V údolí teče nehybná řeka,
tam na tebe tvůj osud čeká,
až sen půlnoční jak led se rozplyne,
tvé srdce ožije, či v tom ledu zahyne.
Po každém spánku přichází probuzení,
tak jako po každé zimě přijde jaro,
ať noc je jakkoli dlouhá,
nakonec den vždy stává se vítězem.
A den právě nastával - Jaro.
Probouzí se všichni,
pod svými bílími přikrývkami.
I já se probouzím a shlížím svůj les.
Však ten obraz mám před očima stále:
kvítek překrásný, nerozvitý a v ledu oděný
a k tomu ta slova, tak líbezná a milá:
tam na tebe tvůj osud čeká
Žel, v tom hlase i hořkost poznávám.
Ač šťasten, mezi zívajícími přáteli,
ta slova stále na to místo mě vedou,
kde tuším svůj osud přebývat,
tam, kde leží kvítek ledem ukrytý.
Opustil jsem svůj krásný les
a jal se to místo hledat,
prošel mnoho západů,
až stanul nad chladným údolím.
Tam vine se řeka, mrazem znehybnělá,
a v jejím lůně září ona,
kvítek oslnivý,
jenž svou krásou i slunce překonává,
Ale květ hluboko v ledu leží,
jak se k ní dostat? Jak získat krásu nesmírnou?
Pokládám své ruce na mrazivou stěnu
a mé srdce sžírá beznaděj.
Když tu poslušna mé tiché prosbě,
ledová stěna se otvírá
a kvítek sám mi vstoupí do dlaně,
aby zůstal navždy se mnou. Snad.
Přešťasten svírám květinu v dlani
jako poklad nejvyšší ceny chráněnou,
vracím se s ní zpět, domů,
tam kde život věčný čeká nás.
Však zlá síla nespí nikdy
a když svůj domov na dohled mám
klesám k zemi,
před hrůzou, jež se mému zraku odkrývá.
Tam kde zněly písně větru v korunách,
vítr jen zmateně se točí, struny hledaje.
Tam kde zvěř v křovinách žila,
jen ušák hopká, úkryt hledaje.
Tam kde před sluncem chráněns byl,
teď se rozhlížíš a nevěříš, stín hledaje.
Tam kde po věky můj domov stál,
stojím teď já, svůj domov hledaje.
Všichni jsou pryč, všichni zahynuli,
všechno je zmařeno, můj domov již není.
Již není s kým se poradit a o koho se starat,
jen prázdnota zůstala, prázdnota, já a ona.
Pohlížím na svůj krásný kvítek,
počíná se rozvíjet, a neví,
do jak krutého světa se probouzí.
Kéž jsem ho nikdy neodnesl z jeho ledového domova.
Sedím teď s ním,
v místě plném smutku,
jaro ztrácí sílu
a zima vládne zas.
Květina se rozvíjí a já čekám,
led nás pomalu pokrývá.
Rozvine se. A pak?
Jaro ožije, či svět v ledu zahyne?
Zavítala na podivné místo,
dříve snad krásné, ale nyní jen zničené a smutné.
Tam spatřila ledové vězení
a překrásný zelený lístek v něm.
Dotkla se ledové stěny
a led se rozestoupil…
