Děsí mě prázdno v mé hlavě. To ukřičené prázdno, které je odrazem mé duše. Ta zdá se být tichým bláznem, když s bezhlesým voláním: „Do boje!“ naráží do pevných stěn mé lebky a bez dechu hroutí se k zemi.
Tu opět vstane a jedním zamženým okem jak oknem vězeňským vyhlíží ven do světa. A vidí budoucnost bílou jako jsou bílé polštáře na zdech vypolstrované cely, pohodlnou jako je pohodlná rezignace po dlouholetém boji za spásu.
Zděšeně se otřese a přistupuje k oku druhému, jímž minulost je tázána zda dostatečným přínosem byla pro život. A co vidí? Hle její vlastní vzpomínky, kteréžto jsou jí matkou i katem. Matkou, která ji utvářela a formovala do spletité barvitosti, i katem, který ji svrhl
do propasti blouznivé rozervanosti.
Má zbědovaná duše, proč sténáš? Proč plazíš se v prachu našeho života?
Leč zřejmě pokořena a zlomena, nikoli však mrtva, opět snaží se vstát. Zdvíhá se na kolena a posledním oknem do světa, oknem mého srdce, nahlíží ven.
Všude je tma, tma a mříže. Má duše mě opustila navždy.
