„Rozárko, ty moje cácorko, neboj se, já se ti vrátím. Až skončí válka, vrátím se se spoustou peněz a se slávou. Přijedu si pro tebe na vraném koníkovi a odvezu si tě jako svou nevěstu. Už neplač.“ Usmál se na dívku černovlasý mladík. Rozárka si odhrnula z tváře neposlušné prameny a utřela slzy do dlaní. I přes zarudlé oči to byla krásná dívka. Jakobovi ji záviděl každý z vesnice i přespolní.
„Nashledanou, Rozárko!“ zavolal Jakob, když se vyšvihl na koně. Pobodl ho a vyrazili jako střela přes alej. Rozárka stála jako socha. V duchu ho doprovázela až do doby, než se jí ztratil z očí. Otočila se pomalým loudavým krokem se vydala do vesnice.
Prošla přes náves, kde se ještě pár rodin loučilo se svými syny, bratry či milými. U hostince „U smutné víly“ zahla vlevo a zamířila do obchodu, kde pracovala jako švadlena. Což o to, šikovná sice byla, ale s válkou přišli na zemi i bída a chudoba. Za šaty se chtělo utrácet těžce vydělané peníze málo komu, a tak si Rozárka musela přivydělávat na panském poli, kde sbírala bylinky.
„Dobrý den, Rozárko.“ Pozdravil mladý šlechtic, který byl zrovna na obhlídce polí. Rozárku si, jako jednu zmála, šlechtic pamatoval velmi dobře.
***
Po tři měsíce Rozárka tvrdě pracovala, ale peněz bylo čím dál míň. Rodiče už neměla, a tak se o sebe musela postarat sama. Někdy i dva dny nic nejedla, protože neměla co. Přes panská pole se přehnala vojska a všechnu úrodu zničila.
***
„Dobrý večer, pane hospodský. Nemáte pro mě nějakou práci? Budu dělat cokoli.“, prosila Rozárka jednoho večera U smutné víly.
„Bohužel, holčičko, jednu děvečku už máme, hospodyni taky. Žádná práce se tu pro tebe nenajde. Jedině….“ Zabrousil pohledem do rohu místnosti, kde se pár výstředně namalovaných slečen nakrucovalo před sedláky. Rozárka se tam také otočila a s hrůzou v očích se podívala na hospodského.
„Ale to já nemůžu. Já mám ve válce milého…to nejde.“ Skoro s pláčem vyběhla z krčmy. Chvíli bloudila po vsi a potom zamířila k polím, kde kdysi pracovala.
Mladý kníže ji zahlédl a zamířil k ní.
„Dobrý večer, Rozárko. Co tu děláte tak pozdě?“ zeptal se šlechtic.
„Dobrý večer, pane kníže. Promiňte, jen jsem se chtěla projít. Hned zase odcházím.“
„Počkejte, Rozárko, vím, že na vesnici přišla bída. Moje pole jsou zničené a váš obchůdek taky zrovna moc nevynáší. Jak si vyděláváte?“
Dívka sklopila oči a potichounku odpověděla: „Víte, já měla nějaké peníze ušetřené. Nějaká práce se jistě brzy najde.“ Nerada mu lhala, ale nechtěla šlechtice zatěžovat svými problémy.
„Rozárko, prosím, přijměte moje pozvání na večeři na můj lovecký zámeček. Budete mi dělat společnost po celý večer a na noc Vám nechám připravit jeden z pokojů. Samozřejmě ve vší počestnosti.“
„Ale pane kníže, nesluší se, aby šlechtic večeřel s dívkou jako já…“
„Prosím, přece byste neodmítla pozvání knížete.“ Usmál se šlechtic. Rozárka sotva znatelně přikývla.
Po příjezdu na zámeček byla Rozárka nejprve zavedena do pokoje, kde bylo mnoho krásných a honosných šatů a potom do koupelny, kde se připravila na večeři.
Když ji kníže spatřil v hedvábných zelenkavých šatech, oněměl. Byla tak krásná a tak nezkažená. Znal mnoho šlechtičen, mnoho urozených barones a dam s nejrůznějšími tituly, ale žádná nebyla tak krásná jako Rozárka. Ani jedna z nich neměla to, co prostá venkovská dívka. Ten pohled, nevinný bezelstný pohled laně.
„Posaďte se, krásná Rozárko.“ Usmál se a pokynul, aby se posadila naproti němu.
„A nechte si chutnat.“ Dodal, když služebné začaly nosit na stůl.
Rozárka se dala do jídla. Šlechtic k ní začal pomalu promlouvat:
„Líbí se Vám šaty, které máte na sobě?“
„Samozřejmě, pane. Jsou nádherné.“
„A chutná Vám jídlo, které nám bylo přineseno?“
„Samozřejmě, co je to za podivné otázky, pane?“ trošku zmateně se na něj podívala.
„Kdyby jste chtěla, mohla by jste takovéto šaty oblékat dennodenně a jíst takové a mnohem chutnější jídla také denně.“
„Co..co… co to má znamenat, pane? Vždyť víte, že mám milého ve válce.“ Vyděšeně poznamenala.
„Rozárko, nemyslete si nic špatného. Jak jistě víte, nemám ani manželku, ani snoubenku. Blíží se čas plesů a bálů a já mám pro Vás návrh. Vy mi budete dělat společnost. Nechci po Vás nic víc, než abyste se mnou jezdila na bály, oblékala se do krásných šatů, jedla nejrůznější delikatesy a pila nejlepší víno. Bude mne jen doprovázet. Nic víc.“
„Ale pane, neumím tančit společenské tance, nejsem urozená, nesluší se….“sklopila zrak. „Navíc, mám milého, je ve válce…“
„Vy jste mě asi nepochopila. Vašemu milému zůstanete věrná. Budete mít vždy vlastní pokoj. Budete svobodná a když se Vám takový život nebude líbit, budete moci kdykoli odjet.“
„Pane, takový život není pro mě. Nemohu…“
„Prosím, Rozárko, nechte si to projít hlavou, ráno mi řeknete. Jak jste se rozhodla.“
Dojedli večeři a Rozárka byla odvedena do svého ložnice. Přemýšlela, dlouho přemýšlela nad vším, co jí šlechtic dnes řekl. Ležela na měkké posteli a přemýšlela. Nakonec se rozhodla. Byla si jistá tím, že správně.
„Opravdu si to ještě nerozmyslíte, Rozárko?“ zklamaně se zeptal kníže.
„Ne, pane kníže, nemohu. Děkuji za vše, co jste pro mě udělal a nashledanou.“ Uklonila se, když se loučila.
„Rozárko, má nabídla stále platí. Pokud se rozhodnete jinak, budu jen potěšen. Na brzkou shledanou.“
„Týden, už je to celý týden, co jsem naposledy něco jedla.“ Přiznala si s hořkostí zubožená dívka, „A co když se můj milý nevrátí? Nebo mě nebude chtít? Najde si jinou. Nebudu se mu líbit. Taková hubená nicka se nelíbí nikomu.“ Vzlykala Rozárka v lese. Chtěla najít lesní plody, nebo kořínky, nebo cokoli, co by bylo aspoň trochu k jídlu.
„Musím přijmout nabídku pana Juliána. Musím…“ utišila se a zamířila k loveckému zámečku.
Za tři týdny, kdy byla Rozárka připravena na uvedení do společnosti, jeli na její první ples. Vypadala krásně. Temně rudé šaty kontrastovaly s její světlou pletí. Na krku měla krásný granátový náhrdelník. Jemně nalíčená vypadala přímo božsky.
„Jste nervózní, Raylo?“ ano, Rozárka dostala i nové jméno, to její staré se k ní údajně nehodilo. Bylo příliš obyčejné.
„Ano, pane Juliáne. Ale nebojte se, neudělám Vám ostudu. “ usmála se.
„To by snad ani nešlo, Raylo.“ Oplatil jí úsměv.
„Úžasná. Je opravdu úžasná, Juliáne.“ Podotkl ohromeně jeden ze společníků knížete, když jim představil Raylu.
„Rád Vás poznávám, slečno Raylo. Smím prosit o tanec?“ zeptal se další.
Byla ohromena. Tou krásou kolem. Tou honosností. Tančila. Dobré víno pila, žila a byla. A taky se změnila. Pozoroval to. Bylo to zřejmé, den ode dne se čím dál tím víc podobala krutým a arogantním baronkám, baronesám či kněžnám. Z očí se jí vytratila nevinnost a nahradila ji vypočítavost. Hrála si s muži. Oni si hráli s ní. Stalo se z ní zvíře. Julián litoval, ale bylo pozdě. Chtěl to všechno vrátit. Ale věděl, že ona už se zpět nezmění. Pohrdala lidmi, stejně jako oni pohrdali jí. Nenáviděla sebe, svět…
„Drahý Juliáne, ty mi nemáš co rozkazovat! Ty jsi ze mě udělal to, čím jsem. Ty jsi mě stvořil a ty se o mě postaráš. Ne, nevrátím se zpět na vesnici! Mezi plebs a póvl. Já jsem Někdo!“
„Rozárko…“
„Jsem Ralya!“
„Prosím, poslouchej mě…“
“Ne, drahý, ty mě poslouchej. Nevrátím se zpět. Ne teď, když jsem konečně začala žít!“, rozkřikla se na knížete, „Mimochodem, zítra je ples u baronky Strauchmajerové. Jsme zváni. A já už přislíbila účast.“ Pyšně pohodila hlavou, decentně zvedla hlavu a odešla. Zoufalý šlechtic ztěžka dosedl do křesla.
„Co jsem to udělal? Rozárko…vrať se.“ Skryl tvář do dlaní.
„Raylo, miláčku!“ rozkřikla se mladá baronka přes celý sál na Raylu. Objaly se a políbily na tvář.
„Sluší Ti to, Daro, jako obvykle.“ Zalichotila Rayla baronce.
„Děkuji, Ray, tobě samozřejmě také, ale mám tu novinu. Dnes mi přítel přivezl nějakou novinku. Vždyť víš, říkala jsem ti už o ní. Jmenuje se Dech bohů.“ Zamrkala na Raylu šibalsky.
„Ó, to je skvělé. Už se nemůžu dočkat, až ji zkusíme. Ale teď, hudbo hraj! Chci tančit!“ křikla na hudebníky.
Rayla se točila, sál se točil, celý svět se točil! Tolik barev a zvuků! Tolik krásy a umělého štěstí! To všechno přinášel Dech bohů.
„Pojď, Raylo, půjdeme.“ Jemně uchopil dívku za ruku a snažil se ji odvést pryč.
„NE! Zábava se teprve rozjíždí! Pojď, Juliáne, ochutnej Dech bohů! Pojď k nám.“ Smála se nepříčetně Rayla.
„V žilách víc vína než krve máš, Rozárko. Pojď, půjdeme.“, šeptal zlomený Julián.
Dál už si nic nepamatovala. Viděla to jen jako slet nesourodých obrazů. Viděla sebe. Jak uhodila smutného Juliána, videla dva muže, jak ji vedou pryč. Viděla Měsíc. Byl v úplňku. Viděla ho z okna. Byla v pokoji s těmi muži. Byla? Její tělo snad, ale mysl se vracela k bohům.
„Co jsem Ti to udělal, Rozárko. Co jsem to provedl? Bohové, to se nikdy nemělo stát. Udělal jsem z tebe arogantní potvoru. Zabil jsem tvou nevinnou duši. Odpusť, mi prosím. Odpusť…“ ukládal opilou a zfetovanou dívku do postele.
Ráno se probudila v domě Juliána. Nevěděla, jak se tam dostala, ale bylo jí to jedno. Tohle se jí stávalo často.
Oblékla se a šla na snídani. V jídelně už na ni čekal Julián a hned, jak ji viděl začala mluvit:
„Dnes odjíždíš, Rozárko. Vrátí se domů. Dám ti nějaké peníze a smíš si vzít šaty, jaké se ti budou líbit.“
„Co? Proč?“ zeptala se naštvaně .
„Nechci se dál dívat, jak si ničíš život…“
„NE!“ rozkřikla se.
„Mlč!“ přiskočil k ní a udeřil ji, až se zapotácela. Potom trochu vylekaně odstoupil. Její pohled pálil. Propaloval se do duše. Pálil nenávistí a opovržením.
Večer už byla zpět ve vesnici. Měla spoustu krásných šatů. Večer zašla do krčmy, byla to jediná zábava široko daleko. Všichni muži na ní mohli oči nechat. Bylo veselo, protože válka končila. Každým dnem se mohli vojáci vrátit domů, a tak se oslavovalo.
„Rozárko, jsi to ty?“ udiveně se zeptal hostinský.
„Jsem to já, copak nemáš oči?“ odsekla jedovatě.
Ten večer se bavila. Královsky se bavila. Muži ji obletovali. Pila víno, všichni je pili. Za její peníze. Krutě si hrála s muži. Ráno se vedle nějakého probudila. Opovržlivě na něj pohlédla a odešla domů.
Celý týden to takhle pokračovalo. Celý týden byla všech a ničí. Stejně jako už mnoho týdnů předtím. Teď už z ní byla tvrdá a bezcitná potvora. Nenáviděla je stejně jako je milovala.
Jednou večer, spíš v noci se ve vesnici objevilo pár mladíků. Vrátili se z války.
Tři postavy se blížili ke krčmě, byl to Jakob a dva jeho druhové.
Rozárka byla zase opilá. Jeden ze sedláků ji vedl před krčmu. Chtěl ji. Ale ona ne. Rozárka ho urážela a posmívala se mu. Celé tohle divadlo sledovala přibližující se trojice. Na první pohled poznali, že dívka je opilá.
Muž, který se hádal s dívkou najednou vytáhl nůž a Rozárku probodl! Zabil ji! Umírající dívka se skácela k zemi. Trojice se ihned rozběhla k dívce. Sedlák se pokoušel utéct, ale jeden z mladíků ho dostihl a přivedl zpět.
Jakob zatím přiběhl k bezvládnému tělu dívky. Poznal ji. Byla to jeho Rozárka.
„ROZÁRKO! Neeee!“, Jakob rychle poklekl k dívce a zvedl bezvládné tělo.
„Rozárko moje. Co jsi to udělala….co jsi to udělala…srdce moje, vrať se mi…“ plakal a naříkal.
„Coura to byla! V žilách víc vína než krve měla!“ křikl její vrah na Jakoba.
Válka dělá z mužů rozzuřené rváče, zdivočelé psy. Ale dívky jako byla Rozárka zabíjí, krutě a podle…
