Vytáhli jsme z kapes suché rohlíky. Byli jsme připraveni být ztvrdle nelítostní a prošle krutí. Jude ke všemu zezelenal, až ho obehnala plíseň. Jeho obličej byl rozesmátý. Tvářil se rozpačitě až přihlouple. Dalo by se říci, že v tu chvíli jsme museli působit notně natvrdlým dojmem.
Akce se měla odehrát v Lidečku. Měli tam totiž stánek s točenou zmrzlinou a velice půvabně obtloustlým zmrzlinářem. Viděl jen na jedno skleněné oko. A stále byl zadýchaný a cumláním mentolových bonbónů, obestřen stejně tak i mentolovou aurou. Slyšel jsem, že mu totiž strašně páchnou nohy a zásadně chodí bez palců, které mu před dvaceti lety milostivě urvaly nože kombajnu. Byly žně a bylo hodně slivovice.
,,Doufám, že mají vanilkovou,“ řekl Jude a už eliminoval prvního sráče. Jak jsem se tak rozhlížel směrem před sebe, zřel jsem znepokojivý výjev úděsné fronty usoplenců. Určitě, hajzlové, stojí jen na moji pistáciovou. Celou mi ji vyberou a slížou. Ne, to nemohu připustit! A už jsem se rozpřáhl a nemilosrdně udeřil takovou malou holčičku s roztomilými copánky po její disharmonické šišce.
,,Co blázníš, halamo!“ Obrátila se rozezleně ke mně. ,,Vždyť je mi teprve osm! Ty jeden postpubertální hermafrodite!“ Zarazila mě výší své erudice a kultivovaného vzdělání. Jistě pocházíš z dobré rodiny, viď děvčátko? Už jsem se ji chtěl zeptat, když tu mi procítěně s asi metrové a půl výšky položila desetikilové závaží toho stánkaře přímo na nárt. Musel jsem vykřiknout. Očekával jsem, že vykřiknu skutečně hlasitě. Ale poté, co jakýsi malý uhrovitý šolda sevřel kleštěmi na vytahování hřebíků mé světu sympatické kulky, jsem doslova nelidsky zařval - až jsem se musel začít stydět!
Jude se měl co ohánět. S tím suchým, hygienicky i zdravotně prošlým a nepoživatelně ztvrdlým rohlíkem vypadal jako nějaká pořádková síla z ženské věznice. Cucky vlasových účesů létaly divoce do stran. Jevilo se mi, jako by se už snad točila jen jahodová. Dětské bulvy natekly vaječným koňakem. Mnohé z dětí začaly halucinovat a některé z nich mě oslovovaly tatínku. Kdybych byl alespoň trochu příčetný, určitě bych jim dal výchovný pohlavek. A možná, kdyby o to moc stály, bych vytáhl i bič! Jenže Jude měl rád pořádek. Ke všemu jednooký zmrzlinář usnul a začalo se navíc i stmívat. Jeho manželka zamkla krámek a zubožené, notně pohmožděné děti se rozběhly domů. Osaměli jsme. Já a Jude jsme tam stáli se svými ztvrdlými rohlíky a byli tak trochu vymazaní.
,,Tak nevím,“ zeptal jsem se Judeho. ,,Ale buď se mi to jenom zdá, a nebo jsme tu na tu točenou zmrzlinu jeli docela zbytečně.“
,,Jo, jo, Petře,“ odplivl si Jude a vztekle odhodil prošlý tvrdý suchý rohlík. Rohlík jako skála. Rohlík z bílého mramoru. Rohlík z žuly, který právě teď nyní nedopatřením projížděl čelní automobilovou tabulí skla. Proletěl otevřenými ústy udiveného řidiče a překvapivě nadsvětelnou rychlostí se vyřítil jeho zátylkem, načež se žuchnutím dopadl na zadní sedadlo, mezi řidičovy malé děti. Byl tím vším tolik rozžhavený, že jednomu z dětí propálil stehno až na holení kost a to druhé vytáhlo z brašny vajíčka, naťuklo je a usmažilo si na něm vaječnici - bohužel bez slaniny.
,,Abys věděl. Příště pojedeme na kopečkovou, plnou toxinů, do Leskovce pod Lipu. Stejně je to tam napuštěný všecko kyselinou. Dám si nohy za záda a přikoupím halucinogenní čepovanou kofolu. Přátelsky oslovím zhoubovanou barmanku a její boraxem zjedovaný fotr vyprovokuje pěstní souboj... Ani si Petře nedokážeš představit, jak moc miluju pěstní souboje!“
Ale já věděl mnohem víc, než si myslel. Uchopil jsem ho za ruku a belhavě jsme pozvolně svěží chůzí vyrazili zpátky do Polanky. Měli jsme to jenom slabých dvacet kilometrů. A třeba u Čertovek potkáme nějaké ženské! Ono se v té tmě může přihodit cokoli. Hlavně pak v té dnešní době.
17. května 2004
Chlív out
