Je krásné letní počasí, slunce svítí, v dálce si vítr pohrává s listím stromů a s vlasy na silnici ležící dívky. Ta šumící listí neslyší, neslyší ani skřípění a křik k ní přibíhající dívky se psem.
,,Jsem hrozně nervózní, je to moje první takhle významná soutěž, ale já si půjdu ještě zaběhat, myslím, že jsem v dobré kondici," řekla Anna svému příteli do telefonu. Rozloučila se s ním a zavěsila. Opravdu byla velmi nervózní. Čekala ji totiž mezinárodní běžecká soutěž. Ještě si chtěla trochu protáhnout tělo lehčí rozcvičkou a potom poslední trénink a za pět hodin měla být na letišti. Po rozcvičce se převlékla do běžeckého a už už se chystala vyjít z domu, když tu náhle zjistila, že je v domě zamčená.
,,Ach ta máma, už zase zapomněla," pomyslela si. Nebylo to poprvé, co zůstala takto zamčená doma. Proto, ale díky bohu, byly doma náhradní klíče. Ale kde? Mezitím co hledala klíče se venku rozpršelo. ,,No to mi ještě scházelo," říkala si, když se přehrabovala snad v šesté zásuvce. Nakonec je však našla a vyběhla. Pod nohama ji krásně čvachtala zrovna spadlá dešťová voda. Asi po třech kilometrech byla pěkně zmožená. Ale říkala si, že pár kilometrů by ještě uběhnout měla. Z uvažování ji, ale najednou vytrhl něčí pláč. Zastavila se a rozhlédla a za stromem zahlédla plačící dívku. Pomalu k ní popošla. Nebyla si totiž jistá, má-li ji vůbec oslovit, nebo radši nechat být. Její rozpačitost vyřešila plačící dívka sama. Podívala se na ní pronikavým pohledem a promluvila.
,,Tak co Puňtíku, jak se těšíš? Najdeme nějaké pěkné hříbky, co ty na to?"
,,Haf" odpověděl Puňtínek. Eva už se od včerejška těšila, jak půjde na houby. Jedla totiž výbornou smaženici u kamarádky. Rozhodla se s sebou vzít svého pejska Puňtu. Byl to černý voříšek s bílou náprsenkou a ukrutně velkýma ušima. Puňta běhal okolo Evy a ta si vesele prozpěvovala písničku, kterou ráno slyšela v rádiu a nemohla si ji vymazat z mysli. Košík měla už skoro naplněný po okraj, když ji tu něco náhle zarazilo. ,,Kde je Puňta? Před chvílí tady radostně poňafával a teď není po něm vidu ani slechu. Začala tedy volat na celý les. ,,Puňtooooo, Puňtínkuuuu, kde jsiiiii? Mám tu pěknej hříbeček, akorát pro Puňtínka. Puňtooooo?" Puňta ale nikde. Začala být nervózní. ,,Kde tak může být? Normálně by se ozval. Začala ho tedy hledat a pořád ho volala. Najednou se jí málem zastavilo srdce. Došla na okraj rokliny a pod sebou v ukrutné hloubce uviděla ležet pejska - nehybného. Byl to Puňta a byl mrtvý. Šokem málem zemřela také. Nohy ji nesly ani nevěděla kam, ale stejně jí na tom vůbec nezáleželo. Pro slzy ani neviděla. Když došla, nebo se spíše dopotácela, k okraji silnice sesunula se po kmeni stromu na zem a tam se rozplakala. Najednou uslyšela něčí kroky, podívá se nad sebe a tam stojí nějaká dívka ve cvičebním úboru celá spocená a udýchaná. Eva se na ni podívala a jako by najednou cítila, že někomu musí vše říct. Vše ji pověděla. Jak jí Puňtínek spadl ze skály a jak vůbec neví, co má dělat. Byly tak zabrané do rozhovoru, že si ani nevšimly ani paní, která na ně zvědavě koukala z projíždějícího auta.
,,Jsem hrozně nervózní, je to moje první takhle významná soutěž, ale já si půjdu ještě zaběhat, myslím, že jsem v dobré kondici," řekla Anna svému příteli do telefonu. Rozloučila se s ním a zavěsila. Opravdu byla velmi nervózní. Čekala ji totiž mezinárodní běžecká soutěž. Ještě si chtěla trochu protáhnout tělo lehčí rozcvičkou a potom poslední trénink a za pět hodin měla být na letišti. Oblékla se do běžeckého a vyběhla z domu. Nejdříve běžela po poli a vychutnávala si sumění stromů, zpěv ptáků a všechny zvuky přírody, které už od dětství milovala. Najednou se spustil strašný liják. Radši z pole přeběhla na silnici, protože po rozbředlé hlíně se velmi špatně běželo a také se bála, že by do ní udeřil blesk. Jak tak běžela, zaposlouchala se do čvachtání svých kroků na zmoklé silnici, což ji uklidňovalo. Najednou se ze zatáčky vyřítilo auto Anna pohroužená do svých myšlenek ho ale vůbec nezaregistrovala.
Eva se na kraji lesa zarazila. ,,Ale Puňto, vždyť my nemáme atlas hub. No bez toho zbírat nepůjdeme. Vždyť ani nepoznám hříbek od satana," rozhodla se tedy jen projdou a na houby půjdou odpoledne. Najednou uslyšela výkřik od silnice. Rozběhla se tím směrem a Puňta za ní.
Je krásné letní počasí, slunce svítí...
Po přečtení této povídky se musíte nutně zamyslet. Kdyby Anna hledala klíče, neumřela by, ale Evě by zase zemřel pes. Také by měla možnost vyhrát, kdyby Eva nezapomněla atlas umřel by jí pes. Kdyby, kdyby, kdyby... A není to tak i v našem skutečném životě...
