"To je psina."
"Hehe."
Jedna ze siluet trochu zamyšleně hrábla do ohniště. "Slišel si vo tom Klumoušovi?"
"Jó, chudák."
"Si to představ, jediné co po ném zbylo byl popel a ten zlatej medajlónek."
Jeho hlas se změnou tématu trochu znejistěl.
Šedé postavy, které seděly u ohniště patřily dřevorubcům, kteří to měli až příliš daleko na to, aby pokračovali v noci v cestě. Péťa Korek a Milouš Pařízek ještě nevěděli, že se k nim přibližuje něco zvláštního.
Noc se začala měnit. Z ničeho nic se zvedl slabý větřík. Odněkud pronikal ostrý pískot. Klidně sedící sova se vyrušeně rozhlédla z vysoké větévky, odrazila se a vzlétla.
"Milouši, slyšels to?"
"Hehe." Pařízek po chvilce zjistil, že zas až tolik důvodů k smíchu nebylo.
"Dobrý den přeji. Mohu se připojit?" ozval se hlas, který by nenechal bez rozpaků ani toho největšiho hrdinu.
Hostitelé nebyli schopni jediného slova. Zírali jako na přízrak.
"Co takle pozdě." probral se Korek právě včas.
"Dneska je pěkně." Z části ignoroval otázku neznámý muž.
Korek neměl pochyb že jde o muže. Na druhou stranu Pařízek, když to tak vezmu, nevěděl ani čí je.
Muž byl opravdu znepokojující. Byl vysoký a neobyčejně štíhlý. Jeho hlavu mu zakrýval tmavý klobouk. Tmavé se na něm zdálo ostatně všechno. Na jeho tváři však bylo jasně viditelné, že byla bledá. Jako křída. Asi nejlepšího efektu dosáhly jeho oči. Díky ostrým rysům byly zahalené ve stínu obočí.
Pařízka najendou napadlo, že by mohl nečekanému hostu něco nabídnout k pití.
"Domáácíí." Pařízkova tvář se změnila v radostný úsměv.
"Děkuji." Muž přijal lahev a napil se. Elegantně. Ostatně všechny jeho pohyby byly elegantní.
"Děkuji vám, již zase vyrazím." Stiskl si s dřevorubci ruce a zmizel v šeru, kam odkráčel.
"Ty vole." Odhodlal se po chvíli jeden z nich.
Pak rozevřeli své dlaně.
"Ty vole."
Třpytilo se v nich zlato ve tvaru mince.
