Vstoupím do malého obchůdku s oblečením. „Dobrý den!“ Řeknu osobě sedící u pokladny. Podívám se jí do očí a hned vím na co myslí. *Další otrapa co sem jen přišla očumovat a pak nic nekoupí.* To má sice pravdu, ale já jí ukážu, že se mýlí, baba jedna. Zamířím k věšáku se šaty. Jedny se mi obzvlášť líbí. Požádám prodavačku, jestli bych si je nemohla zkusit. *A až vyleze, řekne, že si zapomněla peníze doma, to známe.* „Zkušební kabinka je támhle.“
Ty jsou jak šité pro mě, ale jsou taky předražené. No ale za tu legraci to stojí. Šaty pověsím na ramínko a zamířím k prodavačce. Nasadím omluvný úsměv a řeknu: „ Bohužel jsem si nechala peníze doma.“ ….. *Já jsem si to myslela. ….* „Ale mám tu kreditní kartu.“ „Ty mi zde nepřijímáme.“ „Tak je možné, abych si ty šaty u vás zamluvila a zašla vybrat hotovost ?“ Jsem rozhodnutá nechat jí tady pěkně dlouho čekat, nejlépe těstě před zavírací dobou. „Dobrá.“ „Díky a zatím nashledanou.“ Zamířím ke dveřím a naposledy se otčím. *Měla jsem si říct o zálohu.*
Zavírají v pět a je teprve jedna. Ještě budu muset zajít pro peníze. Do banky to není daleko. Zaujme mě jeden týpek co nerozhodně přešlapuje před peněžním ústavem. Tak se podíváme na co čekáš. Někdy mě hrozně baví vědět na co právě myslí cizí lidé. Oni nevědí, že jim někdo čte myšlenky. A já jsem nepoznala nikoho jiného, kdo by to uměl také.
*Za hodinu a půl budu stát uvnitř a vyloupím tuhle banku. Pak už s tím budu moct konečně seknout. Všechno bude v pohodě. Ještě se nám to nikdy nepokazilo. Naposled…* Tak ty chceš krást a ještě nebudeš sám. Já už se postarám o to, aby si seděl za mřížemi. Tohle vypadá na profíky. Stejně to bude ale zábava.
Za pět minut půl třetí stojím ve frontě před přepážkou a v půl přichází můj známý. Přesný jako hodinky, pomyslím si. Za ním vchází ještě dva další zakuklení muži. „Všichni ruce vzhůru a o nic se nepokoušejte, jinak odtud nevyváznete živý.“ Ozve se ten z trojice největší. Na sobě má tmavé džíny a černou košili. Vzápětí vystřelí na všechny kamery v místnosti.
Pistoli namíří na muže za sklem. „Dej sem všechny peníze, jinak seš mrtvej!“ Vylekaný muž vyloží na pult asi 20 000 Korun. „Před chvílí jsem peníze odnesl do trezoru.“ *Nesmím mu dát všechno jinak by mě okamžitě vyhodili. Nikdo neví, kde je shovaný zbytek.* „On ti lže!!! Někde ty peníze schoval. Zajdi se tam mrknout!“
Vzápětí druhý objeví za pultem tajný trezor. „Tak ty jsi nám lhal! V tom případě víš co tě čeká!“ A než stačí muž něco namítnout, ozve se výstřel. Tak to už je moc. Musím hned něco udělat. Pohlédnu na lupiče v oranžovém tričku. *To je ale kočka, trošku si s ní užiju. Mírně se na něj usměju. Jen co je u mě, seberu mu pistoli. „A teď odhoďte pistole, nebo ho zabiju!“ První neváhá a hodí zbraň na zem. Druhý jen vypálí dvě rány a zabije svoje kumpány.
„Omyl, krasotinko, to ty odhodíš tu pistoli, jinak já zabiju tebe!“ Věnuji mu hluboký pohled do očí. Tak už to skončíme, už mě to vůbec nebaví.Ale co se stalo? Proč mi nejde přečíst jeho myšlenky? A navíc cítím, že mi něco cizího leze do hlavy. I on vypadá překvapeně. Nesmím ustoupit. I když jsem tohle vůbec nečekala, vím, že ten kdo povolí prohraje.
Ještě chvíli a už nevydržím. Hlavou mi bleskne nápad. VYSTŘEL! Stisknu spoušť. Tlak povolí a se žuchnutím se svalí protivník na podlahu. Byl jediný člověk se stejnými schopnostmi, se kterým jsem se potkala.
„Jak mi sluší ty šaty?“ *Všude ti z nich něco leze.* „Vyniká v nich vaše postava.“ Podám jí bankovku. Pousměji se. „Drobné si nechte.“
