouze holá země a obrysy základů. Z nebes pršelo žhavé magma, roztékalo se všude okolo Dracheruse a měnilo na prach všechno, co mu přišlo do cesty. Potom vykročil dopředu, skrz žhavou lávu a pohledem pátral po těch třech.
Astra si všimla, že mocný obr vykročil jejím směrem. Bylo to horší, než kdyby se k ní přibližovala sama smrt. Byl to nepopsatelně strašný pocit. Musela jednat. Za chvíli ji minotaurus zahlédne. Vytáhla z toulce jeden šíp s bílým hrotem a překvapeně si všimla, že se jí ruka třese tak silně, jako kdyby stloukala máslo. Nepamatovala si, že by se jí někdy v životě třásla ruka. Vložila šíp do luku, roztřeseně zamířila na minotaurovu hlavu a vystřelila. Explozivní šíp zasáhl svůj cíl. Minotaurova hlava se ztratila v mohutné ohnivé explozi, která by roztrhala na kusy i horského obra. Jenže Dracherus se ani nezastavil, ani neprojevil jedinou známku bolesti. Jediné zranění, které mu po zásahu výbušným šípem zůstalo, byl malý krvavý šrám na čele. Obr byl už jen několik metrů od Astry a potěšeným zavrčením dal najevo, že si jí všiml.
Lučištnice se otočila a uháněla pryč, co jí nohy stačily. Oči měla rozšířené hrůzou a stěží popadala dech. Cítila za sebou nevzrušené kroky pětimetrového, vražedného monstra. Najednou si s úlekem všimla, že před ní protéká proud rudého, vařícího magmatu. Žhavá láva se řítila od začátku ulice až k vysoké hromadě mrtvol za nimi. Všechno, co jí přišlo do cesty, měnila na prach.
Astra se těsně před proudem lávy odrazila a přeskočila na druhou stranu. Při dopadu na zem si zvrtla kotník a vykřikla bolestí. Metr za ní se Dracherusovo kopyto zabořilo do lávové říčky, jako by to byla jen neškodná voda.
Dracherus pozvedl sekeru ke smrtícímu úderu. Jeho oči se na okamžik střetly s pohledem vyděšené Astry.
Lučištnice ztuhla strachy. Potom ji pod paží uchopily dvě silné paže.
„Drž se mně!“, zařval Kergon a mohutným odrazem uskočil pět metrů daleko i s Astrou.
Těsně za nimi dopadla Mocná sekera války a při střetu se zemí z její čepele vyšlehly mohutné plameny a několik ohnivých koulí, které se rozletěli na všechny strany.
Astra nevnímala nic jiného, než jenom všudypřítomné spalující plameny a ohnivou zkázu, zuřící všude kolem. Jen si matně uvědomila, že jí někdo drží a že letí vzduchem. Bylo to, jako kdyby padala pekelnou propastí.
Potom cítila, že dopadla na zem. Uslyšela zvuk dvou tasených mečů.
Věděla, že leží na zemi. Všude buráceli exploze, létali ohnivé koule a přes stěny rudých plamenů nebylo vidět nic, kromě siluety velkého bojovníka, který stál před ní, v každé ruce mohutný meč. Kergon. Zvedla hlavu a zkusila vstát. Nešlo to.
Před nimi se z plamenů vynořila obrovská postava pětimetrového mastodonta, ozářená magickými plameny, sálajícími z jeho zbraní i z prostoru všude kolem.
Kergon nezaváhal, bleskurychle se otočil, chytil Astru a oba utíkali co nejdál odsud. Šlapali po mrtvolách vesničanů, vojáků a mrtvých orků, kteří se stále váleli všude kolem.
Astře při každém došlápnutí projela tělem ostrá bolest ze zraněné nohy. Ale přinutila se běžet co nejrychleji. Kergon ji za běhu přidržoval. Utíkali kolem obrovské hromady mrtvých orků, do ulic plných ohořelých domů.
Země se chvěla, mohutné kroky buráceli. Dracherus je pronásledoval. Zaběhli do uličky a schovali se za jeden spálený dům.
Astru zachvátila panika. „Doprdele, nemáme šanci, zabije nás! Jsme v prdeli, nikdy ho nepřemůžem!“, fňukala.
Kergon vykoukl zpoza rohu a rychle pohlédl na náměstí. Netvor se blížil. „Ne dokud má ty zbraně“, poznamenal zadýchaný bojovník. Potom rychle pohlédl na ohořelou střechu domku, za kterým se skrývali. Objevili se nad ní pestrobarevné plameny sálající do výše.
Kergon pochopil, co to znamená.
Odhodil své meče, sehnul se a uchopil velký štít, patřící vedle ležící mrtvole nějakého vojáka.
„K zemi!“ zařval a shodil Astru na zem. Zalehl k ní a přikryl oba masivním štítem.
Následovala příšerná rána. Dracherusova paže projela domem jako nůž teplým máslem. Lavina těžkých kamenů a ohořelých trámů se valila na Kergona a na Astru. Oba dva leželi na zemi, Kergon oběma rukama přidržoval štít nad Lučištnicí. Kamenné štuky narážely do ocelového štítu a snadno ho deformovali. Kergon se modlil, aby vydržel, protože jinak by je nemělo co chránit a padající dům by je rozdrtil na kaši. Už teď je nános kamení a dřeva pod sebou pohřbíval. Celý štít držel téměř jenom nad Astrou, takže byl bojovník z boku nechráněný.
Jedna kamenná štuka do něj při pádu narazila. Ozvalo se křupnutí kostí a z barbarova boku se vyhrnul proud teplé krve. Astra vedle ležela tváří k zemi a klepala se strachy.
Pád kamenů a dřevěných trámů ustal. Kergonovy ochablé svaly pustili štít. Z úst mu vytékal potůček krve. Z očí vymizela zuřivost. Bolest ze zlomených žeber srazila jeho vědomí do černé nicoty.
Zůstali zavaleni pod troskami domu.
Pád kamenů konečně ustal a Astra se odvážila rozhlédnout kolem sebe. Věděla, že jsou uvězněni pod troskami vesnického stavení, které na ně Dracherus shodil. Všude byla naprostá tma…
„Kergone!…“ vykřikla tlumeně. Ale znělo to spíš jako smutné zaúpění. Bojovník ležel na zemi vedle rozmačkaného štítu a nehýbal se. Z úst mu vytékala krev.
„Ne! Kergone, prosím, ne!“ řvala Astra a cloumala s bojovníkem, oči zarudlé od slz.
„Prosím, nemůžeš být mrtvý, ne! Musíme pryč…prosím, ne…“
Dvojitý trám, který nad nimi držel kamení, zapraskal. Jestli se zlomí, šutry jejich těla rozdrtí na kaši.
Astra zabrala za velkou kamenou štuku a pokusila se jí odvalit. Mohutný kámen se ani nehnul.
Otočila se zpátky na Kergona. „Prosím, Kergone, mluv se mnou..“, hladila ho po zkrvavených vlasech a připravovala se na jistou smrt. Věděla, že Dracherus je venku a každou chvíli to ukončí jedinou ránou svojí pekelné sekery.
Kergon ležel bez hnutí v bezvědomí. Astra se přesunula k jeho levému boku. Všimla si velké tržné rány, z které mu proudem odtékala krev. Utrhla si kus látky z prošívaných kalhot a začala mu ránu ošetřovat. Urputně se modlila ke všem bohům, aby už nebylo pozdě. „Kergone, prosím…“
Věděla, že jejich konec se blíží.
* * *
Dracherus se pobaveně usmál. Z nosu mu stoupaly obláčky černé páry. Díval se na sutiny, kterými zavalil Kergona i tu lučištnici. Teď je měl tam, kde je chtěl mít. Stačí jedna rána sekerou a sutiny se promění ve žhavé magma, které oba pohltí a promění v prach. Pozvedl sekeru. Na okamžik zalitoval, že si s Kergonem nevyměnil alespoň jediný úder. Ale to mohl očekávat. Ještě nikdy se nenašel nikdo, kdo by se mu mohl postavit. Připravil se k závěrečnému, smrtícímu úderu.
„Pojď na mě, hajzle!“ zařval Bursteel.
Dracherus se otočil. Stál před ním roztřesený trpaslík, očividně smířený se smrtí. Minotaurus si ho změřil pohledem: ne, tenhle mrňous mu nestojí za to, aby na něj promluvil. Jednoduše ho zabije. Dracherus dvěma kroky přistoupil k trpaslíkovi a rozmáchl se proti němu titánským mečem ohně. Jenže Bursteel už byl připraven a dostal se z dosahu smrtící zbraně tím, že Dracherusovi proběhl pod nohama a dostal se mu za záda. Při cestě ho ještě rázně sekl do nohy. Z minotaurova stehna sice vytryskla krev, ale jinak měla rána stejný účinek, jako když se dospělý člověk řízne při krájení chleba do prstu.
Dracherus se obratně natočil dozadu a máchl po trpaslíkovi Mocnou sekerou války. Bursteel se pokusil uskočit, ale už bylo pozdě. Dracherus byl rychlejší. Mocná sekera projela trpaslíkovým tělem a spálila ho na popel. Bursteel ani nestihl vykřiknout. Jeho tělo, proměněné na jemný černý prášek vzal vítr a odfoukl ho pryč.
Dracherus se chtěl vrátit k sutinám a dorazit oba zavalené dobrodruhy, když najednou zahlédl, jak se k němu jednou z ohněm ozářených uliček blíží postava v modrém plášti. V ruce třímala hůl se žlutým křišťálem.
„Výborně, všichni mi naběhnou na sekeru, zase žádná námaha…“, zabrblal Dracherus a vydal se vstříc bývalému čaroději.
* * *
Astru zachvátila panika. Kopala kolem sebe nohama a pěstmi bušila do kamených kvádrů, kterými byli s Kergonem obklopeni. Sutiny se ani nepohnuly. Kergon byl už nejspíš mrtvý, i přesto, že mu hlubokou ránu jakž takž ošetřila. Astra to vzdala. Zhroutila se vedle Kergona a odevzdaně čekala na smrt. Nemohla už nic dělat.
* * *
„Vítej!“ zahřímal Dracherus a podíval se mága, který právě vyběhl z uličky a stanul mu tváří v tvář.
„Běž do hajzlu“ odvětil Dalial s ledovým klidem v očích.
Dracheruse překvapilo, že se Dalial nesesypal hrůzou. Dokonce ani nedal najevo strach. Ale nad tím teď nebude přemýšlet. Zabije ho stejně jako předtím toho trpaslíka…
Nadzvedl sekeru…
Dalial bleskurychle vytasil z rukávu šedivou lahvičku a rozbil ji o zem. Celé okolí okamžitě pohltila neprůhledná, šedá mlha.
„Zas další zasranej alchymista…co jsem jich už zabil“, zaburácel Dracherusův mohutný, hrůzostrašný hlas. Pátral pekelně rudýma očima v mlze a snažil se Daliala zahlédnout. Něco ho seklo do nohy. Vzápětí koutkem oka zaregistroval letící lahvičku, která se mu necelou vteřinu poté rozbila o tvář. Následovala silná detonace, která mu z obličeje odtrhla kus kůže.
Minotaur se rozzuřil. Pozvedl Mocnou sekeru války i Titánský meč ohně a oběma zbraněmi naslepo udeřil do země. Oba mocné údery doprovázela strašná detonace, při níž pukala země a vzduchem létaly obrovské proudy magického ohně.
Daliala oslepily plameny. Země pod jeho nohama se zatřásla a ucítil spalující žár pekelného ohně šlehajícího z obou ďábelských zbraní, které právě udeřily do země. Padl na zem a skryl si rukama hlavu, ale přesto cítil ten neuvěřitelně ostrý žár, který mu spaloval kůži a vařil krev v žilách. Bolestí se téměř rozkřičel a málem i ztuhl strachy, ale věděl, že pokud okamžitě nevstane a neuteče, tak ho Dracherusova sekera dalším úderem sežehne na prach. Okamžitě vyskočil na nohy a rychle se kolem sebe rozhlédl : všude jen plameny. Mohl jenom děkovat bohům za to, že ho nezasáhly a nespálili. Zabijácký žár kouzelného ohně ho dusil. Oči ho pálili od ostrých plamenů a krev mu vřela v žilách. Odněkud se ozval Dracherusův triumfální smích. Dalial nevěděl, kterým směrem na něj netvor zaútočí, ale věděl, že musí okamžitě něco udělat, jinak ho místo pekelných zbraní zabije všudypřítomný magický oheň, hořící z ničeho, ale všude. Přehodil si plášť přes hlavu, aby se chránil před ohněm, vybral si jeden směr a rozběhl se do plamenů.
* * *
Kergon pomalu otevřel oči. První co uviděl, byla černočerná tma, první, co ucítil, zas ochromující bolest v boku.
Astře poskočilo srdce radostí. „Díky bohu, žiješ…“ . Utřela si slzy z očí a podepřela ležícímu bojovníkovi hlavu. Do malé skulinky pod sutinami zbořeného domu, ve které byli uvězněni, se zvenčí pomalu dostával kouř. Astra se rozkašlala.
„Můj meč…“, zachraptěl slabě barbar.
„Na meč se teď vyser, musíme odsud okamžitě pryč…“, zaůpěla Astra zoufale.
„Můj meč…“
Astra poslechla a začala pod sebou šátrat rukou. Ve tmě, hluboko pod nánosem kamení toho moc vidět nebylo. Konečně rukou nahmatala jílec meče. Pokusila se ho zvednout, ale nešlo to. Bloudila prstama po čepeli směrem ke hrotu a zjistila, že zbraň je zaklíněná mezi kameny.
„Nejde to, zaseknul se v sutinách“, zašeptala Astra. „Tady“, položila Kergonovu dlaň na jílec uvězněného meče.
„Musíme se odtud dostat. Dalial tě šel hledat. Je někde venku, nejspíš teď bojuje s Dracherusem, jinak by už bylo dávno po nás. Musíme mu pomoct a utéct co nejdál z tohohle pekla“, vzlykala Astra.
Kergon stále ležel a hlasitě oddechoval. Potom pravou rukou pevně sevřel jílec meče a levou se zapřel o hromadu kamení, uzavírající na levé straně cestu ven. Napjal svaly. Do unavených očí se mu opět vlila rudá barva. Zuřivost bersekra se vrátila. Ocel zaskřípala o kámen. Sutiny se pohnuly, Astře do očí napadal prach a hned potom se ozvala hromová rána a mohutný výkřik. Barbar se pořádně zapřel a pravou paží odvalil kameny, mezi kterými měl zaklíněný meč. Potom se postavil, oběma rukama se opřel o strop popraskaných trámů a kamenných štuk a veškerou svou silou do nich zatlačil. Vztekle zařval a brutální, téměř nadlidskou silou několikatunové sutiny odvalil.
Astra si vytřela prach z očí a pohlédla vzhůru. Spatřila měsíc a hvězdy, svítící na obloze nad nimi, i záři plamenů, které obklopovaly už téměř celé náměstí. Slyšela brutální ohnivé výbuchy, svištění mocných zbraní a příšerný, strach nahánějící dusot minotaurových kopyt. Nemýlila se. Dalial bojuje s Dracherusem.
Kergon na nic nečekal, chytil Astru za paži a společně se začali drápat ven.
„Bitva ještě neskončila“, prohlásil Kergon, když stanuli venku na pevné zemi. Všude kolem nich, po celém náměstí šlehaly z popraskané, holé země, poseté stovkami hořících mrtvol, pekelné plameny způsobené údery Dracherusovách zbraní. Do toho všeho svítil jeden pár rudých očí rozzuřeného bersekra. „Teď přijde odveta“.
* * *
Dalial utíkal před Dracherusem. Mocný minotaurus ho pronásledoval a sekal kolem sebe svými gigantickými zbraněmi, ve snaze zasáhnout rychlého a mrštného čaroděje.
Bývalý mág běžel, co mu síly stačily. Probíhal mezi plameny a ohnivými stěnami, přeskakoval hluboké jámy a spálené mrtvoly. Levou paží si chránil obličej před ohněm a v pravé ruce svíral explozivní lahvičku. Každou chvíli za zády uslyšel hlasitý zvuk svištící sekery a meče, které s každým zásahem trhaly zem a spouštěly oslnivé ohnivé exploze. Dalial už nevěděl, kam běží, oheň a pekelná zkáza už byly všude. Několik metrů od něho se objevila minotaurova paže svírající mocnou sekeru, která se vzápětí zabořila do země. Následoval strašlivý výbuch a malé zemětřesení. Dalial na poslední chvíli uskočil, dopadl do kotoulu a několika salty se přenesl z dosahu vřícího magmatu, stříkajícího všude kolem. Při pádu proletěl ohnivou stěnou, od které mu chytil plášť. Plameny zachvátili sametovou tkaninu a jaly se rozhořívat i do ostatního oděvu. Dalial zachoval klid a rychle hořící část oblečení strhl a odhodil. Ale oheň se stihl rozšířit i na rukávy čarodějné kápě. Mág okamžitě padl k zemi a začal se kutálet sem a tam, ve snaze plameny uhasit. Cítil ukrutnou bolest, oheň mu spaloval paže.
Dracherus si všiml hořícího mága. Tři kroky a bude u něj.
Dalialovi se konečně podařilo uhasit hořící oblečení. Ruce měl spálené a plné puchýřů. Teď ale nebyl čas na bolest. Koutkem oka si všiml, že se přímo před ním objevil Dracherus. Mocnou sekeru pozvednutou ke smrtícímu úderu.
Dalial věděl, že nemá cenu utíkat. Nestihl by to.
„Ještě než mě zabiješ, chci vědět, co jsi udělal s Kergonem“, začal čaroděj a upřel na minotaura ledový, sebejistý pohled. Věděl, co mu Skaledon řekl o smrti. Zubatá se ho dnes netýká.
Dracherusův ukrutný hlas zaburácel silou hromu : „Pohřbil jsem je pod sutinami. Jsou mrtví, on i ta lučištnice! A ty se k nim teď přidáš“.
V Dalialovi hrklo. To nemůže být pravda. Astru přeci poslal do lesa s vesničany, měla by teď být v bezpečí. A Kergon – ne, mohutný bersekr memůže být mrtvý, ještě nikdy ho nikdo nepřemohl, to není možné.
Dracherus se rozpřáhl, ale zbraň spustit nestačil, protože mu v obličeji přistál další výbušný elixír. Dracherus se mírně zapotácel a exploze v jeho obličeji ho na chvíli zdržela a oslepila. A to Dalialovi stačilo k útěku před jistou smrtí.
„Ty bastarde“…zavrčel Dracherus a rozběhl se za čarodějem. Při běhu kopytama trhal zemi a naštvaně vrčel.
Dalial utíkal jako ještě nikdy v životě. Přes všudypřítomný oheň si všiml, že se blíží k desetimetrové hromadě mrtvol, která stála uprostřed náměstí jako důkaz Kergonovy dřívější přítomnosti. Nechtěl věřit, že bojovník i Astra jsou mrtví. Nechápal, proč ho Astra neposlechla a i přes jeho důrazný zákaz se jim vydala napomoc, vstříc jisté smrti.
Zašátral v záhybech své ohořelé roby. Našel už jen jedinou, poslední explozivní lahvičku. Vládce smrti a války běžel za ním. Nebude to trvat dlouho a potom ho dožene. Co bude následovat, Dalial věděl naprosto přesně. Poslední lahvičkou si může opět vykoupit několik vteřin života navíc, ale potom už nebude mít žádnou možnost, jak se Dracherusovi bránit. Smrt si ho prý možná nenajde dnes, ale jak mohl vědět, jestli je stále ještě před a nebo už po půlnoci?
* * *
Kergon a Astra se snažili dostat k hromadě mrtvol uprostřed náměstí. Podle hromového dunění kopyt a pekelném zvuku obou svištících zbraní dávných bohů poznali, že pronásledovaný Dalial se tam snaží dostat také. Určitě doufá, že tam Kergon někde bude. Astra si Daliala všimla jako první. Čaroděj měl v patách rozzuřeného Dracheruse, nejmocnějšího netvora, jakého kdy viděla. A pochybovala, že vůbec někdo někdy viděl něco strašnějšího. Za chvíli to všechno skončí. Tady, na náměstí. Všechna bolest, hrůza a ničení utichne. Astře bilo srdce jako o závod a ze strachu se jí dělalo příšerně zle. Věděla, že za pár minut zemře, není žádný způsob, jak z tohohle masakru vyváznout. Od hromady mrtvol je dělilo už jen patnáct metrů. Astra se do každého dalšího kroku musela ze všech sil nutit, protože palčivá bolest ve zraněné noze byla k nevydržení.
Kergon se pomalu potácel za ní, opíral se o meč a na každém kroku zhluboka vydechoval. Vypadalo to, že sbírá síly. Provizorní obvaz, který měl ovázaný kolem pasu, byl úplně prosáklý krví. Musel mít rozdrceno několik žeber. Bojovník se opřel o pár velkých kamenů, ležících na půl cesty k pagodě z mrtvých orků. Unaveně mávnul na Astru, aby šla blíž.
Lučištnice okamžitě přiběhla.
Dusot kopyt byl stále blíž. Magický oheň plápolal všude kolem a mučil oba ztýrané dobrodruhy svým žárem.
„Poslouchej, mám plán“, zachraplal bojovník. „Dracherus si myslí, že jsme mrtví, toho můžem využít…“ Kergon vyplivl chuchvalec krve, opřel se o meč a zvedl se. Ukázal prstem na kopec mrtvol: „Zbytek ti řeknu cestou. Musíme běžet, jinak nás ten přerostlej sráč uvidí a budeme definitivně v hajzlu...“
* * *
Dalial se zastavil před hromadou mrtvol, opřel se rukama o kolena a začal sípavě oddechovat. Kdyby to neudělal, zhroutil by se vyčerpáním. Hned co nabral trochu nových sil, se postavil a otočil, ale bylo už pozdě. Nestvůrný minotaurus ho dohnal. Stál před ním v celé své mohutné nezničitelnosti, obrovská ocelová pevnost železných svalů, ozbrojená zbraněmi stvořenými mimo tento svět a vesmír.
Dalialovi okamžitě vyschlo v krku. Ztuhl a vytřeštil oči v předtuše jisté smrti.
„Zhebni!!!“, zařval Dracherus a vymrštil proti Dalialovi svoji levou nohu. Mohutné kopyto Daliala zasáhlo do hrudi a odmrštilo ho deset metrů od minotaura. Dalial chvíli letěl vzduchem a potom se zabořil hluboko do zkrvaveného bláta, vedle jednoho doutnajícího domu. Bývalý kouzelník se dusil bahnem a cítil, jak mu z těla proudem uniká krev. Z posledních sil zvedl hlavu a pohlédl do očí vládci smrti a války, pod jehož čepelí teď zemře. Dracherus držel obě své zbraně pozvednuté a nevzrušeně kráčel ukončit mágův život.
Dalial si ale všiml ještě něčeho: Mohutného barbara, stojícího na vrcholku hromady orčích zdechlin.
„Dracherusi, ty kurvo zjebaná!!“ , Kergonova výzva protrhla nastalé ticho.
Minotaurus se zastavil těsně před ležícím mágem a otočil se na bojovníka. Popošel přesně k okraji hromady, na jejímž vrcholu stál Kergon, v rukou dva obrovské meče a v očích nezlomné odhodlání bojovat až do konce.
Dracherus vypadal téměř překvapeně. „To neni možný…zabil jsem tě!!! Pohřbil jsem tě pod sutinama. Musíš bejt mrtvej!!!“ , zavrčel hromovým hlasem.
„Já jsem Kergon! Kergon z Warhelmu! Mě neporazí NIKDO!“ zařval válečník a zvedl při tom oba meče do vzduchu, na znamení výzvy k boji.
„Výborně“, Dracherusův obličej se zkroutil v grimase válečného potěšení, „Přece jenom se naše čepele setkají!“
Nalevo od hromady se najednou ze tmy vynořila Astra, v rukou třímala luk a z toulce tahala jeden šíp za druhým, které pak za běhu pálila Dracherusovi přímo do očí. Šípy s výbušnými hroty létali s neuvěřitelnou rychlostí a přesností, a vybuchovali v minotaurově obličeji s takovou silou, jako když exploduje lihovar.
Oslepený minotaurus zařval bolestí a v ukrutné agonii okolo sebe šlehal oběma svými zbraněmi, z kterých létala ohnivá kouzla a spalovala zem. Mocná sekera války se zakousla do hromady orčích mrtvol a ta okamžitě celá vzplanula jasným ohněm. Kergon zůstal uvězněn mezi sálajícími plameny. Prodíral se ohněm a snažil se dostat pryč z toho žhavého pekla. Před uhořením ho chránila jen krev, od které byl celý umatlaný.
Dalial se vzpamatoval a zvedl se z bahna. Cítil, že má celé tělo na hadry. Srdce mu poskočilo radostí, když zahlédl Astru. Lučištnice si ho také všimla, a věnovala mu jen krátký pohled , který mu ale řekl víc než jakákoliv slova. Dalial pochopil, že se Astra snaží Dracheruse oslepit střelbou do očí a donutit ho, aby upustil zbraně – to je jediná možnost, jak ho porazit. Ale šípy byly očividně málo účinné. Chce to nějak znásobit explozi… V tom si Dalial uvědomil, že vlastně stále ještě v ruce drží poslední výbušnou ampuli…
* * *
Astra pálila do netvorových očí jeden šíp za druhým. Každý zásah byl provázen obrovskou explozí, která z minotaurova obličeje vytrhla kus masa. Ustupovala opatrně, aby nevkročila do plamenů, kterými bylo Rasko zachvácené. Celá vesnice byla v jednom ohni. Dracherus přistoupil k lučištnici a sekl po ní titánským mečem. Čepel minula a zarazila se do země těsně vedle Astry, která si okamžitě kryla obličej před vybuchující salvou ohně, prýštící z kouzelné zbraně.
Když Dracherus spatřil že minul, neváhal ani chvíli, pustil meč a udeřil do lučištnice svou ocelovou pěstí. Astru zachvátila příšerná bolest a rána ji odhodila dozadu, přímo na hořící hromadu mrtvol. Zabořila se mezi orčí zdechliny a mohla jenom děkovat bohům, že se vyhnula plamenům. Astra vyzvracela asi litr krve a ze všech sil se snažila neztratit vědomí. I přes ukrutnou bolest a krev v očích si všimla Daliala, který stál pět metrů nalevo od minotaura a rukama ji ukazoval znamení, které v boji používali už dlouhá léta.
Astra okamžitě pochopila, sundala ze zad svůj kouzelný luk a pronesla magickou formuli. Runy na lučišti se rozzářili a luk se roztáhl. Astra ještě zatáhla za drobnou páčku u tětivy a potom sáhla do toulce a vyndala všechny zbývající šípy s výbušnými hroty. Bylo jich asi třicet. Astra zkroutila obličej bolestí. Dracherusova rána ji musela zlámat všechny kosti v těle. Cítila, že krvácí z mnoha tržných ran. Rychle naskládala všech třicet šípů na tětivu a zamířila Dracherusovi do očí. Minotaurus se už chystal dorazit lučištnici sekerou, když v tom jeho pozornost upoutal bývalý mág, kteý se mu objevil u nohou.
„Chytej, hajzle!“, zařval Dalial a hodil mu do obličeje svoji poslední ampulku.
V tu samou chvíli Astra vystřelila. Všech třicet explozivních šípů vzlétlo do vzduchu a zabodlo se Dracherusovi do očí. Přesně v ten okamžik minotaurovi dopadla do obličeje i Dalialova výbušná lahvička. Magická substance čarodějného elixíru tisíckrát znásobila výbušnou sílu třiceti šípů a následná detonace se rovnala menšímu atomovému hřibu.
Šílená exploze společně s mohutnou ohnivou vlnou se prohnala vesnicí, zatřásla zemí, roztrhala zbytky všech sutin na prach a srazila Astru i Daliala do milosrdné, temné nicoty.
Dracherusovi oči se rozprskli do deště skloviny a mazlavého slizu. Z prázdných jamek šlehali blesky a za ohlušujícího řevu oslepeného minotaura trhali oblohu na kusy. Nebe se zbarvilo do ruda, jako by se samotní bohové války probudili při pohledu na tento ukrutný boj, který ještě tento svět snad nezažil.
Dracherus odhodil obě zbraně dávných bohů do dálky a dlaněmi si přikryl vypálené oči.
Kergon se vymotal z plamenů a všiml si, jak Dracherus odhazuje obě své zbraně. Mocná sekera války letěla vzduchem přímo na něho. Tohle byl ten moment, na který čekal. Kergon se vší silou odrazil z hořící hromady a letěl vzduchem vstříc mocné sekeře, která se otáčela ve vzduchu a zářila příšerným, pekelným ohněm.
Kergon za letu zbraň chytil a pevně sevřel její topůrko. Tělem mu projela vlna agonie a žilami se mu rozproudila nespoutaná moc dávných bohů války a ničení. Věčný plamen mocné sekery vařil Kergonovi krev v žilách a spaloval jeho mysl na trout, jak se síla dávné zbraně násobila s jeho vlastní mocí. Kergon ještě ve vzduchu udělal salto a dopadl přímo před Dracheruse.
Neváhal.
Vyskočil do vzduchu a zarazil minotaurovi mocnou sekeru války do hlavy.
„Za Warhelm!!!“, zařval ze všech sil, když ostří věčné zbraně rozřízlo Dracherusovi lebku. V tu chvíli se do Kergonovy mysli prodralo poznání, pocházející od samotných bohů. V ten jediný okamžik poznal, co znamená zabít nezničitelného vládce smrti a války, dávnověkkého netvora nesmírné síly z mimodimenzionálního pekla.
Mocná sekera války zaplála jasnějším plamenem, než kdy dřív. Tím, že se zbraň dávných bohů zabořila do těla tak mocné bytosti, došlo ke srážce dvou obrovských sil, nepocházejících z tohoto světa. Dracherus naposledy ukrutně zařval a hned potom jeho hlava vybuchla v masivní explozi. Neuvěřitelné, ničivé síly z jiných dimenzí se uvolnili a setkali. Následovala nepopsatelně obrovská nukleární detonace, která vyrvala Rasko ze země a roztrhala ho na tisíce kousků. Příšerná srážka katastrofální exploze a drtící imploze rozmetala na cucky celou zemi na stovky metrů hluboko a na desítky kilometrů daleko. Nukleární oheň spálil všechny stromy i živé organismy. Obrovská skalnatá pohoří byla tou silou vyrvána ze země a rozdrcena na kusy.
Kergona zachvátila divoká bouře plamenů a spalujícího ohně. Cítil, jak se jeho krev vaří a jeho maso spaluje všudypřítomné ohnivé peklo. Okamžitě byl smeten do neznáma magickým tornádem nadpozemské síly a jeho vědomí bylo roztrháno osobním poznáním moci nesmrtelných bohů smrti a války.
Vražedný hurikán božské síly způsobil katastrofální zkázu nadpozemských měřítek. Celá zemská deska byla z několikakilometrové hloubky vytržena a rozmetána na kusy. Bestiální magická síla také zkroutila samotnou atmosféru a roztrhala na kusy vzduch i atomy, které okamžitě implodovali.
Když toto peklo ustalo, zavládlo naprosté ticho.
Právě skončil souboj dvou nejmocnějších bytostí, souboj, který si bude tento svět ještě hodně dlouho pamatovat.
Celou katastrofu bude navždy připomínat mnoho kilometrů široký, stovky metrů hluboký, černě spálený kráter, z kterého k nebesům stoupal temný kouř, viditelný na míle daleko.
* * *
Kovář se zatřásl. Cítil, jak se země nad ním zvedá, praská a vybuchuje pod náporem nepředstavitelné síly. Byl rád, že při útěku z Raska sestoupili až na dno této jeskyně. Čekal, že střet Kergona s tím ukrutným netvorem skončí absolutní zkázou, ale to, co nastalo, si nedovedl představit ani v nejděsivější noční múře.
Ve tmě, v nejhlubším podzemním patře starých jeskynních chodeb se klepalo strachy deset vyděšených, zlomených vesničanů. Zvenčí bylo slyšet ničivé burácení, které svou razancí a mohutností nepřipomínalo nic, co si kdokoliv z nich dovedl představit. Nikdo z nich nepochyboval, že se venku hroutí nebesa.
„…to je konec světa..“ naříkala jedna malá dívka. Tiskla se k matce a tiše naříkala.
„Ne, to Kergon bojuje s netvorem“, odvětil kovář.
* * *
…………………………
Nic. Jen absolutní temnota.
……………………………..
Malý podnět zvenčí. Někdo s ním cloumá.
…………………………………..
Mozek začal mlhavě vnímat. Probíral se zpátky k životu.
………………………………………….
Dejte mi pokoj, jsem mrtvý.
…………………Daliale, …
Pomalu otevřel oči. Chvíli mu trvalo, než přes otupující bolest a krev v očích začal něco vnímat. Málem zemřel. Měl pocit, že už stál před branami záhrobí. První, co zahlédl po návratu z temnoty byla Astra. Klečela nad ním a povzbudivě se na něj usmívala.
Pochopil, že je to ta nejkrásnější věc, kterou kdy spatřil.
* * *
Kergon vstal z prachu. Rozhlédl se kolem sebe. Stál uprostřed gigantického, černého kráteru, ve kterém nebylo nic jiného než černá škvára a spálený prach stejné barvy. Z toho všeho stoupal k nebi odporný, tmavý dým.
Necítil bolest. Vlastně mu bylo výborně, cítil se zdravý a plný síly. Jednou rukou zvedl ze země mocnou sekeru války. Byla lehká jako peříčko.
Připadal si silnější než kdy dřív.
* * *
Slunce pomalu zapadalo za obzor a prudký vítr s sebou nesl černá mračna spáleného prachu, které roznášel všude po okolí, na kilometry daleko. Prach se dostával do očí a štípal v nose jako jarní pyl, čímž Astře připomínal události, jenž jim před třemi dny změnily život. Stovky nevinných lidí zemřeli, na místě krásné, malebné vesničky Rasko a přilehlého okolí teď zeje obrovský kráter, vypálený nukleárním ohněm a ona sama málem zemřela v tak ukrutném boji, že snad ani pekelná muka nemohou být strašnější. Když to peklo skončilo, sešli se s posledními vesničany, kteří tu tragédii přežili. Všech deset obyvatel zničené vesnice se při masakru schovávalo na dně hluboké jeskyně, čímž si zachránili život. Kdyby nebyly tak hluboko pod zemí, detonace by je určitě roztrhala na kusy. Astra jen nedokázala pochopit, jak je možné, že ona, Dalial a Kergon to přežili. Bývalý mág říkal, že to bylo tím, protože se ve chvíli výbuchu nacházeli přímo v oku atomové bouře, čímž si zachránili život. Potom tři dny putovali na východ. Ušli asi padesát kilometrů, než znovu uviděli stromy, zvěř a živou vegetaci. Celé tři dny putovali jen spálenou zemí, tak byli rádi, když si mohli konečně odpočinout v lese, mezi stromy.
Astra ležela v mechu a hlavou se opírala o mohutný dub. Hleděla vzhůru na oblohu a sledovala jak plují mraky. Bylo to uklidňující a aspoň na chvíli to zahnalo temné vzpomínky. Sem tam z mraků vykoukl ostrý paprsek slunce a Astra musela přimhouřit oči, ale byla ráda, že zase vidí modré nebe, slunce a přírodu okolo. Pokaždé, když zavřela oči, měla před sebou hořící Rasko, tisíce mrtvol a obrovského netvora s napřaženou sekerou. Kdykoliv jen přimhouřila oči, tak se jí tyhle obrazy vraceli. Zaslechla praskot ohně. Vyděsila se.
Otočila hlavu směrem, odkud praskot zaslechla a okamžitě se jí ulevilo: vesničané jen připravovali ohniště, aby měli v noci světlo a mohli uvařit jídlo.
Už měla hlad, ale nechtělo se jí vstávat. Byla tak unavená a strhaná, že už se do konce života nebude chtít hýbat. Snad jí tu nechají odpočívat aspoň deset let, to by mohlo stačit. Astra se podívala na svoje oblečení: černá kožená zbroj už rozhodně zbroj nepřipomínala. Byla roztrhaná na cáry tak, že byla ráda, že na ní vůbec drží. Moc ochrany jí neposkytla – při každém pohybu Astra cítila svá zranění. Některé rány se jí znovu a znovu otvíraly a navíc měla přeražených několik žeber. To bylo od toho, jak jí Dracherus udeřil pěstí. Nemohla uvěřit tomu, že přežila ránu od stvůry tak mocné, že pouhý její řev vyvolával šílenství, její kroky způsobovaly zemětřesení a údery jejichž zbraní ničily vesnice. A ona s ním bojovala tváří v tvář a přežila. Musela se usmát – až tohle bude jednou vyprávět svým vnoučatům…..
Zaslechla zvuk kroků. Otočila se tím směrem a spatřila, že k ní kráčí Dalial s Kovářem. Dalial už nevypadal jako dřív – obličej plný modřin a hlubokých jizev, tělo samý obvaz prosáklý krví – vypadal, jako kdyby právě vylezl z mlýnku na maso. I když Astra na tom byla vlastně úplně stejně.
„Nechceš jít k nám? Brzo bude jídlo. Ležíš tu už celý den…“, začal bývalý mág.
„Ulovili jsme tři jeleny, měla by ses najíst“, řekl kovář. „Tady tvůj přítel“ – ukázal na Daliala – „mi už vynadal, že jsem tě nevzal s sebou do jeskyně, pryč od toho masakru, když jsme utíkali zadní branou z vesnice. Tak bych byl nerad, kdybych tě znovu ohrozil na životě tím, že bych ti nedal najíst.“
„Nemůžeš za to, kováři“, plácl ho Dalial po zádech. „Ona už je holt tak tvrdohlavá. Někdy dokonce víc než Kergon a to už je pak opravdu nemožné ji uhlídat.“
„No dovol“, rozčílila se Astra jen tak na oko a usmála se na mága, který ji pomohl na nohy. Dalial jí úsměv oplatil a oba se vydali k ohni.
„Kergon s námi jíst nebude?“ zeptala se Astra.
„Ne, odešel támhle za les“ , kovář ukázal prstem na vysoký kopec. „Říkal, že teď chce být sám. Nemáme ho prý v žádném případě rušit.“
Kovář spolkl rozžvýkané maso a kývl hlavou směrem nalevo od ohniště.
„A co s tímhle prašivým orkem? Proč ho hned nezabijem?“
Dalial se podíval na Skaledona, sedícího se svázanýma rukama a roubíkem v ústech.
„Ví všechno, co kdokoliv z nás bude kdy chtít vědět o komkoliv, koho známe“, pronesl Dalial tajemně.
Astra na mága překvapeně pohlédla: „No výborně, teď už začínáš mluvit jako starý moudrý čaroděj, všechno hezky v hádankách…no to se máme na co těšit.“
„U mě je to normální“, ohradil se Dalial. „Ale počkej, až ty začneš mluvit jako stará moudrá lučištnice“.
„Neprovokuj“, zasmála se Astra a šťouchla Daliala loktem do žeber.
Skaledonovi se nějak povedlo spadnout na zem a o vyčnívající kámen si šikovně stáhl roubík.
„Ještě jsme spolu neskončili, …mágu!“ zavřeštěl orčí věštec.
Vesničané se zděsili. „Kdo mu sundal roubík?“ zařval kovář.
Dalial se zvedl od ohniště a kráčel k šamanovi. „Já mu zacpu hubu“, pronesl klidně. Při chůzi mírně kulhal. Nohu měl zraněnou ze souboje s Dracherusem.
Skaledon se zamračil. „Můžeš umlčet mě, ale nikdy neumlčíš budoucnost, mágu!“
Orčí šaman si pohrdavě odplivl. „Kergon byl zrozen zemřít v bitvě. V bitvě, která bude možná rozhodovat o osudu samotného lidstva. Zemře hrdinskou smrtí v pompézní bitvě. Ale to je ještě velice daleko. Zato tvoje smrt je v dohlednu“ – ukázal na Daliala.
Astra se vyděšeně podívala na Skaledona a potom upřela smutný pohled na Daliala. V obličeji byla celá bledá.
„On…on nelže, Daliale, že ne? Řekl jsi mi, co o tom šamanovi víš. On zná budoucnost a není schopen lži“, řekla roztřeseným hlasem.
Dalial nebyl schopen odpovědi. Takže jeho smrt je nablízku…a co má být. Vždyť před třemi dny málem zemřel. Ale věděl, že Skaledon nelže a že se ani nemýlí.
„Kdy zemřu?“ zeptal se.
„To ti neřeknu, ale tvým osudem je to, co jsi spatřil při návratu z temnoty“, oznámil Skaledon tajemně.
„A povím ještě něco tobě, Astro“ – šibalsky se na ni zasmál.
Astra vyděšeně polkla. Věděla, že to, co se teď dozví, bude jejím nevyhnutelným osudem.
„V budoucnu tě čeká velice zajímavá věc, Astro“, pokračoval Skaledon. „A myslím, že by to mohlo zajímat i tady tvého kamaráda čaroděje…“
Dalial to už nevydržel. Přiskočil k orčímu věštci a surově ho kopnul do obličeje. Skaledon se v bezvědomí skácel k zemi.
„Svázat a hlídat. A roubík mu nasaďte tak, aby neměl možnost si ho sundat.“ Rozkázal poblíž stojícím vesničanům. „A kdo by se snad chtěl náhodou dozvědět něco o své budoucnosti a sundal by mu roubík, tak bude mít co dělat se mnou!“
Vesničané poslechli a jali se orka svazovat. Daliala měli stále ještě za mocného čaroděje a báli se neposlechnout. Nevěděli, že už nezvládne vyčarovat ani plamínek.
Dalial se zachmuřil a odkráčel od ohniště do temnoty lesa. Astra ho dohonila.
„Daliale, možná by jsme si ho měli poslechnout. Když budeš vědět jak zemřeš, možná se tomu budeš moci vyhnout…“, začala jemně Astra. Položila mu konejšivě ruku na rameno a prosebně se mu zadívala do očí.
„Nikdo se nevyhne předpovězenému osudu, Astro. Svoji budoucnost by nikdo neměl znát. Skaledona vezmeme s sebou, ale mluvit ho nenecháme.“
„Ale ty jsi s ním cestou mluvil, sakra!“, rozčílila se lučištnice. „Ty víš, o jaké smrti mluvil. A víš i o té věci, co mě čeká. a co se týká i tebe. A to o tom návratu z temnoty a osudu, který je s ním spojen. A já to chci taky vědět!“
„Já jsem čaroděj, já pravdu unesu. Ale ty bys neměla vědět, co tě čeká. Ale neboj, tvůj osud je mnohem lepší, než ten můj a Kergonův….“ V tom se Dalial rozesmál. „Jen si tě v té situaci vůbec nedovedu představit. A už vůbec nevím, jak k tomu přistoupím já, až k tomu dojde…“
„Tak mi sakra řekni o co jde! Já to unesu! Nemůže to být horší než to, co jsme už prožili!“, řvala ne něj.
„Zapomeň na to“, rozhodl mág a odkráčel do temnoty lesního hvozdu.
Astra se naštvaně otočila a šla zpátky k ohni. Stále nemohla přestat myslet na to, co Skaledon řekl. Nechtěla, aby Kergon nebo Dalial umřeli. Ale věděla, že nemůže nic dělat. Padla na ni beznaděj. Teď bude lepší jít si lehnout. Nevěřila, že není možné změnit budoucnost, ale bála se.
Cestou k ohni potkala Ernella. Znala toho chlapce z Bursteelovy hospody. Dlouhé vlasy měl stále spletené do dvou copů.
„Co chceš?“ vybafla na něj unaveně a naštvaně zároveň.
Ernell ji místo odpovědi vrazil do dlaně tři zlaťáky.
„O co jde?“ nechápala Astra.
„Vyhrála jsi naši střeleckou sázku, pamatuješ? Tu noc v hospodě…“ Ernell sáhl do brašny a vytáhl kostelní korouhvičku, skrz na skrz prostřelenou šípem a podal ji lučištnici.
Ta si předmět chvíli prohlížela a potom si vzpomněla.
„Umíš skvěle střílet za tmy i když jsi opilá“, dodal k tomu Ernell.
I přes vážnost situace se oba rozesmáli na celé kolo.
* * *
V temnotě, zcela osamocen, stál Kergon na vrcholku skalnatého kopce a hleděl na pohasínající záři zapadajícího slunce, zahaleného mezi mraky. Vnímal při tom proudění dávnověké moci a slyšel zvuky, které by nikdo jiný nemohl zaslechnout. Kroky zvěře, proudění vzduchu rozechvívaného křídly letícího dravce i šumění každého stébla trávy. Dlouhé vlasy za ním vlály jako černý plášť temnoty a mocná sekera války v jeho pravici zářila pekelným ohněm. Otočil hlavu a zahleděl se dolů z kopce, na tábor, kde nocovali jeho přátelé spolu se zbylými vesničany. Slyšel každého z nich, věděl o čem se baví, i když od něho byli na dva kilometry daleko. Cítil v žilách novou sílu, takovou, jakou ještě nikdy předtím nepoznal. Věděl, že má spoustu vážných zranění, která se ještě nezahojila, ale nějak si nemohl vzpomenout, jak chutná bolest. Ohniště, které hořelo dole v táboře jeho přátel, mu připomínalo plameny oné noci, kdy se to stalo. Bylo mu jasné, že už nikdy nebude pouze bojovník. Teď je z něho něco jiného. Jeho osud i poslání se změnili. Už věděl, čím se oné noci stal. Ale teď je čas vrátit se do tábora.
Nový vládce smrti a války si přehodil mocnou sekeru přes rameno a vydal se ke vzdálenému ohništi.
