Snape - Ledový žár 13. Ten pravý dárek pro Snapea

Náš drahý profesor se ze své projížďky vrátil až hodně po poledni. Nechtěl si kazit pěknou chvíli, uprostřed volné a divoké přírody se cítil tak bezstarostně a svobodně, jako už dávno ne. Když seskakoval z koštěte na dlaždice podlahy ve své ložnici, přistihl se, že se dokonce maličko usmívá. Ale koutky úst mu ztuhly zpět do původní polohy hned, jakmile na stole zahlédl Brumbálův vzkaz:
"Severusi, dal jsem Harrymu ten neviditelný plášť po jeho otci. Zařiď se prosím dle toho." Snape zaklel a jal se hledat Vševidoucí lektvar. V polici zbývala poslední lahvička, a ta ještě měla už svůj věk. Snape se z ní napil a zbytek schoval do kapsy pláště. Na prázdniny to musí stačit, pak udělá další. Sedl si ke knize s myšlenkou, že aspoň na dnes by mohl mít ode všech povinností pokoj. Zbytečně. Na okno zaklepala zobákem sova s pozvánkou.

Pomalu a poměrně dost znechuceně se oblékal do svátečního oděvu. Oslnivě bílá, kupodivu, hedvábná košile s špičatým tuhým límcem a manžetami,tmavě modré kalhoty s lemy nažehlenými tak, že by jimi mohl krájet, a velmi dlouhý lesklý plášť, který měl stejnou vlastnost jako jeho oči - viděli jste v něm temnotu, hrozivé prázdno a hlubokou beznaděj, ale i pevný řád, souměrnost vesmíru a víru v něco všepřesahujícího. Když vstupoval do slavnostně vyzdobené sborovny, plášť mu mírně povlával kolem boků a nohou, přesně v symetrii s jeho havraními vlasy, takže budil dojem nějakého poloboha nebo mocného démona. Jeho tvář byla přes svou bledost mírně zardělá, ještě od pobytu v mrazu, jindy tak tvrdé rysy měly v tu chvíli teplejší nádech a v očích ještě dozníval příjemný pocit z dnešního dopoledne. Netušil to, ale byl v té chvíli velmi krásný. A povšimlo si toho hned několik bytostí. Neřekli nic, ale udivilo je to.

Uprostřed místnosti se vznášel veliký ozdobený strom a stůl pod ním byl plný dárků. Snape vrhl na Brumbála velice nepěkný pohled.
"A on VÍ jak já nesnáším tyhle situace!" pomyslel si a měl sto chutí se obrátit na podpatku a odejít, ať si myslí co chtějí. Neměl zrovna moc vysoké mínění o oblíbenosti své osoby v profesorském kolektivu a představa, že teď si všichni začnou rozebírat dárky a jeho hromádka bude žalostně malá, mu nedělala zrovna dobře. Sám nikomu z kolegů nic nedal a tak ani neočekával, že někdo něco dá jemu. A rozbalovat před zraky ostatních dárek od matky a navštívenku od Lucia Malfoye, které jediné očekával, to se mu taky nechtělo. Nicméně už propásl vhodný okamžik k odchodu. Vybral si tedy křeslo až v rohu, ze stolu sebral talíř s obloženými chlebíčky a nasadil obvyklý kamenný výraz.

Přítomné dámy si bůhví proč daly letos na svých róbách velice záležet. Mc Gonagallová vypadala důstojně v černozelených, nahoře upjatých šatech zdobených trpasličí krajkou, zatímco Trelawneyová to "trochu" přehnala - doba, kdy jí bylo šestnáct, byla přece jenom už nenávratně pryč. A tak přiléhavé šaty s velkým výstřihem, jejichž barvy se měnily do rytmu hudby, mírně řečeno nenašly to pravé ocenění. Ona si to ovšem neuvědomovala a během neustálého pobíhání kolem stolu s občerstvením se snažila dostat co nejvíce do Severusovy blízkosti. Snapea to udivilo, leč rozhodl se to považovat za další, byť nechtěný dar - poměrně se tím bavil.

Po nějaké době se osazenstvo seskupilo kolem stromu a Severus se pokusil předstírat, že není vůbec tady, ale někde úplně jinde. Brumbál zacinkal zvonečkem ve snaze vykouzlit romantiku a všichni se s infantilním výskotem vrhli na dárky. Kdyby se alespoň každý staral o ty svoje, ale jak už to bývá tam, kde převažují ženy... První si dárek rozbalil Brumbál. Ostatní němě zazírali na dětskou gumovou kachničku, ale Albus zazářil:
"Ale to je od Artura Weasleyho!!! Jak milé!" pronesl obdivně a s uspokojením si ji připnul jako ozdobu ke klobouku. Snape si řekl, že když nic jiného, budou tyhle vánoce štědré co se týče humoru. Trelawneyová právě zkoumala svůj dárek - figurku potápěče.
"K čemu to je?" nepochopila, ani když jí předvedli, že ta věc po natažení klíčkem mrská nožičkama a posunuje se dost razantně kupředu.
"Musíš to dát do vody." poradila suše Mc Gonnagallová a Snape měl pocit, že ta se nezakuckala z nachlazení. Po nechápavém Sibylině pohledu doplnila:
"To až se budeš koupat." /Pozn.: Kdo neviděl Almodovarův film "Spoutej mě", tomu teď uniká vtip:-)/

"Severusi, tenhle je pro tebe." přistál mu na klíně balíček a několik očí se upřelo na něj. Rozbalil a vytáhl staropanenské, růžové spodní prádle, které bylo určeno ženě mnohem silnější, než je on sám.
"To je snad....omyl, Severe!" Brumbál se snažil překřičet salvy smíchu.
"Jak vidno, rodina Weasleyových nedává dárky jenom vám, pane řediteli!" Snapeovi to vtipné nepřipadalo ani trochu. Poslední dobou byl na Freda a George trochu mírnější, a vida, hned se to vymstilo. Další balíček byl, jak očekával, od jeho matky. Obsahoval teplé prádlo /tentokrát alespoň jeho velikost/ drahou pomádu na vlasy a sdělení, že i přesto, že "vyvádí hlouposti" se rodina zasadí o to, aby byl jmenován kancléřem Chaosu. Psaní hodil znechuceně do ředitelovy osobní pošty, což neuniklo zvědavým očím Trelavenyové, která se právě motala kolem v novém, nemožně křiklavém šálu. Následovala klasická Malfoyova navštívenka, podpořená tentokrát lahví whisky, staré jako Metuzalém. A další obálka. Nechápavě se rozhlédl po přítomných. Ah, Brumbál, tomu je to podobné. Poukaz na dovolenou v Karibském moři. Trochu kysele poděkoval - představa léta stráveného na našlapané pláži v jekotu diskotékové hudby a rozmazlených cizích dětiček ho zrovna nelákala. Další dárky? Od koho proboha?!? Z podlouhlé obálky se vyloupla krásná dopisní souprava z tmavého pergamenu. První dárek, který docela vyhovoval jeho vkusu. Jen - od koho je to? Ať se namáhal sebevíc, dárce se mu nepovedlo určit. Sovu, která jej přinesla, prý nikdo předtím nikdy neviděl. Severus si umínil, že TOHLE tedy vypátrá. Proti svému zvyku s úsměvem poděkoval kolegyním Mc Gonnagallové a Hoochové za sadu křišťálových lahviček a stojánek na závaží - maličkosti praktické jako obě ženy. Překvapilo ho to a mile potěšilo. Příležitostně jim to už nějak oplatí. Poslední dva dárky pod stromem byly také jeho. Co se to letos stalo? Obvyklý neproniknutelný výraz teď Severus udržoval jen s námahou. Co skončilo jeho dětství, neměl tak bohaté vánoce. Rozbalil první ze dvou zbylých dárků. Zjevně od porfesorky Trelavneyové, která se teď za stolem pýřila a chichotala. Rudá krabice s čokoládovými bonbóny ve tvaru srdce. Snapea přešla chuť. Jestli se na něj ty ženské domluvily a tohle je jen další nejapný žert!!!! Ale i na tvářích ostatních profesorů bylo vidět, že toto nepovažují za příliš vhodné. Odložil bonboniéru stranou, aniž řekl slovo. Poslední krabička byla velmi malá. Uvnitř, na sametové podložce, ležel platinový prsten s obdélníkovým drahokamem. Obsidián, měsíční kámen. Snape užasl. Tenhle šperk byl opravdu nádherný a musel být velmi vzácný - obsidiány byly dávno chráněné, jejich dovoz vyžadoval zvláštní povolení ministerstva. Kdyby si sám někdy kupoval prsten, vybral by si tenhle. Kdo by mu něco takového dával? A proč? Profesoři se shlukli kolem něj a obdivovali tu krásnou malou věcičku. Nikdo nevěřil, že Snape NEVÍ, od koho to dostal. Něco takového se nedává jen tak na potkání. Protlačil se k němu Brumbál a nenápadně poklepal na roh obalu. "Převedeno mezi světy." stálo na vybledlém razítku. Takže - někdo z podsvětí? Voldemort? Nebo Samantha? "Smím si to vůbec nechat?" zauvažoval Snape. Bude muset svůj neobvyklý dárek nechat prověřit, pak se uvidí. Pohledem se s prstenem rozloučil a zaklapl za ním dvířka antimagického trezoru.

Oslava byla přerušená večeří společně se studenty ve velké síni. Snape by se jí nejradši neúčastnil - chtěl být sám, hlavou se mu toho honilo opravdu hodně. Ale ředitel, nadšený z představy, že Severus přestává být takový mrzout, nejenže ho donutil tam jít, ale navíc ho celou dobu častoval svými, už trochu vánočním punčem poznamenanými vtipy. Nicméně nějak to přežili oba a konečně přišla chvíle, kdy Severus stál s náručí dárků ve své pracovně. Poněkud rozpačitě je pokládal na pracovní stůl. NIKDY nezažil takové vánoce - a nevěděl, co si s tím počít. Zmítala jím spousta roztodivných pocitů a přistihl se, že není schopen se uklidnit, sedout si do křesla a jako obvykle se začíst do nějaké odborné knihy. Tohle chtělo pořádnou dávku jeho oblíbeného pití. "No co, jsou svátky," řekl svému rozdvojenému obrazu v zrcadle, když dopíjel třetí pohár. Možná to nebyl úplně nejlepší nápad.

Nebyl to vůbec dobrý nápad, prolít si mozek takovým množstvím lihu. Konstatoval to ve chvíli, kdy muž sedící proti němu, kterého dosud svým rozostřeným viděním považoval za zrcadlový odraz, vstal a mírně se uklonil:
"Dovolte, abych se představil," řekl, "jsem antikněz." Snape vystřelil z křesla a namířil na něj hůlku. Trochu přitom zavrávoral.
"Nemusíte se bát, nejsem tu pracovně," ušklíbla se temná postava. Nicméně držela ruce nad hlavou. Snape si znovu sedl, ale ruku s hůlkou neodklonil.
"Máme společnou...ehm, známou." pronesl antikněz.
"Samantha..." uhodl Snape. "Poslala vás?"
"Spíš naopak," odtušil on a Snapeovi neušlo, že při vyslovení toho jména mu němě blesklo v očích.
"Něco mi dluží..."
"A vy to chcete po MNĚ?!?" u té ženské je možné všechno, pomyslil si Severus v šoku.
"Při vší úctě, pane, s VAŠÍM tělem bych si ten sex tolik neužil. I když musím říct, že nevypadáte špatně. :-) "
"Sex?!?!?!?!?" Snape zalapal po dechu. Antikněz mu chápavě dolil další whisku. Na to, že to musel být někdo dost blízký ďáblu, se choval celkem hezky. Zatím.
"Samantha ode mne chtěla pár maličkostí..."
"JAKÝCH maličkostí?!?" Snape už nevydržel a zvýšil hlas. Nepřipadalo mu, že žádat něco od ďáblova služebníka je maličkost.
"No tak například...ta možnost dotýkat se vás... i když je duch..." Severus se zachvěl při vzpomínce na onu podzimní noc. Dotkla se ho jen jednou, jen tehdy, a on měl od té doby nesmírnou chut ji zabít. Nebo udělat jí něco moc a moc ošklivého.
"Takže to byla VAŠE práce..." hůlkou mu mířil přímo doprostřed hrudi. Antiněz opět zvedl ruce demonstrativně nad hlavu.
"Počkejte prosím, přišel jsem se s vámi na něčem domluvit...učinit vám návrh..." Snape hůlku sklonil jen nepatrně.
"Jaký návrh?" zasyčel tónem, který předem téměř vylučoval jakoukoli dohodu.
"Podívejte," začal antikněz, "ona mě požádala, aby se Vás mohla dotýkat, a za to mi slíbila velice lákavou odměnu...totiž svoje tělo, až je bude mít...myslím tím přibližně to, čemu vy lidé říkáte sex," odmlčel se, snad čekal, že Snape pochopí.
"Ona tvrdí, že jí je vrátíte tímhle lektvarem," ukázal bradou ke krbu, "ale abych mluvil pravdu, já si tím nejsem vůbec jist. Nejsem si jist, že ona chce dodržet svou část dohody. A taky mě už omrzelo čekat, proto jsem tady." jestliže myslel, že teď se Snape dovtípí, opět se zmýlil.
"Mám zájem na tom, abyste dokončil ten lektvar. A rád bych věděl, jestli ho hodláte použít...v tomto smyslu." pronesl téměř obchodním tónem, snažíc se o uhlazenost. Spodní tón hlasu a záblesky v očích ho prozradily: ten tvor ji HODNĚ chce - a udělá pro to všechno. Otázka zní - chce Samantha jeho? S tím, že slíbila procházku v parku nebo polibek, a poté co vyinkasovala odměnu, na slib náhle "zapomněla", měl Severus své dávné zkušenosti. Antikněz uhodl jeho myšlenky:
"Ano, mám ten pocit, že si to rozmyslela. JÁ SI TO ALE NEROZMYSLEL." dodal rozhodně. Když Snapeovi došly souvislosti /a že to chvíli trvalo/, uvědomil si, že jestli nic nezkazí, má na dosah ruky možnost pomstít se jí a hlavně - zbavit se jejího přízraku. Má na to právo? Pocit viny za její smrt jím opět bolestně projel. Možná kdyby ji zachránil, ubránil před tímhle pekelným stvořením, pak by ona....
"Co přesně po mě chcete?" není nad to, když si vzájemně vyjasníme podmínky, pomyslel si.
"Trochu toho lektvaru. Pro ni. A bude-li fungovat jen dočasně, tím líp."
"Co za to?"
"Pomoc s lektvarem a dál, co budete chtít."
"Myslíte, že jsem tak hloupý abych něco chtěl od vás?!?"
"Nemusíte se tolik bát. Sloužím stejnému Bohu, v jakého věříte Vy. Dělám pro něj tu špinavou práci."

Hodnocení:
4.4 (10 hlasů)