Prolog
Sešeřívá se a já konečně přijíždím do Šedých Přístavů. Nikdy jsem neviděla velkolepější město, od doby, co padlo Skryté království Gondolin1. Z dáli vypadá město jako perla vyvržená mořem na písčinu. Vysoké domy z bílého kamene lemují široké ulice. Na každém rohu stojí kašna nebo nádherná socha. Po hlavní ulici, lemované stromy, přijíždím k tržišti, kde stojí asi dvacet stánků. Není tu hluk, jako v městech na jihu, která jsem často navštěvovala. Jen nepatrný šum přichází z přístaviště, kde vyrábějí elfi2 své bílé lodě .
Mířím do Círdanova paláce – největšího a nejkrásnějšího domu v Lindonu. Park, který obklopuje sídlo je plný vzrostlých dubů a jilmů. Z nedalekého záhonu ke mě zavála vůně kvetoucích ibisů a lilií. Již u stříbrné brány mě uvítali dva strážní, jež byli oděni v šedých pláštích se znakem Círdanova domu. Dlážděnou cestou jsem dojela až na nádvoří. Zde stáli další čtyři strážní. Jeden z nich ke mě přistoupil aby mi pomohl. Sesedala jsem velmi pomalu, abych nevzbudila chlapečka v náručí.
Vstoupila jsem do domu a rozepjala plášť. Můj šat byl pomačkán dlouhou cestou takže ztratil svou zářivou bělost, ale vzhledem k tomu, jak dalekou cestu mám za sebou je to ospravedlnitelné. Vystoupala jsem po točitém schodišti přímo do hlavní síně. Z druhého konce sálu ke mně doléhal hlas harfy, který se ztrácel pod šumem hovořících hostů. Nechtěla jsem, aby se dítě probudilo, proto jsem zašla za mladou služebnou a svěřila jí ho.
Celým sálem se táhly stoly seřazené do jedné řady. V čele tohoto dlouhého hodovního stolu seděl postarší muž. Byl oděn v šedém kabátci na kterém byli vyobrazeni racci letící nad mořskými pláněmi. Černé vlasy měl protkané stříbrnými šedinami a na čele se mu leskla perlová koruna, ve které byl zasazen obrovský diamant.
Prošla jsem tedy síní a stanula před tímto mužem. Vstal ihned, jakmile mě poznal. „Mé srdce zpívá Gondolinská paní, když se opět setkáváme!“ Při těchto slovech mi hleděl přímo do očí, pak pozvedl mou ruku a políbil ji. „ I já jsem velice ráda, že tě mohu znovu spatřit mistře Círdane.“
Koutkem oka pohlédl do sálu. „Podívej, má paní, vedle sindarského velekrále je volné místo. Jistě jsi unavena po dlouhé cestě.“ Pozvedl svůj pohár, který stále třímal v ruce a dodal: „Měla bys ochutnat víno ze zdejších vinic, je opravdu lahodné. “
Část 1.
Mé jméno je Amroth, cestuji se svými společníky jako vyslanec lothlórienského knížectví na Velkou radu Arnoru. Velekrál sindarských elfů4 padl při obraně východních hranic a proto cestujeme na sněm, který zvolí jeho nástupce.
Mým domovem je Lórien, země Zlatého lesa. Naše knížectví leží nedaleko Mlžných hor. Ze západu tvoří hranici řeka Celebrant, oproti tomu na východě je hranicí Velká řeka Anduina. Posledním místem ve Středozemi, kde rostou Zimní květy je právě Lórien. Největší paseka je poseta žlutým elanorem a bledým nifredilem, květy které nikdy neusychají.
Jsem nejstarší z pěti synů Pána Zlatého lesa a tedy právoplatný dědic Elanorské koruny5. Jsme na cestě již dvanáctým dnem. Před dvěma dny jsem naposledy zahlédly Velkou řeku6. Nyní projíždíme pahorkatinou, která vyplňuje východ Eregionské plošiny. Celý den neskutečně pálí slunce, proto jsme se rozhodli poobědvat v malém háji s tůní, kolem kterého jsme projížděli. Napojili jsme koně a sami se usadili do stínu pod košatými stromy.
Polední ospalé slunce nás bodalo do očí a proto se nikdo nebránil krátkému spánku ve stinném háji. Spánek byl lehký jako pírko a osvěžující jako doušky chladné vody. Zároveň byl tím posledním co mí společníci v životě okusili. Pamatuji si, že bratr vykřikl a padl mi k nohám s velkým černým šípem v zádech. Ostatní již byli mrtvi, nebo se snažili bránit. Neměli jsme proti takové přesile sebemenší šanci. Poslední co si pamatuji je pohled do bratrových očí, ve kterých se zrcadlila tvář smrti. Jeho spanilá bílá tvář byla zalita krví a světlo v jeho očích utichlo. Ucítil jsem ostrou bolest v levém rameni a následně tupý úder do hlavy.
Nevím, co se dál stalo a jak dlouho jsem tam ležel. Mé vědomí pohltil stín a já počal bloudit v temnotách.
Část 2.
Na paseku v lese vyšel statný jelen. Laně s mladými se pásly opodál. Majestátní paroháč shlédl své stádo a poté se začal pást. Byl nádherně teplý den. Všude bylo ticho, jen v dáli zaskřehotal pták. Okamžik na to klesla jedna z laní na zem. Stříbrný šíp proletěl mezi žebry a zbavil ji na místě života. Ostatní zvířata ihned prchla. Zpoza stromů neslyšně vyšla skupina elfů. Všichni na sobě měli oblečené zelené pláště, takže byli sotva viditelní v lesním houští. Jeden z nich přistoupil k mrtvé lani a prořízl jí hrdlo. Tráva se ihned zbarvila rudou krví, která se vsakovala do země.
Když donesli ulovenou laň ke koním, které nechali stát na kraji lesa, bylo pozdní odpoledne. Dnes museli jet obzvláště daleko, suché počasí zahnalo zvěř hlouběji do divočiny. S dobrou náladou se vraceli domů do Elrondova domu7. U brodů přes Bouřnou spatřili skupinu skřetů, kteří se právě přebrodili na druhou stranu. V posledních letech jsou výpady skřetích tlup stále častější. Pustoší a zapalují osady v celé zemi. Nebrodili se za skupinou, ale vyslali za nimi salvu z luků. Asi osm skřetů padlo a řeka začala unášet jejich odporná těla dál po proudu.
Vydali se zpět po stopách, které skřeti zanechali, aby zjistili, jaké škody napáchali. Když lovci projížděli kolem malého háje s tůní, spatřili stopy po boji. Na kraji stromů ležel elf s rozťatou hlavou. Po jeho boku leželi čtyři skřeti, kteří měli stejné brnění jako ti, které potkali u brodů. Sesedli proto z koní a vydali se opatrně na obhlídku háje. Nalezli tucet skřetů a čtyři elfy.
Jeden jediný bojovník zůstal na živu. Bylo mu asi osmadvacet lidských let8, ale život z něj velmi rychle utíkal. Na spánku měl ošklivou ránu, ze které stále tekla krev a z ramene mu trčel černý šíp. Jeden z lovců ihned přivedl koně a odjel se zraněným do Roklinky k mistru Elrondovi – nejučenějšímu ze Vznešených elfů9 ve Středozemi. Nikdo jiný nedokáže léčit stejně jako on.
Ostatní zatím navršili mohylu10 pro padlé elfy. Skřety však lovci nepohřbili. Jejich mrtvoly snosili na jednu hromadu a zapálili. Černý štiplavý kouř stoupal k obloze. Žalozpěv pro padlé byl pak slyšet na míle daleko.
Část 3.
Cesta zpět do Roklinky připadala lovci nekonečná. I když jel na nejrychlejším koni kterého s sebou měli, přijeli do Elrondova domu teprve se slunce západem. Zraněný těžce dýchal a jeho srdce tlouklo velmi slabě. Na nádvoří k nim rychle přiběhla služebná a podkoní. Lovec nechal vzkázat pro mistra Elronda a sám zatím odnesl raněného do domu.
Snad to byl zásah samotných Valar11, ale Elrond odjel kamsi na jih Gondoru.
Jediný, kdo se mohl v léčitelství rovnat mistru Elrondovi byla jeho chráněnka Nimrodel12. Přišla do Roklinky před dávnými časy ze říše Zlatého lesa, kde žili její rodiče. Ti však nalezli smrt v hořícím domě, který stál na hranicích Lórienu.
Na jedné z teras paláce stála u kovaného zábradlí mladá elfka. Opodál byl malý dubový stůl plný otevřených knih a svitků, vedle něj pak stálo pohodlné křeslo. Dívka hleděla dolů z balkónu do vod pod sebou. Milovala hudbu malého vodopádu, jak jeho proudící voda naráží do jezírka pod strží. Náhle za sebou uslyšela kroky. Jedna ze služebných přicházela s ustaraným výrazem. „Má paní, muži nalezli na lovu zraněného muže, pomozte mu prosím!“ Nimrodel rychle zašla do svých pokojů a přinesla si kufřík s bylinami a různými nástroji.
V slabě osvětlené místnosti ležel zraněný muž. Zapálila proto další svíce, aby lépe viděla. Když přišla blíž uviděla velkou krvácející ránu na hlavě a šíp v rameni. Utrhla kousek jemného plátna a namočila ho do horké vody, kterou přinesla služebná. Nejprve omyla čelo a zjistila, že rána na spánku není hluboká. Zasypala jí žlutým práškem ze sušené smůly a ovázala hlavu obvazem. Více než rána na hlavě jí dělal starosti šíp. Ze stolku vzala malou dýku a rozpárala kabátec i košili. Zavolala služebnou, která ji pomohla muže přetočit na bok. Šíp byl zaklíněn pod klíční kostí. S veškerou jemností ulomila letky z havraních per, pak se zhluboka nadechla a vytáhla šíp za hrot. Z rány ihned začala téct krev. Jeho srdce velmi slabě tlouklo, proto měla strach, aby nevykrvácel. Dobrou půlhodinu ještě zastavovala krvácení. Nakonec se jí to povedlo. Ovázala levé rameno a zahleděla se na muže. Teprve teď si všimla, jak je krásný. Měl nesmírně bledou pleť a měsíčně bílé vlasy. Ty však byly teď rozcuchány a napůl slepeny krví.
Část 4.
Nechala si přinést křeslo a postavit ho vedle jeho postele, aby se o něho mohla starat. K ránu dostal muž horečku a počal blouznit. Naštěstí znala Nimrodel dobře všechny léky, které zaženou horečku. Ještě dva dny byl muž v bezvědomí, celou tu dobu se o něj starala a málokdy opustila jeho pokoj.
Třetího dne, při západu slunce, hleděla Nimrodel z okna na milovanou říčku, která radostně bublala pod okny. Slunce zbarvilo obzor do ruda a červánky táhly k západu. Mlhy, které zastíraly jeho vědomí náhle počaly ustupovat. S námahou otevřel oči. První co ucítil byla ostrá bolest v ramenu a na hlavě, která ho ochromila. Po chvíli opět otevřel oči. Posadil se na lůžku a opřel se o vyřezávané čelo. Teprve teď si všiml, že u okna stojí mladá elfka. Proti zapadajícímu slunci měly její vlasy barvu ohně. Ve skutečnosti byly temně hnědé. Dívka se otočila. Mohlo jí být něco kolem třiadvaceti lidských let. Na čele se jí leskla korunka spletená z dvou plátků bílého kovu, uprostřed byl zasazen květ nifredilu13. „Má paní, mohl bych vědět, kde to jsem a jaký je dnes den?“ Vstřícně na něj pohlédla a poté přistoupila k lůžku. „Neměl byste vstávat pane, byl jste vážně raněn. Tři dny jste byl v bezvědomí, takže jestli dobře počítám, za deset dní bude slunovrat.“ V hlavě mu najednou vyvstalo tisíce otázek, co se vlastně stalo, kde jsou jeho druzi a .... Mladá dívka obešla lůžko. Na druhé straně pokoje byl malý stolek, kde měla uloženy byliny a lektvary. Vzala malou bílou lahvičku a pečlivě odměřila dvacet kapek. Poté dolila pohár lehkým vínem. Podala mu ho, on jí vzal váhavě pohár z ruky. „Nemáš se čeho bát, pane, pokud bych tě chtěla zabít, ani bych ti nevyndala šíp z ramene.“ Při těchto slovech se lehce usmála. S klidem vypil pohár až do dna. „Umíchala jsem ti lektvar na spaní. Tvé tělo je ještě příliš slabé, takže budeš celou noc klidně spát.“ Sesunul se zpět do kůží vystlané postele. Dívka vstala a šla přivřít okenice, aby mu nebyla v noci zima. Pak sfoukla všechny svíce kromě jedné. Když odcházela z pokoje, neznámý elf už spal. Ve dveřích se ještě jednou otočila, aby ho spatřila. V duchu mu popřála dobrou noc.
Když došla do svého pokoje, ulehla na postel, i když byla unavená, nemohla usnout, před očima jí stále vyvstával jeho obraz a v uších jí zněla jeho slova. Vstala proto a sedla si do proutěného křesla u okna. Zabalila se do houně z ovčí vlny, která byla velmi teplá. Hleděla na nebe, které ztemnělo do borůvkově modré barvy. Z nedalekého vodopádu k ní doléhalo šplouchání vody, které jí uspalo. Paní Varda13 již rozžala všechny hvězdné lucerny a velkou měsíční lampu. Trvalo ještě dlouho než usnula.
Část 5.
Zraněný elf se probudil časně z rána. I když ho stále bolelo rameno vstal z lůžka a došel k oknu. S námahou otevřel přivřené okenice. Jeho očím se naskytl nádherný obraz. Raní slunce právě vstalo nad obzor a ozářilo zahrady kolem domu. Kapky rosy se leskly v trávě jako diamanty. Byl ještě příliš slabý a proto se vrátil do postele. Malou chvíli na to přišla do pokoje Nimrodel. Nesla stříbrný tác se snídaní. „Přeji Vám dobré ráno pane, jak se cítíte? Posadil se a ospale odvětil: „Myslím, že je mi už lépe, za to vděčím zřejmě Vám, má paní. Smím být tak nesmělý a zeptat se na Vaše jméno?“ Položila mu tác se snídaní na stolek u postele a nalila do poháru šťávu z hroznů. „Jmenuji se Nimrodel a vy se nacházíte v Roklince - v Elrondově domě. Jsem Nimrodel chráněnka mistra Elronda. Mohu teď vědět, jaké je Vaše jméno?“ „Posaďte se prosím Nimrodel a posnídejte se mnou. Mé jméno je Amroth, pocházím z Lórienu. Byli jsme s druhy na cestě, když nás přepadla tlupa skřetu. Od té chvíle si nic nepamatuji!“
Ještě dlouho si povídali o svých životech, ale Nimrodel nedovolila Amrothovi vstát dříve, než uplyne týden. Celý ten čas spolu sedávali na terase a předčítali si ze starých knih. Dnes byl první den, kdy se mohl Amroth projít po Roklince. Nimrodel ho provedla celým domem a nakonec ho zavedla do altánu v zahradě. Usadili se na lavičku a tiše naslouchali zpěvu ptáků. Nimrodel vytáhla z kožené brašničky knihu a chtěla opět předčítat. Amroth ji však chytil za ruku a vstřícně řekl: „ Dost má paní, dnes si nebudeme číst, povím ti jeden příběh, který mi vyprávěla matka, když jsem byl malý!“ Vyprávěl ji příběh o Berenovi a Lúthien Tinúviel14, o jeho nesmírné chrabrosti a o její nehynoucí lásce k němu. Konec příběhu byl velmi smutný a Nimrodel měla v očích slzy. Pozvedl ji jemně bradu a osušil ji slzy. „Není důvod, abys prolévala drahocenné slzy pro z příběh ze zašlých dob, důležité je vzít si z příběhu moudro a ne rmoutit se pro padlé.“
Od té doby spolu trávili všechen čas, jak jen jim to povinnosti dovolovali. Mistr Elrond se již navrátil z cest a často chtěl promlouvat s Amrothem o situaci v zemi. Oproti tomu se Nimrodel musela starat o své byliny a připravovat dál své lektvary.
Část 6.
Slavnosti letního slunovratu byly v Roklince velkolepé. Skvělá hostina se protáhla až k půlnoci. Elrond pozval na slavnost bardy, aby zazpívali písně z dávných dob. Všichni obyvatelé Roklinky si oblékli své nejlepší šaty. Nimrodel donesla Amrothovi kabátec z bílého sametu prošívaný stříbrem a jemné šedé kalhoty. Své sněhově bílé vlasy si spletl na spáncích do úzkých copánků a sepjal je na temeni stříbrnou sponou. Jizva na spánku nebyla už skoro vidět. Zraněným ramenem však ještě nemohl pořádně hýbat. I Nimrodel si dala záležet, aby vypadala skvěle. Oblékla si jemnou brokátovou řízu a na krk si pověsila zlatý šperk s jantarem. Dlouhé vlasy si stáhla do uzlu a vpletla do nich květy elanoru.
Celý večer se spolu s Amrothem skvěle bavili. Dokonce si i na chvilku zatančili, ale kvůli zranění se Amroth rychle unavil. Vyšli si proto do zahrady a posadili se do altánu. Hvězdy zářily na temně modré obloze. I když bylo léto, začala se Nimrodel chvět chladem. Sundal si kabátec a přehodil jí ho přes ramena. Dlouze na sebe pohlédli. Milovala pohled do jeho temně modrých očí, které vypadaly jako mořská hladina. Tělem jí projela vlna horka. Stály pod zářícími hvězdami a Amroth ji objal kolem pasu a dlouze jí políbil. V životě se necítila tak dobře jako teď. Žije už tak dlouho a teprve teď poznala, jak chutná láska. Je jemně sladká a přesto kořeněná zvláštní vůní. Ano, může to říct. Miluje Amrotha Lórienského a on miluje jí. Co na to ale řekne mist Elrond, nebude proti? A co bude s Amrothvou cestou do Arnoru?
Část 7.
Chvíle štěstí, které spolu Nimrodel a Amroth prožívali byly velmi krátké. Necelý měsíc na to, co ho lovec přivezl zraněného do Roklinky už Amroth musel odjet na sněm do Arnoru.
Mistr Elrond již před patnácti dny vyslal posla jak do Lórienu, tak do Arnoru, s poselstvím, že Amroth Lórienský žije. Elrond nebránil Amrothovi v odchodu, dá se říct, že byl docela rád. Od doby, co ho Valar přivedli do Imladris poblouznil jeho chráněnku, která již neměla čas na plnění svých povinností.
Jejich loučení bylo velmi smutné. I když byla Nimrodel vychovaná mezi Vznešenými elfy, neubránila se slzám.
U sklářů nechala zhotovit malý přívěšek ve tvaru Zimního květu, který mu při loučení pověsila na stříbrném řetízku kolem krku.
Amroth odjížděl s těžkým srdcem a smutek z odloučení ho provázel celou cestu do Arnoru.
Všichni pozvaní zástupci knížectví již byli na místě. Sněmu se museli účastnit všechna knížectví a proto se jednání odkládalo do doby, dokud Amroth – vyslanec Lórienského knížectví nedorazí.
V prostřed velké síně stál kruhový vyřezávaný stůl. Všichni vyslanci k němu zasedli s neskrývanou netrpělivostí. Nebudu zde popisovat zdlouhavá jednání a líčit všechny rozhovory. Mrtvý velekrál již byl pohřben a na jeho místo musel usednout jeden z vyslanců. Díky hlasům od vyslanců z Velkého hvozdu a všech severních knížectví byl zvolen nový velekrál Sindarských elfů.
Část 8.
Do Imladris přijel posel s pozvánkou na korunovaci nového velekrále, která se bude konat za deset dní.
Elrond vyzval své syny, aby se přichystali k odjezdu. Večer před cestou k němu přišla Nimrodel a prosila ho, jestli by i ona nemohla jet s nimi do Arnoru. Elrond ihned věděl proč chce jet. Ne proto, aby se poklonila novému velekráli, ale proto, aby se opět setkala s Amrothem. Naléhala tak dlouho až svolil.
Cesta jim netrvala nijak moc dlouho. Všichni pozvaní na korunovaci byli ubytováni v překrásném paláci blízko korunovační síně. Celé dny chodila Nimrodel po paláci a sháněla se po Amrothovi. Nenašla ho nikde.
Slunce pomalu klesalo za obzor a korunovace právě začala. Prostorná korunovační síň byla plná hostů. Na zdech síně byly zobrazeny výjevy z dávných dob. Strop pak zdobily nádherné podobizny všech velkých Valar. Nejváženější sindarští páni stáli v předu kolem oltáře. V dálce zazněly trubky a v síni se rozhostilo ticho. Do dveří vkráčela čestná stráž, za ní pak vcházel nový velekrál. Byl oděn do bílé zlatem vyšívané tuniky. Majestátně vyhlížející muž kráčel sebejistě prostředkem síně. U pasu se mu houpala nádherná stříbrem vyšívaná a safíry vykládaná pochva na meč.
Nimrodel nevěnovala korunovaci moc pozornosti, stále nemohla pochopit, kam se Amroth mohl ztratit. V předu u oltáře, zasvěcenému velkému Manwëmu16, právě korunoval dočasný správce Arnoru velekrále. Na hlavu mu posadil Arnorskou korunu a do ruky mu vložil meč po padlém velekráli, pak hlasitě zvolal: „Poklekněme nyní před novým velekrálem Sindar - Amrothem Lórienským“. Při těchto slovech se Nimrodel zatočila hlava. „Vždyť to je on – jak jej mohla přehlédnout?“ pomyslela si.
Když vyšel Amroth mezi hosty, protlačila se do uličky, aby ho spatřila z blízka. Ve chvíli, kdy kolem ní procházel zaplály jeho oči jasným světlem. Všimla si, že má na krku pověšen její šperk. Zastavil se a vzal jí za ruku. „Pojď, má paní, pojďme spolu pozdravit náš lid!“
V den podzimní rovnodennosti se konala velká svatba. Velekrál Sindar – Amroth Lórienský pojal za choť chráněnku Elrondova domu Nimrodel.
Jediný, kdo byl proti tomuto svazku byl mistr Elrond. Jeho dar předvídání budoucnosti ho varoval, před neštěstím, které přijde. Miloval svou chráněnku a nechtěl, aby se trápila. Zpečetila svou sudbu tím, že se provdala za Amrotha. Kdyby od něj bývala odešla , změnila by sudbu, která ji byla předurčena. Oproti tomu ona se vydala svou životní cestou. Takovou, jakou ji Paní sudby Vairë17 utkala ze svých vláken.
Část 9.
Klidné dny se rozhostily v celém království. Amroth dal posílit obranu v hraničních oblastech, takže i v místech, kde docházelo celá staletí k nepokojům zavládl za vlády nového velekrále mír. I když byl královský palác v Arnoru, Amroth se přestěhoval se svou chotí zpět do svého domu – do Lórienského Zlatého lesa. Velekrál byl spravedlivý, ale zároveň nesmlouvavý v otázkách násilí a bezpráví.
Nimrodel milovala hudbu vody, ale v blízkosti Lórienského paláce nikde potok ani vodopád nebyl a i když byla stále do Amrotha zamilovaná, začalo se světlo z jejích očí vytrácet. Přesně rok na to, co byli oddáni jí Amroth zavedl na východní hranice Lórienu. Říčka Celebrant zde měla malý přítok, jež nebyl pojmenován. Zde nechal její milovaný manžel zbudovat malý dům. Přes široký můstek, který se vypínal nad říčkou, došli k velkým dveřím, na kterých byl vyobrazen malý vodopád, kolem kterého rostou nifredily a elanory.
Amroth chytil svou ženu kolem ramen a slavnostně jí zašeptal do ucha: „Zde, má paní, je náš nový domov. Vím, že miluješ hudbu Pána vod a proto jsem nechal říčku u našeho domu pojmenovat podle tebe. Pojď se podívat támhle za ty stromy, mám pro tebe ještě překvapení.“ Přešli zpět po můstku a vydali se k hloučku stromů. Hned za stromy byl malý vodopád s průzračně čistou vodou. Nimrodeliny oči se rozzářily a ona ožila stejně rychle, jako tráva, když nad ní roztaje příkrov ledu. Do jejích očí se vrátilo světlo Prvorozených18.
Část 10.
Nic není stálé, proto i dny míru skončily. Na východě se vzchopila opět Haradská říše19. Bojovníci z Haradu byli nejlepší vojáci, kteří kdy chodili po souši Ardy. Byli nelítostní a velmi krutí, avšak disciplína a rodová soudržnost pro ně znamenaly více než život.
Když napadly haradské hordy hranice, musel velekrál Amroth zasáhnout. Nedaleko Lórienu se proto počalo shromaždovat vojsko. Louky u západních hranic se proměnily v tábořiště. Trvalo celý týden než se sjelo celé vojsko. Amroth vyčkával jak jen to bylo možné, nechtěl zbrkle zasáhnout a hlavně se mu nechtělo opouštět svou milovanou Nimrodel. Jejich loučení bylo velmi smutné. Amroth však neměl na vybranou - byl velekrálem a proto musel bránit svou zem.
Již deset dní po prvním napadení hranic vyrazilo nádherné arnorské vojsko do boje. Pět tisíc jezdců a dalších dvanáct tisíc pěších vyrazilo s východem slunce na pochod. Jejich zářící zbroje se leskly ve vycházejícím slunci, takže z dálky vypadalo vojsko jako kapka tekutého stříbra. Každý z vojáků měl na zbroji vyobrazen znak Arnoru tedy květ elanoru. V čele vojska jel velekrál Amroth. Arnorská koruna se mu leskla na čele, ale více nežli koruna zářily jeho oči. Amroth byl spravedlivým králem, takže jeho touha porazit Harad byla nedozírná.
Mezi tím pustošili nepřátelé celé pohraničí. Haradští nikdy nebrali zajatce. Byli schopni vyvraždit celé město. Nechávali však vždy jednoho obyvatele přežít, jen protoaby doručil zprávu svému velekráli.
Pět dní a šest nocí pochodovalo Amrothovo vojsko do boje. Šestého dne v podvečer došli na hranice, kde zbudovali svůj tábor. Bílomodré stany se tyčily na mírně vyvýšené plošině, která byla z jihu chráněna skalami, z východu pak bylo tábořiště chráněno hustým lesem. Velekrálův stan stál uprostřed nich s korouhví vztyčenou vzhůru. Celou noc strávili velitelé nad mapou a rozmýšleli jak povedou protiútok. Amroth dal následně vojsku celý den na přípravu k boji. Když se začalo zbarvovat nebe do ruda, oblékl si svou zbroj a připjal kolem krku Nimrodelin skleněný svět. Bojoval již v mnoha bitvách, ale nikdy ne jako velekrál.
Všichni budou spoléhat na jeho velení – co když selže?
Část 11.
Pět let po té, co vypukla válka, přistála v Šedých přístavech velkolepá loď s posly. Sedmnáct vznešených bytostí na ušlechtilých koních se rozjelo do všech koutů Středozemě, aby doručili poselství od samotných Valar.
V dávných dobách se Vznešení elfové provinili proti Valar. Ze strachu před trestem uprchli elfové ze Západních zemí do Středozemě. Nyní ale nastává čas smíru, proto i velcí Valar vyslali posly s pozváním k návratu.
Dvaadvacet dní před letím slunovratem přijel k mému domu jezdec v šedomodrém plášti. Kápi měl přehozenou přes hlavu, takže jsem mu neviděla do obličeje. Jeho kůň byl největší a nejušlechtilejší zvíře, jaké jsem kdy viděla. Když jsem ho vyzvala, aby se představil, shodil svůj plášť, náhle se kolem něj rozlilo měsíčně bílé světlo. Jeho tvář byla čistě bílá. I když pocházím ze vznešeného rodu elfů, poklekla jsem před tímto majestátním mužem. „Děkuji za přivítání Gondolinská paní. Mé jméno není důležité, jsem jedním z Maiar20, tedy vazal samotných Valar. Přijmi prosím list od mého pána Manwëho.“ Nemohla jsem tomu uvěřit, mé prosby byly vyslyšeny a já se konečně mohu vrátit do zemí Neumírajících. Posel se nezdržel příliš dlouho, předal mi jen list, s okřídlenou pečetí Manwëho, a spěšně odjel. Ruce se mi chvěly, když jsem opatrně rozlamovala pečeť. Z rozhodnutí velkých Valar mi byla udělena milost a zároveň jsem byla vyzvána k návratu do své rodné země – země Neumírajících.
Bílá loď, jež pro mě a ostatní omilostněné poslali Valar bude kotvit v Šedých Přístavech pod ochranou mistra Círdana. Můj život tedy ve Středozemi končí. Odcházím ze svého domu na úpatí Mlžných hor.
Část 12.
Za celých šest let, co trvala válka proti Haradu se Amroth s Nimrodel viděli jen dvakrát. Po druhé návštěvě Nimrodel zjistila, že se její ratolest zazelenala. Za celý svůj život ještě nebyla tak šťastná. Vyslala ihned posla k Amrothovi. I ten byl velice šťastný, věřil, že jeho prvorozený potomek bude syn – silný syn, který bude skvělým králem.
Zpráva od Nimrodel vlila do velekrálových žil novou sílu. Lstí porážel Haradské a dobýval nazpět své pevnosti a tvrze. Šest let a sedm měsíců, co byli poprvé napadeny hranice, rozdrtil nepřítele ve velké bitvě, která ukončila dlouho krutou válku. Obě strany ztratily tisíce mužů a země byla poničená válkou. Amroth byl však velmi nedočkavý a proto jmenoval správcem oblasti svého nejvěrnějšího velitele. Sám se spěšně vydal do Lórienu. Když odjížděl, naposledy se ohlédl na svůj tábor. „Konečně domů – do mého domu a hlavně k mé milované Nimrodel a dají-li Valar i k našemu synovi.“
Když byla Nimrodel v sedmém měsíci očekávání, vydala se do hor na byliny. Všichni její rádci byli proti, ale ona byla hned po svém choti nejmocnějším člověkem v knížectví, takže ji nikdo nedokázal zabránit v odchodu. Svému koni nechala připnout na hřbet velké cestovní brašny, do kterých chtěla nasbírat byliny. Dva dny ji trvala cesta do hor. Třetího dne z rána již konečně trhala své léčivky. Jednu brašnu již měla zcela plnou a druhá byla do tří čtvrtin zaplněna. Nasedla proto na koně a rozjela se na paseku, kde doufala, že najde poslední bylinu, kterou hledala. Koně uvázala na okraji paseky a vzala si malý košík na byliny. Musela projít přes celou paseku, tam totiž rostl Athelas, který hledala. Položila košík na zem a sehnula se. Náhle jí projela celými zády nesnesitelná bolest. Poznala až příliš pozdě, že přišel čas, kdy se její dítě rozhodlo spatřit svět.
Část 13.
Netrvalo dlouho a já jsem byla připravena k odjezdu do Šedých Přístavů. Ačkoli jsem kdysi žila v Gondolinu - nejkrásnějším městě ve Středozemi, prosté obydlí, které bylo nyní mým domovem, jsem jen s těžkým srdcem opouštěla. Prožila jsem zde skoro polovinu svého života. Netoužila jsem již po velkých městech, nejraději jsem měla samotu v horách. Právě tady bylo mé srdce volné jako pták a duše svěží jako kapky rosy. Zavřela jsem dveře svého domku a naposledy se došla napít k pramenu. Víckrát jsem se neotočila, protože bych byla schopna zůstat zde, na tomto kouzelném místě uprostřed horských hřbetů.
Cesta byla dlouhá a namáhavá. Často jsem se nezastavovala, ale když jsem projížděla hvozdem na východ od Anduiny musela jsem najít nějakou pitnou vodu. V měchu jsem sice ještě pár pint vody měla, ale kdo ví, lepší je mít vodu v zásobě než žíznit. Když jsem projížděla kolem paseky uprostřed hvozdu, uviděla jsem krásného koně, který byl uvázán u stromu a neklidně podupával. Pobídla jsem svého koně a vyjela zpoza stromů na paseku.
Nebyla jsem si jistá, jestli to není nějaká léčka, proto jsem tasila svůj meč z lehké oceli. Žádné nebezpečí mi nehrozilo ba naopak, veškerý můj léčitelský um byl nyní potřeba. Na pasece se krčila mladá elfská dívka. Již z dálky jsem si všimla že je a v požehnaném stavu. I když jsem znala byliny, které zastavují krvácení a navracejí rodící ženě sílu, nedokázala jsem ji pomoci. Blouznila v porodních bolestech a nebyla schopna mi říct ani své jméno. Byla příliš křehká a vyčerpaná, než aby přežila. Všechnu svou životní sílu dala synovi, aby přežil alespoň on. Valar byli v tu chvíli velmi krutí. Rodička musela zvolit, zda bude žít ona nebo její dítě.
Mé srdce sténalo bolestí, když jsem odjížděla s dítětem v náručí z paseky, na které jsem navršila mohylu mladé ženy. Nevěděla jsem, jak se jmenovala, jediné, co měla u sebe byl malý skleněný květ nifredilu, jež měla zavěšen kolem krku. Nezbývalo nic jiného, než se opět vydat na cestu. Necestuji již sama, nyní mám svého malého společníka.
Část 14.
Amroth skoro uštval koně, aby byl co nejdříve u své milované Nimrodel. Čekala ho však velká rána. Jeho manželka odjela již před šesti dny na byliny a ještě se nevrátila. Ihned nechal svolat všechny dospělé muže, kteří se vyznali v okolních lesích. Vyslal několik skupin do všech světových stran.
Sám se vydal také na cestu, ale když vyjížděl z brány, jel proti němu jezdec na nádherném koni v šedomodré kápi. Amroth byl strachy napůl šílený a proto si snad ani jezdce nevšiml. Z plného klusu najednou Amrothův kůň zastavil. Neznámý jezdec shodil kápi a představil se jako vyslanec Valar. „Můj pane Amrothe, mám pro tebe list od Manwëho. Jsi velekrál sindarských elfů a Valar tě žádají, aby se všichni ze Vznešených elfů navrátili do zemí Neumírajících.“ Amroth v tu chvíli nepochopil jak důležité je toto sdělení. Zaťal ostruhy do boku svého koně a odjel.Celý měsíc prohledával Amroth a jeho věrní vazalové okolní lesy. Nikdo však nenašel nikoho, kdo by o královně Nimrodel slyšel.
Když se Amroth vrátil zpět do Lórienu, posel Valar tam ještě pořád byl. Nikdo dodnes neví, jak přesvědčil Amrotha k tomu, aby odjel do Šedých přístavů. Ve spěchu před odjezdem ustanovil Amroth svého nejvěrnějšího velitele správcem celého knížectví a daroval jeho rodu dědické právo.
Světlo v Amrothových očích utichlo, náhle zestárl a s nikým nemluvil. Uzavřel se do sebe a proklínal Valar za neskutečnou krutost. Cestu do Přístavů si skoro nepamatoval, veliké město ho nezajímalo. Jediné co udělal, když spolu s poslem přijeli, bylo to, že se vydal za mistrem Círdanem. Pán města – mist Círdan měl však jiné povinnosti a tak se setkali teprve večer na hostině ve velké síni.
Část 15.
Amroth neměl chuť bavit se. Byl tam jen proto, že čekal na vhodnou chvíli, kdy si půjde pohovořit s Círdanem.
Do síně vešla žena v jezdeckých šatech, zamířila rovnou k Círdanovi a ten ji vřele přijal. Než se stačil Amroth vzpamatovat, přivedl Círdan onu ženu k němu. „Dovolte mi, Gondolinská paní, abych ti představil velekrále sindarských elfů Amrotha Lórienského.“ Amroth vstal a políbil jí ruku na přivítanou. „Zanechám Vás nyní o samotě. Musím ještě zajít do loděnice a zkontrolovat loď“ řekl Círdan, pokynul hlavou a odešel.
Byla jsem unavená a Amroth Lórienský nebyl zrovna nejlepším společníkem. Nevím proč, ale zdálo se mi, že velice trpí. „Můj pane, nemusíte odpovídat, pokud nebudete chtít, ale proč jsou vaše oči plné smutku?“
Vyprávěl mi o své ženě a o tom, jak se seznámili. Když mi vyprávěl, jak se loučili, když odjížděl na Arnorkou radu, sáhl pod kabátec a vytáhl malý skleněný květ nifredilu. V tu chvíli jsem málem přestala dýchat. Nevnímala jsem od té chvíle, co mi říká. Před očima jsem měla obraz trpícího muže, kterého zabíjí žal ze ztráty své milované manželky. Omluvila jsem se mu a odešla za chlapečkem. Z brašny jsem vytáhla stejný přívěšek, který měl Amroth na krku. Nemohla jsem zadržet slzy. Svírala jsem spícího chlapečka v náručí. V tu chvíli jsem pochopila krutý osud, který byl těm dvěma určen. Nikdo však není vševědoucí a nevidí do mysli Valar. Příběh jejich životů ještě nebyl dopsán.
Část 16.
Bylo pozdní odpoledne a já jsem seděla na terase v Círdanově paláci. V náručí jsem houpala svého malého společníka. Z nedalekého moře ke mě doléhal zpěv mořských vln narážejících na pobřeží. Celý život mě provázela má vidění. Chlapeček mi tiše spal v náručí. Hudba vody namohla tomu, abych opět spatřila budoucnost. Spatřila jsem malý květ nifredilu, jež se topí v bouřících mořských vodách. I když jsem nechápala, co mi tímto Valar chtějí naznačit, velice mě tato předtucha znepokojila.
Na terasu vešla sloužící a spěšně pravila: „Má paní, mistr Círdan tě žádá, aby ses dostavila k lodi, je čas odplout!“ Zabalila jsem poslední věci do své brašny a pověsila malému chlapci kolem krku náhrdelník s přívěškem, který patřil jeho matce.
V přístavišti stála nádherná loď, její trup měl barvu slonoviny a plachty zářili bělostí. Na hlavní z nich byl vyobrazen znak Círdana – tedy racci letící nad mořskými pláněmi. Příď lodi byl vyřezán do tvaru labutí hlavy, takže z dálky loď vypadala jako socha labutě plovoucí na vodě.
Přešla jsem přes úzký můstek a stanula jsem na zádi lodi. V dálce jsem zahlédla Amrotha jak rozmlouvá s mistrem Círdanem. Chvíli jsem je sledovala. Círdan něco povídal Amrothovi, ten však jen stál a s nepřítomným pohledem hleděl na moře. Nakonec se objali a Amroth nastoupil na loď jako poslední z omilostněných. Círdan pak jen pokynul kapitánovi a ten stočil kormidlo a loď se vydala na svou dlouhou pouť do zemí Neumírajících.
Část 17.
Všichni jsme tiše hleděli na vzdalující se břehy Středozemě. Někdo ke mně přistoupil a položil mi ruku na rameno. Byl to Amroth. Jeho oči byly jakoby v mlze. „Nevěděl jsem, má paní, že máš syna“ řekl Amroth tiše. Vzala jsem ho za ruku a odvedla ho na příď lodi, kde nikdo nebyl. „Víš, pane, to není můj syn, ráda bych měla svého vlastního potomka, ale velcí Valar tomu nebyli nakloněni.“ Při těchto slovech jsem mu vložila jeho syna do náručí. „Před časem, když jsem se vydala na cestu do Šedých Přístavů, jsem nalezla v lese rodící ženu. Ač jsem se snažila sebevíc, nebylo ji již pomoci. Svůj život raději darovala svému synovi aby ho zachránila.“ Hleděl na mě nepřítomným pohledem. Pak jen tiše řekl: „Nevím proč mi to říkáš, chceš mě snad utěšit laciným příběhem o sirotkovi?“ Z jeho úst zněla tato věta jako jed. „Ne můj pane, včera jsi mi ukázal malý skleněný květ nifredilu.“ Sáhla jsem pod přikrývku chlapečka a stáhla mu z krku přívěšek. Amroth jej vzal jemně do ruky a v jeho očích se zaleskly slzy. „Promiň paní, nechtěl jsem být krutý, jen nevím, co mám říct.“ Sundal svůj skleněný květ a oba sevřel v ruce. „Valar k tobě byli krutí, mě také odepřeli štěstí, proto změním naše osudy. Postarej se prosím o mého syna, miluj ho, jako by ho milovala jeho matka Nimrodel.“
Nemohla jsem nic dělat, vše se stalo tak rychle. Náhle stál za zábradlím na zádi lodi. Slunce právě zapadalo a břehy Středozemě byly sotva viditelné. Amrothovi měsíčně bílé vlasy zavlály v poryvu větru. Bouřící mořské vody přehlušil mocný výkřik: „proklánám loď, která mě rve z náruče pevniny, proklínám ty, kteří mi vzali mou milovanou!“ Jako šíp se zabořil do vod za lodí. Nikdo však nepomohl - nemohli.
Amroth si zvolil a nikdo již jeho osud nezměnil. Vybral smrt před věčným životem v zemích Neumírajících, kde by vzpomínal na svou milovanou. Dlouho jsem za ním hleděla, jak bojuje s proudem a snaží se doplavat k pevnině. Slunce však zapadlo a Amroth se mi ztratil z očí.
Dodnes čekám na zprávy o Amrothovi Lórienském, o velekráli sindarských elfů ve Středozemi. Ani já, ani jeho syn a ani nikdo jiný o něm však nemohl slyšet. Zahynul sám na dosah pevniny. Jeho srdce bylo příliš ztrápené bolestí, než aby dokázalo podniknout tak namáhavou cestu. Má předtucha se vyplnila, květ nifredylu utonul v bouřících vodách Velkého moře.
