1.část
Rorik ostýchavě vykoukl ze dveří a pomalu se rozhlédl.Vyšel z domu, rychle zamkl a svižně vykročil přes bahnitou náves.Stále více zrychloval, až přešel do ostrého běhu, proklouzl mezi posledními domy a doslova přeletěl starostovu louku na konci vesnice.Konečně přiběhl do lesa a zastavil se.Naposledy se ohlédl, zda neuvidí nějakého slídila a zvolna se vydal hlouběji do lesa.
,,Za chvíli přijde Janička, ještě musím sesbírat nějaké houby a byliny,“ prohodil Rorik a začal bloumat lesem.
Již od mala neměl žádné kamarády, a tak si zvykl nahlas uvažovat a přemýšlet.Téměř všechen čas trávil v lese, obzvláště na úpatí Mračné hory.Znal zde každý kořen a vykotlaný kmen.Tu trochu peněz co potřeboval k životu, si vydělal prodejem lesních plodů.
,,Ahoj miláčku,“ozvalo se mu za zády.
Rorik se otočil, rychle přistoupil k Janičce, nesměle ji políbil a chytil ji za ruku.Společně pak vykročili k mýtinkám kolem bystřiny Prudké. Po chvíli přišli na mýtinu a usedli do jemného sametového mechu.
,,Už zase byl u mě na námluvách ten rozmazlený starostův synek,Venca Nováků,“naštvaně prohodila Janička a smutně se zahleděla na nebe.
,,Pokoušela jsem se o nás říci tatínkovi, ale nechtěl o tom nic slyšet,“naříkala Janička, ,,vypadá to marně.“
Ještě chvíli si vyprávěli své zážitky, které se jim přihodily, co se neviděli.
,,Už musím jít, ale ještě tě musím o něco požádat. Nechoď dnes na ty proklaté byliny, víš co říkala ta potulná čarodějnice,“prosila.
,,Snad tomu nevěříš, nějací vlkodlaci či co to blábolila, jsme přece v patnáctém století.To jsou jen babské povídačky,“pochleboval se Rorik.
Janička zesmutněla a prosila Boha, aby měl Rorik pravdu. Rychle zamávala svému milému a pospíchala do vesnice. Rorik ještě chvíli pozoroval vzdálenou postavu a vzpomínal na den, kdy jí vyznal lásku. Bylo to snad poprvé, co se objevil na muzice. Když vstoupil do hostince U Katovy sekyry, všichni štamgasti na chvíli ztichli.Sedl si do rohu a chvíli přemáhal svůj stud, avšak na konec se odhodlal. Poprosil Janičku o tanec. Nikdo, ani on sám, neví jak je to možné, ale od té doby jsou spolu.Asi ji udolal svýma uhrančivýma očima a svým mužným šarmem. Snaží se jejich lásku tajit, ale ve vesnici není nikdo, kdo by to nevěděl. Není dne,kdy by na ni nepomyslel, na její krásné černé vlasy sahající až na lopatky a hluboké modré oči zasazené jak dva drahokamy v půvabném obličeji.Na její bujná ňadra a ladné boky, prostě vše co si muž může přát, dokonale namíchaný lektvar zručností nejlepších alchymistů. Zanedlouho se sám odebral domů.
2.část
Rorik polekaně vyskočil z postele. Udýchaný, celý zbrocen potem, začal přecházet po pokoji.
,,Ne, nejdu tam, je to podivné, stále stejný pocit, stále stejný sen již několik dní,“blábolil Rorik.
Bál se, avšak nějaká podivná síla ho přitahovala, jako by ho dvě silné černé paže táhly k lesu.Toto rozpolcení nevydržel a padl na zem.V křečovitých záchvatech se svíjel na zemi.Ruce mu samovolně vjížděli do vlasů,kde vytrhávaly velké chomáče,které se slepovaly krví a ulpívaly mu všude na těle.Z uší mu vytékal černý sliz.
,,Prosím, už néé,“vykřikl Rorik, ,,nejde to, musím jít, už to nevydržím,“sténal Rorik.
V obrovských bolestech se napřímil a kráčel k oknu. Venku z nebe tekly provazce vody a každou vteřinou v dálce prosvítaly zkřivené stužky zářivých blesků. Pozvolna se poddával temným pažím, stále více pevněji ho svíraly, až podlehl úplně. Vyskočil z okna, dopadl na zem, okamžitě se zvedl a běžel neuvěřitelnou rychlostí k lesu. Mohutný úder hromu otřásl zemí. Bezmyšlenkovitě vběhl do lesa. Připadalo mu, že místa, kudy běžel, nikdy v životě neviděl. Začal klopýtat. Zem byla zvrásněna stovkami kořenů, které jakoby samy zachytávaly jeho nohy. Větve stromů se nad ním uzavřely jako klenba temného chrámu. Po čele mu stékaly krůpěje potu, mísily se s kapkami deště, tvořily malé potůčky, které se dále spojovaly a vtékaly mu do očí.Pouze přivřel víčka. Běžel dál. Zazněl další úder hromu. Zaškobrtl o velký kořen, hned vstal a běžel dál. Nechával se pouze vést temnou silou. Znova a znova ho malé větévky zraňovaly v obličeji. Znova vyrývaly krvavou stopu na jeho tvářích. Najednou cítil uvolnění. Zastavil a rozhlédl se. Nejdříve nic neviděl, ale po chvíli si všiml, že z mlžného oparu v dálce vystupuje jemný obrys postavy. Pojal se ho hrozný strach. Přesně jako ve snu! Hnalo ho to pryč. Vrozený strach mu radil, odejdi! Nešlo to, chtěl utéci, ale nemohl. Stál jako přikovaný. Těch několik minut se mu zdálo nekonečných. Postava se stále více přibližovala a za ní dva obrovští vlci. Cenili na Rorika černé zuby, z pysků jim odkapávaly sliny a z nozder jim stoupal slabý dým. Hleděli na Rorika svýma ďábelskýma, rudýma očima. Postava přistoupila k Rorikovi tak blízko, že cítil její dech, který jakoby přicházel z dávné minulosti. Rorik poznal pod černou kápí postavu statného a velmi vysokého muže. Celý byl zahalen v kápi černější než bezhvězdná noc, zpod kapuce mu bylo vidět pouze neoholenou bradu.
,,Potřebuji tvou pomoc,“ozvalo se zpod kapuce. Jeho hrubý hlas Rorika zamrazil až do morku kostí.
,,Cože?“nechápavě odvětil Rorik.
,,Jsem Morton, nesmrtelný vládce všech lykantropů.Nedávno mne skupinka opovážlivých lidí vyvolala zpět na tento svět. Haha, jak naivní pohrávat si se mnou. Hodili se mi však jejich duše k navrácení mých kouzelných schopností a k vytvoření dokonalých a bezmezně oddaných vlkodlaků. A doufám, že se opět ke mně přidáš!“odvětil muž.
,,Cože!?!?“stejně nechápavě odpověděl Rorik.
,,Ty už si nepamatuješ? Od počátku věků, kdy jsme byli společně s draky stvořeni a s nimi vedli nekonečné boje, jsi stál po mém boku. Jsi můj Generál!! Nejsilnější vlkodlak v umění boje. Pak se ale objevili ti proklatí lidé, začali nás i draky zabíjet.Byli a jsou slabí, ale je jich moc. Rozmnožují se jako krysy. Padl jsi ve jedné velké bitvě nedaleko odtud.Tvoje duše druhého nejsilnějšího vlkodlaka však nemohla zemřít, postaral jsem se o to. Avšak vtělila se do tohoto individua. Neboj se vysvobodím tě,“prohlásil muž.
,,Co!! To již stač-“
,,MLČ!“vykřikl muž.
Pomalu pozvedl ruku a otevřenou dlaň namířil na Rorika. Z jeho dlaně vylétl zářivý proud magické energie a zasáhl ho. Rorik padal k zemi a ještě zaslechl:,,Pusťte se do toho zpropadeného člověka.“
3.část
Rorik se pomalu probouzel. Cítil se, jako by měl zlámánu každou kost v těle. Pomalu otvíral víčka a snažil se vstát. Nešlo to. Strašlivá bolest ve všech údech mu nedovolila se ani pohnout.Nevěděl jak dlouho byl v bezvědomí a jak dlouho ještě ležel na zemi a pouze pozoroval hvězdy, ale konečně se donutil k nějakému rozhodnému činu. Po několika minutách se mu podařilo dostat na nohy. Matně si vzpomínal, co se stalo, a pomalu odkrýval svou roztrhanou košili. Sotva se ubránil výkřiku, celá jeho hruď a břicho byla pokryta černými jizvami. Těžko šlo zahlédnou zdravou kůži. Stále cítil na břiše palčivou bolest a z ran mu vytékal černý hnis. Nevěděl, co se sním děje, všechno v něm vřelo, jako by měl za chvíli vybuchnout.Jeho hlava byla jako v obrovském svěráku.
,,Musím se dostat do vesnice a varovat ostatní,“ sténal
Jeho mysl byla však stále v jakémsi oparu, nedokázal rozpoznat místo,kde se nacházel. Nedokázal ani určit směr, kudy zpět do vesnice. Musel ale něco udělat. Zvolil náhodný směr a pomalým klátivým krokem se vydal do hlubin temného lesa. Po několika hodinách bloudění zahlédl v dálce světlo. Po další hodině se mu podařilo dostat zpět do vesnice. Blížil se již rozbřesk, ale z hospody U Katovy sekyry stále vycházel hluk holdujících štamgastů. Těžkopádně rozrazil dveře. Všichni ztichly a pozorovali člověka, který právě vstoupil. Obtížně v něm rozpoznávali svého bývalého souseda. Jeho rudé oči těkaly po lokálu a plny strachu pozorovaly každého hosta. Jeho dříve pečlivě česané černé vlasy byly nyní šedivé, dlouhé až na ramena, a připomínající spíše koňské houně. Z jeho jizev vyrůstala hrubá srst. Nervózně usedl do temného rohu. Jeho zkřivené prsty neklidně přejížděli po stole a jeho dlouhé nehty, lépe řečeno drápy, vyrývaly do dřeva hluboké vrypy.
,,Co si dáš Roriku,“otázal se hostinský.
,,Vypadni!“zařval Rorik a výhrůžně na něj vycenil své tesáky.
Z dříve bělostných zubů se stal žlutý a zkažený vlčí chrup. Všichni návštěvníci pomalu a nenápadně vstávali a začali se vytrácet z hostince. I hostinský odešel do svého bytu spojeného s hospodou a zamkl se. Rorik zůstal sám. Začala se vracet bolest. Nyní to však bylo horší. Bolest byla stále větší. Jako by v něm něco bylo a chtělo to ven. Jako by se to drápalo skrz jeho tělo. Jako by ho něco úplně ovládlo. Z konečků prstů se začaly drát skrz kůži ostré drápy. Tvrdá vlčí srst mu okamžitě začala vyrůstat po celém těle. Upadl do jakéhosi transu a svalil se ze židle. Před očima mu probíhal celý život. Viděl obličeje lidí, které znal. Vybavoval si útržky jejich řeči, jejich mluvy. Obličeje se mísily a prolínaly. Vše se mu pletlo v mysli. Smích, pláč, nářek, smích.
,,PUSŤ MĚ VEN!!!.Nebraň se, nemá to cenu. Nevydržíš to, jsi pouze člověk. Neodoláš mi!! Přece nechceš umřít. Neudržíš mne!“
,,Kdo jsi? Prosím netrap mě!“
,,Jsem Generál!! Velitel prvního armádního sboru vlkodlaků a přidružených lykantropů.Po mohutné bitvě nedaleko odtud, myslím někde u Kolovrat, kdy jsem padl,moje duše dlouho bloudila.Díky Mortonovi jsem se vtělil do tvého těla. Než na tebe zaútočili jeho mazlíčci nemohl jsem procitnout, ale teď mne nikdo nezastaví.Pusť mě ven, trpím stejně jako ty.Jeto neodvratné!“
,,To nepřipustím, raději zemřu a tebe vezmu sebou.“
,,Ale proč?“
,,Jsi vlkodlak! Podle pověstí roznášíte pouze zlo a smrt!
,,Jak můžeš soudit co je zlo a co dobro. Jsi pouze pomíjivý tvoreček žijící pouze pár let.Já žiji tisíce let.Mne nemůžeš soudit!
,,Pro nás je zabíjení jiných lidí považováno jako zlo!“
,,Všichni tvorové, kteří mají vyšší inteligenci než zvířata, jsou bohužel odsouzeni pouze k zabíjení.Jde jen o to z jakého úhlu se na to díváš a o to s jako dávkou cti k tomu přistoupíš.“
,,Možná máš pravdu, ale nic to nemění na mém rozhodnutí! To je má dávka cti!“
,,Slyšíš ten povyk venku? Jdou po nás! Rozneslo se jak vypadáš a jak ses choval. Nemáš nad sebou úplnou kontrolu. Jsi v půlce přeměny. Vypadáš jako kombinace nás obou. Dovol mi tě ovládnout. Pomůžu ti, dám ti velkou moc v boji“
,,Nikdy!!“
,,Myslíš, že chci jenom zabíjet? Také chci mír. Dám ti schopnost přeměny a mé bojové schopnosti. A v lidské podobě ti nechám tvou mysl. Jinak tě zabijí! Nemohu tě ovládnout sám. Jsi moc psychicky odolný. Zabil bych tě tím a já bych zemřel také.“
V tom vpadl do místnosti hostinský chystal se zařvat na dav.
,,Dobrá, dávám ti svolení!“
,,Díky, nech se mnou vést v boji!“
Rorik-Generál okamžitě přiskočil k tlouštíkovi a jedinou, dobře mířenou ranou pěstí mu vyrazil dech. Zvedl ho nad hlavu mrštil s ním na jeden ze stolů. Ten se rozletěl na kusy. Popadl jeden dlouhý kus dřeva a rychle ho ležícímu tlusťochovi vrazil do krku. Hospodský se začal dusit. Krev smáčela jeho bílou halenu. Ve smrtelných bolestech chropěl a mával kolem sebe sádelnatýma rukama. Po chvíli jeho plamínek života dohořel úplně. Pouze z jeho rány stále vytékala krev a tvořila na zemi velkou louži.
,,Potřebuji nějakou zbraň, dav se blíží.Ještě nemám sílu na proměnu!“
,,Dobře něco najdu.“
Rorik rychle proběhl přes náves a zaběhl do svého domu. Nevšímal si davu, který za chvíli přiběhl a snažil se vyrazit dveře.
,,Tady někde musí být ta, tady je moje dýka.“
,,To stačí vypadá dobře a zachovale.“
,,Vyzívám tě na souboj“ozval se venku Venca Nováků.
,,Přijímám tvoji výzvu“ozval se Generál vyskočil z okna.
Generál dopadl na zem.Okamžitě se napřímil a připravil k boji. Slyšel pouze polekané výkřiky strachu a zloby. Určitě si o něm mysleli, že je černokněžník. Zůstával pořád uprostřed přeměny. Těžko o něm mohl někdo soudit, že je to člověk. Jeho lebka již měla vlčí tvar, chodil shrben a byl celý zarostlý vlčí srstí. Sotva se ubránil smíchu, když uviděl svého soupeře. Po shlédnutí své protivníka se celý roztřásl. Doufal však, že to je pouze sen, a tak se rozhodl bojovat.S pomocí několika lidí se mu podařilo dostat svůj obouruční meč na rameno. Podlamovaly se mu kolena, sotva šel proti Generálovi. Z posledních sil se rozběhl, zvedl svůj meč těsně nad hlavu a doufal, že jediným úderem rozpoltí soupeři lebku. Generál však jeho chabý horní sek odrazil mimo jednoduchým krytem. Zpětným úderem rozťal Vencovi krční tepnu.Ten však doufal, že bude moci stále bojovat, ale z jeho rány stále prýštila krev. Během chvíle padl Venca na kolena. Generál pomalu přistoupil k soupeři a bodl ho do zad. Mrtvé tělo padlo do bahna.
,,Pojďte upálíme ho, zabil mi syna. Je to čaroděj!“zařval starosta
,,Teď něco uvidíte!
,,Ale nezabíjej Janičku a jejího otce!“
,,Dobrá!“
Rozlícený dav se blížil k Rorikovi, když v tom zařval a během chvilky se proměnil v obrovského vlka.Začaly jatka.Vzduchem létala mrtvá těla.Na zemi se válely lidské vnitřnosti a zem se zbarvila do ruda.
4.část
Obchodní karavana vstoupila do města. Obchodníci uviděly tu hrůzu.Desítky mrtvých těly byly nakupeny na obrovské hromadě.Před ní seděl starý muž řvoucí:,,UNESL MI DCERU!!!“
