|
Na provaze stříbrném
zavěšena moje duše
srdce mé z modré oceli zdá se
na šňůře stříbrné jak lampa zlatá.
Jak se jen kymácí a létá v nekonečnu
zavěšeno ve vesmíru.
(jaký skvělý pocit z létání ve výškách)
Létajíc prostorami světa,
naráží na mosazný okraj
a pokaždé klenba
světa zaduní hlubokým C.
(Tak jako akrobat na houpačce metám tu salta)
To není okraj zvonu, to jiná srdce jsou
a je snad moje vina,
že moje údery hrozí
zvonu puknutím.
(jak slastné napětí, pokoušet, kam až....)
Není vinou mou, že já jsem bytost,
co železné srdce má
na šňůře stříbrné,
a že zvon je mosazný.
(Jen snažím se držet té šňůry ze všech sil, dlaně do krve rozedrané)
Je to vinou šílence Quasimoda Nebeského,
že mu sebrali jeho milovanou
a on rozhoupal v šíleném vzteku všechny zvony v katedrále.
Na poplach
Do zbraně
Poslední volání o pomoc
(než pohani začnou plenit město)
Může se stát, že zvon pukne a zůstane němý navždy.
Může se stát, že divoký šturm se změní v hrana.
A kdo ví, třeba dřív pukne srdce železné než měkká mosaz.
Nejspíš ale přijdou vojáci
a zvon už bude zpívat jinak.
Bude zpívat v hlavních kulometů,
v každé nábojnici
jeden umíráček.
(Proto se nesmíš ptát, komu zvoní hrana...)
|
