Jsem decentně podvyživený, a proto mám velké bříško titěrných rozměrů. A snad i právě kvůli tomu jsme se oba svlékli do řecko-římských trenýrek. Moje byly z Athen a ty jeho zase z božsky krásné Neapole. Jsou tam sice velké sociální rozdíly, ale takhle aspoň vynikne ten kontrast našich vadných těl bez držení. Mé kosti divě zachrastily. Jeho tuky se dojemně zavlnily. Přizabil při tomto drobném nedostatku pár přihlížejících spolunotoriků. Bylo mi jich natolik líto, že jsem mu zasadil první nejasný úder. A hned jsem si i zlomil zápěstí. Jude na mě řval:
,,Petře, neblázni! A poďme radši na víno do dobytčáku. Mám ho v tašce dva litry. Dokonce i vodu na zředění.“
Vykláněl se z okna Pavlíků, kde Lojza počal budovatelskou práci. Ne že by to byla další Osvětim. Ptal jsem se ho na to, tvářil se však kysele a nevraživě. Přesto jsem mu stál za odpověď:
,,Péťo, to bude teráska. Teráska s dřevěnými stoly a lavicemi. Bude tu i kláda a skřipec. A možná i klátek!“ To poslední vyslovil s tak nějak zvláštně utajovaným významem potutelnosti a důležitosti, že už jsem cítil, jak to na mě jde. Nic jsem nepředstíral, prostě jsem jen rezignoval na to, že bych to stihl na toalety. Ale i přesto jsem byl šťastný. A tak trochu páchl. Pravda.
Teď jsem však byl připravený Starého Pincka dorazit. Nemá šanci! Jeho mocný úder zasáhl obstarožní karikaturu Jamese Bonda, který nám soudcoval. Už dlouho jsem neviděl lidskou lebku s takovým nadhledem a pochopením jako nyní. Nicméně i přesto jsem použil svůj tajný chvat, který jsem nacvičoval celé dlouhé měsíce předem. Hlavně když mě uchvátila ranní kocovina a touha následovné zainteresované četby Bible. Stočil jsem se v klubíčko, a pak jsem se nečekaně vymrštil. Během tohoto pružného a svižného pohybu jsem stihl vícero věcí. Tak především uzmul jsem z úst našemu soudci zubní protézu. Vydloubl z nosu šušeň. Odkýchl. Zamával na své nepočetné fanynky, hlavně pak na Okenu od Kostěje. A zahryzl jsem se procítěně do Pinckových kulek. Bývalý přeborník v boxu, Mistr Ducháček, hodil ručník do kaluže. To byl zjevný konec našeho fatálního zápasu. Oslavovali mě jako boha a pár lidských defektů a několik poklidných spoluobčanů se mě poté pokusili eliminovat citlivými údery pod pás. Přijal jsem to s ledovým klidem stoika. A Robert mi doporučil, abych si zalezl do sudu. Ale já nejsem žádný kynik! Takže mě prostě Jude šmahem uchopil za prdítko a už mě táhl směrem k nádraží. Cestou jsem na sebe mimovolně házel svršky. Byly barevné, měly vkus a některé z nich byly dokonce i vcelku. Vždycky jsem si dával záležet na tom, jak vypadám. A nevypadat jako blázen a nebo šílenec stižený slintavkou, byl pro mne víc než ponižující stísňující způsob existence.
Jak to tak vypadá, Jude se u praktických pokoušel políbit učitelku. Což vyvolalo menší skandál. Její ňadro se vzpříčilo a bradavka natekla chtíčem. Jude byl tak náhle konsternován, že nevěděl, zda-li má napřed rýsovat a nebo počítat. Po třech hodinách sondování čistého papíru a světových ideálů vznášejících se vysoko v povětří místnosti, se pokusil zkolabovat. Ale pak jen ukradl křídu a rozběhl se pryč. Zavolal mi až z dámských toalet, kde se uchýlil šmírovat ročník. Požádal mě, jestli bych si nezašel na dvě piva a nepočkal na něj, než sám dorazí s vínem.
Byla to pro mě zábava. Tenhleten řecko-římský zápas. Rád si hraju se svým zesláble vyzáblým tělem a ostrými hranami svých vystouplých kostí bezprostředně ohrožuji člověka na těle i jeho morálně citově labilním prostředí nadmíru oduševnělé mongoloidní mysli. Tohle slovo jsem si skutečně oblíbil. Ale za to může Toole. To už mě však Jude protáhl kolejištěm a přetáhl mě o výhybku. Poté mě vzal o nárazníky a já sám vzal naprosto neobratným útokem železné stupínky. Potom jsem si lehl na od oleje zasviněnou dobytčí podlahu, zapálil si Stařenu a zředil v ústech víno s vodou. Dalo by se říci, že jsem byl pro dnešek výsostně spokojený. Ale hlavně!... Nebyl jsem už ani zdaleka střízlivý. Věřte však těm mým lžím.
14. května 2004
Chlív out
